Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 25. kapitola

10.03.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1542×

25. kapitola - Čtyřlístek

Od toho dne uteklo již pět týdnů a srpen se přehoupnul do své druhé poloviny. Což znamenalo pro počasí jedinou zprávu. Začalo se více ochlazovat. Těch několik dní, co svítilo sluníčko během července, Cullenovi strávili doma, anebo v případě kluků na lovu, které pak vystřídaly holky. Nezůstávala jsem v domě sama, prý abych zase něco neprovedla, jako minule. Měli tím na mysli tu událost s Bellou. Z čehož měla radost celá rodina. Alice skákala radostí, že má svoji kamarádku zpět. Že nejsou jen dvě, ale se mnou rovnou tři.

Pro mě nastaly perné chvilky. Ranní nevolnosti se zhoršily a celé dopoledne mi bylo pod psa. Chodila jsem na pravidelné kontroly. Každý týden. Carlisle byl neodbytný a Edward ještě víc. Normální těhotný chodí jednou za měsíc, já tam musela být každý týden, ale když to těm dvěma pánům udělalo radost a klid v duši, co by pro ně a pro svoje miminko neudělala?

Od toho pátku v polovině července jsem začala chodit k Belle a společně jsme se učily. Přibraly jsme i Lucku s Angelou. Ve čtyřech nám to šlo moc dobře. Avšak před Angelou jsme stále mlčely o mém těhotenství. Mohly jsme jí věřit, ale já to nechtěla říkat dalšímu člověku. Stačilo pomyšlení na první školní dny a hlavně první pololetí, při kterém se mi bříško tak rapidně zvětší, že to nepůjde zakrýt ani volným oblečením, které jsem začala, na popud Rose, nosit.

Mockrát jsem se ptala, jak to zvládne Lucka, ale ta pouze mávla jenom rukou s tím, že už dlouho věděla, že půjde na poslední rok do Ameriky. Připravovala se na to už od prvního ročníku, takže nejvíce zabírala v angličtině a přibrala si některé předměty, které bude mít tady na střední. Samozřejmě je začala probírat v angličtině, takže byla připravená daleko lépe než já. Z čehož jsem nebyla moc nadšená, ale měla jsem před sebou několik týdnů, abych se doučila ten největší skluz, který jsem měla. Nejvíce mě však nadchlo, že němčinu budu mít s Luckou, taky se rozhodla pro němčinu, protože španělština, to opravdu není tak lehký jazyk a hlavně, když si ho musíte z angličtiny překládat do češtiny a z té zase do španělštiny. To už by byl docela velký kolotoč, který mohli zvládnout leda upíři po několika desetiletích.

Učení ve čtyřech přestalo ke konci července či spíše v neděli prvního srpna, kdy Lucka odlétala na měsíc domů před začátkem školy, aby strávila nějakou dobu s rodiči a kamarády, než se zase na vánoce vrátí domů. Před koncem prvního pololetí.

Na letiště ji vezl Jacob a já.

Málem jsem během té doby a zmatku zapomněla na Karolínu, která se tak vehementně držela Jessicy, že o nich nebylo slyšet, protože Jessica s Karolínou nehodlala chodit ven. Tím pádem, když měla odjet domů, naprosto skákala radostí a chtěla nám ji nacpat do auta, ale naštěstí se k nám přidala Rachel, sestra Jacoba, aby Lucku vyprovodila. Moc si ji oblíbila a nechtěla, aby jí posledních chvilky s Jacobem, kazila otravná Karolína.

Na letišti v Seattlu se Lucka s Jacobem tak dlouho loučili, že jsme s Rachel raději zašly do nějakých obchodů a těsně před odletem se Lucka rozloučila i s námi dvěma a mě si vzala chvíli stranou.

„Evi, chtěla jsem s tebou ještě před odletem mluvit.“

„A co by to mělo být?“ Zatvářila se dosti nervózně, že jsem pojala podezření, že to nebude příliš příjemné.

„Co mám dělat?“ Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Jak to myslíš?“

„Nevím, co mám říct, všichni se mě budou ptát, jaké to tu bylo, koho jsem tady potkala, jestli jsem potkala Cullenovi, jestli vypadají stejně jako v knize, nebo jako herci…“ Nepatrně jsem se usmála.

„Lucí… nebyla jsem to snad já, kdo u tebe hledal rady?“

„Ano, ale…“

„Žádné ale. Ty si určitě budeš vědět rady, věřím tomu.“ Položila jsem jí ruce na ramena a podívala se jí do očí.

„Dobře.“ To už se usmála a silně mě objala.

„Dávej na mýho kmotřence pozor,“ šeptla mi do ucha.

„Co?“ zeptala jsem se překvapeně, ale to už odbíhala k Jacobovi. Došla jsem za nimi a ještě jsme chvíli strávili loučením.

Když jsem se s ní konečně rozloučila, šli jsme se sourozenci Blackovými do čekací haly k oknům, abychom viděli, jak Lucčino a Karolínino letadlo odlétá.

Od té doby uteklo hodně vody a já se s Bellou zabrala do učení ještě více. Nebylo to nic lehkého. Probírat angličtinu od začátku střední, nemluvě o biologii a politologii. Ale dalo se to zvládat, když jsme postupovaly systematicky. Dokonce se i občas stavil k Belle Edward a učili jsme se tam všichni tři. Někdy jsem měla obavu, že Charlie, tedy pan Swan, Edwarda, pěkně po česku, vystřelí z kecek, ale po ujištění, že se ti dva usmířili, nebyl tak nabručený a nakonec se i s Edwardem spřátelil.

Většinu času ti dva však strávili u televize a sledovali sportovní přenosy a křičeli přitom jako malí kluci. V první polovině se k nim přidal i Emmett, takže v dolním patře to vypadalo jako na těch zápasech a nás to rušilo. Proto jsme se v těch chvílích vytrácely do vily, kde byl daleko větší klid.

Zvládala jsem víc věcí, než jsem čekala. Přes den učení a večer sem si mohla konečně zasednout ke knihám, které mi koupila Rose v červenci, moc jsem na ně od té doby nešáhla, takže jsem usínala s knihou v klíně a Edward mi ji prý pokaždé zavíral a zamotával mě do peřin.

Ruka mě po týdnu od sundání sádry přestala skoro bolet, ale přesto Carlisle lpěl na tom, abych s rukou cvičila a sám mi dělal pak rehabilitaci. Byla to sranda, dokud nezabral víc a já trochu kňukla bolestí, ale po dvou týdnech bolest zmizela úplně.

Plnohodnotně, pokud se tomu dalo říci s učením, jsem si užívala prázdnin. Takové prázdniny pohody a klidu jsem si dlouho neužila. Všichni mi je zpříjemňovali a rozmazlovali mě, ale to bylo spíš kvůli tomu, že jsem se přehoupla přes druhý měsíc těhotenství a ještě pár dní mi zbývalo to druhého trimestru.

Nechtěla jsem toho nijak zneužívat, ale každý jednotlivý člen rodiny za mnou chodil s různými nabídkami, a některým se opravdu jen těžko říkalo ne. Já to ale ustála a na rtech mi zůstávalo stále ne. Nechtěla jsem si příliš zvyknout na tenhle pohodový život, kdy nemusím nic dělat a nechávám se jenom hýčkat. K mé povaze to však šlo do páru. Byla jsem snílek a pohodář, který byl nejspokojenější, když mohl být u rodičů, občas jim pomoci, ale nemuset se starat o věci, které patřily k dospělému životu.

Což značilo většinou jednání s úřady, hledání si práce, bydlení, zařizování schůzek k různým doktorům od zubaře až po gynekologa. Popravdě řečeno, gynekologie jsem měla plné zuby. Musela jsme tam teď každý týden a do doby než jsem otěhotněla, jsem za sebou měla pouhé dvě návštěvy na tomhle oddělení.

Jeden den, však jsem neměla na výběr a musela jsem říct na jednu nabídku ano. Kdybych řekla ne, tak by se semnou ten dotyčný nebavil a zakázal by mi naprosto všechno, dokonce snad i učení, jen aby mě měl pro sebe.

***

„Neunikneš tomu, nemůžeš stále říkat ne,“ škádlil mě Edward, když jsem seděla v to nedělní odpoledne na posteli a pročítala si dějiny anglické poezie, kterou jsem prolínala svaly lidského těla v latině, co jsem se učila v prvním ročníku na střední a některé věci mi tam zůstaly, jen jsem si je musela převést do angličtiny.

Zvedla jsem hlavu od rozložených učebnic po celé posteli. Zastrčila jsem si neposedný pramen vlasů za ucho, ale kvůli obroučkům nových brýlí, kvůli kterým jsem byla téměř násilně donucena jít na oční, aby mi napsali lepší skla, protože se mi zrak od poslední návštěvy očního, rapidně zhoršil, zvláště v tomto stále pošmourném a podmračeném prostředí, kde šero bylo na denním pořádku, opět vyklouznul a spadl mi podél obličeje.

Podívala jsem se na Edwarda přes horní hranu skel. Volnou rukou jsem si brýle postrčila ke kořenu nosu.

„Páni, vypadáš jako paní učitelka,“ počastoval mě pochvalou a sednul se vedle mne, samozřejmě až po rychlém odstrčení učebnic stranou.

„Edwarde…“ zasténala jsem. „Dneska na to nemám čas, opravdu. Zítra jdu zase k Belle a ta mě bude zkoušet s fyziologie člověka a anglické renesance.“ Vytáhnul mi z druhé ruky učebnici, kterou zaklapnul. Dokonce mi sebral i tužku, protože jsem s ní nervózně klepala o své koleno.

„Začínáš být s těmi psacími potřebami docela nebezpečná, uvědomuješ si to?“ Nemělo cenu se bránit jeho dotykům a rukám, které si mě přetáhly na jeho klín.

„Já vím, ale potřebuju je.“ Hodně jsem je potřebovala, když jsem zívnula na celé kolo.

„Kdy jsi pořádně spala?“ zeptal se pohoršeně.

„To víš snad ty, každý večer u mě sedíš, ne?“ Zavřela jsem si na malý moment oči. Začaly mě z těch písmenek pořádně pálit, ale úspěch to mělo. Za ten víc jak měsíc, jsem se v angličtině rapidně zlepšila a ani jsem se nezadrhávala a plynule mluvila, jako bych mluvila anglicky odjakživa.

„Nemůžeš se pořád učit,“ zakňoural znovu a strčil mi čelem do ramene. Na to jsem stiskla rty a podívala se nervózně na svoje ruce.

„Ale můžu, když mám jít v září zase do školy.“ Slovíčko zase jsem zdůraznila a hnula ramenem, aby do mě Edward opět nestrčil a tím nerozkolébal celé tělo, které už tak bylo dost unavené.

„Teď si zasloužíš odpočinek. Jsi unavená, nevyspalá a hlavně nevrlá, a to miminku neprospívá.“ V tom měl docela pravdu. Volno by se hodilo. Pár dní. Nanejvýš tři. Válela bych se v posteli, četla knížky nebo sledovala filmy, nebo dokonce i televizi. Mohla bych třeba spát i déle. Pouhá představa.

„To nejde, Edwarde,“ zavrtěla jsem hlavou. „Mám toho ještě spoustu před sebou a už jen poslední týden a kousek.“ To však pro něj nebyla odpověď.

„Tak si udělej na týden volno. Jenom týden. To ten první měsíc zvládneš. Doženeme to spolu. Budu tě doučovat a radit ti při těch prvních písemkách.“ Měl to dobře vymyšlené, jen co je pravda. Bylo to i hodně lákavé, ale ve škole jsem se za ty roky napodváděla už dost. A proto jsem chtěla být na nové škole čestná.

„A jak myslíš, že ti to dlouho vydrží, než mě přijdeš poprosit, abych ti pomohl?“ rýpnul si do mě schválně.

„No páni,“ otočila jsem se k němu čelem, „z tebe se teda klube pěkný kvítko. Takový zlobidlo, že se nestydíš. Zcela vědomě mě nutit k podvodu.“ Povýšeně jsem se na něj podívala, abych mu dala jasně najevo, že se mi to ani za mák nelíbí a nehodlám to podporovat.

„Nemluv se mnou jako s dítětem,“ pronesl tajemně a než jsem se nadála, bleskově mě položil na postel a zatarasil mi cestu vlastním tělem. Znemožnil mi útěk a já byla v pasti. Skoro jako ve vězení. Ani jsem se nepokoušela špitnout.

„Nějak jsi zkrotla,“ zašeptal mi do ucha, které lehce políbil a od něho svými rty sjel až na můj  krk, kde se přitiskl na krční tepnu.

„Měl bys vědět, že teď nemám odpovědnost pouze za svůj život,“ snažila jsem se mu vysvětlit své chování a slova mi ze rtů plynula velmi pomalu, byly totiž prodchnuté tichými vzdechy, když se Edward zaobíral mým krkem.

„Že bych to použil ve svůj prospěch?“ zeptal se laškovně.

„Zkus to, ale chci vidět jedinou holku, která se vzruší s učebnicí biologie zabodnutou v zádech!“ Na chvíli přestal a zpod mých zad vytáhnul biologii.

„Spokojená?“ a znovu se vrhnul na druhou stranu krku.

„Ne, protože se mi učebnice angličtiny snaží natisknout na zadek nejslavnější autory renesance.“ To už Edward nevydržel a vybuchnul smíchy. Následoval ho i Emmett, který byl ve svém pokoji, ale jeho hlasitý smích prostě nešlo přeslechnout a tady byly zdi skoro jako z papíru.

Edward se položil vedle mě a snažil se zklidnit svůj záchvat smíchu. Trochu jsem se zdvihla v pánvi a vytáhla učebnici angličtiny, která bude mít, na tento okamžik, nadosmrti památku.

„Tohle mi děláš schválně,“ obvinil mě s úsměvem.

„Ne, ale není potřeba, aby u toho byl celý dům. Zvláště, když tady mají i stěny uši!“ Poslední větu jsem zašeptala, ale bylo to stejně jedno. Všechno, co jsem řekla, vyšlo na prázdno.

„Já mu to říkám pořád, ať tě vezme na chatu,“ křičel Emmett a můj tak trochu nedočkavý přítel mu na to odpověděl výhružným zavrčením.

Vyštrachala jsem se z postele a začala uklízet učebnice. Stejně už nehrozilo, že bych se pro dnešek ještě mohla něco naučit.

Pokaždé když jsem zvedla nějakou učebnici, tak jsem ji prolistovala od začátku do konce a v hlavě se mi ukládaly čísla a podoba stránek se jmény autorů, různých děl, zákonů a důležitých pouček, ale zbylý text však ne. To mě na tom nejvíce štvalo. Na co mi bylo jméno, když jsem si nepamatovala, co bylo vypsáno pod ním?

„Pojeď se mnou,“ zašeptal Edward, opřel se o lokty a pokusil se o velmi pokorný a úpěnlivý pohled, který měl ve mne vyvolat ten opojný pocit, kdy jsem se z jeho pohledu doslova roztékala. „Pojeď, a já ti slibuju, že na to nezapomeneš.“

„Edwarde…“ smutně jsme vzdychla. „Teď to opravdu nejde. Nestíhám. Umím toho sotva polovinu a čas se nemilosrdně krátí. Musím se pokusit si v prvním pololetí nasbírat co nejvíce kreditů, abych s tím ve druhém pololetí neměla tolik problémů. Víš, jak je šestinedělí náročné?“ Přetáhl se přes postel, aby byl, co nejvíce u mě.

„Jsem tady pro tebe,“ pošeptal mi do ucha.

„Já vím a jsem vám za to moc vděčná, ale takto to nemůže jít donekonečna. A po narození toho drobečka k vám budu připoutaná ještě víc.“ Vytáhl mě do postele a zavřel do svého objetí, kde mi bylo dobře.

„Patříš do naší rodiny. To si pamatuj.“ Na pravost svých slov mě políbil na tvář. „Chtěl bych ti něco dát, aby to bylo oficiální.“

„Edwarde,“ vzdychla jsem. „Víš, že nerada přijímám dárky, když ti to nemůžu nijak oplatit.“

„Stačí mi, že jsi.“

„Replika z knihy?“ zeptala jsem se kousavě.

„Ne. Moje slova.“ Rukou zašmátral v kapse u kalhot. V bledých prstech mu zela černá semišová krabička. V tu chvíli jsem ztuhla.

Jen to ne! Podruhé už mu nechci ublížit!

„Je to dárek od nás všech,“ řekl, aby mi vyvrátil myšlenky.

Až teprve, když krabičku otevřel, mi padl kámen ze srdce. Na krvavě rudém polštářku ležel stříbrný čtyřlístek.

„Každý z naší rodiny nosí nějakou část rodinného erbu, který Meyerová popsala přesně, ale není se čemu divit. Je docela běžný…“ kriticky jsem se na něho podívala, „tak dobře… není, ale to nevadí.“ Vytáhnul čtyřlístek z krabičky. Byl to nádherný přívěšek.

„Dám ti ho na krk. Přidám ho na řetízek od tvé sestry.“ Rukou jsem se dotkla řetízku. Od doby, kdy jsem ho dostala, jsem si ho sundala pouze třikrát. Dvakrát po sobě kvůli rentgenu. U nás, a tady. A jednou kvůli němu, ale rychle jsem tu vzpomínku vypudila.

Ucítila jsem jeho chladné prsty vzadu na krku. Odhrnul mi vlasy na levé rameno. S přesností chirurga mi řetízek rozepnul a navléknul na něj přívěšek ve tvaru čtyřlístku. Kov byl stejně chladný jako ruce. Opatrně jej vedl po celém řetízku až k jamce mezi klíčními kostmi, kde se během chvíle ohřál.

„Sluší ti,“ ohodnotil to uznale. Přejela jsem po dárku prsty.

„Děkuju, Edwarde, moc si toho vážím,“ a lehce jsem ho políbila na tvář.

„Souhlasíš s tou dovolenou?“ řekl, jakoby se nic nedělo a očima zkoumal moji levou ruku. Vytrhla jsem mu ji. Neměla jsem to ráda.

„Od čeho máš ty jizvy? Předtím jsem si jich pořádně nevšimnul.“ Nevěděla jsem, jestli chce něco zjistit, nebo pouze navazuje na předešlou otázku. Obě možnosti mi byly volné.

„Pojedu s tebou,“ a rychle jsem zastrčila ruku za záda. Snažila jsem se to maskovat úsměvem a letmým polibkem na jeho ledové rty. Tvář se mu díky té odpovědi neskutečně rozzářila. Po mém polibku mě nehodlal pustit a oplácel mi ho víc, než jsem si to pro tu chvíli zasloužila.

„Slibuju, že na tuhle dovolenou nezapomeneš!“

Jen jsem se usmívala, když odcházel z pokoje. Znovu jsem se koukla na jizvy na ruce. Nemohla jsem mu říct, že jsem se poprala s kočkou! To by mě měl za pořádného blázna.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 25. kapitola: