Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... VII. kapitola

21.10.2012 (18:30) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2402×

Seděla jsem na posteli, ruce měla složené na kolenou a zrak upírala na stěnu na druhé straně mého pokojíku, kterou jsem však stejně neviděla, jelikož jsem před sebou stále měla tvář toho nejúžasnějšího muže na světě – tím jsem si byla jistá. Dalším důvodem také bylo, že vzhledem k pozdní hodině jsem si neviděla ani na špičku nosu, natož na tři metry vzdálenou zeď. Ale to bylo vedlejší...

Od onoho osudného plesu uplynuly již bezmála tři týdny a já stále nemohla sira Cullena vyhnat z hlavy. Spíše se zdálo, že se v ní pevně usídlil a čím déle tam byl, tím si nárokoval více a více prostoru a postupně vytěsňoval myšlenky na cokoliv, co se ho netýkalo. A že už mi jich zbylo jen pomálu.

Začínala jsem se trochu obávat, zda se z toho nezcvoknu, ale to mi nezabraňovalo na něj stále myslet a představovat si, jak se jednoho dne přiřítí na bílém koni – což je nemožné, jelikož i kdyby se čirou náhodou přiřítit chtěl, já chytrá ho poslala kamsi do Modré Lhoty, která je asi stejně tak skutečná jako upíři, víly, vlkodlaci, mořské panny a další havěť -, zářivě se na mě usměje, až se mu blýsknou zuby, mrkne na mě, já mu padnu do náruče a společně odcestujeme někam daleko od čarodějnice Tanyi, která ve svém obydlí pukne zlostí, jelikož už nebude mít koho posadit na lopatu a strčit do pece... Ehm, Bello, co jsi to říkala o tom šílenství?

Zatřepala jsem hlavou ve snaze setřást ty dotěrné myšlenky, ale docílila jsem maximálně toho, že se se mnou zatočil svět a já se jala zblízka poznat kamarádku podlahu, jelikož jsem zakopla o nohu židle, když jsem šla stále potmě zkontrolovat, zda je kapesník ukořistěný před třemi týdny stále na svém místě – na stolku pod oknem, kam jsem ho po návratu z plesu položila a kam jsem ho chodila několikrát denně kontrolovat. Hmm, ještě bych ho mohla zkusit krmit, třeba by pak z něj vyrostla alespoň kopie sira Cullena.

Sesbírala jsem se ze země a raději se hned odebrala spát, aby se mi nepovedlo si nějakým způsobem – a věřte, že bych jich našla hodně – způsobit nějaký úraz. Jakmile jsem zavřela oči, přestala pro mě má setmělá světnice s kapesníkem na stolku pod oknem existovat a já se okamžitě propadla do říše snů...

***

Stála jsem na prašné cestě vedoucí k sídlu lady Tanyi, za zády jsem měla vchodové dveře a v ruce bílý kapesník, kterým jsem mávala vzdalujícím se Danielovým zádům. Když jsem na cestě osaměla, pomalu jsem svěsila ruku zpět podél boku a užívala si krásného letního dne. Slunce stálo vysoko na obloze, na které se nenacházel jediný mráček, ve vzduchu byla cítit vůně tisíců květin a na louce přede mou poletovaly desítky motýlů. Zaplavil mě pocit naprostého štěstí a já se usmála. A vtom jsem uslyšela tenký hlásek.

„Bello, Bello, pomoz mi!“ ozvalo se někde ve výšce mého pasu. Sklopila jsem pohled, ale nic jsem neviděla. Zmateně jsem se rozhlížela. „Bello, tady! Prosím, pust mě a splním ti tři přání... Ne, to je zlatá rybka... Prostě mi pomoz a nebudeš litovat, prosím!“

„Ale kdo jsi, já tě...“ zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, odkud ten hlas vychází, upustila jsem kapesník a leknutím uskočila, když znovu promluvil.

„Bello, neboj se mě, já ti nic neudělám, naopak... Pomoz mi, dobře se ti odvděčím!“ pískala ta... věc a snažila se vyprskat prach, který se jí dostal do úst. Počkat, do úst? Kde to jsem?

„Prosím, jenom neubližuj mé rodině! Udělám, co budeš chtít, jenom jim neubližuj!“ žadonila jsem.

„Rodině? Vždyť nemáš rodinu, Bello.“

„Zato ty jsi ňákej chytrej...“ zamumlala jsem a zamračila se. „Dobře, chtěla jsem říct, abys neubližoval mně,“ přiznala jsem, sklopila pohled a špičkou boty dělala do prachu důlek.

„Marná snaha, nejsi roztomilá,“ pískl ten kus hadru, kterému jsem měla stále větší chuť rozpárat... kterého jsem měla stále větší chuť rozpárat. Hezky nitku po nitce, ty pak zahrabat každou na jiném místě a jenom se s úsměvem a sklenkou v ruce dívat, jak se pomalu rozkládají.

„Na to ani nemysli!“ varoval mě a dupl si... jedním cípem.

„Jak můžeš vědět, na co myslím? Čteš snad myšlenky?“ ušklíbla jsem se.

„Jsem mluvící kapesník, co bys čekala? Jasně, že čtu myšlenky, takže vím, že by ses mi teď nejradši vrhla do náruče a společně bychom se oddali lásce...“

„Co? Na nic takového nemyslím ani náhodou!“ znechuceně jsem se od něj při té představě odvrátila.

„No, za pokus to stálo...“ řekl a zakroutil... dalším cípem. „Ne, nečtu myšlenky, dělal jsem si srandu. Tak chceš mi pomoct, nebo ne?“ Otočila jsem se zpět a pohlédla na něj. A když jsem tak viděla, jak tam leží v prachu cesty, bylo mi ho najednou líto.

„Dobře, co mám udělat?“ zeptala jsem se a o pár kroků přistoupila.

„Polib mě.“

„Co? Ne, ani náhodou!“ vykřikla jsem a zase se znechuceně vzdálila.

„Prosím! To jsem opravdu tak odporný? Bude to jenom chvilka a přísahám, že nebudeš litovat! Prosím, udělej to pro svou rodinu,“ doprošoval se.

„Já nemám rodinu,“ procedila jsem skrz zuby.

„No a? Prostě mě polib. Prosím, je to otázka vteřiny.“ Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla. „Prosím,“ špitl. Povzdechla jsem si, rezignovaně svěsila ramena a pomalými krůčky došla k té hromádce neštěstí. Doslova. Zvedla jsem kapesník do výšky svého obličeje, ale na poslední chvíli jsem se zarazila a zvedla ukazovák.

„Ale žádné jazyky, jasné?“ kladla jsem podmínky.

„Vidíš snad, že bych měl nějaký jazyk?“

„Dodnes jsem si myslela, že neživé předměty nemůžou mluvit, tak proč bys nemohl mít jazyk?“ pokrčila jsem rameny.

„Css, to by ses divila, co všechno neživé předměty dovedou... Dobře, žádné jazyky,“ přikývl. Pomalu jsem sklonila hlavu a přitiskla rty na ten kousek bílé látky. Pak jsem se zase odtáhla a zaraženě se dívala na kapesník v mých rukou, který vypadal přesně stejně jako předtím. Už jsem čekala, že se rozesměje a zakřičí něco na způsob „Mám tě!“, ale on nevydal ani hlásku a v klidu... oddechoval? A pak se to stalo.

Ve středu kapesníku se utvořil jakýsi světelný bod, který se stále zvětšoval a zvětšoval, až se z mých dlaní začala linout slabá záře, která však neustále sílila a sílila, až to nebylo pro oči snesitelné a já pevně semkla víčka. Záře však neustupovala, spíše naopak. Upustila jsem kapesník a zakryla si oči rukama, abych se před ní alespoň nějakým způsobem chránila. Odklopýtala jsem ke dveřím a přitiskla se ke stěně, hlavu skrytou za rukávy šatů.

Když už jsem si myslela, že z té záře oslepnu a už nikdy mi nebude dopřáno spatřit krásy světa – nejen světa -, vše najednou ustalo a rozhostilo se ticho. Po ptactvu, které prozpěvovalo schované v zeleni kolem, jako by se slehla zem, cvrčci docvrkali, lehký letní vánek, který předtím šuměl v korunách stromů, dovál.

Ustoupila jsem od stěny a pomalu svěsila nejprve jednu ruku, poté i druhou. Potom, co jsem se nacházela téměř ve středu tak obrovského zdroje světla, mi připadal okolní svět podivně tmavý a jednotvárný, jako by panovala hluboká noc. Když si mé oči alespoň trochu přivykly na změnu prostředí, začala jsem před sebou rozeznávat obrys postavy, která se zvedala ze země.

Nejdříve jsem měla v úmyslu se otočit na patě a zaplout do domu, než si mě všimne, ale jak mé oči stále více a více přivykaly dennímu světlu, jedna maličkost mě přinutila to neudělat. No, maličkost...

„Zdravím, krásná panno, přeji dobré ráno!“ pravil sir Cullen a zářivě se na mě usmál. Po těle se mi rozlil nádherný pocit, a jako by se všichni ti motýli, kteří předtím poletovali po louce, usídlili v mých útrobách.

„Je už po poledni, pane,“ špitla jsem a sklopila hlavu. Pak jsem se zarazila, když mi došlo, že – jako u našeho předchozího rozhovoru – nezačínám zrovna skvěle. „Ale pokud chcete, klidně říkejte dobré ráno, mně to nevadí...“ usmála jsem se a zasněně na něj pohlédla.

„Já vím, že již dávno ráno není, však přesto jsem ve vás našel zalíbení.“ Tak teď si nejsem jistá, kdo z nás dvou je tu ten blázen...

„Proč veršujete, pane?“ zeptala jsem se a popošla pár kroků k siru Cullenovi, který už se dávno zvedl ze země, kde předtím ležel.

„Protože, madam, byl by hřích, nemluvit na vás ve verších,“ vysvětlil své počínání. No, vysvětlil...„A omluvte, prosím, ten hrubý kus látky, kam se hne, tropí jen zmatky. Přijměte omluvu, vznešená paní, za jeho hrubé počínání, a proto vám děkuji jménem svým i jeho, že jste osvobodila sira zakletého,“ sklonil se, že se málem dotýkal nosem země, jednu nohu vystrčil dopředu, ruce zvedl nad hlavu a provedl jakousi podivnou úklonu.

„Prosím? Vy jste ten kapesník?“ zeptala jsem se překvapeně, když mi došla věc, která byla zřejmá již na první pohled.

„On je já a já jsem on, máme podob milión,“ objasnil a já byla ještě zmatenější než předtím.

„Podob milión...? Prosím?“ zvedla jsem obočí a ještě o pár kroků přistoupila.

„To jsem řekl jen kvůli rýmu, jestli snad lžu, tak ať zhynu,“ pravil a také popošel směrem ke mně, až nás dělilo jen pár stop.

„Tak proč tedy mluvíte ve...“ zarazila jsem se, když mě napadla další věc. „Takže pokud jste vy ten kapesník, znamená to, že jsem vás vlastně políbila?“ zeptala jsem se a marně se snažila skrýt své nadšení.

„Pokud je to teoreticky vzaté, tak samozřejmě pravdu máte, však pokud to čistě prakticky berete, pak se, má drahá, pletete,“ zvedl dlaň, dotkl se má tváře a soucitně se na mě podíval. „Políbila jste jen kapesník, ne mě, jestli nežárlím, ať se propadu do země!“

„Vy žárlíte?“ zeptala jsem se na tu jedinou věc, kterou jsem z jeho veršované řeči pochopila, a vyvalila oči.

„Ano, žárlím, protože když se podíváte na mě, mám sto chutí nabídnout vám rámě, a když se na mě jen usmějete, když své dlaně k mé tváři pozvednete, přeji si udělat, co vám na očích vidím, pokud za to další váš úsměv sklidím. Přeji si tasit kord proti každému muži, který po vás snad jen ve snu touží, a až bych zbavil svět toho ničemy, připoutal bych vás k sobě řemeny, abyste už nikdy nebyla mi vzdálená, protože bez vás je má věčnost bezcenná,“ pravil tiše a po celou dobu, kdy mluvil, se mi upřeně díval do očí a rukama svíral mou dlaň. A já naprosto unešena netušila, o čem mluví.

„Vy mi snad čtete myšlenky, tak to cítím i já...“ zašeptala jsem zasněně a bylo mi jedno, že vlastně nemám ponětí, co jsem právě přiznala. On na mě překvapeně pohlédl a ta krátká vzdálenost, která nás dělila, byla najednou minulostí. Sevřel mě v náručí a mé srdce se rozbušilo závratnou rychlostí.

„Pak se vás ptám, slečno milá, zda byste mi dovolila, abych se sklonil k vašim rtům a dal tak průchod vašim snům,“ vydechl a s otazníky v očích se na mě podíval.

„Dělejte si se mnou, co chcete, ale hlavně už tu pusu zavřete,“ zarýmovala jsem tiše a přitiskla své rty na jeho.

A v tu chvíli se v korunách stromů znovu rozezpívalo ptactvo, větřík mi rozevlál vlasy a stovky motýlků, které čekaly ukryté ve květech rostlin, se zvedly a jako jeden obrovský barevný mrak se nesly směrem k nám, kde potom začaly kroužit a vytvářet tak nádhernou kulisu. To celé jsem však vnímala jen okrajově, protože já byla plně zaměstnána mužem přede mnou, respektive jeho rty.

Zajela jsem mu prsty do vlasů a vychutnávala - doslova - si ten okamžik, kdy jsem mohla mít sira Cullena takto blízko. Když se mi již nedostávalo vzduchu, pomalu jsem se odtrhla, opřela si hlavu o jeho čelo a prudce oddechovala. V tu chvíli se motýli rozprchli do všech stran a dál se věnovali tomu, co dělali doposud.

„Pojďte se mnou,“ řekl a rukou mi jemně zvedl bradu, aby se mi mohl podívat do očí, „slunečným dnem i nocí temnou,“ dodal rychle.

„Půjdu s vámi kamkoli,“ vydechla jsem a usmála se. Oplatil mi úsměv, vzal mě za ruku a vedl mě po cestě směrem pryč. „Počkejte, vy chcete jít pěšky?“ zarazila jsem se.

„Pokud snad budete chtít, mohl bych vás na záda vzít,“ zasmál se a luskl prsty.

„Na záda? To snad...“ zarazila jsem se, když se z lesíka vyřítil krásný bílý kůň a namířil si to přímo k nám. Jakmile přiklusal, sir Cullen ho chytil za otěže, vyšvihl se do lesklého koženého sedla a natáhl ke mně ruku. „To... myslíte vážně?“ zaradovala jsem se a překvapeně pozorovala koně, jak klidně, bez hnutí stojí, a snad jen hříva, která mu vlála ve větru, mě ujišťovala, že je to skutečnost a ne jen nějaký úžasný obraz.

Přikývl a se stále nataženou rukou se na mě usmál, tak jsem přijala nabízenou pomoc a za chvíli už seděla na koni před ním.

Však ještě než stihl sir Cullen zarýt paty do slabin, otevřely se dveře vedoucí do sídla lady Tanyi a vyřítila se z nich právě zmiňovaná osoba, avšak s tím rozdílem, že pečlivě upravené vlasy a drahé šaty jaksi postrádala. Místo toho byla rozcuchaná a na sobě měla úbor ne nepodobný tomu mému.

„Kdo mi to tu loupe perníček?!“zahlásila a mávala nad hlavou vařečkou. Zakroutila jsem hlavou a vyprskla smíchy. Kam jsem se to jen dostala?

Sir Cullen pobídl koně a za chvíli už jsme nechali celou budovu i s naštvanou čarodějnicí za zády a za záře zapadajícího slunce se vydali vstříc novým zítřkům, kde nebude místo pro nikoho jiného, než pro nás dva.

Zvedla jsem tvář k nebi a nechala poslední sluneční paprsky tohoto dne, aby mě hřály na tváři. Jak jsme projížděli pod stromem, najednou jsem ucítila, jak na mou tvář dopadlo cosi tvrdého. Otevřela jsem oči a podívala se nad sebe. A tam na větvi seděl Daniel, házel na nás žaludy a zubil se od ucha k uchu. Měla jsem chuť se ho zeptat, jestli se zbláznil, ale když jsem otevřela pusu, abych promluvila, nevydala jsem ani hlásek. Zmateně jsem se rozhlédla po krajině, která najednou vypadala, jako kdyby byla jen namalovaná, jako by nebyla skutečná.

Pak se začalo vše rozplývat a já už najednou necítila pohybující se koňské svaly pode mnou, ani hruď sira Cullena, o kterou jsem byla opřená. Vše se začalo vzdalovat a úměrně s tím se vytrácela i má dobrá nálada a pocit štěstí...

***

Otevřela jsem oči a zmateně zamrkala řasami. Hleděla jsem na strop své ložnice, ale před sebou měla stále obrázek toho úžasného snu, který musel Daniel tak pokazit. Když už je o něm řeč...

Seděl na židli u mé postele, házel na mě zmačkané papírové kuličky a náramně se tím bavil. Když si všiml, že už jsem vzhůru a mračím se na něj s úmyslem minimálně ho přiškrtit, rozesmál se nahlas.

„Můžeš mi říct, co je tady tak vtipného? Taky bych se ráda pobavila,“ zavrčela jsem, když jsem si přitáhla deku až k bradě, aby ze mě náhodou nebyl vidět centimetr kůže navíc.

„Ty... Měla ses vidět, když jsi spala. Nejdřív jsi jenom objímala deku, pak jsi začala něco mumlat a nakonec jsi nadávala na nějakou ježibabu, že prý má umřít, když nemluví ve verších. Vážně jsem se skvěle bavil,“ oznámil mi a stále se kroutil smíchy.

Vydala jsem jakýsi přiškrcený zvuk, jímž jsem se pokoušela vyjádřit své zoufalství, a raději jsem si schovala hlavu pod polštář. Ale rychle jsem zase vykoukla ven, když jsem si uvědomila další věc.

„A můžeš mi říct, co děláš v mém pokoji a proč mě pozoruješ, jak spím?“

„Víš, kolik je hodin? Tanya bude zuřit, pokud se okamžitě neukážeš dole, už dávno je čas snídaně,“ oznámil mi.

„Snídaně? Vždyť Tanya stejně nejí.“ To byla pravda. Ještě nikdo ze služebnictva ji neviděl pořádně jíst, vždy, když měla hosty, jen se v jídle rýpala a do úst dala sotva dvě sousta. Vysvětlovali jsem si to tak, že si chce udržet svou dokonalou postavu, ale v duchu jsme stejně všichni doufali, že jednoho dne prostě zemře hladem.

„Já vím, ale to jí nebrání v tom, aby nás každý den nutila to jídlo připravovat, i když se pak stejně vyhodí. Říkám ti, měla by ses co nejrychleji vyhrabat z postele a jít zas pro změnu dělat poskoka. A usměj se, vždyť je krásný den!“ A s těmito slovy se zvedl a vyběhl z pokoje, než jsem po něm stihla hodit něco pokud možno hodně těžkého a tvrdého. Já mu dám krásný den, pomyslela jsem si, když jsem se podívala z okna, kde bylo zamračeno a sílící vítr věstil příchod pořádné bouřky.

Vstala jsem, převlékla se a s povzdechem zamířila ke dveřím, abych se mohla pustit do práce, když jsem se zarazila a otočila se ke stolku, kde ležel onen kapesník.

Neřeknu vám, z jakého pošetilého důvodu či snad přání jsem se k tomu stolku vydala, kapesník sebrala a upřeně se na něj zahleděla. Zkoumala jsem každý jeho kousek, nitku po nitce, abych našla cokoliv, co by věstilo přítomnost zakletého sira Cullena, ale samozřejmě bez úspěchu.

Odfrkla jsem si, zakroutila nad svou pošetilostí hlavou, schovala kapesník pod sukni a vyšla ze dveří na chodbu, abych se vydala dolů o jídelny a připravila vše potřebné na snídani.

Než jsem však stačila ujít jen pár kroků, znovu jsem se zastavila a ještě jednou si pořádně prohlédla ten kus látky. No co, za pokus nic nedám, pokrčila jsem rameny, nadechla se a pomalu přitiskla ke kapesníku rty. Připadala jsem si směšně, jak jsem tak stála uprostřed chodby a bláhově lepila obličej na kapesník, a proto jsem byla ráda, že se tam v tu chvíli nikdo nenacházel. Alespoň jsem si myslela, že jsem tam stála sama. Osude, opravdu mi začínáš lézt na nervy...

„Co to děláte, slečno?“ ozval se sametový hlas, který bych poznala kdekoliv, a já leknutím nadskočila snad metr do vzduchu a prudce se otočila. Přísahám, že v tu chvíli jsem věřila tomu, že byl opravdu zakletý v tom kusu látky. A krve by se ve mně nedořezalo...

Tak jste se dočkali; kapitola má necelých tři tisíce slov, takže doufám, že je dostatečně dlouhá, a i nějaký ten náznak verše by se tam snad našel. Ale musím přiznat, že u psaní této kapitoly - a převážně snu - jsem se opravdu bavila. xD

Některým z vás se zřejmě nebude příliš zamlouvat, protože je opravdu střelená - to uznávám i já -, ale... Sny mohou být o čemkoliv, no ne? xD A neptejte se, jak mě něco takového mohlo napadnout, nemám zdání. xD

Věnováno... Vilince. xD

Příště se zase vrátíme ke kratším dílkům. Taky vás mám ráda. xD

A to bude asi všechno... Páni, dneska to bylo nějak krátké. xD

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... VII. kapitola: