Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 30.

29.01.2012 (10:30) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1360×

30.

(hudba)

Kdekdo by asi čekal, že po tom, co si tak bezcitně ověřila svoje prvenství, se plná výčitek stáhne někam do ústraní lízat si rány na duši, které si sama způsobila, ale to se nestalo. Místo toho už se týden poflakovala kolem Kirwinu a neustále se vracela na hřbitov, kde seděla zády opřená o zeď a pozorovala šedé náhrobní kameny, které se kolem ní táhly do všech směrů jako pravidelné zuby samotné Země, jen různě opotřebované a některé s lehce zeleným povlakem mechu. V noci se procházela kolem města a zbytek času trávila sezením u nádrže a koukáním do nikam. Intenzita sluneční záře slábla a zase sílila, ale to jí bylo celkem jedno. Nijak to nevyrušovalo její mozek v bezcílném bloumání a zarputilém vyhýbání se myšlenkám na George. Ze stejného důvodu se vyhýbala i jediným dvěma hrobům a ulicím ve městě. Nějak se nedokázala donutit, znovu se tak hrubě nacpat do jeho minulosti a podmanit si i tu. Její je přítomnost a snad i budoucnost, proč si přivlastňovat i dobu, kdy ho vlastně ještě neznala? Kdy pro ni byl jen jeden ze sedmi miliard ostatních lidí na planetě. Potencionální pokušení a chodící oběd. Nemá právo vzít si i tuhle část jeho života, ale přitom nedokáže jen tak odjet ani není schopná tu být.

„Tak co mám krucinál dělat?“ křikla naštvaně, jen tak do prostoru. Hlas se nesl nad hladinou, ale nenašel nikoho, komu by mohl zaznít v uších. Prostě jen vyprchal do prázdna a nechtěna. Nebyl tu nikdo, kdo by ho toužil slyšet, ani Tanya nechtěla. Nestála o zvuk vlastního hlasu, stejně jako by si nejradši vysypala z hlavy i vzpomínky na posledních několik dní.

A i přes to všechno ji po pár hodinách nohy zase nesly ke hřbitovu. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Špatně.

♣♣♣

„To myslíš vážně?“ ptal se nevěřícně McArthur.

„Jo, naprosto,“ pokrčil rameny George a v rukou si přehazoval těžítko, které sebral Toddovi na stole.

„Proč tak najednou?“ Nechápal. George se mu nedivil. Kdo by se taky vracel do práce na dva měsíce a pak dal výpověď. Díval se na zamračenou tvář svého šéfa a s výdechem mu vrátil těžítko na původní místo.

„Už jsem moc starej, abych riskoval,“ odpověděl mnohoznačně. Todd pokrčil nos.

„Řekl bych, že teď nemluvíš o práci,“ usoudil a jeho podhled zůstával stejně pichlavý. George pokrčil rameny.

„Mysli si, co chceš, jen mi řekni, kdy to můžu zabalit. Nechci ti v tom dělat bordel, ale rád bych vypadl hned, jak to půjde.“ Todd se zaklonil, až židle zavrzala.

„Nechceš. Hm, to mi fakt pomůže. Tak fajn, domluvíme se,“ vydechl nakonec a zněl unaveně. „Teď mám mimo dva chlapy, ale ti by měli do čtrnácti dnů nastoupit. Zůstaneš tu ještě dva týdny a pak už si dělej, co chceš, bereš?“ George se postavil a shora si Todda prohlížel. Ten nevypadal, že by ho to nějak vzrušovalo. George se na něj jen usmál a podal mu ruku. „Díky, vážím si toho.“ Todd si odfrkl, ale ruku mu stiskl. „Jo, to doufám, chlape.“ Ale ještě než se za ním zabouchly dveře, Toddův hlas ho zastavil.

„Jen doufám, že ti za to stojí. Začínat zase znovu už by nemuselo být tak lehké.“ George se na něj podíval, ale Todd se tvářil zcela neutrálně, tak jen kývl. Netušil, že se Todd až tak stará. Jen o něj, nebo o všechny? Vlastně už na tom nezáleželo. Jeho budoucnost měla jen jedinou snesitelnou podobu a to s Tanyou. Rozhodl se a bude se toho držet. Musí, v jednom měl totiž pravdu. Znovu už by nezačal. Ani tenhle začátek nepatřil mezi „lehké“, jak je Todd nazval. Další by byl zhola nemožný.

♣♣♣

Ztuhla a poslouchala kroky, které lehce drtily štěrk. Dvoje. Byly to ženy. Tiše si povídaly, ale rozuměla jim.

„Mami, opravdu to nešlo odložit? Jen o jeden den.“ Hlas zněl mladě a vyčítavě. „Karen,“ ozvalo se vyčítavě. „S tím klukem můžeš jít do kina kdykoliv, ale dnešek je jen dnes.“

„To není jen tak nějaký kluk. Je to Brad! Víš, jak dlouho jsem čekala, než se rozhoupe a někam mě pozve? Co když už to podruhé neudělá?“ oponoval vyšší hlas, který nejspíš patřil dceři.

„Pak nestojí za trápení, a tím tuhle debatu končím. Byli jako naše rodina, nemyslím, že bych toho po tobě chtěla tolik,“ zakončila debatu trochu hlasitěji a rozhodně dospělá žena. „Ano, mami,“ vydechla dcera s nádechem studu v hlase a popoběhla. Tanya se zvědavě, ale opatrně přibližovala. Nechtěla, aby si jí kdokoliv všiml, ale za dobu, co se potulovala okolo města, někdo navštívil hřbitov poprvé. Chvíli bylo slyšet jen to křupání sypaných cestiček, ale pak se zastavily. Jedno srdce zrychlilo. Povzdech a hned po něm tichý vzlyk.

„Mami, nebreč,“ zaprosila dcera. „Prosím tě.“

„Tolik mi chybí. Není to fér, nenašla bys hodnější duši, než měla ona. A on? Jak by mohla být jakákoliv smrt dítěte pochopitelná? Je to tak nespravedlivé,“ vzlykala žena.

„Já vím, taky mi chybí. Nebreč, trochu jim to tu upravíme, jo? Nepořádek vždycky nesnášela,“ pobízela ji Karen a žena se i přes slzy lehce zasmála. „To máš tedy pravdu. Jdeme na to.“

Tanya chvíli poslouchala, jak pracují, rozhodnutá počkat, až odejdou. Nechtělo se jí odcházet, aniž by se rozloučila. Nedávalo to žádný smysl, jít tam a rozloučit se dvěma kameny by pro ni nemělo mít žádnou váhu, ale ona věřila. To stačilo k tomu, aby neodešla a trpělivě čekala skrčená za částí kamenné zdi, která ještě stála. Prstem hladila vystouplý kámen a stírala z něj nános hlíny. Nehtem ho bezděčně čistila od kousků mechu a lišejníku a přitom poslouchala dvě už zase klidně bijící srdce jen pár metrů od ní. A přesně v tu klidnou a spořádanou chvíli se vítr a otočil a proměnil ten nemožně krátký časový úsek v jeden z jejích nejtvrdších životních bojů. Pěvkyně. Zavrčela a zatnula prsty do kamene, až se rozdrolil a rozsypal se jí kolem nohou. Jedno srdce zrychlilo.

„Slyšela jsi to?“ zeptala se matka. „Ne, co?“ divila se Karen. „Nevím, asi už mám slyšiny,“ odpověděla starší žena. Dcera se zasmála. „Mami, tohle slovo určitě neexistuje. Můžeš mít tak jedině halucinace.“

Tanya trpěla. Bolest v hrdle se šířila, brnění napjatých svalů se pomalu měnilo ve zběsilý třas a prsty zatínala jako pařáty dravé bestie, kterou se pomalu, ale jistě stávala. Snažila se odolat. Neměla žízeň! Nestála o tu čerstvou teplou krev! A vůbec si nelže!

„Ty jsi mi nějaká chytrá,“ zamumlala matka. Chvilku se zase věnovali upravováním hrobů a netušili, že nemají daleko do stavu, ve kterém se nachází i všichni v jejich okolí. Jenže pak jedno srdce opět zrychlilo a vůně lehce zesílila. „Mami, kdy se tu má táta objevit? Přijde určitě?“ zeptala se Karen.

Byla to ona. Měla by zabít dceru přímo před matkou. Jak může toužit po smrti něčí dcery? Nechce zabít nikoho a dítě ještě méně. Přesto tušila, že tohle prohraje. Pomalu se i přes svou snahu sunula blíže. Milimetr po milimetru, centimetry se ocitaly za ní a vzdálenost mezi ní a zpívající krví se bolestně pomalu zmenšovala. Jako stopu jejího nezměrného úsilí tomu zabránit za ní zůstávaly hluboké rýhy v zemi. Přesto už nevydala ani zvuk. Nechtěla svou kořist vyplašit. Zatím. Chuť adrenalinu, který vyplavoval strach, byla ale až příliš opojná a ona věděla, že nakonec ji vyděsí téměř k smrti. Nebude schopna tomu zabránit.

„Asi za hodinu, až skončí v práci. Je to rok, jistě že přijde určitě. Proč se ptáš?“ „Tak to asi nebude táta,“ hlesla dcera. Zalapání po dechu, protrhlo šokované ticho. „Mami? Mami, je to ten, kdo si myslím, že to je?“ naléhala Karen na matku, která stále mlčela. „On přišel. Bože, on opravdu přišel. Díky pane,“ vydechla tlumeně do svých dlaní. „Mami -“ „Ano, je to George.“

Jako by se jí mozek snažil něco říct, ale instinkty převládaly. Něco se dělo. Za tou zdí, která ji dělila od krve a ukojení, se dělo něco, co na ni křičelo. Slyšela každé slovo, ale přes rudou clonu žízně nevnímala. Měla by. Obrovský vykřičník jí blikal v hlavě. Vnímat. Měla by vnímat, o čem to mluvily. Je to důležité! Slova. Krev. Slova. Krev.

„Georgi!“

George! Jako by najednou vystřízlivěla z opojení alkoholem. George. George. George. Opakovala si to jméno jako mantru a pozadu couvala co nejdál od dívky, která ji k sobě lákala tou nejsladší krví. Je tu. George. Tady. George je tady? Tady? Ach bože, musí pryč. Okamžitě! Nikdy nesmí zjistit, že tu byla. Nesmí ohrozit tu dívku. Zná ji. Všechno se jí pomalu začínalo v hlavě skládat dohromady, a když jí došlo, že s matkou přišla za Anne a Jeremym stejně jako Geroge, protože bylo zrovna rok od jejich smrti, byla už v autě na cestě co nejdál.

♣♣♣

(hudba)

Stál tam a díval se směrem, odkud uslyšel své jméno. Stály tam dvě ženy. Slunce se odráželo od známé zrzavé hřívy vlasů. Nádech té plamenné divokosti měla ve svých vlasech i její dcera, i když byly podstatně tmavší. „Jamie,“ vydechl tak, že to nemohla slyšet. Ale on nepotřeboval potvrzení, poznal by ji všude. Vyrazil k ní. Stála tam a rukama si zakrývala ústa, jako by nemohla uvěřit tomu, že ho vidí. Vlastně se jí nedivil, sám by ještě před nedávnem nevěřil, že se tu někdy ukáže. Ale jak se ten den blížil, bylo mu víc a víc jasné, že sem prostě musí. Teď tu byl a připadal si… správně.

Deset metrů od nich se Jamie rozeběhla. Jen tak tak stačil roztáhnout paže a už ji měl kolem krku. „Taky tě rád vidím,“ zamručel, když ji pevně objal.

„Hrozně jsi nám chyběl,“ vyčítala mu trochu plačtivým hlasem. „Vy mě taky,“ odpověděl a pustil ji. Chytila ho za tváře a pořádně si ho prohlédla očima zamlženýma od potlačených slz, ale se širokým úsměvem. „Jsi hrozně zarostlý,“ konstatovala. Rozesmál se, tohle prostě byla Jamie. „Nesluší mi to snad?“ zlobil ji. Ty tam byly všechny negativní pocity. Dokázala to přebít jenom svojí přítomností. Nedokázal být smutný, když se díval, jak se na něj směje a vyčítá mu neoholenou tvář.

„Css, jako by tobě někdy něco neslušelo,“ odfrkla si. Mezitím k nim došla Karen. Podíval se na ni. Vyrostla. A dospěla. Neviděl ji jenom rok, ale skoro ji nemohl poznat. „Ahoj, prcku,“ usmál se na ni. Místo, aby se naštvala jako vždycky, když jí takhle oslovil, usmála se a objala ho. Celá matka, pomyslel si. „Ahoj, strýčku. Chyběl jsi nám. Nikdo se mnou nechce hrát domino,“ žalovala šeptem. Usmál se. Domino, její tajná vášeň. Když ji to jako malou učil, netušil, že jí to vydrží dobu delší než týden. Už ji to drželo dvanáct let.

„Každého porazíš, tak se nediv,“ řekl přesvědčeně a pohladil ji po vlasech. „Tebe ne. Teda ne vždycky,“ opravila se. „Chápu, jsem prostě nenahraditelný.“ Když ho pustila, otočil se zase na Jamie, ale pohled mu padl na hroby kus za ní. Dva. Novější než ostatní okolo. Jamie jeho pohled zachytila a přitáhla si Karen k sobě. „Počkáme na tebe u východu,“ řekla a bez čekání na odpověď vyrazila. Nestihla ani zachytit jeho vděčné přikývnutí. Všechny pocity, které tak úspěšně svojí přítomností potlačila, se zase vrátily. Kolem něj zmizela aura života, zůstal jen on sám a smrt. Obklopovala ho jako bublina, odřízla ho od světa, ale nezměrnou silou ho přitahovala k místu, kde dosud nestál.

Stačilo jen šest kroků, aby rozeznal rysy na fotografiích vložených v rámečcích. Další tři, aby se jich mohl dotknout. Zlehka přejel přes podobiznu Anne, která neustále pohledem sledovala svého syna hned vedle ní. Ta fotografie zachycovala všechnu její lásku, starost i touhu mít ho u sebe co nejblíže. George nedokázal ani popsat míru vděčnosti, kterou cítil k Jamie, že vybrala právě tuhle fotografii. Stočil pohled doprava a střetl se s rozzářeným pohledem Jeremyho tmavých očí. Neměl je po rodičích, ale po dědovi. Georgově otci. Vypadal tak nevinně, George se na něj usmál. A hned vzápětí se naprosto nechlapsky rozbrečel.

♣♣♣

Seděl v kuchyni, na své obvyklé židli, se svým obvyklým hrnkem plným známého voňavého kafe, ale necítil se doma. Už ne. Byla tu Jamie a byl tu Todd, se kterým se u dveří jen přátelsky poplácali po zádech, protože chlapi se přece neobjímají. Alespoň ne před svědky.

Byl to rok a dva dny, co tu tak seděl naposledy. Jamie s Toddem je pozvali na večeři. Jamie se postarala o hlavní chod a Anne přinesla dezert. Todd si pobryndal červeným vínem novou světle zelenou košili, ale Jamie se jen smála a hodila po něm mokrý hadr. Todd to nečekal a spadl ze židle, na které se jako obvykle houpal, což Jamie nesnášela. Úžasné zakončení báječného večera. Georgovi v hlavě ta vzpomínka vyvstala naprosto jasně. Ta radost, láska, klid. Teď je skoro nepoznával. Nechyběly mu a přece strašně.

Vytrhl ho teplý dotek na hřbetu ruky. Polekaně sebou trhnul. Teplý dotek. Vyděsilo ho, že se ho dotkl člověk. To to dopracoval.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ omlouvala se kajícně Karen. Usmál se. Bylo to prázdné gesto, ale nechtěl se jí dotknout. Měl ji rád. Pořád byla jeho prcek. Viděl ji vyrůstat, učil ji dělat hlouposti a vytáčet Todda až do červeného pole. A taky ji učil, jak průšvihy nejlépe žehlit. Štěněčí pohled dokázala vytrénovat k naprosté dokonalosti už v šesti a půl letech. „To je v pořádku,“ ujistil ji. Vypadala, že se jí ulevilo, ale pořád u něj trochu nerozhodně postávala. „Děje se něco?“ zeptal se. Lehce zrudla a zpoza zad vytáhla ošoupanou dřevenou krabičku, která měla na víčku runový nápis. Poznával ji, sám ji pro Karen vyrobil. Její slabost ukryl v runách, aby ji nikdo nerozluštil. „Zahraješ si?“ zeptala se potichu. Vzal krabičku do rukou a prsty pohladil runy. „Domino?“ zeptal se. „S tebou?“ Ztuhla. „Vždycky.“ Viditelně se jí ulevilo a usmála se. Sedět sám u stolu mu stejně nedělalo dobře, i když to byly jen dvě minuty, co Jamie odspěchala do spíže a poslala Todda do sklepa pro brambory. Karen se posadila proti němu a začali.

Tak je našli její rodiče, když po nějaké době přišli. Todd zamazaný od brambor se nezmohl víc než na úsměv a Jamie se kousla do rtu, protože už se jí zase chtělo plakat. George si toho ale nevšiml, byl zabraný do hry, kterou naprosto potupně prohrával. Karen se na něj spokojeně šklebila, zatímco on se drbal ve vousech a projížděl si rukou vlasy, až mu trčely do prostoru.

„Dostala tě, jen si to přiznej,“ pronesl Todd po pár minutách, když je opřený o linku pozoroval a nevýslovně se bavil přítelovým zoufalstvím. George se na něj zamračeně podíval, ale pak s povzdychem kývl. „Jo, jsem v háji. Vyšel jsem nějak ze cviku,“ přiznal a protáhl se přes opěradlo židle. Karen se zasmála. „To nevadí, můžem zase začít hrát, když ses vrátil,“ navrhla a rovnala hru zase zpět do krabičky. George ztuhl uprostřed pohybu, Jamie upustila vařečku do hrnce a Todd útrpně zavřel oči. Nikoho to nenapadlo. Ani jeden by si nemyslel, že si Karen jeho příjezd vyloží zrovna takhle. A jak to vypadalo, nikdo se jí to ani nechystal vyvrátit. Taktně to nechali na něm. Byli to její rodiče, ale tohle na něj zbaběle přešoupli, jako horkej brambor. „Karen,“ ozval se po chvilce, aby upoutal její pozornost. „Hm?“ zvědavě se na něj podívala. Těžko to mohl nějak zaobalit, byla to skutečnost, která nešla změnit, ale bylo sakra těžké to říct do očí šestnáctileté holce, která sice už vypadala dospěle, ale nebyla. Chvíli se mračil na stůl a pak frustrovaně vydechl. Předběhla ho. „Ty se nevracíš, že ne?“ zeptala se smutně. Co na to říct? Jen zavrtěl hlavou. Mlčela. „Aha,“ bylo všechno, co po chvíli řekla, vzala krabičku a zvedla se od stolu. „Uklidím to,“ hlesla a vyběhla po schodech. Bylo ticho. Tiché ticho. Tak tiché ticho, že by si tu obyčejné ticho připadalo jako hlučný nájemník.

„To jsem posral. Neměl jsem se vracet,“ vydechl George a zvedl se od stolu. „Omlouvám se, radši půjdu,“ řekl a stáhl z opěradla bundu. Venku sice bylo teplo, ale měl ji s sebou ze zvyku pořád. „Georgi, neblbni. Jen to špatně pochopila, to není tvoje vina,“ brzdil ho Todd. Jamie přikyvovala a na vařečku, topící se v jakési bublající omáčce, úplně kašlala.

„Ne, Todde, vrátit se byl blbej nápad. S odchodem si měl pravdu a já se neměl vracet. Otvírá to starý rány víc, než je potřeba,“ vrtěl hlavou George a pořád se chystal odejít. Zastavila ho až Jamie. „Když teď odejdeš, bude si myslet, že je to kvůli ní.“ Zasekl se a útrpně zavřel oči. Kruci, to mu nedošlo. „Ty jí to dokážeš vysvětlit, Jamie.“

„Když tu zůstaneš, nebudu muset. No tak, Georgi, zůstaň tady. Nahoře je volný pokoj pro hosty a ty to moc dobře víš, odejít můžeš vždycky, ne? Prosím.“ Vzdychl. Přešlápl si a pak bundu zase hodil přes opěradlo. Když se na ni podíval, na půl úst se usmívala. „Vyděračko.“

Jamie

Karen

Todd

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 30.: