Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Maska - 4. kapitola

07.03.2012 (20:15) • Klery • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1589×

„Tak odpoledne, Bello," řekl a rychlým krokem vycházel ze třídy, zatímco já tam stála, jak smyslů zbavená.

„Hej, Bello! Hodina už skončila," snažila se mě probrat Angela.

„Co? Jo, jasně."

„Teda Bello, koukám, že tě ten Edward Cullen nějak omámil," smála se.

„Blbost. To se ti jen zdá," řekla jsem.

„No, když myslíš," pokrčila Angela rameny. „Ale neříkej, že není hezký."

„Jako kdo? Edward?"

„Ne asi."

„Prosím tě. Vždyť se na něj podívej," řekla jsem, ale v duchu jsem si i tak promítala ten jeho božský obličej, tu jeho hruď, zkrátka celého, nádherného Edwarda.

„No právě, že na něj koukám. A nejsem sama. Víš, že si na něj myslí každá druhá?" zeptala se mě Angela.

„Vážně?"

„No jo. Vůbec o všech Cullenech si vypráví celá škola."

„No a?"

„No nic," odpověděla Angela.

„Ach jo. Téma Cullen mě začíná štvát. Nemohli bychom přeladit na nějaké jiné?" zeptala jsem se.

„Jasně, proč ne. Tak třeba, jaký byl včerejšek?"

No paráda. Dnešek je čím dál tím lepší.

„Super," pronesla jsem nabroušeně.

„Aha chápu. Dneska je asi lepší mlčet, že? Pronesla ke mně Angela.

„Angelo, promiň, ale dneska asi radši jo."

„V pořádku. Já to chápu Bello," řekla mi s úsměvem.

Jak já ji mám ráda. Vůbec netuším, co bych bez ní dělala. Ona je jediná, kdo mi opravdu rozumí, kdo pozná, že nemám náladu na povídání, zkrátka je to moje sestra.

Celý zbytek dne, jsem se nemohla dočkat oběda. Ne proto, že se těším na školní jídlo, ale protože se pak uvidím s Edwardem. Já si nemůžu pomoci, ale neustále na něj myslím. Třeba dneska? To snad ani nemohl být on! Muselo to být jeho dvojče, protože takhle se Edward ke mně opravdu, normálně nikdy nechoval. Vůbec jsem ho nepoznávala.

Ale ty jeho oči. Ach ty oči. Jak tekuté zlato. Takovou barvu jsem snad viděla poprvé. A ten jeho hlas. Když mluví normálně, je to jako pohlazení.

A ta jeho starost. Bylo moc hezké, i když pro mě nebezpečné, jak se staral, co se mi stalo. O to se ještě nikdy nikdo nezajímal, všichni to jen přehlíželi.

Vypadá to, že se z Edwarda stává moc milý kluk, i když asi bych si neměla dělat nějaké naděje. Přeci jen to byla první hodina, kde se choval hezky. Třeba to bylo jen tak naoko a nyní, až přijdu na hodinu, tak se bude chovat jako vždycky.

„Svoboda!" zakřičel Mike přes celou třídu a mě tak vytrhl z mého přemýšlení.

„Ach, konec matematiky, díky bohu," řekla Angela. „Dneska to bylo dlouhý. Jdeme na oběd?"

„Na oběd? To už je oběd?" divila jsem se. Páni. Je zvláštní, co udělá jedna osoba. Člověk je pak úplně mimo, ani nevnímá čas a okolí.

„No jo, už je čas oběda. Koukám, že si myšlenkami ve třídě, co?" smála se mi Angela.

Jen jsem se na ni usmála a hodila nevinný obličej. Na tohle se nedalo nic říct.

V jídelně jsme si sedli jako vždycky, celá naše skupina k našemu stolu. Všichni si povídali a jedli, jen já jsem se dívala někam úplně jinam.

Myslím, že jediné Angele bylo jasné, kam se to celou dobu dívám, ostatní mi ani nevěnovali pozornost.

Jessica vedla důležitou debatu s Lauren o tom, jestli je Thomas, kluk z vyššího ročníku zadaný, nebo ne.

Eric zase diskutoval s Mikem o nějakých autech, nebo o něčem takovém. Každopádně tam padlo slovo koně a pochybuji, že zrovna oni dva se budou zajímat o živé.

Po chvilce jsem se dočkala. Cullenovi přišli do jídelny. Kráčeli si to s nezajímavým pohledem a s jídlem k jejich stolu.

Všichni vypadali jako vždycky úžasně. Pravděpodobně na sebe nevezmou nic, co by alespoň z dálky nepřipomínalo nějakou módní značku.

Pořád jsem se na ně dívala, dokud do mě nešťouchla Angela.

„Ale no tak, Bello. Vždyť ho uvidíš za půl hodiny," mrkla na mě.

„Koho?" Dělala jsem, jako že nevím, která bije.

„Prosím tě. Ostatní jsou možná slepí, ale já tě znám už moc dlouho na to, abych poznala, když se něco děje a vzhledem k tomu, že se neustále díváš jedním směrem, kde sedí jedna osoba mužského pohlaví, tak je mi jasné, že se ti líbí," skončila svoji teorii Angela.

Já na ni jen přihlouple civěla.

„Ach, ta láska nebeská," zpívala Angela a náramně se na mě usmívala.

„Ale houby láska," řekla jsem. „Cožpak se nemůžu dívat po jídelně na ostatní?"

„Ale jo, ovšem že můžeš, ale ne celých deset minut na jedno místo. To musíš uznat, že je trochu nápadné."

„No jo. Máš pravdu. Asi bude lepší, když už půjdu," řekla jsem a sbírala jsem si svoje věci.

„Mám jít s tebou?"

„Ne, to je dobrý, Angelo. Jen si v klidu dojez oběd."

Vstala jsem, pozdravila ostatní a šla už do třídy.

Stejně jsem se musela podívat na stůl Cullenů. To prostě nejde si jen tak odejít a ani se na ně nepodívat. Stačil mi jen vteřinový pohled a i při tak krátké chvilce, střetla jsem se se dvěma pohledy. Jeden byl Edwardův a ten druhý byl té jeho černovlasé sestry.

Okamžitě jsem se otočila a šla co nejrychleji z jídelny.

Angela má pravdu. Jako vždy. Ona mě opravdu zná až moc dobře, možná ještě lépe než já sama. Asi bych se opravdu neměla tak zabývat tím Edwardem, ale víc se věnovat jiným věcem.

Stejně je to k smíchu. Nejdříve jsem na něj byla naštvaná a pak, po jednom jediném rozhovoru jsem se obrátila o sto osmdesát stupňů. A skončilo to tak, že jeho přítomnost dokonce vyhledávám. Jako bych úplně zapomněla na to, jak se ke mně poprvé choval.

Je vidět, Bello, že si stojíš za svým. Pronesla jsem k sobě a musela se tomu zasmát.

Ve třídě ještě nikdo nebyl, však také bylo ještě brzo, takže jsem se posadila na místo, vyndala učebnice a opakovala si. Pak jsem si vytáhla sluchátka, lehla na lavici a poslouchala písničky.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale každopádně hodina už začala. Probudil mě Edward, který už musel přijít spolu s ostatními.

„Bello?" Strčil do mě jemně Edward a tím mě dostal zpět do reality.

„No?"

„Už je hodina a přichází učitel," řekl a při tom se na mě usmíval.

A bylo to tu zase. Opět jsem se dívala do těch jeho očí a opět jsem v nich byla lapena.

„Opravdu?" zeptala jsem se ho. Nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo.

„No jo, už je tady," smál se Edward.

Podívala jsem se dopředu, kde už seděl učitel a něco si psal.

„Hm, díky. Kdybys mě nevzbudil, tak se vsadím, že budu mít další malér s učitelem a to já opravdu už nechci."

„Jo, tak to tě chápu," smál se mi.

Já jsem se jen usmála.

„Nevím, co máš v plánu ty, ale já dnes nehodlám dávat pozor a poslouchat učitele," řekl mi se šibalským úsměvem.

Cože? Tenhle dokonalý Edward Cullen si taky umí dělat při hodině, co chce? To není možné.

„A co chceš tedy dělat?" zeptala jsem se ho.

„Chtěl bych si s tebou povídat."

„Povídat? A o čem?"

Podíval se mi do očí, až jsem myslela, že snad vidí skrz mě.

„Tak třeba, jak ses dnes vyspala?"

Prosím? On se ptá, jak jsem se vyspala? Tak teda takovouhle otázku, jsem opravdu nečekala.

„No, jak se to vezme." Při vzpomínce na dnešní noc, se mi udělala husina. Ještě štěstí, že mám mikinu.

„Přiznávám, že jsem měla i lepší noc," řekla jsem.

„Nějaké noční můry?" zeptal se.

„Spíš jsem nemohla usnout."

„Aha."

„A co ty? Jak ses vyspal ty?" zeptala jsem se ho na oplátku já.

Pousmál se a nejspíš přemýšlel, co odpovědět.

„Řekněme, že noc je pro mě nejnudnější část, takže se snažím co nejdříve usnout, abych se co nejdříve vzbudil a tím začal nový den," řekl a nahodil pokřivený úsměv, při kterém byly vidět jeho dokonalé, bílé zuby.

„Nejnudnější část? Copak se můžeš večer nudit s tolika sourozenci?"

„Asi se budeš divit, ale ano. Víš, večer patří jim," řekl a začal se smát. Já to asi nepochopila.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se Edwarda.

„Moji sourozenci spolu chodí," řekl, jako by se o nic nejednalo.

„Chodí? Oni… jako všichni… co?" divila jsem se. „Vždyť to nemůžou ne?"

„Klid, Bello," smál se mi Edward. „My nejsme pokrevní sourozenci."

„Nejste? Vy jste všichni adoptovaní?"

„Ano."

„Tak to se omlouvám."

„Za co?" divil se Edward.

„Já jsem myslela, že spolu… to neřeš," řekla jsem a patrně jsem byla červená od hlavy až k patě.

Edward se mi opět smál.

„Je pravda, že na ty, kteří o nás nic nevědí, to působí trochu zvláštně," řekl.

„Ani se nedivím, ale stejně to musí být nádherné," řekla jsem.

„Jako co?" zeptal se mě.

„No, mít tolik sourozenců. Co já bych dala alespoň za jednoho."

„Jsi jedináček?"

„Ano. Myslím, že rodiče plánovali ještě jedno dítě, ale nestihli to," řekla jsem a cítila, jak se mi slzy hrnou do očí.

Edward to zaregistroval.

„Tvoje matka už nemůže mít děti?"

„Je mrtvá." 

Kapka z očí, mi spadla na lavici.

„To je mi líto, Bello," řekl Edward a jemně mě pohladil po tváři. Jeho ledový dotek působil, jako rána elektrickým proudem.

„Už je to dávno. Člověk si zvykne," dodala jsem a otírala si slzy z obličeje.

Edward se jen na mě díval s pochopením a lítostí.

„Nedopověděl jsi mi to s tvými sourozenci," řekla jsem ve snaze přejít na jiné téma.

„A co by tě zajímalo?" zeptal se.

„Jak to máte s tím chozením a jak vůbec tvé rodiče napadlo adoptovat tolik dětí?"

„Moje matka, Esme, nemůže mít děti, a tak se s mým otcem, Carlislem, rozhodli některé adoptovat. Nejdříve adoptovali mě a poté adoptovali moji sestru Rosalii. Pak přidali do rodiny ještě Emmeta, Alici a Jaspera."

„Páni. Ne, že by vás nebylo málo," usmála jsem se.

„Esme vždycky chtěla velkou rodinu. Podle mě se jí to splnilo," zasmál se Edward.

„To chce asi hodně sil na takovou bandu, co?"

„Neříkám, že někdy nedáváme zabrat, ale Esme je rodinný typ a Carlisle je její velkou oporou, takže jim to snad nevadí."

„A jak to máte s těmi páry?" zeptala jsem se ještě.

„Je to jednoduché. Rosalie, to je ta blondýna, chodí s Emmetem. To je ten veliký, černovlasý. No a Alice, to je zase ta mrňavá černovláska, chodí s Jasperem, s tím vysokým blonďákem. S Alicí a Jasperem ses setkala na výtvarce."

„No jo, vzpomínám si. Pořád na mě koukali."

„To víš. Alice je trošku zvláštní, ale ve skutečnosti je to prima holka a báječná sestřička."

„Bráníš si rodinu. To je od tebe hezké."

„Všichni jsme zajedno v tom, že rodina je to nejdůležitější," usmál se.

„To máte pravdu," souhlasila jsem.

Bohužel, v naší rodině to neplatí, pomyslela jsem si. Najednou se stalo něco, co mi snad poprvé v životě vadilo. Začalo zvonit.

Celá třída se zvedala k odchodu, jen já s Edwardem jsme tam ještě seděli a dívali se na sebe.

„Páni. Konec hodiny. Dneska to nějak rychle uteklo," řekla jsem a uklízela si věci.

„To máš pravdu," usmál se a zvedal se k odchodu.

„Tak se měj hezky, Edwarde."

„Ty taky, Bello. Doufám, že se zítra uvidíme."

„Určitě," souhlasila jsem a už jsem jen sledovala záda odcházejícího Edwarda. 

3. kapitola

Autor: Klery, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Maska - 4. kapitola: