Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... V. kapitola

15.10.2012 (15:00) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2752×

„Dámy a pánové, milady a sirové, dovolte, abych vám představil muže, kvůli kterému jsme se tu dnes všichni sešli, muže, který...“ Dál jsem již neposlouchala. Uvaděč měl zřejmě opravdu zvláštní smysl pro humor, jelikož ze sira Cullena dělal málem nějakého boha. A já se tomu musela usmát.

Ano, sice se o siru Cullenovi říkalo, že je to ten nejkrásnější muž v zemi, ale já si ho přesto stále představovala jako pupkatého čtyřicátníka, který by pro svou pověst udělal první i poslední. Jak jinak by také mohl vypadat někdo, kdo celý život jen sedí na zadku a nechá se obskakovat tuctem služebných? Odfrkla jsem si.

Stále jsem seděla na stejném místě, s kapesníčkem bezpečně uschovaným v záhybech sukně, a lehce znuděně jsem očekávala nástup toho... muže.

Od Tanyi jsem se od příchodu držela dál, ale stále jsem mohla s jistotou určit, kde se právě nachází, jelikož se kolem ní utvořil jakýsi chumel jejích obdivovatelů, který se od ní nehnul na krok. Nevím, zda se mi to jen nezdálo, ale snad jsem pocítila a bodnutí lítosti. Hned to ale přešlo...

Zvedla jsem si ke rtům sklenku – ano, opravdu jsem si po tom incidentu znovu vzala šampaňské – právě ve chvíli, kdy se otevíraly zadní dveře, aby mohl sir Cullen vejít a stoupnout si na stupínek v zadní části sálu, kde se chystal pronést svůj proslov. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti...

Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti do doby, kdy jsem zjistila, kdo onen sir vlastně je. Pití mi zaskočilo v krku a já se rozkašlala, což nebyl zrovna šťastný nápad, jelikož v sálu právě zavládlo naprosté ticho. Naštěstí všichni věnovali svou pozornost právě přicházející „hvězdě“ večera a na mě se otočily jen dvě nebo tři dámy, které mě zpražily znechucenými pohledy.

Těm jsem však zase nevěnovala pozornost já, jelikož jsem s otevřenými ústy civěla na příchozího. No, alespoň měl už čistou košili. Nervózně jsem polkla.

Postavil se doprostřed vyvýšeného pódia a všem nám pokynul na pozdrav. Přejel pohledem po všech přítomných, až se zastavil na mně. Usmál se odhalil řadu – jak jinak než dokonalých – zubů. Zavřela jsem ústa, která jsem stále měla dokořán, a také se usmála. Vypadalo to, že ho to rozhodilo. Skvěle...

„Ehm...“ odkašlal si, „je mi ctí, že vás tu dnes mohu všechny přivítat, je to pro mě čest.“ Zdálo se mi to, nebo jsem z obecenstva slyšela vzdechy? „Jsem rád, že jsem se směl vrátit ze svých cest po Evropě a že se mi dostalo takového uvítaní.“ Znovu se na mě podíval, však již to nedoprovodil žádným okouzlujícím úsměvem. Naštěstí. Myslím, že další bych už neustála.

Otočil se zpátky na přihlížející a pokračoval v proslovu, který jsem však já již neslyšela, jelikož jsem rychle odešla na jeden z balkónů, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

Pozorovala jsem setmělou krajinu a přála si být někde tam – venku. Věděla jsem, že to zde nebude žádná pohádka, ale že to bude až takový propadák, to snad nemohlo napadnout nikoho. Hořce jsem se usmála. Téměř nikoho.

Pozorovala jsem hvězdy a přála si stát se jednou z nich, abych mohla spolu s nimi cestovat oblohou a nezajímat se o pozemské záležitosti, abych mohla utéct tomuhle všemu, Tanye, siru Cullenovi, dokonce i Danielovi. Abych mohla utéct před svým životem. Povzdechla jsem si a opřela se rukama o zábradlí.

Z rozjímání mě vyrušil až hluk a pisklavé ječení, které se ozývalo ze sálu za mými zády. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, co je jeho zdrojem. Všechny slečny, lady, dámy - prostě kdokoliv ženského pohlaví – se seběhly k pódiu, ze kterého právě sestupoval sir Cullen, a začaly ho obletovat jako supi svou potravu. A v jejich čele - nepřehlédnutelná jako vždy - podávala atletické výkony má paní. Znechuceně jsem se ušklíbla, bylo mi z nich zle. Pak jsem si ale uvědomila, že já se nechovala o moc líp, a radši jsem se vrátila k pozorování hvězd. A ne, vůbec jsem nedoufala, že si mě sir Cullen všimne, a ani náhodou jsem se nesnažila vypadat jako zasněná romatická duše. Ehm...

Hleděla jsem na oblohu a bůhví proč se snažila ty zářící tečky spočítat. Bezvýsledně. Jak jsem hleděla vzhůru, najednou mé oči upoutal nějaký rychlý pohyb.

UFO? problesklo mi hlavou. Téměř okamžitě jsem si ale uvědomila, že se jedná o padající hvězdu, nikoli neidentifikovatelný létající objekt. Než jsem si však stačila něco přát, klesla k obzoru a ztratila se mi z dohledu. Smutně jsem si povzdechla. Věděla jsem přesně, co bych si přála – abych se dostala pryč. Někam hodně daleko od tohoto místa, kde bych mohla žít poklidný a nikým nerušený život.

Osud má však zřejmě velmi zvláštní smysl pro humor, jelikož právě v tu chvíli jsem vyrušena byla, když na mé rameno dopadla čísi mrtvolně studená ruka...

Drahé čtenářstvo,

nejprve bych se chtěla jménem této kapitoly omluvit, vím, že byla nadmíru nudná. xD Ale slibuji vám, že příště se můžete těšit na, jak si troufám tvrdit, jeden z nejšílenějších rozhovorů v historii lidstva.

Pak tu mám již tradiční věnování! Vilinko, je to tvoje! xD

A teď jedno oznámení, za které mě nejspíše pošlete do kytek. A nebo dokonce až pod ně. xD Ehm... Vzhledem k tomu, že komentářů za poslední dobu dosti ubylo, rozhodla jsem se, že dokud jich zde nebude dvacet, nebude ani další kapitola. Neberte si to prosím tak, že mám nějakou potřebu vás buzerovat, naopak - již dávno jsem si zvykla, že většina Čechů (a potažmo tím pádem i Slováků) je na tom opravdu bídně a zřejmě si nemůže dovolit klávesnici, takže něco jako nízký počet komentářů mi už dávno nedělá těžkou hlavu. Ehm... To si taky neberte osobně, vážím si i vás, nekomentujících. Důvod, proč jsem se takto rozhodla, je jednoduchý; školy hodně, času málo. A já jaksi nestíhám psát, takže mi přijde lepší, když si teď na následující kapitoly počkáte o něco déle, než kdybyste pak museli čekat třeba měsíc.

Samozřejmě to má i svá rizika, kdy hrozí, že i běžně nekomentující opráší klávesnice a já budu nucena přidat kapitolu naopak dříve, ale to se, jak doufám, nestane.

Na závěr bych na vás chtěla ještě apelovat a poprosit vás, abyste každý komentovali maximálně jednou. xD Vím, že mám inteligentní čtenářstvo a mohlo by se stát, že by každý zanechal komentářů několik. Vážím si toho, ale prosím - opravdu ne. A to si taky neberte osobně. xD

S pozdravem a bláznivou nadějí, že se po tomto proslovu neurazíte,

Pako (To jako já. xD)

P.S. To UFO mi prosím promiňte, já si to prostě nemohla odpustit, ale jak již jsem psala u první kapitoly - toto opravdu není historická povídka. xD

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... V. kapitola: