Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Málokdo mě viděl - 9. kapitola + Epilog

13.07.2011 (16:30) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1468×

9. kapitola

BELLA:

„Aro, Rumuni jsou asi na cestě sem. Potkali jsme je na lovu, proto se vracíme,“ poklonila jsem se, pouze jako formalita, abych se neprozradila, a řekla mu všechno, co se stalo na lovu. Samozřejmě ne to, co jsem chtěla udělat.

„Musíme se připravit,“ zavelel a potom zavolal Demetriho a Felixe. Ti okamžitě přiběhli jako poskoci a poklonili se mu taky. Já jsem jenom nepatrně pohnula očima místo jejich protočení a stála tam dál.

„Demetri, doveď sem Carlislea s jeho rodinou. Felixi, ty sem doveď gardu. Vlastně ne, doveď je do velkého sálu. Tady je málo místa. A ty, Isabello, počkáš tady se mnou,“ rozdělil úkoly a já jsem musela zůstat s ním. To mám snad za trest.

Po chvíli přišel Demetri s Culenovic famílií.

„Carlisle, příteli, vím, že je to ode mne možná velká žádost, ale pomohl bys nám v boji proti Rumunům?“ zeptal se ho Aro. Já jsem nahlédla do myšlenek. Carlislea, abych věděla, jak se rozhodnul. Carlisle se rozhodoval a promýšlel všechna pro a proti. Nechtěl přijít o rodinu, to v žádném případě, ale zase nechtěl, i když si to nerad přiznával, Ara sesadit. Byl sice chamtivý na všechny upíry s dary, ale přece jenom se jejich tajemství za jeho vlády udrželo. Nebyl si jistý, jestli by Rumuné dělali tuto práci stejně dobře. Proto se po chvíli rozhodl, že jeho prosbu o pomoc neodmítne.

„Dobrá, Aro, pomůžeme ti,“ kývnul. Edward už věděl, jak se Carlisle rozhodnul, a souhlasil s ním. Takže Cullenovi nám pomůžou. No, jsem zvědavá na ten boj. Nevím, jestli už někdo z nich bojoval, ale vypadalo to, že Jasper ano. Jeho jizvy po celém těle to napovídaly.

„Výborně,“ zaradoval se Aro, „tak jdeme do sálu. Tam už na mě jistě bude čekat garda a já jim vše vysvětlím. Doufám, že se nikomu nic nestane. Nerad bych přišel o vás nebo mé poklady,“ přemýšlel nahlas Aro.

Šli jsme všichni spolu do velkého sálu. Když jsme vstoupili, uviděla jsem minimálně stovku upírů. A tento sál byl opravdu obrovský. Zkontrolovala jsem jejich schopnosti, ale asi jenom 20 mělo nějaký dar. A asi 5 mělo dar, který jim upravoval sílu. Jeden měl ten stejný dar, jako Emmett. A ten jeden byl Méďoušek. Prostě bratři, jak se patří.

Aro zase začal mluvit a já bych si nejraději zacpala uši, abych nemusela poslouchat ty jeho žvásty, nebo mu rovnou řekla, ať už toho nechá, že je to nuda. Už dost jsem toho znala. Stále to stejné. Říkal, jak bojovat, jaké postavení mají mít, kde má každý upír s darem stát, aby to bylo výhodné… Prostě žvásty.

Když skončil, viditelná úleva nebyla znát jenom na mě, ale i na Edwardovi. Tak tímhle si získal mé sympatie. Aro mu nevoní stejně jako mě. A to Ara znám podrobněji, než on sám.

„To je nuda, co?“ stáhla jsem štít a poslala mu v myšlenkách. On se na mě jenom nevěřícně podíval a potom se usmál (a byl to úsměv hoden Oscara) a mírně kývnul hlavou. Tak jsem si s ním povídala ještě chvilku. Sice se nejdříve divil, že taky vím, na co myslí, ale nějak jsem mu to vysvětlila, samozřejmě jen to nejnutnější, a už to nechal být. Dělali jsme vtipy a já byla ráda, že se tady neválím na zemi a dokážu ten smích schovat. Nevím, co by si myslel Aro. Asi že se směju jemu. A co, jeho ego by mohlo dostat nakládačku.

Jakmile Aro skončil s dohadováním s nějakým upírem z gardy, šli jsme se připravit.

Alice, díky jejímu daru vidět budoucnost, Ara upozornila, že už vidí jejich rozhodnutí. Prý se rozhodli znenadání, že zaútočí. Měli jsme jenom chvíli na přípravu.

Já jsem ještě rychle běžela převléknout se. Měla jsem na sobě věci z lovu, takže jsem se převlékla do černého pláště, výmysl Ara, abych reprezentovala Volturiovy. Nevím, ale mnohem raději bych se přidala do rodiny Cullenových. Byla bych tam mezi svýma a oni by mě neodsuzovali za to, že jsem vegetariánka. Vždyť oni jsou to samí. A stejně jako já nenávidí Arův způsob obživy. A vlastně i způsob obživy všech ostatních upírů.

Když jsme se všichni sešli na nádvoří, stmívalo se. A všude kolem bylo černo. Samé černé hábity. Jinak se to ani nazvat nedalo. Jenom Aro, Marcus a Caius měli ještě jako ozdobu zlatý přívěšek se znakem Volturiů, Aro s rubíny krvavými, jako jeho vraždy, Macrus s Caiusem se smaragdem. Ostatní, jako Jane, Demetri nebo Felix, měli přívěšky jenom zlaté. A někteří upíři, kteří asi neměli dary, neměli žádné.

A Cullenovi se lišili. Neměli žádný plášť. Prostě měli oblečení, které nosí normálně, aby se v něm cítili dobře. Jak já bych teď ten plášť strhala ze sebe, rozsápala ho na kusy a spálila. Nenáviděla jsem Ara a to, že tady musím splnit svůj úkol. Vlastně jsem o už ani tak moc splnit nechtěla. Chtěla jsem být s Cullenovýma. Možná bych se na to mohla vykašlat a odejít po boji s nimi.

Přichystali jsme se na Rumuny. Tohle bude nelítostný boj.

Po dvou minutách čekání jsem to chtěl vzdát. Třeba se Alice spletla. Co já vím?

Ale jakmile jsem na tohle pomyslela, Rumuni byli tady.

„Můžete odejít, nebo budete rozprášeni,“ neodpustil si Aro. Proprána, tohle bylo strašné. Nic horšího si nemohl vymyslet. Třeba, ‚vypadněte, nebo vás spálíme‘ nebo ‚táhněte do horoucích pekel, jinak vás tam sami pošleme‘. I když tohle je už trochu přehnané. Prostě tuhle blbost plácnul. Teď jsem si přála ještě víc nemít na sobě oblečený černý plášť a zastupovat tak ty jeho staré zvyky a celkově jeho samého. Být taky Cullenová. Tímhle totiž ukázal, že se bojí, že by nechtěl bojovat. Dávat někomu takovému nabídku míru. Ha, jak směšné.

Hlavní z Rumunů si odfrkl a zaútočil. Aro se stáhnul dozadu za gardu, srab. A ostatní začali bojovat.

Sice jsme na své straně měli něco málo přes sto upírů, ale jich bylo kolem devadesáti a taky měli dary. Rychle jsem je přelétla, abych věděla, na koho si musím dávat pozor, a běžela zničit toho, měla bych říct spíše tu, s nejmocnějším darem. Neměla jsem sice ráda Ara a jeho gardu, výjimkou byl Méďoušek, Jane, Elias a taky nováček Aimon, ale nechtěla jsem, aby umřeli. Všechny jsem je pokryla štítem, aby je nemohla zapálit, i když to bylo obtížné. Všichni se pohybovali tak rychle a bojovali. Ale jeden už byl zapálený. Naštěstí to nebyl nikdo z těch, co mám ráda. Rychle jsem běžela za tou upírkou a utrhla jí hlavu. Potom jsem si „půjčila“ její dar a zapálila ji taky. Propůjčila jsem si ještě pár darů, které by se mi v tomhle boji, ale i v budoucnu, mohly hodit a bojovala, co to dalo. O tyhle dary už nepřijdu. Skvělé.

„Isabello, ty máš více darů?“ zeptal se přísně a taky vyjeveně Aro, který stál za svou gardou a jenom povýšeně shlížel na boj.

„Nekecej do mě, Aro. Musím se soustředit na boj. Nebo mi snad přijdeš pomoct?“ zeptala jsem se a odrazila útok dalšího upíra. Ten odletěl daleko, ale myslím, že mu to moc neuškodilo.

„Cože? Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Jsem tady stále vládce. Nemysli si, že když jsi má oblíbenkyně, můžeš se takhle chovat a schovávat, co umíš,“ začal se zlobit. Já jsem se naštvala, dala kolem sebe štít, aby se ke mně nikdo nedostal a já se mohla soustředit, a promluvila mu v hlavě.

„Opovažuju se právem pravé královny. Ty jsi jenom chudák a už mě pěkně štveš. Nemysli si, že jsem na tebe za tu celou dobu zapomněla. Jakmile skončím s bojem, budeme si muset promluvit,“ vlezla jsem mu do hlavy a rozkřičela se na něho naštvaně. Nezajímal mě jeho výraz, takže jsem štít sundala a šla bojovat, abych neztratila lidi, na kterých mi velice záleželo.

Přispěchala jsem k Méďouškovi právě včas. Sesypali se na něho čtyři upíři. Dva jsem od něho odtrhla a on už si dál s těma ostatníma dvěma poradil. Ty, co jsem odhodila, stáli přede mnou nahrbení a vrčeli.

„Nestůj nám v cestě. Jsi moc pěkná na to, abychom tě zabili,“ řekl jeden z nich úchylným hlasem.

„Děkuju za poklonu, ale myslím, že mám svou hlavu a u vás dvou se ani nezapotím. Jste mi odporní, takže sbohem,“ odpověděla jsem mu zhnuseně a vrhla se na něho. Nestačil ani uhnout, jak byl mou odpovědí vyveden z míry, a proto jsem mu utrhla hlavu, ještě než mu stačil přijít na pomoc ten druhý. Otočila jsem se právě včas, abych jeho útok odklonila. Chtěl mi dát pěstí do hlavy. Možná by mi to nic neudělalo, ale taky bych o ni mohla přijít.

Rychle jsem se dostala za něho a utrhla mu hlavu. Oba jsem hodila k sobě a zapálila je.

„Ha, už mám tři,“ zaradovala jsem se potichu. Tohle mi dělalo radost. Neměla jsem ráda zabíjení, ale pokud šlo o lidi, které jsem měla ráda, dokázala jsem kvůli nim i to.

„A já už mám šest,“ ozval se za mnou Méďoušek. Otočila jsem se na něho a usmála, ale on se na mě vrhnul. Teda, vrhnul se na jednoho upíra za mnou. Džentlmen.

Utíkala jsem pomoct ostatním.

Po půlhodině boji jsme byli hotovi. Nikdo nezůstal naživu, teda od nich, a my jsme vyhráli jen s minimální ztrátou. Byli prostě a jednoduše rozprášeni. Deset našich lidí bylo roztrháno a spáleno. Naštěstí nikdo, kdo by mi přirostl k srdci. Caius se nedržel dál stranou a neuměl pořádně bojovat, takže teď musel počkat, až mu utržená ruka sroste. No, povím vám, byl to teda řev. Skoro bych se tomu smála, ale čekala mě ještě jedna vážná věc na zařízení.

Šla jsem si promluvit s Arem a domluvit se na tom, že ho nechám vládnout, a budu mu pouze občas posílat nějaké informace o tom, co se děje, pokud si to nechá tajnosti. A když se mě zeptal, proč tam nezůstanu, že bych tam klidně mohla bydlet (podívala jsem se do jeho mysli a nemyslel to vážně, jen se bál, že bych mu mohla něco udělat), odpověděla jsem, že jedu ke Cullenovým, pokud budou chtít. Cullenovi to slyšeli, teda spíše Edward, který to pozoroval přes myšlenky, a ihned se přiřítili, že souhlasí. Méďoušek se přidal a žádal, aby mohl být taky uvolněn a jet s námi. Edwardovi to vůbec nevadilo. Myslím, že neví, co dělá. Pokud už je z jeho Emmetta někdy na prášky, co teprve ze dvou Emmetů?

S Arem jsem se pak ještě domlouvala na podmínkách. Ani nevím proč. Vždyť on by mě měl spíše prosit, aby mohl využívat mé služby. A ne, aby mi ještě kladl podmínky, při kterých mě pustí. Nakonec jsme se nějak dohodli.

EPILOG

„Méďoušku, přestaň,“ zamrkala jsem na něho laškovně. Tak jsem Emmettovi říkala pořád, od té doby, co jsem se dostala do Volterry. Nikdy jsem svůj úkol nedokončila. Chtěla jsem původně přebrat velení, vládu nad celým upířím světem, což mi právem patřilo, ale po tom, co jsem se s některými lidmi seznámila, jsem už nemohla. Možná bych ani nedokázala takhle velet gardě.

Ara jsem jednou za čas zkontrolovala, když jsem věděla o nějaké hrozbě, pověděla jsem mu o ní, ale jinak jsme se už nesetkali. Zatím to nebylo potřeba.

Tehdy, když jsme odcházeli s vítězným úsměvem na tváři z Volterry, přidal se k nám i Aimon. Aro nemohl nic dělat, když jsem se na něho podívala a trochu mu zase ‚promluvila do duše‘.

„Pročpak, lásko? Zase vzpomínáš?“ zeptal se mě.

„A kdyby jo?“

„Tak tě přemýšlení zbavím,“ zašeptal mi tajemně do ucha a já si to nechala líbit.

„Ale až půjdeme na lov,“ odbyla jsem ho naschvál. Bydlel s námi ještě Aimon, protože po asi dvaceti letech se mi zdálo, že u Cullenů zabíráme strašně moc místa. Odešli jsme, ale jsme stále v kontaktu. Nechala jsem Edwardovi kousek ze svého daru, kterým se spojuju s Arem, abychom vždy věděli, co se děje. Mobilní telefon sice vlastníme všichni, ale přece jenom je to v některých situacích lepší. Navíc jsme nechtěli Aimona a Edwarda nechávat v jedné domácnosti. Ačkoli to vypadá, že jsou taky bratři, ale Arovi jsem do hlavy lézt nechtěla, protože bych ho taky mohla přizabít, kdyby o tom něco věděl, nikdy si k sobě nenašli cestu. Aspoň ne jako bratři, i když měli mnohem víc společného, než si dokázali přiznat – třeba to, že nikdo z nich ještě neměl partnerku. Na rozdíl od Emmetta a Méďouška. Ti by zase jenom blbli, spolu samozřejmě. Když se potom dozvěděli, že jsou opravdu bratři, utužily se jejich vztahy ještě více.

Teď jsme žili stejným způsobem jako Cullenovi, akorát jsme se jmenovali Swanovi. Podle mě. Podle Méďouška jsme se jmenovat nemohli, Volturri už bylo zabrané, a Aimon si své příjmení nepamatoval. Já byla jediné řešení.

Náš život šel skvěle. S Emmettem jsme si rozuměli dokonale, i když jsme si ze začátku nechtěli přiznat, že k sobě něco cítíme. Žili jsme spolu v pokoji, já mu čas od času obarvovala duhovky, aby zapadal mezi lidi, a jednou mi díky tomu i ukázal, jaké oči měl za lidského života. Takové jsem mu už nechala. Ale využíval mých darů do sytosti a činilo ho to šťastným. Což se mi líbilo, a proto jsem mu za to nikdy nevydala.

Náš život se měl ale brzy změnit. Měly přijít špatné časy i pro mě, která zatím zvládla opravdu hodně. To už je ovšem jiný příběh.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Málokdo mě viděl - 9. kapitola + Epilog: