Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Margareta - 3. kapitola

14.02.2013 (07:00) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2297×

Probralo mě šimrání na dlani. Něco mi po ní přejíždělo. Bylo to jemné… jako chmýří.

„Lucy?“ zeptala jsem se chraplavě.

„Skoro, zrzko. Jenom trochu větší.“ Otevřela jsem oči. Helen se nade mnou skláněla. Na ruce mě šimral její dlouhý cop plavých vlasů, který se jí houpal na rameni.

„Maggie?“ zeptala se opatrně.

„Ano?“

„Co se stalo? Jack tě dneska našel na náměstí, jak jsi bloudila špinavá a celá mokrá bez šálu, jen v šatech! Kam jsi zmizela? Báli jsme se o tebe! Matka s otcem jsou na tebe hodně naštvaní.“

„Já… Chtěla jsem jít do lesa hledat něco na jídlo, ale… nějak se mi udělalo špatně a měla jsem hrozný hlad…,“ vykoktala jsem ze sebe. V mém nitru jsem měla pocit, jako by mě hryzali vlci. Lhala jsem. Právě jsem dělala to, co jsem nesnášela a celý život odsuzovala. Právě jsem vyslovovala lži. Pravda o Johanně mi ale přišla přitažená za vlasy. Proč by mi měl někdo věřit? Stejně už si ji nikdo nepamatuje. Když jim řeknu, že neumřela před lety, nýbrž žila ve své jeskyňce a při bouři zemřela teprve dnes v noci, kdo mi uvěří? Matka s otcem budou ti poslední. A kdybych je měla zavést do půli kopce za Johanniným tělem, už bych to nedokázala. Radši budu za blázna, než jít tam znova a složitě dokazovat pravdu. Pravdu, při které jsem vždy stála…

„Tak dobře, Maggie. Ještě si odpočiň. Určitě jsi slabá z hladu. Však to my všichni. Ale nějak to vydržet musíme,“ řekla povzbudivě a políbila mě na čelo. Do ruky mi vtiskla kousek chleba. Potrápila jsem jím svůj stažený žaludek a opět usnula.

Podruhé jsem se probudila až v noci. Venku byla tma, jen déšť vyťukával do naší střechy nekonečně složité rytmy. Z kuchyně jsem slyšela hlasy. Matka a otec spolu tiše rozmlouvali za svitu jediné svíčky. Klidné oddechy mých sourozenců ležících kolem mě dokázaly, že jsem vzhůru jako jediná, že je hluboká noc. Z úst matky jsem zaslechla své jméno. Zbytek věty zanikl v Jackově zachrápání a dešti. Otec něco tiše odpověděl. Déšť zesílil. Opět jsem ničemu nerozuměla. Zvědavost mě vyhnala z lůžka. Opatrně jsem vstala a přiblížila se ke dveřím, které byly pootevřené. V tuto chvíli jsem slyšela dokonale slova své matky.

„… začala to nosit z lesa domů. Dávala Lucy a Henrymu nějaké listy na snězení. Jak věděla, že jsou k jídlu? Co když si něco vyčarovala?“

„To opravdu nevím, Jane. Říkala jsi, že každou neděli někam mizí?“ zeptal se otec.

„No ano! Vždycky po mši jednoduše odejde a vrátí se z míst v lese, kam nikdo nechodí. Vrací se s těmi kořeny a listy. Říkám ti, Johne, nemám z toho dobrý pocit… A k tomu všemu ještě to její odhalování lží… Lidé už vědí naprosto všechno. Nechovají se špatně jen k ní, ale k nám všem! Ach, bojím se, aby si to truhlář Brown nakonec ještě nerozmyslel a neudal tě. Nedej Bože, aby to neudělala ona! Však jak byla v poslední době na lidi nevrlá… Chovala se jako opravdová čarodějnice!“

„A ty myslíš, Jane, že bychom ji neměli brát? Protože dělá tyhle… věci? Možná bychom mohli ještě něco ušetřit…“

„Johne, jestli nepojedeme hned teď, zabije nás to tady všechny! Cotterovi a Grayovi vyrazí už za dva dny. Polovina vesnice za chvíli odjede! Jestli tady zůstaneme, neuživíme se. Než zase něco ušetříme, bude konec zimy. A nikdo tady zimu nepřežije.“

„A co jí řekneme?“

„Necháme ji s mými rodiči. Přestěhují se sem, jejich dům je na rozpadnutí…“

„Jane, víš, že to pravděpodobně nezvládnou.“

„Už o tom, prosím, nemluv. Nevím, co jiného nám zbývá…“

„Dobře, Jane. Souhlasím s tebou. Nemáme na výběr.“

„Už pojďme spát,“ řekla matka. Zaslechla jsem ještě její vzlyk. Jen jeden jediný.

Další den ráno pršelo. Nikdo nevyrážel na pole, stejně by se jen stěží v tomhle dešti dalo něco najít, natož rozlišit nemocné od zdravého. Rodiče nás všechny vyhnali ven. Prý ať jdeme do kůlny a sníme si sušená jablka, která dal otec Jackovi do ruky. Oni dva potřebovali něco vyřídit o samotě.

Všech pět se tedy nastřádalo mezi voňavé dříví. Už dlouho jsem tady nebyla. Cítila jsem svou šťastnou a bezstarostnu část dětství, která se uchytila mezi vůní borovicového dřeva a pytlíčkem se sušenými bylinkami, který stále visel na stěně. Odvrátila jsem zrak a snažila se nemyslet na krátký, ale příjemný čas plný porozumění, který jsem prožila se starou Johannou. Čas, který skončil tak zbytečně tragicky. V hlavě jsem si vymyslela už několik desítek možností, za kterých se Johanně nemuselo nic stát. Mohla jsem jí nabídnout bydlet u nás, mohla jsem za ní jít v tu noc, mohla jsem o ní říct otci, mohla jsem…

Lucy se mi usadila v klíně a vložila mi do dlaní hrst sušených jablek. Jeden kousek si dala do úst a blaženě se usmála. Byl to úsměv tak krásný a upřímný. A dokázala ho způsobit prostá chuť jablek. Také jsem si jeden strčila do úst. Musela jsem se smát taky. Po tak dlouhé době, kdy jsem jedla jen zelí, malé kousky zachovalých brambor, chleba a bylinek z lesa, byla tato prostá sladká chuť naprosto odzbrojující.

Najednou jsme všichni seděli spolu a smáli se na sebe tak, jak jsme se nesmáli od Vánoc. A to způsobila jen hrstka, kterou každý třímal v ruce.

„Děti, pojďte dovnitř!“ zaslechla jsem přes burácející déšť hlas otce, jak na nás volá z domu. Nechala jsem ostatní vyjít z kůlny ven. Ze stěny jsem sundala pytlíček od Johanny, pověšený na vyčnívající třísce. Vložila jsem dovnitř sušená jablka a celou změť si strčila do kapsy od sukně. Poté jsem rychle překonala pět deštivých metrů a vběhla do domu za ostatními.

Otec s matkou seděli u stolu, každý svůj skelný pohled upíral jiným směrem. Jack, Helen, Henry a Lucy stáli u stěny naproti nim. Stoupla jsem si vedle Helen a čekala, než otec promluví.

„Když jsem byl se starým Ronem v Corku, povedl se nám velmi výhodný obchod,“ začal otec. Své zářivě zelené oči upíral na nás. Jen Helen a Lucy po něm ty úžasné oči zdědily. Ony dvě dostaly od obou rodičů to nejlepší: od matky plavé vlasy a eleganci, od otce výrazné oči a jemné rysy. Já, Henry a Jack jsme byli zrzaví a kudrnatí jako otec a naše oči šedomodré jako měla matka. Jack byl po matce svou vážností, Henry po otci svou veselostí. Já nebyla po nikom. Nikdo z rodičů neměl problém s autoritami, jako já. Ani jeden nebyl neoblíbený, nezdvořilý nebo čarodějnický… Možná jsem byla po Johanně.
„Podařilo se mi vydělat skoro tolik peněz, kolik potřebujeme na lístky do Ameriky.“

Henry se vzrušeně nadechl a s úsměvem se podíval na Lucy. Ta mu nadšení oplatila. Jack s Helen byli ale zaražení.

„Vydělal jsi skoro tolik? Ještě s Ronem pojedete prodávat?“ zeptala se Helen s vráskou mezi očima.

„Ne, už není čas. A s Ronem by se nám už stěží povedlo něco prodat. Odjíždíme zítra spolu s Cotterovými a Grayovými z Belfastu do Ameriky.“

„Otče, o co jde? Jak to myslíš? Přeci není dostatek peněz pro všechny…,“ odporoval se Jack.

„To je, bohužel, pravda. Vaši prarodiče tu budou muset zůstat. Cesta by pro ně byla příliš náročná.“

„Tady to ale taky sami nezvládnou!“ protestovala Lucy.

„Ano… Proto s nimi zůstane Margareta, aby se o ně co nejlépe postarala.“

V místnosti zavládlo ticho. Jen déšť měl stále co říct. Zesílil. Bral si sílu z mého srdce, které najednou bylo slabé. Cítila jsem chlad. Krev mi unikala z celého těla. Zpozorovala jsem, jak se moje ruce, bledé jako ranní mlha, třesou.

Lucy vložila svou horkou dlaň do mé. Kontakt s její planoucí pobouřeností na mě působil jako šok.

„Jak že s nimi zůstane? My ji neopus-“

„Dost! Už nic neříkejte. Takhle už to zůstane. Běžte si sbalit oblečení. Vyrážíme zítra brzy ráno,“ ozvala se matka.

„Ale-“ snažila se promluvit Helen.

„NIC! Už nic neříkejte! S vaší matkou jsme učinili rozhodnutí, které nezměníte! Margareta tu zůstane, protože se o ně dokáže postarat nejlépe. Jestli někdo z vás ještě cekne, zůstane tady a zemře hlady v bahnitém poli se shnilými zbytky brambor v hrdle!“ Otcův hlas byl jasný a krutě reálný. Ostatní šli zabalit do vaků to málo, co vlastnili. Já ale nevěděla, co dělat. Stála jsem na místě a hleděla na rodiče. Otec objímal vzlykající matku.

„Proč se nám tohle stalo? Proč?“ mumlala potichu.

„Bude to dobré,“ utěšoval ji otec.

Matka mě zahlédla. Mezi slzami v jejich očích jsem zahlédla tu nenávist.

„Jdi mi z očí, ty čarodějnice! Jsi dcera Ďábla, proto se to děje! Copak to nevidíš? Ty za to můžeš!“ křičela matka, ve tváři výraz umučeného šílence. Stála jsem, nechala se bičovat jejími slovy. Jako bych se rozpadala na kousky, které spaloval za živa hlad a déšť.

Otočila jsem se na patě a vyběhla z domu. Běžela jsem na pole. V rozryté půdě jsem hrabala rukama do krve. Konečně jsem našla jednu bramboru. Byla celá černá. Stejně jako Lucy jsem si ji přitiskla k čelu a začala se modlit.

 Pak jsem běžela do kostela. V první lavici seděla stařena a s úsměvem hleděla na jednoduchý oltář. Pomalu jsem kráčela uličkou, nechávajíc za sebou mokrou stopu. Opatrně jsem si k ní přisedla a doufala, že jí nebude vadit můj zabahněný zevnějšek.

„Chvála Kristu,“ pozdravila jsem ji křesťanským pozdravem.

„Nechť je mu na věky!“ usmála se na mě. Navzdory tomu všemu, co se stalo, jsem se musela usmát také. Ale tíha mého neštěstí mi to nepovolila na dlouho.

„Copak je, děvče? Co tě trápí?“ zeptala se prostě.

„Myslíte, že Ďábel může do kostela?“ zeptala jsem se opatrně.

„Bože chraň!“ vyděsila se, ale pak se opět usmála. „Pročpak tě to trápí?“

„Jen… to chci vědět.“

„Ne, jsem si jistá, že Bůh by do svého chrámu pustil jen dobré duše. To taky vysvětluje, proč tu sedíme, že?“ zasmála se opět. „Slyšíš? Přestalo pršet, děvče. Tak jdi ven a usměj se na svět. Jsi mladá a pěkná. Nemáš se čeho bát, když víš, že on je s tebou,“ řekla a pohodila hlavou směrem k oltáři s křížem. Poté mi do ruky vtiskla růženec s dřevěnými korálky. „Pomodli se. To ti pomůže, ať už tě trápí cokoliv.“

Stařenka odcupitala ke dveřím a vyšla ven z kostela. Zůstala jsem sama. V jedné ruce brambora, ve druhé růženec. Třeba mi není souzeno přežít. Třeba si to on přeje, abych se dostala co nejdříve za Johannou. Nebo ne? Musím si nejdřív něco protrpět? Jak moc těžké to bude? Dožiji se jara? Uvidím stromy kvést? Uvidím někdy ještě slunce? Bude mě mít někdo rád? Budu já mít někoho ráda?

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Margareta - 3. kapitola: