Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Marcova děvčata 3. kapitola

30.05.2016 (10:15) • slecnaVolturiova, dvojcatavolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1425×

„Chichichi!” chichotaly jsme se a přehazovaly knihy v Arově knihovně.

„Z tohohle se Aro zblázní!” tlemila jsem se.

„Už bylo na čase,” zamyslela se Ráchel.

„Ježiš! Andersen! On si čte pohádky?!” divila jsem se nad uvedeným spisovatelem u jedné z knih, Ráchel hned všeho nechala a přiběhla ke mně.

„No nekecej!” začala se smát a listovat v knize.

„To nám četl táta!”

„Ach, to dětství!” povzdechly jsme sborově a pokračovaly v poupravování abecedního pořádku. Andersena jsem zařadila pod Z.

„Bože můj, ten upír má vážně prázdný život! I já poznám naprostý brak!” znechuceně se Ráchel dívala na (Ne)milostné léto L. B., knihu se znechucením odhodila za sebe.

„Prosím tě! Už jsi viděla Caiovu sbírku literatury? Samý porno časáky, a když ne porno časáky, tak katalogy dámského prádla a nóbl aut!” 

„To se ani nedivím! Už jsi někdy viděla Doru, když se snaží vypadat sexy?” 

„Díky Bohu, ne! Ty snad jo?” zarazila jsem se najednou... Že by naše Dorka byla lesba?!

„Jo, viděla... mÁm v jejich ložnici skrytou kameru,” řekla klidně a dál se přehrabovala v knihách, já se ale zarazila a zírala na ni, jak na tancujícího lachtana.

„To je jako sleduješ při-...” nestihla jsem doříct.

„Né! Ježiš, co si o mně myslíš?! Nedělali to už asi pět let, nejspíš manželská krize... Ale když nemůžu usnout, tak posloucham jejich hádky, je to docela sranda koukat na to, jak našemu drahému strýčkovi naše drahá tetička mlátí hlavou o zeď.” Nad tou představou jsem se musela uchechtnout. Asi se budu dívat s ní.

„Naše veledílo jest dokonáno!” Pyšně jsem rozpřáhla ruce a společně jsme se podívaly na nádherně neseřazenou knihovnu. Byla obrovská a knih tam bylo nejmíň milion, tohle bude Aro dávat zase dohromady nejméně týden!

„Jáká to nádhera! Jdem!” zavelela Ráchel a za zápěstí mě táhla ven. Schovaly jsme se za roh a tam jsme obě dvě propadly bezdůvodnému a neovladatelnému záchvatu smíchu.

„Ježiš! Já se tak těším, až to Aro zjistí!” zubila se na mě Ráchel.

„Já taky! Ale tohle je asi naše poslední kravina, co jsme kdy provedly, jelikož nás Aro zabije!”

„To asi jo no! Ale co to bude stát?” tlemila se blbě.

„Bude to stát za to!” 

„A co se stane, když to stojí za to?” začala nadšeně.

„Je to sranda!” začala jsem jásat.

„A co bude, když je to sranda?” zněla ještě nadšeněji.

„Většinou průšvih!” vypískla jsem.

„Jo! Počkej, co?!” nejdřív jásala, ale pak se zarazila.

„To máš fuk!” smála jsem se.

„Jo!” ječela Ráchel.

„Ticho!” zasyčela jsem na ni a přikryla ji ústa rukou.

„Nojo, poř-...” začala otráveně.

„Který chorý mozek?!” náhle ji přerušil Arův hlas.

„Asi zjisti, co jsme provedly v jeho knihovně!” chechtala jsem se.

„Jo a došlo mu to za... 60,41 sekund! To je nový rekord!” smál se ten zrzavý retard a to nejhorší zjištění bylo, že já se smála s ní! Tedy dokud se neozvaly rychlé kroky, které víc než cokoliv jiného připomínaly dusot stáda slonů.

„Sakryš!” sakrovala Ráchel a rozběhla se pryč, okamžitě jsem zareagovala stejně.

„Ráchel! Sarah! Okamžitě sem!” zařval na nás, ale ani jedna z nás tomu nevěnovala pozornost a běžely jsme dál. Nijak jsem v tom neviděla smysl - utíkat upírovi, ale je to sranda!

„Zastavte se!” ječel.

„Nikdy!” křikly jsme po něm sborově. Pak už bylo jen slyšet vzteklé zavrčení.

Běžely jsme dál a utíkaly před vlastním strýcem, celou dobu za námi bylo slyšet děsivé vrčení a to nás jen ještě víc rozesmálo. Zastavily jsme se až na zahradě.

„Kam teď?” rozhlížela jsem se.

„Rozsekám vás na tak málé kousíčky, že červi nebudou muset ani žvýkat!” ozvalo se za námi. Trochu mě to vyděsilo, kdo mohl tušit, že bude tak soptit.

„Na strom!” zavelela ségra a už začala šplhat, já ji bez váhání následovala. Jako malé jsme po stromech lezly pořád, často jsme tam i přespávaly, když jsme si s Jane hrály na schovávanou, podle mě nás nehledala schválně.

„Okamžitě slezte dolů!” dupal pod stromem Aro.

„Polez nahoru!” křikla jsem na něj a Ráchel po něm hodila šišku.

„Řekly jste si o to samy!” Aro začal šplhat nahoru.

„Tohle je velká chvíle! Vládce upírského světa leze po stromě!” vytáhla jsem svůj příruční foťák a vyfotila ho.

„To půjde na facebook!”

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), dvojcatavolturi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Marcova děvčata 3. kapitola: