Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - Epilog

26.03.2011 (07:15) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3756×

Epilog - Temnota

Dlouho jsem se kolem sebe rozhlížela a mrkala, jestli se náhodou někdo zase neobjeví, a když stále naštěstí nikdo nepřišel, začala jsem brečet. Ne jen brečet, ba přímo řvát. Vzlykala jsem až jsem se zalykala a nedokázala jsem přestat. Bolest na pažích jsem se pokoušela ignorovat, protože bolest která zachvacovala moje tělo nebyla jen fyzická. Připadala jsem si jako ve snách, jako by se tohle nikdy nestalo. Jako bych měla opravdu zlý sen, který i na můj chorý mozek byl neuvěřitelný, ale pokaždé když jsem otevřela oči a snažila se vidět přes clonu slz, bolestně jsem narazila na realitu. Byla to téměř rána pěstí do tváře.

Pomalu jsem se pokoušela zvednout, ale nohy se mi příliš klepaly. Neudržela jsem se na nich a padla koleny na podlahu. Tíhu pádu zachytily nejvíce dlaně. Přesto to moc bolelo a já se opět rozvzlykala. Potlačovat to, nemělo stejně smysl. Nabírala jsem ztracenou rovnováhu a postavila se. Vratké nohy se mi klepaly, přesto jsem byla schopná jít, když mi bylo něco oporou.

Přes závoj slz jsem spatřila Emmetta. Ležel malý kousek od židle, na které jsem seděla při “návštěvě“ Volturiových. Nehýbal se. Jen klidně oddychoval a ve tváři měl podivný klid. Chtěla jsem se k němu nějak dostat, ale když jsem spatřila zakrvácené ruce, rychle jsem si to rozmyslela a když jsem se ohlídla na židli a místo kolem ní, žaludek se mi obrátil odporem. Po podlaze bylo spoustu krve a ani moje oblečení toho nebylo ušetřeno. Dlaně jsem měla bez krve, proto jsem se mohla opírat o věci v obývacím pokoji, abych se pomalu dostala do kuchyně.

V kuchyni jsem se postavila ke dřezu a pustila studenou vodu. Pořezané paže jsem strčila pod proud vody a bolestivé sykání zadržovala za zuby. Stačil pláč, který nešel zastavit. Dlaněmi jsem odstraňovala kapičky pomalu se srážející krve. Lhala bych, kdybych řekla, že to nebolelo. Bolelo to a hodně. V téhle situaci jsem opravdu nedokázala dělat hrdinku.

Hledala jsem lékárničku, ale v kuchyni jsem ji nemohla najít. Nějak jsem se dostala do Carlisleho pracovny, kde mi neuvěřitelně vleklou čtvrt hodinu trvalo než jsem ji našla. Jódem jsem rány vyčistila a řvala přitom jako malá holka. Divila jsem se, že ještě mám co brečet, ale stále jsem v slzných kanálcích něco měla.

Vytáhla jsem obvaz, abych rány ovázala, ale ruce se mi příliš klepaly. Po těžkém zápasu jsem to nakonec nějak dokázala. Ale už jsem se klepala po celém těle. Na moment jsem se posadila a pohladila si bříško. Konejšila moje maličké chabými slovy útěchy. V tu chvíli jsem si přála, aby někdo se mnou byl, aby mě někdo utěšil, ale nikdo tu nebyl.

Bylo hodně náročné se opět zvednout a sejít dolů. Emmett stále ležel na svém místě, ale z toho co v obýváků zůstalo po jejich návštěvě, se mi dělalo hodně špatně. Musela jsem to uklidit. Nechtěla jsem, aby někdo z rodiny zjistil, co se tady stalo. Nebo aby jim dělalo problém uklidit tu krev. Rozhodla jsem se, že to raději uklidím sama.

Odšourala jsem se do kuchyně, odkud jsem si vzala roli papírových utěrek a papírovou krabici, která byla uklizená pod dřezem. Přemístila jsem se do pokoje a začala ty kapičky sražené krev utírat, ale moc dobře mi to nešlo. Třeštila mi hlava a v pažích nepříjemně tepalo. Musela jsem dojít pro skleničku studené vody, do které jsem namáčela cípy papírových utěrek, aby krev povolila. Nebylo jí tam moc, ale dostatek, aby se mi dělalo špatně. Nikdy mi pohled na vlastní krev nedělal problém, ale tohle byl úplně jiný případ.

Cítila jsem v krku pachuť zvratků, ale úspěšně jsem odolávala tomu, abych nezačala zvracet. Ironicky jsem děkovala za to, že židle na které jsem seděla, je čistá. Musela jsem ještě vyměnit své oblečení, abych mohla to i kuchyňské utěrky spálit. Dlouho jsem v domě hledala sirky nebo něco na způsob otevřeného plamínku, až jsem našla v kuchyni hluboce zahrabaný zapalovač na sporák. Bála jsem se, že nebude hořet, ale naštěstí ano.

Venku nepršelo. Sušší utěrky chytly hned a od nich i všechno ostatní. Během deseti minut vzplála celá papírová krabice jak s utěrkami, tak i s mým zakrvácený oblečením.

Unaveně jsem se posadila na schody a dívala se do ohně. Teplo, které z něho sálalo, jsem na kůži téměř necítila, ale já v tě chvíli necítila skoro nic. Zavřela jsem oči a ruce položila na bříško a snažila se uklidnit, ale slzy nepřestaly tryskat z mých očí. Tolik jsem si přála, aby tu byli mí rodiče nebo i třeba bratr, aby mě objali, aby mi dali jistotu, že můj život má ještě smysl. Byla bych ráda i za Edwarda, ale ani ten tu nebyl. Nebyl tu nikdy. Od nikoho jsem nemohla čekat utěšení.

„Myslíš si, že jsi z toho vyvázla tak snadno?“ Pokoušela jsem se z hlavy vypudit všechny hlasy, které na mě útočily, ale tento byl až přespříliš živý. Otevřela jsem oči. Zatrnulo mi a krev mi prosakovala obvazem.

„Už jsi při smyslech, svačinko?“ Pro ten den jsem měla až přespříliš červené nebo rudé, ale dívat se do těch karmínových očí, které mě děsily ve snách dva měsíce, nebylo vůbec příjemné. Dělalo se mi z toho špatně a nohy se mi klepaly ještě víc než před tím. Vidět noční můru na vlastní oči, by nepřijal nikdo smířlivě. Natož já, když jsem kvůli ní uspávala Edwarda. Tolik jsem si přála, aby tu byl a ochránil mě.

„Já nejsem tak smířlivá a moci chtivá jako Aro.“ Stála za ohněm, ale jméno toho hnusného upíra mi už pošeptala do ucha. Nebyla jsem schopná slova. Měla jsem chuť na místě umřít. Už jsem neměla sílu bojovat. Odolávat. Prostě jsem chtěla umřít a ničím se netrápit. V hrobě bych měla větší klid než tady. Chtěla jsem zpět svůj minulý život. Avšak to, co jsem nosila pod srdce, za to stálo žít.

Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se jí přímo do očí. Stála jen maličký kousek od mé tváře. Její bledá pokožka odrážela sluneční paprsky, které tento den prorážely příkrov těžkých mraků.

„Co ode mě chceš?“

„Já? Já si chci jen pohrát,“ pošeptala mi do ucha. „Nehodlám čekat jako Aro.“ Můj mozek, kdyby v té chvíli mohl, by sbalil saky paky a normálně by utekl, ale přesnější výraz by byl, že začal domýšlet význam těchto slov. Žádnou pozitivní věc v nich nenašel. Domýšlel jenom ty nejhorší scénáře a jeden z nich se stal.

Victorie mě prudce uhodila pěstí do břicha, takovou silnou, že jsem proletěla skleněnou výplní dveří, kterou před dvěma měsíci vysklil Edward. Bylo po naší menší hádce kvůli zlomené ruce. A to mi slíbil, že již nikdy vysklené nebudou, stejně jako jsem si myslela, že mě ruka už nikdy bolet nebude, ale bolela a po tomhle kousku začala bolet ještě více. To však nebyla jediná bolest.

V tu chvíli mě zachvátila taková bolest, že jsem řvala tak nahlas, až mi zaléhaly bubínky. Takové křeče v břiše jsem v životě necítila a byly daleko horší než po operaci slepého střeva. Tupá bolest mi pulzovala v podbřišku a jediné co jsem dokázala bylo to, že jsem se stěží stočila do klubíčka, ale neustávalo to. Vzlykala jsem a cítila slané slzy až na jazyku.

Moc jsem se bála o svého drobečka. Panická hrůza bolesti ještě zhoršovala. Bolavou ruku a tu zdravu jsem tiskla k bříšku a v duchu se modlila, aby mu nic nebylo. Začala se mi točit šíleně hlava a kousky skla se mi zarývaly do těla. Ležela jsem na nic naprosto bezmocně, cítila jsem mezi nohama nepříjemné teplo, které nevěstilo nic dobrého. Těžko se mi dýchalo a ze závratě se mi dělalo špatně.

„Nechtěla bych být na tvém místě a… sladké sny,“ pošeptala mi ještě Victorie než mě pohltila tma.

Velmi bych chtěla poděkovat všem čtenářům, kteří vydrželi až do konce. I těm, kteří komentovali a jejich komentáře mi velmi pomohly.

Především můj dík patří LuLuu a blázen twilight. Díky holky.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - Epilog: