Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Magie lásky - 3. kapitola

26.05.2010 (12:00) • Kamuska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1786×

Kapitola 3: Noc plná zážitků

Pohled Belly:
Když byl u mě v pokoji, tak se ke mně vydal a chtěl mě obejmout. Ale na to jsem se necítila. Uskočila jsem stranou. V jeho očích se zračil šok.
„Co je?“ zeptal se mě.
„Víš, já si nejsem jistá, jestli se dokážu udržet a nezabít tě,“ řekla jsem mu a jeho obličej se vyjasnil.
„Já, no, chtěl bych ti něco říct,“ začal váhavě.
„Poslouchám,“ odpověděla jsem mu a asi věděla, co to může být.
„Bello, já jsem se do tebe zamiloval,“ vypadlo z něho a já jsem na něho zírala. Část mého já se radovala, že i on miluje mě, ale ta druhá zůstávala nechápavá.
Jak mě může milovat? Jsem jeho nepřítel, nemůže mě milovat! Ale vyhrála ta šťastná část a já jsem se mu vrhla okolo krku. On mě pevně objal a oba dva jsme si užívali blízkost toho druhého.
„Miluji tě,“ špitla jsem.
Pustil mě a nebezpečně se ke mně naklonil. Věděla jsem přesně, co chce udělat.
„Ne, prosím, teď ještě ne,“ zarazila jsem ho dřív, než stihl něco provést.
„Proč ne?“ zeptal se mě zmateně.
„Mohla bych tě zabít,“ zašeptala jsem a vnitřně se otřásla.
„A jak?“ zeptal se mě zvědavě.
„Takhle,“ řekla jsem. V tu chvíli jsem mávla rukou a najednou byly všude okolo plameny. Vyděšeně na mě zíral, jak mě olizují.
„Vždyť se popálíš!!!“ vykřikl zděšeně.
„Já ne, ale ty by ses mohl popálit,“ řekla jsem mu, protože jeden plamen se k němu nebezpečně přiblížil. Rychle jsem ho vrátila zpátky. A najednou nebylo po plamenech ani stopy. Vyděšeně na mě zíral.
„Tohle je jeden ze způsobů, jak tě zabít,“ řekla jsem klidně, což mě potěšilo.
„A ty další?“ zeptal se obezřetně.
„Ty ti nebudu vykládat. Už svítá, měl bys jít,“ řekla jsem mu a bolestně jsem se dívala, jak skáče z okna.

Pohled Edwarda:
Nechtěl jsem odejít, ale musel jsem. Moje rodina – hlavně Esme – by měla o mě strach. Byl jsem ještě trochu vyděšený z toho, co mi ukázala. Ty plameny byly opravdové, cítil jsem to. Ale nechápal jsem, jak se jich může dotýkat. Musím se jí na to zeptat.
Ale to už jsem byl u domu a tak jsem pustil ty myšlenky z hlavy. Když jsem vešel do domu, nikdo nikde nebyl. Na stole ležel lísteček: 
Jsme na lovu, uvidíme
se ve škole.
Alice
Šel jsem se převléknout a pomalu se vydal do školy. Už tam všichni byli a Alice zářila jako sluníčko. Nemělo by mě překvapovat, že něco viděla.
„No konečně! Už jsem si myslela, že si nikoho nikdy nenajdeš!“ řekla mi v myšlenkách.
„Co jsi viděla?“ zavrčel jsem na ni, když jsme šli společně na naši první hodinu.