Jmenuji se Bella, je mi 17 let, žiju městečku Forks. Zdá se, že jsem normální, co??? Nejsem!!! Jsem víla, moji rodiče jsou upíři a zamilovala jsem se do upíra. A k tomu všemu, životní poslání ohnivé víly, je ničit upíry. Dokážu zničit svoji rodinu a celoživotní lásku? Nebo se mám vzdát své magie, a být normálním člověkem, ať mě mohou rodiče proměnit v upíra?
17.05.2010 (15:45) • Kamuska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1973×
Prolog:
Pohled Belly:
Je 13. 9. v noci, sedím na stromě uprostřed lesa a dělám to nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě. Už tucetkrát mě rodiče kousli, aby mě proměnili v upíra, a nikdy to nevyšlo. Na krku mám od těch kousnutí jizvy. Divili se, proč mě nemůžou proměnit, a teprve pak jsem jim byla nucena vyzradit tajemství, které jsem objevila ve 13 letech. Zlobili se na mě, že jsem jim to neřekla dřív, ale nemohli s tím nic nadělat. Kdyby věděli, že se toho můžu vzdát, tak by na mě tlačily tak dlouho, dokud bych se toho nevzdala. Jsem adoptovaná (samozřejmě, upíři nemohou mít děti), ale přesto mě milují, jako bych byla vlastní. A jejich snem je, abych se stala taky upírkou.
Jak sem tak tam seděla, uslyšela jsem lehké kroky. Zrovna jsem byla ve vílí podobě, takže jsem slyšela stejně dobře jako upír. Ty kroky však nebyly známé, proto jsem se radši rychle skovala do koruny. Těsně po tom, co jsem se schovala, vběhl pod strom cizí upír. Byl asi tak 17tiletý, když byl proměněn, vlasy měl rozčepýřené na hlavě v bronzové barvě. Jenom jsem doufala, že nezachytí můj pach, protože by se taky mohlo stát, že by na mě zaútočil, a já bych ho musela zabít. Ale štěstí bylo proti mně. Zafoukal silný vítr a nahnal můj pach k upírovi. Jasně, byla jsem víla, ale nevládla jsem vzduchu. Takže jsem s tím nemohla nic udělat. On bohužel zachytil můj pach a otočil se přesně na ten strom, kde jsem seděla. Jako by toho nebylo málo, byl zvědavý, takže chtěl vyšplhat na ten strom.
Měla jsem mu mrštit ohnivou kouli do obličeje, ale neudělala jsem to. Nevím proč, ale prostě jsem to neudělala. Místo toho jsem vzlétla ze stromu a vylétla na noční oblohu. Chtěl samozřejmě chytit, takže po mě vyskočil, ale já jsem ve vzduchu byla rychlejší. Přistál na paloučku, asi 50 metrů od stromu.
„Kdo jsi?“ zavolal na mě.
„Nikdo, o koho by ses musel nutně zajímat,“ odpověděla jsem mu. Nechtěla jsem, aby zjistil, kdo jsem. Ale měla jsem podivné nutkání sletět dolů, a říct mu kdo jsem, co jsem.
Ale nesletěla jsem, místo toho jsem letěla na druhý konec lesa a doufala, že mě nebude hledat. Tam jsem si trochu pohrála s plamínky, abych se uklidnila. Jen jsem doufala, že nebudou chodit do Forks, na střední.
Kapitola 1: Podobnost
Pohled Belly:
Samozřejmě, chodili tam. Schválně jsem zaparkovala co nejdál od nich, vsadím se, že spolužáci by se asi rádi nedívali na to, jak ti upíři tam hoří na parkovišti. I u oběda jsem seděla co nejdál od nich. Bylo jich 5, a hádala jsem, že jich bude dohromady 6 nebo 7. Ve škole jsem měla hodně kamarádů, a tak jsem se zeptala Jessiky, jestli neví, jak se jmenují. S ochotou mi vypověděla, že ti blonďatí jsou Haleovi, Rosalie a Jasper, a ti zbylí jsou Cullenovi. Ten, s kým jsem se potkala včera, se jmenoval Edward, a měl ještě sestru Alici a bratra Emmetta Cullena. Měli taková jména, která se dávala lidem v 1 polovině 20. st., ne-li později. Naštěstí nezachytili můj pach tak silně, jako já jejich. Ještě chvilku jsem tam seděla a pak jsem se zvedla a šla na další hodinu.
Ale moje smůla nezná meze. Poslední hodinu jsem měla s jedním z nich. Zrovna s tím, kterého jsem potkala v noci v lese. Ale jediné volné místo bylo vedle mě, takže si musel jít ke mně přisednout. Zdá se, že mu to nevadilo, ale mě teda rozhodně jo. Mým prvním instinktem bylo, hodit po něm ohnivou kouli, ale přemáhala jsem to v sobě. Na konci hodiny mě oslovil, jako kdyby si koledoval o smrt.
„Ahoj, jsem Edward Cullen, a ty jsi kdo?“ zeptal se mě. Málem jsem ho zabila.
„Bella,“ zněla moje krátká odpověď.
Otočila jsem se na něho a viděla jsem, jak se v jeho očích značí údiv, následovaný ohromením. Samozřejmě, každý, na koho jsem se podívala, se zachoval takhle, jedno jestli upír nebo člověk. Potom jsem skoro vyletěla na parkoviště, nasedla do auta, a rychle jela domů. Měla jsem ale chuť, nechat auto na parkovišti a letět, ale došlo by k prozrazení. Přijela jsem domů, ale rodiče tam nebyli. Tušila jsem, že jsou v domě těch Cullenových, a přátelí se.
Vím, že mě tam nutit chodit nebudou, myslím, že bych se neudržela. Okamžitě jsem vyběhla na zahradu a proměnila se, abych se mohla volně proletět. Zase jsem si sedla na ten samý strom, a přemýšlela. A jako by mě smůla pronásledovala, Edward tam zase přiběhl. Zadíval se mi hluboko do očí a já jsem věděla, že je blbost zmizet. Tak jsem seskočila ze stromu dolů, a ukázala se mu v celé své kráse. Zíral na mě s ještě větším ohromením, než tomu bylo ve škole.
Vím proč to tak bylo, teď mě viděl jako vílu, a snažil si mě srovnat s tím, co viděl ve škole. A nedařilo se mu to. Jediné, co zůstalo z mé lidské podoby, byly moje oči, a něco málo z rysů mé tváře. Jinak jsem byla bílá jako křída, trochu vyšší, a hlavně si všiml mých křídel. Zíral na mě, pusu otevřenou dokořán a vstřebával tu změnu. A v tu chvíli jsem zadoufala, aby nikomu nic neřekl. Celé to trvalo asi 10 vteřin, chvilku trvá, než se vzpamatuješ. Potom konečně promluvil.
„Ty jsi Bella?“ vykoktal konečně. Byl stále vedle.
„Ano, ale prosím, neříkej nic své rodině, ani mým rodičům, pokud jsou u vás,“ prosila jsem ho. Doufala jsem, že mě poslechne.
„Když myslíš, že to tak chceš,“ odpověděl mi, a mě to vyznělo jako souhlas. Ulevilo se mi.
Věděla jsem, že mám asi 3 vteřiny, než na mě začne chrlit otázky typu, co jsi zač, co tu děláš a podobně. Takže jsem před něj hodila malou ohnivou kouli, ne tak, aby se zranil, ale tak, aby se rozptýlil. Potom jsem vyletěla nad vrcholky stromů a uletěla. Ale zdálky jsem slyšela, jak na mě volá, abych zůstala. Strašně jsem chtěla zůstat, ale musela jsem udělat to, co je správné. Když jsem pocítila tu bolest, že ho opouštím, tak jsem to pochopila. Sice jsme spolu moc nemluvili, ale věděla jsem, že jsem se do něho zamilovala. Bylo těžké mít za rodiče upíry, ale ještě těžší je, milovat upíra a nesmět být s ním. Doufám, že rodiče nebudou doma, až se vrátím. Myslím, že bych se nedokázala uklidnit tak rychle, aby na mě nic nepoznali.
Autor: Kamuska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Magie lásky - Prolog + 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!