Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 23. kapitola

08.03.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1955×

23. kapitola - Minulost

Když jsem se ve čtvrtek ráno probudila, šíleně mě bolela hlava. Bolest mi tepala ve spáncích, byla jsem celá rozlámaná, cítila každičký sval v těle a raději jsem nemluvila o žaludku, který jsem měla stále jako na vodě. Točil se se mnou celý svět a já se opravdu bála, že se pozvracím.

Pokoj byl v příjemném šeru, takže moje oči netrpěly. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a snažila se bolest hlavy zaspat, ale když silně třískly dveře, byla jsem naprosto probuzená. Vykoukla jsem z pod peřiny a dívala se na Rose, která pobíhala po pokoji v závěsu s Alex.

„Já musím spát. Jsem člověk a člověk se chce o prázdninách vyspat,“ pokárala jsem je nevrle a silně polkla. Žaludek se mi zhoupnul.

„Já vím,“ řekla jakoby nic Rose a dál šmejdila po pokoji, až násilně roztáhla závěsy a já zaúpěla bolestí. Opět jsem si přetáhla peřinu přes obličej. Bylo to hrozné, až mi slzely oči.

„Tak šup, šup, šup, Eve, ať jsi z postele venku, čeká nás spousta zařizování. Já tu budu už jen čtrnáct dní, takže si tě chci užít, co nejvíce.“ Hnusně a rychle ze mě strhla peřinu a odhalila moje stočené tělo do klubíčka. Ještěže jsem měla už lepší pyžamo než ze začátku, tohle bylo teplé a z bavlny.

Přitáhla jsem si nohy k tělu a zavrtěla hlavou. „Nikam nejdu. Bolí mě hlava.“

„Právě na to je dobrý čerstvý vzduch,“ skoro zazpívala Alice, která se tu taky objevila. Zaúpěla jsem a strčila hlavu pod polštář. Nehledala jsem tam jenom klid, ale i chlad, který tam nebyl. Bylo mi horko a teď bych u sebe klidně snesla i Edwarda. Dokázal by mě zchladit.

Cokoli budeš chtít. Ozval se mi v hlavě a já s sebou trhla. Dlouho to neudělal. Omlouvám se, mám tě přijít zachránit?

Jo a rychle! Tohle už dlouho nevydržím. Oni mě týrají. Zanaříkala jsem a Edward se hned objevil v pokoji. Holky jenom zavrčely, ale nestihly nic udělat. Popadl mě do náručí a odnesl k sobě do pokoje. Zamknul dveře a byl klid. Přiložila jsem mu hlavu k hrudi a užívala si pro jednou chlad jeho pokožky na svém obličeji. Zavřela jsem oči a byla zticha.

Ucítila jsem jenom slabé zanaříkání dřeva a šustění látky. Moje rozbolavělé tělo se zabořilo do nádherně měkkého materiálu. Slastně jsem si oddychla a Edward se usmál. Jeho ledová ústa se dotkla mého spánku a já naklonila hlavu, protože to bylo velmi příjemné a výhodné na bolest hlavy.

„Nechceš otevřít oči?“ Promluvil nahlas, ale mě se nechtělo otevírat oči. Bylo to jako pohlazení po duši. „Vážně bys je měla otevřít,“ šeptl do ucha, které následně políbil.

„A musím?“ zeptala jsem se a stiskla rty.

„Měla bys.“

„Mě není dobře,“ špitla jsem a víc se přitulila k jeho hrudi, co tak nádherně chladila.

„To se ani nedivím. Co jste u Blackových dělali?“

Ještě se stále zavřenýma očima jsem pokrčila rameny a Edward přese mě přehodil asi nějakou deku. Zachumlal mě do ní a přitáhnul si mě k hrudi ještě více, ale přesto opatrně a obezřetně, aby mi nějak neublížil.

„A není to jedno? Co… bylo, to bylo.“ Uprostřed věty jsem zívnula.

„Stále se však na tebe zlobím.“

„Hm?“ Pozvedla jsem pravé obočí a otevřela obě oči jen na maličkou škvírku.

„Domluvili jsme se, že se raději na internet dívat nebudeš.“ Věnoval mi polibek do vlasů.

„To jste si domluvili vy. Ty a Carlisle, ale já tedy ne a teď je mi mnohem lépe, než včera. Byla jsem zvědavá, nic víc. Kdy se ti v životě poštěstí, abys byl živý, ale všichni tě mají za mrtvého? Sice to zní hrubě, sobecky a necitelně, ale…“

„… ale bude lepší, když to vezmeš takhle, než že budeš brečet a všechny ty věci, co dělají holky.“ To mi otevřelo oči.

„Tak ty říkáš, že holky jsou ubrečený?“ Dotčeně jsem se na něho podívala a zdvihla přitom pravé obočí a ani moje rty nedokázaly být v klidu. Edward přimhouřil oči a přitáhnul si mě k sobě.

„Zrovna takhle jsem to nemyslel,“ zašeptal mi do ucha a čelem se mi opřel do vlasů. Srdce se mi přitom tak rozbušilo, že jsem ho cítila až v krku a v mém žaludku poletovali tisíce motýlků, společně s mým miminkem. Snažila jsem se udržet a nevzdychnout, ale nedokázala jsem to. Vzdychla jsem a zavřela oči. Vzápětí mě obemknuly chladné paže a na krku jsem ucítila studený dech následovaný ledovým polibkem na tepající žíle.

„Nemysli si, že ti na tohle skočím!“ Musela jsem si do něj rýpnout. Nemohla jsem odolat.

„Já vím, ale byl bych ti moc vděčný, kdyby ses konečně podívala, na čem ležíš. Prosím.“ Protočila jsem oči, ale rozhlédla se kolem sebe. Rty se mi okamžitě roztáhly do širokého úsměvu. Postel. Jo jasně, že mě to nenapadlo.

„Jenom kvůli mně?“ zeptala jsem se zvesela.

„Kdepak. Kvůli tobě ne,“ zasmál se a posadil se. „Vlastně jsem si po dlouhé době chtěl poležet v posteli. Zavřít oči a užít si toho pocitu, když tvoje tělo po celém dni námahy ulehne do klidu…“ hlas se mu pomalu vytratil a jeho pohled zamířil do oken a zůstal tam nepřítomně viset.

„Ale…?“

„… ale nebylo to tak. Necítím to uvolnění.“ I já jsem se posadila. Přímo za něj. Nohy natáhla podél jeho boků a ruce mu obtočila kolem břicha a nakonec se tváří opřela o pravou lopatku.

„Být člověkem má své výhody, ale i být upírem má výhody.“ Zkusila jsem ho rozptýlit. Zalitovala jsem, že mu nevidím do hlavy a nemůžu mu pomoci.

„Ani nevíš, jak moc si přeju, abych byl smrtelný, abych byl člověk a užíval si života, dokud by mě smrt nepovolala do své náruče. Jenže jako upíra mě nikdy nepovolá, jedině kdyby mě jiný upír roztrhal…“ Z jeho slov se mi oči zalívaly slzami a dolní čelist se třásla. Opravdu stačil kratičký okamžik, věc, vzpomínka nebo pouze pocit a krásný okamžik byl okamžitě pohřben pod přívalem touhy po něčem, co nemůžeme nikdy mít.

„Já…“ na tohle jsem odpověď neměla. Nevěděla jsem, jak mu pomoci.

„Někdy bych chtěl usnout a už se nikdy neprobudit.“

„To nechtěj!“ vykřikla jsem bolestně. Opatrně se vymanil z mého sevření, aby se otočil čelem ke mně. Vzal mou tvář do dlaní a zahleděl se mi do očí. V jeho očích jsem na kratičký okamžik spatřila to, na co myslel.

„Nechtěj to. Vzpomeň na lidi, kteří tě mají rádi a kterým bys scházel. Vím, jaké to je. Nechtěj to. Prosím.“ Sklopila jsem hlavu a za zavřenými víčky se mi míhaly obrazy toho osudového dne.

Seděla jsem v autě a pozorovala krajinu. Máma se bavila s taťkou a můj sedmiletý bratr samozřejmě zase zlobil. Stále něco vykřikoval a občas mu z úst vyšlo sprosté slovo, které jsem mohla zaslechnout pouze já.

„Nech toho!“ vyštěkla jsem na něho rozzlobeně.

„Evo! Nech ho na pokoji,“ okřikla mě mamka okamžitě. Pevně jsem stiskla rty a otočila se k oknu. Opět napomenuli mně a jeho nechali být. Tak to bylo pokaždé. Až do vesnice jsem byla zticha a rty pevně sevřené. Ruce spojené na hrudi.

„Už se těším na malou Dominičku,“ říkala mamka nadšeně. Dominika. Jak mohla sestra dát své dceři tak šílený jméno? Čím si to ta malá zasloužila?

Vystoupili jsme u domu sestry. Hlasitě jsem vzdychla a odpásala se. Brácha vylétl z auta rychlostí blesku. Pokřikoval na taťku, aby mu už otevřel kufr. A když to udělal, brácha popadl nějaké své hračky a běžel s nimi za kamarády, které si tady našel.

Zaskřípala jsem zuby a raději zamířila k domu. Vyběhla jsem po schodech a na terase stál kočárek. Okamžitě jsem k němu došla a nakoukla dovnitř. Malá Dominika spala s dudlíkem v puse a klidně ho dudlala. Byla celá moje sestra. Jakoby jí  z oka vypadla. Usmála jsem se na ni a trochu podrndala kočár.

„Evo! Nech to! Právě usnula!“ okřikla mě sestra a já se musela hodně držet, abych vzteky na ni nevyštěkla, že pořád spí. Ale byla jsem pro jistotu zticha a raději odešla do domu, kde jsem se zašila v obýváku, abych náhodou někomu nepřekážela.

Samozřejmě jsem nikomu nechyběla a jen poslouchala, jak se mamka se sestrou baví o malé Dominice. Mamka poučovala a radila, sestra poslouchala, občas něco řekla, jinak mluvila máma.

Po nějaké chvíli sešel ze shora můj švagr a usadil se v obýváku naproti mně. Slušně jsme ho pozdravila a dál sledovala televizi, kde dávali nějaký pitomý film.

„Už někoho máš?“ zeptal se posměšně.

„Ne, proč?“ Zavětřila jsem nepříjemnou situaci a v duchu jsem se fackovala, že jsem to „proč“ neměla raději říkat.

„Tchýně říkala, že by ses mohla už konečně odstěhovat do svýho.“ Vztekle jsem se na něho podívala.

„To taky časem bude.“

„Snad co nejdříve. Asi se k vám nastěhujeme, protože tady dlouho být nemůžeme. Takže budeme potřebovat tvůj pokoj.“ To mě dostalo.

„Hm…“ Nic jiného jsem na to říct nemohla.

„Tak kdy se budeš stěhovat?“

„Dej mi pokoj.“

„Tak kdy? Že bychom se chtěli už stěhovat.“

„Nech toho!“ Do očí se mi hrnuly slzy.

„Bejt tebou, tak bych si pohnul s hledáním jak bytu, tak i práce, abys vaše nezatěžovala a oni tě nemuseli živit, zvláště když se pořád taháš s tím chlapem, kterej z tebe tahá jenom prachy!“

To co se stalo potom, jsem měla trochu zastřené. Křičela jsem na svého švagra. Začali jsme se hádat a on se pak z ničeho nic skácel k zemi a nehýbal se. Přiběhla sestra s mamkou a obě začali křičet…

„Ty za to nemůžeš.“ Donesl se ke mně vzdálený Edwardův hlas, který mě vrátil do reality. Nechtěla jsem na ten den vzpomínat, ale teď to bylo stejně bolestivé jako tenkrát. Po tvářích mi tekly slzy.

„Promiň, nechtěl jsem ti to připomenout. Slibuju, že to po tobě už nebudu chtít. Občas se stane, že se nekontroluju,“ pošeptal mi do ucha a na omluvu mě políbil na tvář.

„To je dobrý. Chápu tě,“ pronesla jsem co nejklidněji. Zdvihnul hlavu a zaposlouchal se do ticha. Někdo k němu promlouval.

„Neubráním tě dlouho, stejně budeš muset s holkama na nákupy. Hrozně se na to těší, ale slibuju, že půjdu s tebou. Můžeš dál, Alice.“ Bleskově přiběhnul ke dveřím a odemknul. Vzápětí za ním vešla do pokoje moje nevlastní sestra. Skrčila jsem se za Edwarda.

„Tomu se prostě nevyhneš, Eve,“ řekla Alice a natáhla ruku.

Poslušně jsem došla do svého pokoje, kde už čekala Rose s Alex. Obě měly ruce zkřížené na hrudi a podupávaly nohou. Nuceně jsem se na ně usmála a zdvihla obočí.

„Příště tě Edward nezachrání,“ konstatovala Alex.

„To si piš,“ přisadila Rose a já jen cítila, jak mě k nim Alice přistrčila.

Poslušně jsem se posadila na postel a dívala se, jak všechny upírky vytahují oblečení ze skříně a zkoumají ho do nejdrobnějších detailů.

„Tohle za chvíli neobleče…“

„To není dostatečně teplé…“

„O ne… je to moc krátké…“

Jen jsem protáčela oči a pro jistotu byla zticha, aby si mě raději nevšimly. Nepočítala jsem však s tím, že by to trvalo nějak dlouho. Dříve či později, stejně na mě přijde řada. A ta přišla. Musela jsem vstát a všechny kolem mne pobíhaly a přidržovaly přede mnou věci, kroutily hlavami, mračily se a používaly spoustu dalších grimas, ze kterých jsem začínala pomalu šílet. Až po dlouhé hodině jsem konečně stála oblečená do normálních riflí, dlouhého fialového trička, bílého svetru a hnědého saka, které společně se svetrem příjemně hřály. Rukávy byly dostatečně široké, aby překryly sádru.

„S tou sádrou budeme muset něco udělat, kazí to celkový dojem,“ usuzovala Alex a procházela kolem mne.

„Jdeme jen nakupovat a ne na módní molo, Alex. A ta sádra má důvod,“ mírnila ji Rosalie.

„Už ji má stejně šíleně dlouho,“ nedala se její dcera a zřejmě musela přemýšlet nad tím, jak by mě jí zbavila.

„Hele, mám ji měsíc. To není tak dlouho. Normálně to je tak na pět týdnů.“ Proč jsem proboha začala bránit ten kus šutru, který jsem tak dlouho musela vláčit?

„To je moc dlouho. Ty jsi mladá holka, v rozpuku. Měli by ti ji už sundat…“ Spráskla ruce. „Mám nápad,“ a odběhla. Vyděšeně jsem se podívala na Rose, ta jen bezmocně pokrčila rameny.

„Dávno jsem nad ní ztratila kontrolu.“

„Toho jsme si stačili všimnout už dávno, sestřičko,“ pokárala ji Alice.

„Za to může Emmett,“ řekla a znovu pokrčila rameny, „strašně ji rozmazloval, když byla malá. Je celá on. Někdy lituju, že není jeho.“ Posadila jsem se na postel a zadívala se na Rose. Nevěděla jsem, s kým Alex má a jak to s ní vůbec bylo. Co se stalo a jak se stala upírkou.

„Rose?“

„Ano?“

„Jak ses stala upírkou?“ Nepodívala se na mě jenom Rose ale i Alice.

„Ne tak, jak to napsala Meyerová. Ona to přednesla v docela snesitelné verzi. A myslím, že není čas, abych ti tím zatěžovala hlavičku. Teď máš svých starostí dost.“ Přikývla jsem, ale zvědavost se drala na špičku jazyku. Pevněji jsem stiskla rty.

„Mám dobrou zprávu!“ vykřikla Alex, když vběhla do pokoje a poskakovala po něm jak baletka.

„My víme, Alex. Neříkala jsem ti o tom něco?“ kárala ji matka. Ona se jen lehce pousmála.

„Říkala, ale už jsem dávno plnoletá.“

„To neznamená, že si můžeš dělat, co chceš.“

„Jako upír můžu.“

„Dokud nikomu neublížíš,“ prskala na ni Alice, které se zřejmě nelíbilo to, co vymyslela. Někdy byla v tomhle domě nevýhoda, že neslyším za roh, nebo to, co se děje dole.

„Tak už to vysyp.“ Snažila jsem se o klidný tón hlasu, ale opak byl pravdou.

„Stavíme se v nemocnici, až pojedeme nakupovat. Carlisle s tím souhlasil, stejně tě chtěl tenhle týden vzít na kontrolu. Trochu jsem ho předběhla.“ Udělala malé pukrle a opět tančila s roztaženýma rukama.

„Takže nebude od věci, když se zajde Eve nasnídat, abychom mohly vyrazit. S tou nemocnicí to vypadá na celý den.“

***

Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Nakupovat s Alicí, to byl nářez. Doslova. To s Rose šlo mnohem snadněji a rychleji. Ta vzala jen to, co chtěla, a šlo se. Jenže všechny ty tři dohromady. To byla hotová pohroma! Horší než Konec světa se Schwarzenegerem.

Nepřála bych vám, abyste to zažily. Už v nemocnici jsem prosila Carlislea, aby jim něco napovídal, protože jsem tušila, že s nimi to žádná sranda nebude, ale nepodařilo se mi ho přemluvit.

Pouze mi nechal sundat sádru, protože podle rentgenu byly kosti dobře srostlé. Trnula jsem před místností, kde se sádry sundávaly. Vzpomněla jsem si na místnost v naší nemocnici. Byla jsem sice malá, ale tohle se zapomenout nedalo. Pištivý zvuk té… jak to popsat… kotoučkové pily, která řezala krunýř na mé ruce a nebezpečně se blížila ke kůži a pak ten praskavý zvuk, když dolamovali zbytek. Následné brnění v ruce a bolest z volnosti.

Za poslední dobu jsem si na bolest zvykla, ale tohle byla úplně jiná situace. Klepala jsem se po celém těle a v očích jsem cítila slzy. Naštěstí tam se mnou byla Alice. Držela mě za zdravou ruku a slíbila, že se mnou půjde i dovnitř.

Když nás zavolala sestra dovnitř, musela mě Alice podepřít. Moje kolena si dělala, co chtěla a já nebyla schopná normálně jít.

Bylo to stejné, jak jsem si to pamatovala. Chtěla jsem být silná, stejně jsem nakonec brečela. Tohle si moje ruka opravdu nezasloužila. Tolikrát jsem si ji zlomila. Co ji potká příště?

Sestra mi ruku trochu promasírovala a já zadržovala další slzy. Bolelo to jako čert. Ani minule to tak nebolelo. Znovu přišel Carlisle a donesl mi ortézu, která mi měla ještě ruku po několik dní fixovat ve správné poloze. Prý pro jistotu. Přitom na mě mrknul, aby mi dal na srozuměnou, že chce mít jistotu.

Modrá barva, to je moje. A ta ortéza se mi na první pohled zalíbila. Byla měkká a ruka se v ní měla daleko lépe, než v sádře. Tolik nesvědila, takže moje první věc, když mě nechali s rukou na stole, byla, že jsem se chtěla začít škrábat, ale Alice mě zadržela. Zle jsem se na ni podívala. To jediné jsem mohla.

Carlisle zalepil suché zipy a donesl ještě popruh na krk, který připevnil k ortéze na umělohmotné očko. Vypadalo to daleko efektivněji než sádra. Ta moc zářila do okolí. Ortéza byla fajn, protože mi fixovala i zápěstí, takže jsem ji měla až do poloviny dlaně a vykukoval mi z ní palec. To se mi na tom líbilo nejvíce. Tak mě potěšila, že jsem na chvíli zapomněla na bolest.

Když jsem vyšla z ordinace, čekaly tam už Rose s Alex. Obě se usmívaly a já na ně. Alice mi přes ramena přehodila sako, aby mi nebyla zima. Svetr držela v ruce, protože kvůli popruhu jsem nemohla mít na ruce rukáv.

Tak jsme vyrazily do Port Angels nakupovat. Nakupovat to nebylo to správné slovo. Tohle bylo týrání. Kdybychom kupovaly oblečení, tak bych to ještě snesla, ale tohle?! To opravdu ne.

Nakupovalo se snad pro naprosto cizí osobu, se kterou jsem neměla nic společného. To oblečení… do toho bych se snad nevlezla ani v devátém měsíci, jak bylo velké. Těhotenská móda byla šílená. Toto jediné jsem sdílela s Alicí, která měla z toho obchodu málem osypky.

Následovaly věci pro miminko, při kterých jsme se rozplývaly naprosto všechny. Bez rozdílu, kdo je ve skutečnosti v jiném stavu. Za Rose takové věci nebyly, takže si to pořádně užívala a Alex s Alicí se chopily každé možnosti, jak se přiblížit k něčemu, co samy nepoznají.

Zašly jsme do obchodu pro miminka a tam to začalo. Roztomilé dupačky v jakýchkoliv barvách a variacích, malinkaté trička a kalhoty, ve kterých by miminko vypadalo spíše jako batole. Až k nepřebernému množství čepiček, rukaviček, botiček a ponožtiček v takových barvách, až mě z toho přecházely oči.

Holky mě zatáhly do obchodu s postýlkami, hračkami a kočárky. Teprve tam jsem si uvědomila, jak to holkám opravdu chybí a jak velký je mateřský pud. Rose mě stále tahala ke kočárkům, které kritizovala a říkala, že za jejích mladých let, kdy měla Alex, byly kočárky mnohem hezčí a spolehlivější. K tomu Alex raději nic neříkala a raději mě odvedla ke hračkám. Nikdy jsem neviděla upíra, kterému by tak zářily oči, jen při pohledu na hračky. Ukazovala mi snad každou věc. Od chrastítek až po obrovské plyšáky a žadonila u Alice, aby jí něco koupila. Ta se smála. Děkovala jsem jí, že mě zbavila utrpení týkající se hraček.

Na druhém konci obchodu stály postýlky. Úplně jiné než u nás. Ne žádné zamřížované, ale roztomilé, měkké a se síťkou, dodneška mám komplex z mříží.

Nikdy bych netušila, že mě budou tak moc bolet nohy a nebudu schopná udělat žádný další krok, ale holky mi nedaly pokoj.

V nákupním centru bylo ještě spoustu dalších obchodů a prý jsme ještě nenavštívily ten, kde se prodávají dudlíky, plenky, lahvičky a podobné věci, které slouží na očistu a krmení miminka.

Vůbec jsem neměla chuť do sebe cpát něco, co se mělo jen vzdáleně podobat jídlu. Žaludek se mi houpal, jako bych byla na moři. Dokonce mě začala bolet ruka. Ortéza byla fajn, ale ne jen moje nohy toho měly dost.

Navečer jsme se konečně dostaly k autu v podzemních garážích. Holky táhly každá po několika taškách, které byl přeplněné věcmi pro miminko. Občas se tam našlo něco pro mě, ale většinou jsem se těch věcí děsila.

Unaveně jsem se posadila na zadní sedadlo Emmettovi Toyoty, jejíž kufr byl přeplněný věci, co sem během dne ještě stihla Alice nanosit. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Skoro jsem si nevšimla, že mi Alice zapnula pás a posadila se vedle.

„Bylo to fajn,“ konstatovala Rose, když jsme vyjely.

„Jo, ale tady nám zastav, prosím,“ slušně poprosila Alex.

Zajely jsme k okraji silnice. Společně s Alex vystoupila ještě Alice.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se jí unaveně.

„Ještě si chci někam zaskočit. Později zavolám Jasperovi, aby nás odvezl. Ty jeď s Rose už domů. Musíš být k smrti unavená.“ Pohladila mě lehce po vlasech a zmizela.

„Tak jsme konečně sami. Ne že bych neměla svoji dceru ráda, ale až v moc věcech se podobá Emmettovi. Toho bych nejraději někdy zabila,“ pronesla veselým tónem a otočila hlavu dozadu.

„A kdo je vůbec otec Alex? zeptala jsem se zvědavě.

„No…“ Rose se otočila zpátky dopředu a sledovala silnici. „To je na dlouho, Eve

„To nevadí, cesta do Forks trvá nějakou dobu.“ Snažila jsem se skrýt nadšení, které prýskalo z každého mého slova, ale Rose to poznala. Tiše se zasmála.

„Jsi moc unavená. Jen tě tím uspím a pak dostanu vynadáno od brášky, že jsme tě utahaly. Sama víš, jak dokáže vyvádět.“ Nesouhlasně jsem zamručela.

„Vynadává vám stejně, protože je skoro noc.“ Tentokrát se zasmála už hodně nahlas.

„Chceš mi tím říct, že se tomu nevyhnu?“

„Nenutím tě, ale…“

„Zvědavost je hrozná mrcha, že?“ Souhlasně jsem přikývla do zpětného zrcátka, přes které se na mě Rose dívala. „Tak dobře. Zastavím u krajnice a ty si přesedneš. Nechci, abych se ze stálého otáčení vybourala. Nezabil by mě jenom Emmett…“ Zastavila a já marně zápasila s pásem, který jsem levou rukou nedokázala rozepnout, tak mi nakonec musela pomoct. Obešla jsem vrávoravým krokem kolem auta k místu spolujezdce, kde jsem byla opět odkázaná na její pomoc.

Když jsme zase vyjely, nedokázala jsem skrýt nadšení a touhu po jejím příběhu, co se tomu knižnímu moc nepodobal.

„Narodila jsem se v dubnu 1915 v Rochestru…“ na chvíli se odmlčela. „Víš, co mě zajímá?“

„Co?“

„Kde vzala Meyerová ty data a místa našeho smrtelného života.“

„Nevím. Už ani ona sama to neví.“

„Jenže u mě převyprávěla můj příběh příliš sladce…“ zamračila se. V očích se jí mihnul stín minulosti, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Začala jsem pociťovat vinu, že jí to připomínám.

„Rose, pokud mi to nechceš říct, já se nebudu zlobit. Nechci ti připomínat minulost.“ Jemně se na mě podívala.

„Ono bylo špatně jenom chvíli. Pak už bylo dobře, ale i ten krátký okamžik stačil, abych si ho pamatovala až na věčnost.“

„Takže nelituješ toho, že jsi upír?“

„Nelituju, ale občas mám slabé chvilky a chtěla bych všechno vrátit zpátky. Mám však Emmetta a kvůli němu bych se vzdala čehokoliv. Třeba i své nesmrtelnosti, kdyby nebylo zbytí a já ho nedokázala zachránit, kdyby se náhodou něco stalo.“ To mi něco připomnělo.

„Edward chce, abych byla upír?“ Rose trochu zpomalila, ale na mě se nepodívala.

„Jak jsi na to přišla?“

„Nevím. Když jsme byli u Meyerové a já tam řekla, že se upírem nikdy nestanu, silně mi stisknul ruku a pak se mi zdál velmi smutný.“

„Musíš pochopit to, že my nejsme stejní jako v knize. Ty všechno okolo nás zakládáš na knize. Ano… některé věci se shodují, ale vlastnosti se v podstatných detailech rozcházejí.“

„Já to chápu, ale mám to až moc zažité.“

„Zkus se od toho oprostit a uvidíš, že všechno budeš vidět v jiném světle. Hm?“

„Dobře, tak teď už raději dost o mě. Poslední dobou si hormony se mnou dělají všechno možné.“ Hlasitě jsem vzdychla a zkoumala svoji ruku v ortéze.

„Chápu.“ Trochu přidala, ale ne o moc a začala opět vyprávět: „Jak jsem řekla, narodila jsem se 12. dubna 1915. Doba mého narození byla krásná. Milovala jsem ji a hlavně styl oblékání. Dvacátá a třicátá léta mi nikdo ze vzpomínek nevymaže.

Meyerová napsala, že jsem patřila do méně bohaté společenské vrstvy, ale nebylo to tak. Moji rodiče byli hodně bohatí, takže nebylo potřeba, abych si musela mermomocí vzít někoho bohatého. Jenže jak to bývalo, ženy a dívky z mé společenské vrstvy měly velmi rády jistotu života, ve kterém vyrůstaly. Takže se moc často nestávalo, že by si dívka z bohaté vrstvy vzala někoho z nižší vrstvy. A já neměla kamarádku, která si vzala někoho takového. Kamarádek jsem měla víc.

Zabývaly jsme se módou, staráním se o blaho rodiny a rodinnou pohodu. Jak to bylo na to dobu obvyklé. Jenže po čase jsem začala pociťovat touhu, že bych chtěla dokázat něco víc, než se jen vdát a mít děti. Ale pozor. Po dítěti jsem toužila. Ne tak moc jako v knize, ale toužila.

Na truc rodičům jsem začala tančit. Věnovala jsem se baletu, abych rozptýlila a oddálila pomyšlení na dohodnutý sňatek, do kterého mě rodiče nutili. Já se však chtěla zamilovat.“ Na rtech se jí vytvořil jemný úsměv, který vyjadřoval mnohem více emocí než by to dokázala slova.

„Každá dívka se chce zamilovat,“ porušila jsem tu tichou atmosféru prosycenou vůní minulosti.

„To máš pravdu, ale abych to zkrátila. Zamilovala jsem se. Jmenoval se Viktor a já jsem byla ochotná pro něj udělat cokoliv. Byla jsem tehdy mladá a hloupá. Hloupě zamilovaná a přehlédla jsem věci, které mi neměly uniknout. Nedopadla jsem jako v knize. Dá se říct, že to byl jen slabý odvar skutečnosti.

Vzdala jsem se toho nejcennějšího, co má dívka má… svého panenství.“ Zhluboka se nadechla a nechala ty slova odeznít. „Oddala jsem se mu mnohem dříve než by bylo správné. Byla jsem až přespříliš zamilovaná a chtěla jsem mu dát úplně všechno. Samozřejmě to nezůstalo bez odezvy. Dozvěděli se to rodiče a vyhnali mě z domu. Byla jsem pošpiněná a hlavně jsem pohanila naši rodinu, která byla ve městě velmi uznávaná.

Šlo to se mnou od desíti k pěti. Když se to Viktor dozvěděl, nechtěl mě vzít k sobě. Byl se mnou pouze pro peníze, které by zaplatily všechny jeho dluhy, které vytvořil sázením a hraním.

Jenže jak to bývá, tělesná touha je silnější než zloba celého světa. Stalo se ze mě přesně to, čeho jsem se obávala. Domácí myš, která se starala o svého milence. Vůbec ne přítele nebo manžela. V té době, když spolu žil muž a žena bez církevního sňatku, braly ženu za prostitutku a muže za zhýralce, který jen pil a věnoval se všemu, jen ne práci.

Přežívali jsme jen tak tak. Bylo to hrozné. Ale já ho milovala. Oddávala jsem se mu skoro každou noc, ale jeho touha se nedala uhasit. Chodil i za jinými. Věděla jsem to, ale přiznat jsem si to nechtěla. Stále jsem se přemlouvala, že by mi to nikdy neudělal, že miluje jen mě.

Opak byl velmi krutou pravdou.

Prozřela jsem po jedné jeho opilecké scéně, kdy se na mě sápal. Já jsem se bránila. Takhle jsem ho nerada viděla, a když jsem mu nebyla po vůli, tak mě znásilnil. To mi otevřelo oči tak, jak jsem si to nepředstavovala. Uvědomila jsem si všechno, co jsem udělala a čeho jsem se kvůli tomu opilci vzdala a prostě jsem se sbalila a utekla pryč.

Vrátila jsem se domů. Prosila jsem na kolenou. Slibovala hory doly. Rodiče byli tvrdí. Skoro zapomněli, že mají nějakou dceru. Ale mateřská láska mně nakonec pomohla. Vzali mě zpět, ale dlouhého trvání to nemělo.“ Potlačila bolestný vzlyk. Bojovně zvedla hlavu a opět pokračovala: „Jakmile matka zjistila, že čekám dítě, neposvěcené křesťanským sňatkem, ihned mě vyhnali. Podruhé. Nenáviděla jsem je za to, ale nic jiného mi nezbývalo.

Přežívala jsem jen tak tak, a čím rychleji se blížil porod, tím více jsem se obávala, jak to maličké uživím. Nechtěla jsem se ho vzdát. Hledala jsem práci, ale nikde mě nechtěli a raději hned vyháněli, abych náhodou něco neukradla. Kradla jsem, to ano, abych přežila.

Porod však přišel příliš brzy. Nebyla jsem připravená. A hlavně se blížila zima.

Porod si moc nepamatuji. Vím jen, že napadl první sníh a já byla sama. Rodila jsem v lese, ale zřejmě to neprobíhalo dobře. Carlisle mi později vyprávěl, že když mě našel, hrozila mi smrt. Málem jsem vykrvácela a moje malá holčička neměla příliš nadějí. Ale dopadlo to dobře.

Carlisle mě přeměnil a Esmé se mezitím starala o moji holčičku. Moji Alexandru. Dala jsem jí jméno po své babičce, kterou jsem milovala nadevše. Určitě by se jí vnučka líbila.“ Natolik jsem se do jejího vyprávění ponořila, že jsem byla jeho součástí. Naprosto mě to uchvátilo.

„Eve?“ Rose mě vytáhla z transu.

„Promiň…“ zašeptala jsem.

„Asi jsem tě uspala.“

„Kdepak. Připadala jsem si, jako bych tam byla. Co bylo potom?“ Byla jsem tak zvědavá.

„Ve zkratce. Ano?“ Ne moc nadšeně jsem přikývla. „Musela jsem se s Carlislem přestěhovat, protože jsem byla nezvladatelná a nechtěla jsem své dceři ublížit, tak se o ni staral Edward s Esmé, než jsem překonala počáteční krvežíznivost. Byly to dlouhé měsíce a přišla jsem o nejkrásnější část života své dcery, ale naštěstí jsem jí neublížila a Esmé se o ni starala dobře. Vyprávěla jí o mně, malovala mně, aby věděla, jak vypadám, ale těch šestnáct měsíců nevrátím, ale díky Esmé jsem věděla o všem. Psala dopisy a já jsem byla duchem se svojí holčičkou.“ Nastalo dlouhé ticho, při kterém jsem si nedovolila nic říct. I když jsem měla tisíce otázek. Jenže… prostě to nešlo.

„Nejsem tak špatná, jak by sis mohla myslet.“ Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Rose… tohle já si nemyslím. Jsi úplně jiná, než jakou jsem si tě představovala a špatná nejsi vůbec. Jsi báječná. Obdivuju tě teď ještě víc. Byla hloupost myslet si, že bys mohla být podobná knižní Rosalii.“ Úlevně si oddychla a zařadila vyšší rychlost.

„Eve, víš, nezáleží mi pouze na tom, aby bylo to maličké v pořádku, ale i na tom, aby byl můj bratr šťastný. Pro rodinu jsem ochotná udělat cokoliv, stejně jako pro Emmetta. Rodina je mi vším, protože už nic jiného nemám a je to jediná radost na tomhle světě a ve věčnosti nechci být sama.“ Přemáhala jsem emoce, které mě díky jejím slovům zaplavovaly. „Bylo dobře, že ses tu objevila. Bella není špatná, ale neklapalo by to. A víš jak je na tom polovina dívčí populace, díky té propagaci…“

„Jasné, ještě před rokem a půl jsem na tom byla podobně…“ přiznala jsem a krev se mi nahrnula do tváří a já se raději dívala z okna.

„Kdo věří v dobrý konec, tak by si takový příběh také rád prožil, což platí o všech ženách a dívkách bez výjimky.“

„V tom máš naprostou pravdu.“ Na tvář se mi vkradl jemný úsměv, který mě neopustil až k vile, kde už čekal Edward. Stojící na schodech a vztekle podupávající. Obě jsme se nad tím pousmály.

***

Když jsem později usínala po boku Edwarda, co se stále zlobil, nedokázala jsem pro tu chvíli myslet na nic špatného. Možná se tohle všechno mělo stát, abych si uvědomila, že můžu být v životě šťastná i já. Štěstí jsem přála lidem okolo sebe, ale nevěřila jsem, že bych na něj měla právo. Avšak události posledních dní mě utvrdily v tom, že jsem učinila ve svém životě velký krok, který jsem udělala z velké části díky Cullenům.

„Každý si zaslouží štěstí,“ zašeptal mi Edward do ucha. „Jen je k němu strastiplná cesta a přijde, když to nejméně čekáš…“

„Říkáš to, jako bys to poznal…“ otočila jsem k němu hlavu a zahleděla se na jeho siluetu, kterou ozařoval měsíc prodírající se skrz závěsy na oknech.

„Za víc jak století na tomhle světě jsem toho poznal už hodně a i to, že štěstí náleží každému z nás.“ Stáhnul mi peřinu ke stehnům a lehce se sklonil k mému bříšku. Položil k němu ucho a chvilku poslouchal.

Tak krásně mě hřálo u srdce, jako už dlouho ne. A pocit motýlů v břiše se znásobil. Celá jsem se při tom chvěla. A vrcholem všeho bylo, že mi vyhrnul vršek pyžama a věnoval mému bříšku polibek, který mě rozpaloval ještě více, než jsem si chtěla připustit.

Neskočil jen u něj. Pomalu postupoval výš až k mým rtům, které to chtěly snad ještě víc, než můj mozek. Zdravá ruka vystřelila k jeho rameni a silně jej stiskla, jak nejvíce dokázala. Jenže ač jsem se snažila sebevíc, nepocítil to jako bolest.

Z ramene jsem postupovala k jeho zátylku a nakonec moje prsty skončily v jeho vlasech. Přitáhla jsem si ho blíž, tedy myslela jsem si to. To on se ke mně více přitisknul. Jednou dlaní držel můj zátylek a druhou mi sjížděl od paže až k bokům.

Moje bolavá ruka ležela bezmocně na posteli a Edward si dával hodně velký pozor, aby o ni nezavadil nebo se jí nedotknul. Stále bolela a on na to bral velký ohled, ale to mu nezabránilo, aby si mě stáhnul pod sebe, se rty stále přitisknutými k těm mým.

Najednou mi proběhla hlavou blbá vzpomínka na jednu hlášku z filmu. Že těhotný jsou nadržený. Zarazila jsem se a ztuhla. Edward se odlepil od mých rtů a zadíval se na mě.

„Udělal jsem něco špatně,“ ale moje myšlenka mu určitě neunikla. „To neunikla,“ zašeptal mi do ucha. „A chtěl bych toho zneužít.“ Začal mě líbat na krku, kde jsem to měla opravdu ráda. Bránit se, nemělo stejně smysl. Vzdychala jsem, ale něco se ve mně vzpříčilo. Zdravou rukou jsem Edwarda zadržela.

„Já nemůžu,“ špitla jsem tiše a provinile se na něho podívala.

„Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit.“ Z očí se mi draly slzy, které jsem nedokázala zastavit. Edward se napřímil a naprosto ztuhnul a díval se, jak před ním pláču.

Před očima se mi začaly měnit obrazy, vzpomínky, minulost… bolestivá minulost…

„Nejsem připravená a možná ještě dlouho nebudu.“ Mluvila jsem tak tiše, že jsem sotva svůj hlas slyšela. Jen mi jeho dozvuk rezonoval v hlavě a mísil se s bolestnými vzpomínkami.

„Nechtěl jsem na tebe tlačit, to jsem v úmyslu neměl.“ Opatrně se ke mně naklonil. Ucukla jsem před ním. Pitomý reflex. „Eve…“ zašeptal bolestně. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Prostě se to opět vynořilo a já to nedokázala ovládnout. Myslela jsem si, že když jsem si celou dobu namlouvala, jak to podle mě bylo, tak skutečnost se přetvoří ve vytvořený obraz. Když jsem se s Edwardem líbala tehdy v autě. Nic se nestalo. Nevynořilo se to, ale teď…

Bylo tu moc podobných faktorů… večer… tma… prázdný pokoj… za mnou příjemný den… vzduch, který jiskřil… a pak…

„To se nestalo, to ne…“ šeptal vztekle. Měsíc mu ozářil rozzuřenou tvář. Zatnul zuby a jeho čelisti strnuly. Pevně jsem sevřela víčka a stočila se do klubíčka. Bolavou ruku jsem si zdravou přitáhla k hrudi. Dorážela jsem na svůj mozek, aby tu vzpomínku zaplašil… týdny nalhávání ale v jediné vteřině zmizely. Moje mysl otevřela stavidla a vypustila pravé vzpomínky, ne ty upravené, ven…

„Já ho zabiju,“ zavrčel vzteklý upír do tmy a já věděla, že jsem to všechno zkazila. Jedna z bolestivých věcí, které jsem chtěla v sobě pohřbít… něco, co jsem chtěla, aby to byl můj nekrásnější okamžik v životě, tolik jsem si přála, aby to tak dopadlo… nedopadlo…

A já musela opět čelit další bolestné minulosti… dnes již podruhé…

„Zabiju ho!“ vykřiknul Edward a chtěl odejít. To jsem mu nemohla dovolit. Rychle jsem se posadila a chytila ho za paži. Už jsem toho pokazila moc.

„Promiň,“ pronesla jsem do ticha. Snažil se mi nahlédnout do hlavy, bylo to z jeho strany už automatické a já se soustředila. „Znovu už ne…“ a napětí v jeho svalech povolilo. Pevně jsem sevřela víčka a zachvěla se při tvrdém dopadu na postel hned vedle sebe. Po tváři mi stekla jediná slza.

„Promiň… Edwarde.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 23. kapitola: