Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... XIII. kapitola

14.03.2013 (07:00) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2032×

V žaludku jsem cítila jakýsi nepříjemný svíravý pocit a v krku pulzující bolestivý tlak, jako by se mi všechny útroby smotaly do pevného uzlu a odjely na dovolenou do mého hrdla. Ušklíbla jsem se.

Vyhlédla jsem z okna vstupní haly a zachvěla se. Venku byl sice ještě dostatek světla, ale těžké mraky, které pomalu pluly po obloze, věstily brzký příchod deště. Mohutné visací hodiny, které až snad příliš hlasitě tikaly na stěně, mi každou vteřinou připomínaly, jak rychle se blíží čas, kdy odbije pátá.

Poté, co jsem včera ne právě ochotně svolila, aby mě Darren doprovodil, jsem naštvaně odkráčela zpět do domu, jelikož jsem se nemohla dívat na jeho protivný vítězoslavný úsměv, a tak jsem zbytek dne strávila zalezlá uvnitř s knihou v ruce.

Až k večeru předešlého dne jsem uslyšela na dveře své komůrky slabé zaklepání a následně bez pozvání vpadl dovnitř Daniel a geniálním návrhem, že když mě tedy jako může zítra doprovodit Darren (on ho nazval trochu jiným jménem, ale to se nehodí do společnosti), proč by nemohl i on? Jakmile ten brilantní nápad vyslovil, hned se zase pakoval, jelikož pohled na mě, jak na něj naštvaně hledím, musel vzbuzovat strach.

Bohužel jsem však musela souhlasit i s tímto návrhem, pokud jsem nechtěla pak ještě minimálně další půlrok poslouchat jeho ukřivděné stížnosti. A po tom jsem netoužila, věřte mi.

A tak jsme tu nyní, necelou půlhodinu před pátou, všichni tři stáli ve vstupní hale, já uprostřed, má „ochranka“ po mém levém a pravém boku, a netrpělivě vyčkávali příjezd kočáru. Tajně jsem doufala, že by snad mohl přijet samotný sir Cullen a těm dvěma šílencům jejich umíněné počínání rozmluvit, ale i tak jsem si nebyla zcela jistá, zda by to k něčemu vedlo. Darren mi nepřipadal jako člověk, který by byl schopný kohokoli poslechnout a dát tak najevo svou – byť nepatrnou – podřízenost.

Stáli jsme přede dveřmi jako Svatá Trojice, v domě byl pro jednou úplný klid, jelikož služebnictvo dostalo ještě jeden den volna, když se Tanya obtěžovala po ubohém poslíčkovi, který sotva popadal dech, když přiběhl, poslat vzkaz s tím, že u své přítelkyně i přenocuje a zůstane až do večera dalšího dne. To bylo radosti!

Celá ta scéna musela vypadat opravdu komicky, jak jsme všichni tři stáli v řadě a upřeně zírali na hodiny. Vlastně ani nevím, proč jsme tam takto postávali a propalovali je pohledem, když jsme věděli, že tím čas neurychlíme – a ani nezastavíme. Prostě se to stalo.

Po chvíli už jsem si ale začala připadat vážně trapně, a tak jsem vykročila ke dveřím s úmyslem podívat se ven, zda již nepřijíždí kočár, jelikož do páté hodiny zbývalo asi deset minut. A jakmile jsem se pohnula, má osobní stráž zpozorněla, přeměřila se navzájem povýšeným pohledem a vykročila za mnou, já je však trhnutím ruky zastavila.

„Pánové, je mi ctí, že pokládáte mou bezpečnost za tak důležitou, ale zároveň mě lehce uráží, když si myslíte, že nejsem schopná sama dojít ani ke dveřím a zpět, aniž by mi šlo o život!“ otočila jsem se na ně a propalovala je zlostným pohledem, jelikož mi jejich starostlivost začínala lézt na nervy. To jsem snad nesvéprávná?

Darren s Danielem se pod mým pohledem přikrčili, párkrát otevřeli a zavřeli pusu jako kapr, který má něco důležitého na srdci, však nevyjde z něj nic jiného než vzduchové bubliny (ne, že by oni snad pouštěli bubliny), a oba svorně ukázali na toho druhého, jako by to byla jeho vina.

Nemínila jsem se jimi dál zabývat, tak jsem se otočila zpět ke dveřím, které jsem otevřela, abych vyhlédla ven. Náhle mi připadalo, že pokud v té místnosti zůstanu ještě chvíli, snad se udusím, a tak jsem vyšla na zastřešenou verandu a odtud upřeně sledovala příjezdovou cestu, zda nepostřehnu nějaký pohyb, který by naznačoval, že se blíží kočár. Nic.

Jakmile jsem však vyšla ven, zřejmě už to pro mé „strážce“ bylo příliš a oba se za mnou svorně vydali. A když říkám svorně, myslím svorně. Šli bok po boku, ani jeden nebyl o nic rychlejší a já si začínala lámat hlavu s tím, jak hodlají projít dveřmi, do kterých se oba naráz rozhodně nevejdou. Vyřešili to jednoduše. Prostě se do nich nahrnuli a jak se tak občas stává, zarazili se v nich a ani jeden nebyl schopný se pohnout. Pobaveně jsem je sledovala, jak zápolí, a v duchu si říkala, že by tam takto mohli zůstat navždy a já bych jim tak unikla z dosahu.

Bohužel pak Darren zabral o něco víc a vysloveně se prodral ven, přičemž nezapomněl Danielovi pořádně dupnout na nohu. Vítězoslavně se usmál, stoupl si po mém pravém boku a zahleděl se na cestu.

Já se strachem sledovala Daniela, který trochu zaúpěl a nevěděl, jestli si dříve třít bolavé rameno nebo palec u nohy. Když si všiml, že se na něj dívám, potlačil bolestivý úšklebek, zvedl hrdě bradu a postavil se po mém druhém boku. Otočila jsem se a znovu vyhlédla ven. Nemluvili jsme. Těžko říct, kdo z nás se cítil více uražený.

Pak jsem ucítila, jak se Darren vedle mě napjal. Překvapeně jsem na něj pohlédla a zjistila, že propaluje pohledem konec příjezdové cesty, který se ztrácel v dálce. Také jsem se na to místo zaměřila, ale ať jsem se snažila sebevíc, nic jsem nespatřila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tlumeně.

„Nevidíš? Kočár tvého milovaného se blíží,“ ušklíbl se.

Chtěla jsem začít namítat, že sir Cullen je cokoliv jen ne můj milovaný, ale pak jsem postřehla, jak v dáli po cestě přijíždí vůz tažený dvěma koňmi, kterým se od kopyt zvedají oblaka prachu. Darren měl zřejmě jen velmi dobrý zrak.

Všichni tři jsme napjatě čekali, až dorazí až k nám, a čím více se přibližoval, tím jasněji jsem si uvědomovala, že tohle se nikdy nemělo stát. Cítila jsem, jak mě obepíná úzkost, a nepříjemný pocit v žaludku mi prozrazoval, že se stane něco špatného. Moc špatného. A bude to něco horšího, než dětinské hádky jednoho ctěného lorda, holky pro všechno v mužském provedení a... možná neprávem obviněného blázna.

Jakmile pod koly kočáru zaskřípal štěrk a vozka trhnutím uzdy pokynul koním, aby zastavili, zhluboka jsem se nadechla a hnala se k dvířkům. Prudce jsem se otevřela, dřív než to sluha, který seděl vedle vozky, stihl udělat za mě – díval se za to na mě tak, jako bych právě zradila jeho hrdost a neskutečně ho potupila -, a nedočkavě jsem strčila hlavu dovnitř. Nic. Žádný sir, který by mě zachránil od noční můry.

Když už je řeč o noční může, ta má se náhle zhmotnila vedle mě v podobě Darrena, který mě ne právě jemně odsunul z cesty a nakvantýroval se na sedačku, než jsem stačila říct byť jen popel. Pohlédl na mě při tom takovým pohledem, jako by mě považoval za naivní husičku, která se nemůže dočkat, až zase pohlédne do očí krásného lorda, a která tajně doufá, že jí dnes vyzná lásku a odjedou spolu vstříc zapadajícímu slunci do svého pohádkového království. Jo, jasně. I když...

Daniel se okamžitě chopil příležitosti, kterou spatřil, a nabídl mi pomocnou ruku, když jsem se chystala sama vystoupat do toho pekelného vozu. Očima při tom ale spočíval na Darrenovi a pohledem ho jasně vyzýval, aby se pokusil přebít jeho galantnost.

Znechuceně jsem se ušklíbla a vlezla dovnitř, aniž bych na nabízenou dlaň byť jen pohlédla, a když jsem viděla Darrena, jak se vítězoslavně culí a významně poklepává na sedadlo vedle sebe, abych si jako všimla, kde je volno, jen jsem se povýšeně usmála a sedla si doprostřed druhé sedačky, aby se vedle mě nikdo nevešel a já tak měla po těch posledních pár minut, než kočár zastaví před panstvím sira Cullena, aspoň trochu klidu. No, chybička se vloudí...

Místo toho, abych si sama užívala prostorného místa k sezení, se totiž Daniel nacpal vedle mě, přestože jsem se notně bránila, a jakmile to zřel Darren, okamžitě vyskočil a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo složit svou krásnou, pevnou a... složit svůj namyšlený zadek po mé druhé straně a mně náhle připadalo, jako bych se nedobrovolně stala sardinkou, která právě celá pochroumaná cestuje na královský stůl.

V rámci možností jsem se pohodlně uvelebila a ignorujíc své společníky se nechala vézt vstříc osudu a všemu, co si pro mě ten parchant nachystá...

Ahoj!

Zřejmě bych se teď měla omluvit za to, že mi to trvalo tak dlouho, ale mám pocit, že jsem se omlouvala už tolikrát, že je to nyní již tak trochu klišé. :D

Další kapitola bude, ale neptejte se kdy, to nikdo neví. :D

Za komentáře budu vděčná, i když chápu, že byste po mně za tohle hodili radši kamenem než písmenkem (či smajlíkem). :D

Na závěr taková menší formalita - věnováno vilince za její mírné hodnocení. Díky. :P (Minulá kapitola je taky věnovaná tobě, jenom jsem to tam zapomněla napsat. :D)

Slitování zdar! xD

Joheee

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... XIII. kapitola: