Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 26

25.08.2011 (08:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3668×

„Bello, slyšíte mě?“ ptala se mě moje sekretářka, když jsem otevřela oči. „Jste v pořádku? Jak vám je? Opatrně se posaďte. Tady máte vodu, napijte se.“

„Dekuji, jsem v pořádku,“ zašeptala jsem vysíleně a vrátila jsem jí skleničku s vodou.

„Nemám zavolat sanitku?“ zeptal se Hawkley a já se zděsila.

„Ne, do nemocnice ne. Jsem v pořádku. Jenom se mi zamotala hlava.“

„Bello, co když je to něco vážného?“ strachovala se.

„Byla to jen nevolnost. Těhotenská,“ dodala jsem potichu.

„Jste těhotná? Měla byste si dojít k doktorovi,“ radila mi. „Ale stejně zavolám sanitku.“

„Ne, domluvím se se svým lékařem. Opravdu je mi dobře. Dodělám ty papíry s panem Hawkleym a půjdu si domů odpočinout.“

„Víte co?“ ozval se můj klient. „Dejte mi ty papíry, zajdu si za jiným právníkem. Nebudeme to řešit. Jděte domů.“

„To není nutné,“ snažila jsem se ho zastavit.

„Jděte domů,“ přikázal mi jako nějakému zaměstnanci. „Nikdy si nenechte prací zničit zdraví a rodinu. Děkuji za připravení papíru a snad někdy jindy, nashledanou.“

„Nashledanou,“ pípla jsem a zabořila se víc do křesla.

„On měl pravdu, Bello. Jděte domů a na všechno se vykašlete. Obvolám všechny rozdělané případy a vysvětlím jim to.“

„Je mi to líto. Všechno se to tak zkomplikovalo.“ Sklopila jsem hlavu.

„Asi to tak mělo být.“ Pohladila mě po zádech a přinesla mi kabát.

„Děkuju.“ Chabě jsem se usmála a šla si zabalit věci. Pořád jsem se necítila dobře, tak jsem šla pomalu s nadějí, že mi čerstvý vzduch pomůže.

„Jsem zpátky,“ zamumlala jsem ve dveřích.

„Jak to šlo?“ zeptala se mě Esme, když se objevila vedle mě.

„Dobře.“ Rozhodla jsem se, že o svém kolapsu nic říkat nebudu. Určitě to nebylo nic vážného a nechtěla jsem je strašit. Ale hlava se mi zamotala znovu.

„Jsi v pořádku?“ strachovala se Esme.

„Ano. Dojdu se převléknout a dožehlím to prádlo.“

„Tak… dobře,“ zamručela nesouhlasně a sledovala, jak jdu po schodech nahoru.

Převlékla jsem se a vrátila se zpátky. Znovu jsem zapnula žehličku a pokračovala jsem v práci. Pořádně jsem si to užívala a v duchu jsem si ještě prozpěvovala. Bylo mi krásně, ale jen do té doby, než mě chytila křeč do břicha. Byla tak velká, že jsem se divila, že jsem to ustála.

„Au,“ vypadlo ze mě, když mě křeč chytila podruhé. Chytila jsem se žehlicího prkna a pomalu jsem se šourala k pohovce, abych se posadila.

„Sakra,“ zasyčela jsem, když se mi zase začala motat hlava a před očima se mi dělaly mžitky.

„Bello, máš hlad? Udělala jsem steaky s bramborem,“ zavolala Esme z kuchyně.

„Ne, nemám hlad,“ odpověděla jsem přes zaťaté zuby a vyčerpaně jsem se svalila na gauč. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se vydržet.

„Nechceš… Bello!“ Esme mi vyděšeně sahala na tváře. „Co tě bolí?“

„Břicho, jenom břicho.“

„Musíme do nemocnice, za Carlislem.“

„Nemůžu, nejde to,“ mumlala jsem. Křeče se sice nezvětšovaly, ale taky neustávaly. Připadalo mi to celé jako věčnost.

„Tak ještě chvilku vydrž, za chvíli tu bude.“

„Motá se mi hlava,“ zamumlala jsem a zavřela oči, abych se ještě nepozvracela. A jako zázrakem křeče ustaly a já ucítila slabé pnutí a pak i velmi silné šťouchnutí.

„Co se děje?“ vrazil do dveří Carlisle a ve vteřině stál u mě.

„Našla jsem ji ležet v křečích,“ vysvětlovala Esme.

„Už je to dobré, ale co když je něco miminku?“ zeptala jsem se tiše, ale vyděšeně.

„Vezmu tě do nemocnice na vyšetření. Vůbec se mi to nelíbí, ale doufejme, že to nebude nic vážného. Můžeš vstát?“

„Už je mi dobře,“ vydechla jsem a sedla si.

„Tak pojď. Vezmu tě k sobě do ordinace a uvidíme.“

Opatrně jsem vstala a Carlisle mě podepřel. Došli jsme k autu. Carlisle mi pomohl se posadit a mě hrozně začaly tlačit kalhoty do břicha. Rozepnula jsem si knoflík a hned se mi udělalo ještě o něco lépe. Opřela jsem se do sedačky a zavřela oči. Carlisle nastartoval a vezl mě do nemocnice. Když jsme přijeli, vzal mě hned do ordinace a sestra mi změřila tlak. Byl trochu zvýšený, ale jinak bylo vše v pořádku. Potom mě hned vzal k ultrazvuku. Lehla jsem si tedy na lehátko a vysoukala jsem si tričko nahoru. Byli jsme oba tak zaměstnáni vyšetřováním, když se rozletěly dveře a Edward stál okamžitě u mě.

„Co se stalo?“ ptal se vyděšeně.

„To nevíme. Snažím se to zjistit,“ vysvětlil mu Carlisle s očima stále upřenýma k ultrazvuku.

„Co jsi vyváděla?“ otočil se ke mně a chytil mě za ruku.

„Žehlila jsem a taky chvilku pracovala. Byla jsem v kanceláři,“ přiznala jsem potichu a oba se na mě zděšeně podívali. „Potřebovala jsem tam jít,“ bránila jsem. „Neměla jsem na výběr.“

„To ale pořád nevysvětluje, co se stalo. Vypadá to, že miminko je v naprostém pořádku. Ozvy jsou pravidelné, dokonce vidím, jak hýbe rukama. Nevidím tu žádné anomálie, jen… že je větší. Vyrostlo skoro o deset centimetrů. To mě trochu děsí.“

„Asi to tak je. Vždyť to není člověk,“ odpověděla jsem hned a Edwardovu ruku stisknula pevněji.

„Opravdu tu nevidím nic špatného, ale je mou povinností ti doporučit, abys omezila veškerou pracovní činnost. Asi ti to nesvědčí.“

„Skonči v kanceláři,“ zareagoval hned Edward. „Budeš doma.“

„Už jsem skončila,“ zabrzdila jsem ho. „Na vaše přání se budu nudit doma.“

„To rád slyším,“ usmál se na mě Carlisle a vypnul ultrazvuk. „Hlavně budeš odpočívat a budeme sledovat, jak se vyvíjí a roste.“

„Vím, co mám dělat,“ zamumlala jsem a otřela si z břicha chladivý gel.

„Vezmu ji domů,“ oznámil Edward a pomohl mi na nohy.

Tiše jsme se rozloučili a vyšli z ordinace. Edward měl auto hned před vchodem. Nasedli jsme a jeli domů.

„Maminka,“ zavýskla Kate a vrhla se mi do náruče. „Dneska mě vyzvedl ve školce Edward a vzal mě hned po obědě a šli jsme do cukrárny.“
„Kate, neříkal jsem ti, že to bude jenom naše tajemství?“ káral ji a ona sklopila provinila hlavu.

„Promiň,“ zamumlala a já se zasmála.

„Dobře, když pomineme, že tě Edward rozmazluje a porušuje moje příkazy, jak ses měla?“

„Úžasně,“ zhodnotila to jedním slovem. „Moc se těším na zítra. Zase jsme si hráli na doktory a já jsem teďka byla pacient. A koukni, co mi nakreslil Dave.“ Zvedla ruku se sádrou a ukázala mi na ní nakreslené sluníčko.

„Moc pěkné sluníčko,“ usmála jsem se a šla s ní do pokoje, aby se mohla převléknout. A pak se jí zase ujali ostatní.

25. kapitola - 27. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 26: