Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... X. kapitola

20.11.2012 (18:30) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2669×

Svižně jsem kráčela po cestě vedoucí k sídlu lady Tanyi a stále mi vrtala hlavou ona událost, kdy se mi povedlo ztrapnit nejen sebe – to bylo běžné –, ale i toho nevinného člověka, který, jak jsem po chvíli vydedukovala, zřejmě neutekl z blázince, ba on dokonce snad nebyl ani duševně chorý! No, Bello, to se ti zase jednou něco povedlo, Sherlock Holmes je proti tobě nula!

Ale přestože jsem doufala, že už toho dotyčného postiženého – byť jen mou osobou – už nikdy nepotkám, aby se mi nemohl vysmát, stále jsem na něj musela myslet. Darren Gray... Tak... zajímavé jméno. Tajemné.

Dalo by se říct, že mi nějakým zvláštním způsobem učaroval. Naprosto odlišně než sir Cullen, který ve mně vzbuzoval dětinský obdiv, respekt a – díky posledním událostem – i zlobu, tohle bylo jiné. Něco silného, něco, co jsem ještě nikdy nepoznala, a přestože ve mně vzbuzoval strach, přála jsem si být v jeho společnosti víc než cokoliv jiného. Sir Cullen byl možná šarmantní a milý, ale nikdy se tak nezachoval ke mně (pokud nepočítám ten bláznivý sen a dobu, kdy si myslel, že jsem urozeného původu), což mě tedy zrovna nepřitahovalo. A když už je o něm řeč...

Sídlo lady Tanyi již bylo na dohled, a jak jsem šla zadumaná a se sklopenou hlavou, nedávala pozor na cestu, náhle jsem do něčeho vrazila. Tedy, spíš někoho. Zvedla jsem zrak a spatřila dvě karamelové... louže.

„Promiňte,“ špitla jsem a chtěla jít dál, ale on mě zastavil. Chytil mě za paži, jako téhož dne Darren, a otočil mě k sobě.

„Ne, vy promiňte. Zřejmě na sebe máme štěstí, připadá mi, že do sebe stále vrážíme,“ zasmál se a zřejmě čekal, že ho budu následovat, ale já stále zarývala pohled do špiček bot a zarytě mlčela.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a prstem se jemně dotkl mé brady, aby mě přinutil zvednout zrak.

„Ne, nic, pane, jen jsem zkoprnělá překvapením, že se mnou mluvíte, ba že se mě dokonce neštítíte dotknout. To spíš já vás bych se měla ptát, co se vám stalo...“ odpověděla jsem jedovatě a setřásla jeho ruku.

Zřejmě ho to překvapilo, protože zůstal stát a civět na mě. Jsem dnes vůbec nějak překvapující, napadlo mě a ironicky jsem se pousmála.

„Myslel jsem, že chápete, že s vámi nemohu na veřejnosti mluvit... Že se to... nesluší,“ vypravil ze sebe po chvíli.

„Ne, to nechápu. A ani to nechci chápat. A teď, když mě omluvíte, musím zpět za paní Tanyou, jinak se po mně bude shánět,“ řekla jsem a měla se k odchodu, když mě znovu dotekem paže zastavil. Protočila jsem oči a otočila se. Měla bych si na krk přivázat ceduli Nebezpečné zvíře, nedotýkat se!, třeba by to pomohlo, pomyslela jsem si.

„Počkejte, já...“ zamračil se a... začichal? Pak se zamračil ještě víc. „Směl bych se zeptat, kde jste dnes byla?“ Pozvedla jsem obočí.

„Proč bych vám to měla říkat, pane? Nejsem vaše služka,“ odsekla jsem. Sir Cullen sebou trhl, zřejmě nebyl zvyklý na to, že s ním někdo takto zachází, ale stále mě nepouštěl.

„Prosím, je to důležité,“ pravil. „Životně důležité,“ dodal a upřel na mě svůj pronikavý pohled, který jsem však po ranním setkání skoro ani nevnímala. Bude se muset víc snažit, chlapec.

„Ehm, no, ve městě. Nakupovat,“ odpověděla jsem, jelikož jeho tón byl opravdu naléhavý.

„A směl bych se zeptat, jestli jste s někým mluvila?“

„Prosím? Co to máte za divné otázky?“ zeptala jsem se překvapeně a vykulila oči. „Samozřejmě, že jsem s někým mluvila, ty bylinky mi do ruky nepřilétly samy!“ Sir Cullen si povzdechl.

„Tak jsem to nemyslel,“ odpověděl klidně.

„Tak jak, pane?“ zeptala jsem se naoko zaujatě a zahnala děsivou myšlenku, že by snad mohl nějakým zvláštním způsobem tušit, že jsem dnes mluvila i s jedním chudákem, ze kterého jsem udělala duševně chorého. Teď jsem však pochybovala spíše o psychickém zdraví mého vznešeného „přítele“, jelikož si přitáhl mou paži ke svému nosu a znovu začichal. Bože, to se svět už úplně zcvoknul?

„Kdybych vám tak viděl do hlavy, vše by pak bylo mnohem jednodušší,“ řekl spíše sobě než mně a pustil mou ruku, ale já ho přesto slyšela, a proto jsem překvapeně vyjekla. Sir Cullen si toho všiml a rychle si připlácl na rty ruku, jako by řekl něco, co neměl. Byl nenápadný asi jako velryba v centru města za denního světla, která se snaží schovat za pouliční lampou. Pokud tedy chtěl být nenápadný.
„Pane, myslím, že bych se tu již neměla dále zdržovat. Já... Sakra, vy jste divný, víte to?!“ pravila jsem o něco hlasitěji, než se slušelo. „Víte, já moc dobře vím, co jste tenkrát říkal na plese na tom balkóně. Zeptal jste se mě, jestli myslím, že nic nevidíte, nebo něco na ten způsob. To mi nepřijde jako běžná otázka. To jsem nějaký telepat, či co?“ vyklopila jsem ze sebe to, co jsem se snažila už tolik dní pohřbít hluboko ve svém nitru. Bylo to totiž šílené. Sir Cullen jako by zbledl, až cele splýval s podzimní oblohou. Páni, on snad umí i měnit barvu, pomyslela jsem si. Pak jsem však zamrkala a zjistila, že se mi jen něco zdálo.

„Ehm...“ ošil se sir Cullen nervózně. „Já... Jsem opravdu rád, že si tak dobře pamatujete naše rozhovory, ale myslím, že už bych vás opravdu neměl dále zdržovat. Ehm... sbohem,“ pravil a byl pryč. Vylekaně jsem se rozhlédla kolem sebe a čekala, že ho uvidím stát někde pár kroků ode mě, ale nikde nikdo. Prostě zmizel.

Zavrtěla jsem hlavou a napadlo mě, jestli se mi to celé snad jen nezdálo, jestli třeba jen nejsem příliš vyčerpaná z toho celodenního chození, ale pak jsem v bahně před sebou spatřila otisky dvou velkých bot a veškeré spekulace se rozplynuly.

Tak myslím, že mi má Edward co vysvětlovat, pomyslela jsem si a i se svými zmatenými pocity jak k siru Cullenovi, tak Darrenovi, kterého jsem téměř neznala, ale přesto si našel cestu až někam hluboko do mého nitra, pokračovala v cestě na sídlo lady Tanyi.

Milé čtenářstvo,

dovolte mi, abych se nejprve omluvila za to, že je tu kapitola s tak velkým zpožděním, ale na svou obhajobu bych měla říct, že... Mám vás ráda, víte to?! xD Ne, mám vás ráda, to ano, ale času je poskrovnu a já opravdu nestíhám, takže... asi tak. Další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve, ale je pekelně dlouhá, takže netuším, kdy to stihnu - musím si ji po sobě ještě přečíst. xD

Dále se omlouvám za to, že naše první kulatiny slavíme tak neslavně. Vím, na této kapitole toho moc k zasmání není, snad jen to, že je tak žalostná. Ale to je spíš k pláči. xD

Abychom upustili od těch omluv, „plynně“ přejdeme k něčemu příjemnějšímu... Věnováno vilince! Mám tě ráda. xD

Další kapitola je, jak jsem již zmínila, asi tak čtyřikrát delší a navíc se tam objeví hned dvě básničky (což nevím, jestli je právě důvod k radosti), takže se snad máte na co těšit.

To bude asi všechno. Snad jen, že za komentáře bych byla vděčná. xD

Vaše,

Joheee

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... X. kapitola: