Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... XII. kapitola

06.01.2013 (07:30) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2698×

Bello,

proč stále vaši tvář vídám?

Proč všude slyším váš hlas?

Proč jen své city nehlídám?

Proč stále myslím na vás?

Setkání s vámi se bojím,

musíte si o mně myslet hrozné věci,

netuším, na čem si stojím,

a snad to již ani vědět nechci.

Jste jako kouzelná víla,

však na sobě máte služky šat.

Láska je prý všemocná síla,

však já nesmím vás milovat.

Sir Edward Cullen

Ušklíbla jsem se nad dopisem, který jsem právě svírala v rukou, a odhodila ho na postel. Tak on mi v jedné chvíli téměř vyznává lásku a v té další mě ujišťuje, že se mnou nemůže být, jelikož jsem služka?! Skvělé, opravdu skvělé...

A ať už to bylo jakkoliv romantické a krásné, nedokázalo to ve mně vyvolat jiné pocity než zlobu a zároveň i pobavení, jelikož jsem si zas musela vybavit onu parodii milostného psaní, kterým mě Darren obdaroval.

Od té noci, kdy se vetřel ke mně na návštěvu, uplynul již bezmála měsíc a dopisy tohoto typu mi chodily až s děsivou přesností dvakrát týdně, což bylo opravdu zvláštní, protože pokud jsem mohla soudit, sir Cullen sem od onoho osudného dne, kdy bylo panství málem srovnáno se zemí rukou jeho majitelky, ani nepáchl. Jednou jsem dokonce nastražila na své posteli pastičku na myši, však když jsem se vrátila, další dopis ležel na svém obvyklém místě na polštáři a po pastičce se zem slehla. Takže pokud se do ní vetřelec chytil, odnesl si ji s sebou...

Darren se od té doby také neukázal, což mi - třebaže jsem to nerada přiznávala - vyvolávalo vrásky na čele. Snad se na mě po té společně strávené noci nevykašlal? Ale... co bych od něj mohla čekat, že? Odfrkla jsem si.

Zívla jsem a jak jsem se protahovala, padl mi znovu zrak na onen dopis, který jsem před chvílí četla, a všimla jsem si, že zpod něj vykukuje ještě jeden list papíru. Sklonila jsem se a vzala ho do ruky. Povytáhla jsem obočí, když jsem si uvědomila, že tentokrát není veršovaný, a pustila se do čtení.

Drahá Bello,

dovolte, abych se vám omluvil za to, jak jsem tenkrát náhle zmizel a nechal vás samotnou a bezbrannou stát v prachu cesty. Doufám, že jste se v pořádku dopravila domů.

Ušklíbla jsem se. Ne, těch dvě stě metrů jsem nebyla schopna ujít bez toho, abych se málem přizabila, pomyslela jsem s ironicky. Ten má o mně tedy mínění...

Jako omluvu bych vás chtěl pozvat na své panství a o všem si s vámi vážně promluvit. Kočár bude čekat zítra v pět hodin u vašich dveří – to, jestli nastoupíte, nechám jen na vás. Snažně vás prosím a doufám, že ano.

S přáním krásného zbytku dne

Sir Edward Cullen

Opravdu mě právě pozval, abych přijela na návštěvu? Udiveně jsem zírala do dopisu a s pusou dokořán si znovu a znovu pročítala poslední řádky. Co mi asi tak může chtít? O čem chce mluvit? Hlavou se mi míhaly desítky otázek a já nebyla schopna odpovědět ani na jedinou. A právě proto, abych ukojila svou zvědavost, jsem si usmyslela, že zítra v pět hodin (doufám, že myslel odpoledne) budu čekat.

Odložila jsem list zpět na postel a rozhodla se, že abych si zkrátila čekání, využiji volného odpoledne, kdy lady Tanya konečně vystrčila paty z domu a jela navštívit nějakou svou přítelkyni a nebyl tu tak nikdo, kdo by nás mohl peskovat, a půjdu se projít do zahrady.

Vzala jsem z poličky knihu se značně ošoupaným obalem a vyrazila.

Jakmile jsem vyšla ze zadních dveří, které se nacházely za kuchyní, tvář mi ovanul lehký větřík. Blížilo se léto a pro jednou se počasí umoudřilo a nechalo sluneční paprsky, aby prohřály zvlhlou půdu.

S úsměvem na tváři jsem se chvíli procházela a obdivovala krásy různorodých rostlin a motýlů, kteří mezi nimi poletovali, pak jsem se však uchýlila na lavičku u cesty, rozevřela divadelní hru Hamlet a pohroužila se do čtení..

Ze čtení příběhu dánského kralevice mě však vytrhl stín, který náhle dopadl na zažloutlé stránky. Nejprve jsem si myslela, že se jen nějaký mrak přehnal přes zářící slunce, ale když stín neustupoval, vzhlédla jsem a spatřila ty nejhlubší oči.

Uraženě jsem se pustila zpět do čtení a ignorovala Darrena, který nade mnou s úsměvem postával. Po chvíli jsem však úsilí vzdala, jelikož jsem nebyla s to vnímat jedinou větu, když mě Darren pozoroval, a naštvaně jsem knihu zaklapla. Pohlédla jsem na něj a čekala, až mi vyklopí, kde se tu vzal a co bych pro něj mohla udělat.

On to však zřejmě neměl v úmyslu, jelikož mě dál s úsměvem pozoroval, a já jsem nebyla na další hru „Kdo vydrží čumět déle“ zvědavá, když jsem konečně jednou měla volné odpoledne, a tak jsem si povzdechla se pustila do akce.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ne příliš přátelským tónem. Byla jsem naštvaná, že o sobě měsíc nedal vědět ani řádku, ale zase jsem nechtěla vypadat jako nějaká stíhačka.

„Taky tě rád vidím,“ odpověděl stále s úsměvem. No, odpověděl... Rozhodla jsem se, že přistoupím na jeho hru.

„Co bych pro tebe mohla udělat?“ tázala jsem se a křečovitě se usmála.

„Copak musím mít důvod, abych přijel navštívit krásnou paní?“ A aniž bych ho žádala, kecl si na zadek vedle mě.

„Tanya není doma,“ zabručela jsem a malinko se odtáhla.

„Kdo? Já myslel tebe, má nejdražší Belluško,“ zakřenil se a oslovil mě oslovením, které použil ve svém „milostném“ dopisu. To už jsem se neubránila a koutky se mi zvedly do úsměvu. „Ha, usmála ses!“ vykřikl a zatvářil se vítězoslavně. „Teď už můžu v klidu umřít. Ne, vlastně nemůžu.“ Pozvedla jsem obočí, ale radši jsem se na nic nevyptávala.

„Ale vážně, kde ses tu zase vzal?“ zeptala jsem se a přešla tak jeho nesmyslnou poznámku. Snažila jsem se, aby v mém hlase nebylo poznat, jak potěšená jsem z toho, že nemá ani tušení, kdo Tanya je.

„Je snad nezákonné, když se člověk potají vplíží do cizího domu?“

„Řekla bych, že je. A navíc... Jeden by si mohl myslet, že mě snad sleduješ!“ pustila jsem se na tenký led a zvědavě se k němu naklonila.

„A já si myslel, že když se měsíc neukážu, bude to dost nenápadné,“ usmál se a mně poskočilo srdce. Zrudla jsem a sklonila hlavu. „Chtěl jsem přijít už mnohem dřív, ale nějak se mi nenaskytla příležitost. A nechtěl jsem riskovat, že bych se zde mohl potkat s někým, kvůli komu jsi po celé své posteli vyskládala pastičky na myši,“ zakřenil se.

„Vždyť byla jenom jedna!“ ohradila jsem se. „A raději se ani nebudu ptát, jak to víš.“ Zvedla jsem pohled a zjistila, že mě celou dobu upřeně pozoruje. A také že je o značný kus blíže, než byl předtím.

„Klidně se ptej,“ zašeptal do ticha, které na moment nastalo. Cítila jsem, jak mi po zádech přejel mráz.

„Jak?“ vydechla jsem. Teď už mi nezíral do očí, ale na rty, které byly od těch jeho vzdálené jen několik centimetrů.

„Netuším, o čem mluvíme,“ hlesl a ještě o kousek se přiblížil. Políbit či nepolíbit? To je ta otázka! Ehm... Naklonil se ještě blíže a jak jeho zrak stále spočíval na mých rtech, začal lehce šilhat. Bello, ty vrahu romantiky!

Nyní nás dělily opravdu jen milimetry a mé srdce se rozbušilo závratnou rychlostí. Napjatě jsem očekávala, co bude následovat, když pak -

„Bello, tak tady jsi! Můžeš mi říct, co má tenhle dop... A kdo je kruci zase tohle?!“ zaklel Daniel, který se tam zčistajasna objevil, pohlédl do oblak, jako by se ptal, za co ho Bůh trestá, a dupl si nohou. V tu samou chvíli se Darren kvůli tomu, jak jsem sebou rychle cukla, když jsem slyšela Daniela, svalil z lavičky dolů, jelikož před sebou náhle neměl žádný opěrný bod, a já si uvědomila, že musel být opravdu hodně nakloněný. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo snad radši brečet.

Postavila jsem se a z očí mi sršely blesky.

„Co si myslíš, že tady děláš?!“ vyjela jsem na něj, když tu mi pohled sjel na list papíru, který držel v ruce. A naštvala jsem se ještě víc... „Kde jsi k tomu přišel? Podle tebe je normální lézt lidem do jejich pokojů bez jejich vědomí?“ vybuchla jsem a významně se podívala na Darrena. Ten se stále zvedal z prachu a vypadal opravdu děsivě. Vlasy rozcuchané, špinavá kolena, dlaně pevně svíral do pěstí a tvářil se jako bůh pomsty. Pak však mou pozornost znovu zaujal Daniel.

„A podle tebe je snad normální dopisovat si s naprosto cizím člověkem?! Doufám, že k němu zítra jet -“

„To vůbec není tvoje věc!“ přerušila jsem ho rychle a očima nervózně střelila po Darrenovi. Bylo však pozdě, jelikož on se rychlostí blesku přesunul k Danielovi a vytrhl mu papír z rukou.

„Nechtěla bys mi k tomu něco říct?“ zeptal se mě chladně, když zvedl oči, a list pevně svíral v pěsti.

„Ne?“ zkusila jsem, když jsem však viděla, jak se na mě dívá, honem jsem dodala: „Copak můžu za to, co mi nějaký ztřeštěný lord píše za dopisy? Já se ho neprosila!“ vymlouvala jsem se. „A navíc jsem ani neměla v úmyslu tam jet...“ Bello, že se nestydíš! Takhle jim lhát do očí!

Danielovi se viditelně ulevilo, Darren na mě však stále upíral svůj plamenný pohled.

„Vážně?“ pronesl tiše, že to skoro znělo jako syčení hada. Sklopila jsem oči a tím se prozradila. Chvíli jsem čekala, že se snad přiřítí a vrazí mi facku, když se však nic nedělo, zvedla jsem hlavu a zjistila, že se usmívá. To je tedy náladovost. Chtěla jsem se ho zeptat, proč tak náhle změnil názor, ale přerušil mě Daniel.

„Mohl bys mi říct. Kdo. Proboha. Jsi?!“ zeptal se Darrena a rozhodil rukama. Vypadal zmateně.

„Rozhodně nejsem tvůj natolik dobrý přítel, abys mi mohl tykat,“ usadil ho a úsměv z jeho tváře zmizel. Pak se obrátil na mě. „Kdo je ten opovážlivý mladý muž?“ zeptal se mě a Daniela vůbec nebral na vědomí.

„Ehm... To je Daniel, taková holka pro všechno...“ Skvěle, Bello, Dan tě, soudě podle jeho pohledu, zabije.

„A takhle vlezlý je stále?“ ptal se dál Derren, kterému má odpověď vykouzlila opět úsměv na tváři.

„No...“ Pohlédla jsem na Daniela a bylo mi jasné, že pokud je mi život milý, mám mlčet.

Chvíli bylo ticho a všichni jsem se navzájem měřili pohledem, pak jsem ale přešla k Darrenovi a nastavila ruku, aby mi vrátil dopis od sira Cullena. Ten se však jen culil dál.

„Takže zítra v pět, ano?“ ptal se a prohrábl si vlasy. „No, myslím, že si čas najdu.“

„Cože?“ vyhrkla jsem. „Ne! Ani náhodou! Jedu tam sama, žádný doprovod se nepovoluje!“ vyhrkla jsem.

„Co? Myslel jsem, že jsi říkala, že tam nechceš jet,“ divil se Daniel zmateně.

„Tobě to zrovna moc nepálí, viď?“ povzdechl si Darren a protočil oči tak, aby to Daniel jasně viděl.

„No dovol?“ ohradil se.

„Mám?“

„Pokud si troufneš!“

„Divil by ses, chlapečku!“

Skákala jsem pohledem z jednoho na druhého, jako kdybych sledovala nějaký tenisový zápas, a připadala si, jako bych neexistovala.

„Hej! Já jsem tady, tady dole!“ vykřikla jsem a máchala rukou ve vzduchu, jelikož oba byli minimálně o dvě hlavy vyšší. „A říkala jsem, že s sebou rozhodně žádný doprovod nechci,“ pokračovala jsem, když se na mě Darren, který naštvaně svíral pěsti, obrátil.

„Doprovod bude, ať se ti to líbí nebo ne!“ prskl a dál naštvaně propaloval pohledem Daniela.

„Ne, nebude!“ vyhrkla jsem a zatahala Darrena za rukáv, abych zase upoutala jeho pozornost.

„A ty si o tom asi tak budeš rozhodovat,“ pravil a z hlasu mu odkapávala ironie. Pěnila jsem vzteky a měla chuť Darrenovi pořádně dupnout na nohu.

„Ano, budu. A pokud se ti to nelíbí, můžeš se okamžitě otočit a odejít!“ vybuchla jsem.

„Zajímá vůbec někoho, co si tom myslím já?“ zeptal se Daniel, který se krčil kousek od nás.

„Ne!“ zakřičeli jsem s Darrenem současně, aniž bychom se na něj otočili. Pak se rozhostilo ticho, kdy jsme se oba naštvaně měřili a soutěžili o to, kdo se zamračí strašlivěji.

Takto naštvaná jsem už nebyla opravdu dlouhou dobu, vše ve mně vřelo. Co si o sobě myslí? Že mi bude říkat, co mám dělat? Když pomyslím na to, že ještě před chvílí nechybělo mnoho a políbili bychom se... Musela jsem se přemáhat, abych obličej nestáhla do zhnusené grimasy. To bych políbila raději zadní část svého těla, kdybych si na ni dosáhla, než toho arogantního, ignorantského a panovačného ničemu, který ani neví, co chce!

Propalovala jsem ho pohledem a pokoušela se své obočí spojit do jedné linie, bohužel jsem však docílila jen toho, že mě chytla do čela křeč (Věděli jste, že je to možné?), a tak jsem byla nucena opustit bojiště, poraženě svěsit ramena a zabodnout pohled do země.

Darren zavýskl, vítězoslavně se usmál a já netušila, že jsem právě udělala největší chybu svého života.

Drazí lidé,

opravdu se omlouvám, že mi to zase trvalo tak dlouho, ale momentálně se na nic lepšího nezmůžu. Přešla mě téměř veškerá chuť do psaní a budu opravdu ráda, pokud se mi podaří tuto kapitolovku dopsat. Zatím se ale vzdávat nehodlám, nebojte, jen nevím, jak dlouho to bude trvat, než tu bude další díl.

Nechci být protivná, ale počet komentářů a minulé kapitoly mě trochu zklamal, i když vím, že si za to můžu sama, když vydávám s tak dlouhými časovými prodlevami. Nebudu vám dávat ultimáta, jak jsem řekla, nechci být protivná, a tak vás jen žádám, abyste jen podle své dobré vůle chvíli popřemýšleli, a pokud uznáte, že za to tato kapitola stojí, zanechali krátký komentář. Předem děkuji. :)

Joheee

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... XII. kapitola: