Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 2. kapitola

15.04.2011 (09:15) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1805×

Edit: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola - Na ostří nože

Edward

„Mým srdcem také protékají slzy, které ho trhají.“

Hlava dívky, do které jsem se tolik zamiloval, spočívala na bělostném polštáři, na kterém se málem ztrácela. Její pokožka byla bledá, téměř průsvitná a tak zranitelná. Stejně jako ona. Pod očima měla poprvé temné kruhy. Rty téměř bezkrvé a její nádherné vlasy ztratily veškerý lesk. Vypadala téměř jako mrtvá. Pohled na ni by mi roztrhal srdce na kusy, naneštěstí však bylo dávno mrtvé, ale i přesto jsem na sobě pociťoval hluboký stesk, bolest a vztek.

„Pozor na projevy emocí, Edwarde,“ pošeptal mi Carlisle do ucha. Byl jsem si vědom svých emocí, ale nedokázal jsem je zastavit. Příliš to bolelo. I vědomí toho, že jsem tomu mohl zabránit, že se to stalo jenom kvůli mně.

Z očního koutku se prodrala na světlo slza a za ní druhá, ale ani jedna nestačila urazit jediný milimetr a už se měnily v ty nejtvrdší drahokamy na zemi. Carlisle nastavil dlaň v úrovni mého břicha a okamžitě je chytil, ještě před tím, než dopadly na zem, o kterou by zacinkaly.

„Pozor, Edwarde!“ syknul na mě zlobně.

„Mně už je všechno jedno, Carlisle!“ štěknul jsem na něj a tvrdým pohledem se odtrhnul. Chtěl jsem být s ní. Držet ji za ruku. Cítit její tlukoucí srdce. Slyšel její dech.

Ale on mi zatarasil cestu. Přiložil mi dlaň na hrudník.

„Nemůžu ti dovolit, abys ohrozil nás všechny a především Eve. Myslel jsi na ni vůbec?“ Hluboce zavrčel a zpříma se mi podíval do očí.

„Na ni myslím především!“ vyštěknul jsem a otočil hlavu k její posteli. Nedokázal jsem na její jméno pomyslet, natož jej vyslovit nahlas. Kdybych to udělal, bylo by to horší než kdybych ji Victorii předhodil sám. Byl jsem sám ze sebe zhnusen. Vůbec jsem se nepoznával. Bylo to, jako bych v sobě objevil někoho úplně nového.

„Myslíš jen na sebe, na to aby ses nějak vykoupil. Už se prober, Edwarde! Tohle už zpět nevrátíš! A když se budeš takhle chovat dál, tak…“

„Tak co? Tak co, Carlisle?! Řekni mi to! Dělej! Obviň mě! Zahrň mě pohrdáním, ale já to takhle nenechám. Nebudu jako ten knižní hlupák, který si myslel, že může dívku zachránit tím, že ji opustí! Tohle někdo draze zaplatí!“ zařval jsem mu ta slova přímo do tváře. Všechno mi bylo rázem jedno. Prudce jsem ho od sebe odstrčil. Silně narazil do zdi a vyslal ke mně nechápavý výraz a jeho hlava se zaplnila zmatenými myšlenkami.

„Nesnaž se mě zastavit!“ Zatnul jsem zuby, naposledy se podíval směrem k její posteli a bez dalšího otálení zmizel pryč. Pryč z toho pokoje, z té chodby, z té odporné budovy plné krve, bolesti, strachu a bezmoci, kterou jsem již nedokázal snášet.

Poslední kapkou bylo, vidět ji, jak se kolem její postele hemží spousta mužů v bílých pláštích a jen nadneseně si chtěli říkat doktoři. Jen to pípání mi ničilo citlivý sluch.

U upíra není obvyklé, aby měl třas, ale já ho měl. Šílené nutkání vrhnout se mezi ně a kousnout ji. Zachránit ji, i za cenu toho, že by její srdce již nikdy nebilo, ale ona by žila. Chtěl jsem z ní udělat upírku, i přes to, že si to nepřála, ale ztratit jsem ji nemohl.

V rukou jsem drtil opěradlo židle a díval se na ně, jak se ji snaží oživit a přikládají jí k hrudi elektrody a pouští do jejího těla proud, co měl opět nabudit její srdce. Střídání s šíleným pípáním mě dohánělo k šílenství, takže Carlisle neměl na vybranou a musel mě z pokoje odvézt a teď mi nechtěl dovolit, abych potrestal ty, kteří za to mohli.

„Edwarde…“ Prudce jsem se otočil. Moje sestra Rose mě vytrhla z bolestných vzpomínek, které mě doháněly k většímu a většímu vzteku.

„Co chceš?“ štěkl jsem na ni.

„Kam jdeš?“ zeptala se opatrně a přiblížila se o dva kroky ke mně. V hlavě měla stejný zmatek jako zbytek rodiny.

„Co ti je po tom?“ zavrčel jsem a otočil se k odchodu. Chytila mě však za rameno a stáhla zpět.

„Zůstaň tady,“ zaprosila měkce. Snažila si mě k sobě otočit, ale vytrhl jsem se jí.

„Dejte mi už všichni pokoj!“

„Eve potřebuje, abys s ní teď byl!“

„Za chvíli jsem zpět!“

„Neudělej hloupost, Edwarde,“ zašeptala. Už mi nebránila. Raději odešla směrem k Evinu pokoji.

Vyšel jsem z nemocnice, kde v autě seděl Jasper s Emmettem. S Emmettem… Vzhlédl ke mně skrz přední sklo. V očích se mu zrcadlila bolest a zklamání sama ze sebe. Zpříma se mi podíval do očí a opět se mi v myšlenkách omlouval.

Ještě jsem měl živě v paměti, když jsme se vrátili domů, jak ležel v obývacím pokoji na zemi a Eve v předsíni pod schody. Všude bylo spousta skla a krve. Bylo jí tu tolik, že jsem to stěží zvládal, i když jsem měl právě po lovu, jenže její krev doslova zpívala. Lákala mne, ale bojoval jsem s tím ze všech sil. A dokázal jsem to, na rozdíl od zbytku rodiny. Alice s Rose nedokázaly dojít ani ke schodům. Okamžitě se rozběhly do lesa, kde zůstaly dlouhou dobu. Esmé pomáhala Carlisleovi s Eve a já musel odtáhnout Jaspera. Zůstal v garáži a zuby nehty se držel auta a nechtěl z něj vystoupit.

Neviděl jsem všechna zranění Eve, ale dokázal jsem si to živě představit. Všude krev. Zase se to probudilo a já viděl rudě. Vrhnul jsem na Emmetta zuřivý pohled a on mi vyslal usilovnější omluvu.

Nesnaž se! obořil jsem se na něj a on se stáhnul.

Neukvapuj se Edwarde, neudělej hloupost! doslova na mě křičel Jasper v myšlenkách.

Dejte mi všichni pokoj! Bleskově jsem vyrazil směrem od nemocnice a hodlal jsem si to vyřídit s těmi, kdo za to také mohli.

Mohl jsem jednat jinak, ale situace si vyžadovala úplně jiné řešení než nějaké diplomatické, které by stejně přišlo vniveč. Nemělo by vůbec smysl.

Zpočátku jsem běžel lidskou rychlostí, ale daleko od zraků obyčejných lidí jsem zrychlil na upíří, abych byl na předem zvoleném místě co nejrychleji. Věděl jsem, že když jsem se rozhodl předem, pokusí se mě někdo zastavit a netrvalo to ani minutu a už mi zvonil telefon. Nepotřeboval jsem se dívat na displej, abych věděl, kdo to je. Jen jsem ho vytáhnul z kapsy a v té rychlosti jím mrštil o kmen nejbližšího stromu. Naposledy pípnul a zmlknul.

To mě donutilo jednat ještě rychleji. I když jsem byl z rodiny nejrychlejší, Aliciny vize a um byly možná ještě rychlejší, o čemž jsem se přesvědčil v zápětí.

Do nosu mě udeřila silná vůně pižma a borovic. Těžká vůně, která mě zbavovala nepotřebného dechu a dokonale uzavírala můj hrtan. I když dechu netřeba, zachoval jsem se jako obyčejný člověk. Začal jsem lapat po dechu a prsty šmejdit po kůži, abych uvolnil neviditelná pouta, která mi stahovala smyčku okolo krku, ale bylo to pouze v mé hlavě. Jen v hlavě, opakoval jsem si dokola a snažil se nezpomalit, ale se sílícím zápachem pižma jsem zpomaloval, až jsem zastavil úplně.

Stál jsem na hranici s rezervací. Na druhé straně řeky. Na břehu přede mnou stáli tři vlci v bojovné pozici. Hlavy měli natažené dopředu a hřbet vystrčený nahoru, společně s naježenými chlupy. Hlubokým vrčením se jim chvěly pysky, co odhalovaly dlouhé řady ostrých zubů, které byly uzpůsobeny k trhání masa z kořisti.

„Nezastavíte mne,“ zašeptal jsem vztekle a oplatil jim vrčením. Do hlavy se mi okamžitě vkradly tři rozhořčené hlasy, které se navzájem překřikovaly a předháněly se, kdo mi nažene větší strach.

Jeden z nich byl však dominantnější. Nebyl to hlas alfy, ale jeho zástupce. Sama.

Otoč se, a jdi pryč, Cullene!

„Najednou jsem Cullen?“ zeptal jsem se kousavě a jednou nohou vkročil do řeky. Všichni tři se přihrnuli blíže a hlasitě vrčeli.

Hádat se s tebou nebudu. Otoč se, a jdi pryč!

„Zkus si mě zastavit!“ Udělal jsem dva kroky zpět a silně se odrazil. Uviděl jsem ve všech třech vlkodlačích očích záblesk vzteku a rozhořčení. Okamžitě se rozběhli, ale kam jsem doskočil, se dostat nemohli.

Pevně jsem se chytil kmene a odrazil se na druhý strom. Vlci se pode mnou hlasitě dožadovali mého okamžitého opuštění jejich teritoria, ale já je nehodlal uposlechnout. Všechno mi bylo jedno. Viděl jsem pouze jediné. Došlápnout si na toho, kdo to tady má údajně střežit.

Odrazil jsem se na další strom, ze kterého jsem se dostal na zem a opět se rozběhnul. Vlci za mnou dusali ztichlým lesem, kterým se nenesl jediný zvuk živoucího srdce. Všichni tvorové byli zticha a raději se ukryli. Dělali dobře. Což se o mně nedalo říct. Ohlédl jsem se přes rameno a viděl je, jak se proplétají mezi kmeny stromů a snaží se mě dohnat, ale na mě neměli.

Psychicky nevyrovnaného upíra chytit nemohli. Přesně tak jsem si připadal. Netušil jsem, jestli dělám správně, ale připadalo mi, že ano. Oni mi chtěli vnutit opak, což jsem nemohl dopustit.

Vyhnul jsem se vyvrácenému kořenu, jeden z vlků neměl takové štěstí. Zakopnul a kutálel se ještě pár metrů, než se zastavil o kmen stromu. Jestli se zdvihnul, to jsem neviděl. Zahleděl jsem se odhodlaně vpřed a přidal. Zbýval mi už jen kratičký kousek, čehož jsem hodlal využít. Dokonce jsem mezi stromy začal rozeznávat domy.

Natáhl jsem krok a posledním pár kroků zdolal dvěma dlouhými skoky.

Hluk za mnou v lese ustal. Místem se rozlehlo mrtvolné ticho. Ani ptáček nezazpíval. Vítr nezafoukal. Jako mrtvé město a já stál přímo uprostřed. Když už jsem tu byl, můj vztek narostl do výšin. Celé tělo se chvělo a ruce jsem zatínal v pěst. Drtil drzé výkřiky mezi zuby a jen těžko krotil své nohy, aby nepřekonaly poslední vzdálenost, která mě dělila od cíle. Pokoušel jsem se nalézt svoje ovládání a soudnost, ale ty zůstaly u ní. V tom proklatém bílém pokoji plném přístrojů a nepříjemných zvuků. Už jsem to nebyl já. Ten Edward. Byl to ten Edward z doby před mnoha lety, kdy jsem se stal upírem. Neúprosným a vraždícím bez kouska cti a soudnosti.

„Jacobe Blacku! Okamžitě vylez z té díry a postav se mi tváří v tvář!“ zařval jsem z plna hrdla k domu svého soka. Teď to byl nepřítel číslo jedna.

Hlasitě jsem zařval a rozpohyboval napjaté tělo. Jen matně jsem si uvědomoval, že se přibližuji k tomu kutlochu, který chtěli nazývat dům. Natahoval jsem uši, jestli ho uslyším. V domě bylo několik tlukoucích srdcí. Dvě byla naprosto klidná, tři bušila jako splašená. Bylo mi srdečně jedno, jestli někoho vyděsím. Musel jsem to udělat.

„Já tady na tebe čekám!“ vyzval jsem ho znovu, už o něco hruběji a přidal k tomu dva kroky.

Konečně se začalo něco dít. V domě to zašramotilo. Nikdo nic neřekl, ale jasně jsem slyšel, jak se tři ženská srdce rozbušila ještě rychleji.

„Vylez!“ kypěl jsem už vzteky a nehodlal jsem dál čekat.

„Proč tu řveš?!“ přivítal mě Jacob místo pozdravu. Stál ve dveřích domu s vražedně vážnou tváří a rukama složenýma na vypracované hrudi.

„Vyjdi před dům a já ti to milerád řeknu,“ odsekl jsem a zase se o kus přiblížil, jako dravec číhající na svoji oběť.

„Proč to neřekneš na rovinu?“ zeptal se ledově a pomalými kroky se blížil ke schodům, vedoucí z verandy na trávník. Ruce volně spustil podél těla, ale ve tváři mu zůstával stejný výraz. Obočí stažené a svaly napjaté. Přímo v pohotovosti, aby na povel vyrazily vpřed a pomohly v přeměně.

Nenahlédl jsem mu do hlavy. Nemělo to smysl. Stejně na nic nemyslel. Mysl měl temně prázdnou, ale zároveň přesycenou tmou požírající moje vlastní myšlenky, které se upínaly k jediné osobě, která málem zemřela.

„Upír zaútočil na člověka,“ řekl jsem chladně.

„Ne na našem území,“ odpověděl mi téměř nezúčastněně.

„To potom nemá smlouva mezi námi a vámi smysl!“

„Vztahuje se to hlavně na vás!“ křikl rozzlobeně.

Kdyby mými žilami kolovala krev, dozajista by vřela až by mi z toho zrudla tvář až ke kořínkům vlasům, ale jako upírovi to možné nebylo. Moje tělo reagovalo samo od sebe. Bleskově se rozběhlo vpřed. Snažil jsem se je ovládat, ale neposlouchalo. Bojoval jsem sám se sebou, bylo to těžké a zastavit ještě těžší. Avšak… podařilo se. Pět metrů před alfou. Ten nehrnul ani brvou, ale tvář mu rudla a čelisti zesílily stisk.

„Chceš se z toho vyvléknout?“ zasyčel jsem a vycenil zuby.

„Ne,“ odpověděl prostě a zadíval se mi do očí. Byl jsem z toho pohledu zmatený. Byl vzteklý, ale vzadu jsem spatřil smutek a rezignaci, ale vztek byl silnější, dominantnější, podtrhoval jej i výraz obličeje.

„Ne?! Ne?!“ Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi a chytil ho za tričko a přitáhnul blíže k sobě. Vzduch kolem nás se opět naplnil pižmem. Ostatní ze smečky nás obklíčili a začali výhružně vrčet, ale Jacobův výraz zůstal nezměněn.

„A to prý chráníte lidi!“ zasyčel jsem mu do tváře a přitáhl si ho blíže. Stisk jsem zesílil a klouby rukou se zabořil do prsních svalů. Ucítil jsem obrovskou horkost, která okamžitě mizela v chladu mých pěstí.

„Chráníme,“ potvrdil zcela klidně. Nechápal jsem jeho chování. Čekal jsem více odporu, více vzteku, jaký cloumal mnou, možná i nějaké slovní urážky, ale nic se z toho nekonalo, vůbec nic.

„To tady budeš po mně pouze papouškovat, co řeknu?!“

„Co chceš slyšet, Edwarde?“ oslovil mě chladně a upřel na mě ten svůj vlčí, povýšenecký, pohled.

„Chci slyšet, že jste to podělali,“ vmetl jsem mu do tváře.

„Podělali jsme to, stačí?“ Konečně zareagoval. Chytil mě za ruce a snažil se je odtáhnout od hrudníku. Nehodlal jsem ho pustit tak snadno a ještě přitlačil. Vykulil oči a zesílil stisk, aby mě od sebe odtáhnul.

Koutkem oka jsem zpozoroval pohyb. Jeden z vlků se přiblížil.

„Ne, Paule,“ varoval ho Jacob a dál se snažil vymanit z mého sevření. „Promluvíme si,“ směřoval ke mně svá slova.

„Už přeci mluvíme!“ ucedil jsem a trochu jsem povolil sevření. Zbytek jsem nechal na něm. Vytrhl mi ze zaťatých pěstí tričko. Odstrčil mě od sebe, ale ani na kratičký okamžik mě nezpustil z očí.

„Promluvíme si o samotě.“ Ohlédl se po vlcích, kteří přestali cenit zuby, stáhli ocasy a v tichosti zmizeli v lese, kde vyčkávali do Jacobova pokynu.

Stále jsem před Jacobem a snažil se ignorovat ten zápach, který jsem cítil nyní i na sobě. Dral se mi do nosu a do hrdla, které se opět snažil uzavřít. Otupoval mi už tak rozhozené smysly, ale snažil jsem se to překonat, protože zadržet dech nestačilo. Osobitý zápach měničů byl neuvěřitelně silný, daleko silnější než u typických vlkodlaků vzniklých po kousnutí jiným vlkodlakem.

„Jsi hlupák, Edwarde,“ začal Jacob, aniž by hnul brvou, když jsem po něm šlehnul zlobným pohledem.

„Já?!“ zajíkl jsem se.

„Porušil jsi smlouvu, která mezi našimi klany panovala mnoho desetiletí.“ Vůbec nemluvil o tom, o čem jsem chtěl mluvit.

„Co to má…“ začal jsem, ale přerušil mě mávnutím ruky.

„Tím, že ses chtěl pomstít, jsi přivodil problémy nejen sobě, ale i své rodině, ale hlavně Eve…“

„Neopovažuj se vyslovovat její jméno!“ vyštěkl jsem na něj a opět zkrátil vzdálenost mezi námi. Pokusil jsem se ho chytit za tričko, ale protentokrát byl rychlejší. Obyčejným pohybem ruky mě od sebe odstrčil.

„Chovej se dospěle!“ vyjel na mě hrubě. Zpražil mě pohledem. Na kratičký okamžik jsem si připadl jako malý kluk, kterého pokáral učitel za to, že jsem si maloval po lavici nesmyslné čmáranice, jen abych zahnal nudu.

„A to mi říkáš ty?“ Bleskově jsem se vzpamatoval.

„To sem teď nepleť!“ Tiše si povzdychl. Podíval se na mě s výrazem, kdy se pokouší vysvětlit někomu něco, co je pro dotyčného naprostá španělská vesnice. „My jsme svoji dohodu plnili. Drželi jsme hlídky. Doteď nechápu, jak nám mohla proklouznout,“ pronesl rezignovaně a poprvé ukázal slabost. Sklopil hlavu k zemi, neschopen dalšího rozhovoru.

„Asi jste to dělali špatně!“ přiléval jsem oleje do ohně. Okamžitě zaplál a teď on chytil mě za tričko. Mával se mnou, jako bych byl jen hadrová panenka. Necítil jsem sílu v kolenou, ani v pažích. Naprosto jsem v jeho sevření zrosolovatěl. Nevím, čím to bylo, asi tím, že když už jsem s ním mluvil, vyprchala veškerá zloba a vztek a měl jsem chuť se zhroutit na zem a bušit do ní pěstí tak dlouho, dokud by nebyla zase v pořádku.

„Vzpamatuj se, Edwarde!“ křičel mi Jacob do tváře, ale já najednou nevěděl, kde jsem a ani co dělám. Byl jsem zmatený, a pokud to bylo možné, i v šoku.

„Jacobe…“ pustil mě a já dopadl na kolena. Všechna zloba byla pryč, viděl jsem svět v pravých barvách a byl jsem sám ze sebe zděšen.

„Co jsem…“

„Porušil jsi smlouvu, Edwarde,“ řekl vlkodlak tiše a dostal se do mého zorného pole.

„Porušil…“

„Je mi to líto, ale smlouvy se mají dodržovat, byť by se stalo to, co se stalo. Kdybys nejednal ukvapeně, tak bych přijel do nemocnice, nebo ti zavolal, abych ti všechno vysvětlil, ale jak jde vidět, upíři mají horkou hlavu.“ Slova, která mu plynula z úst, se ke mně dostávala jen z obrovské dálky a já měl co dělat, abych je slyšel.

„Eve…“ zašeptal jsem a sklonil hlavu.

„Způsobil jsi tím problémy nejen sobě a své rodině, ale hlavně jí.“ Paže se mi sama od sebe zvedla, ruka zaťala v pěst a vyrazila kupředu, aby vlkodlaka udeřila plnou silou do obličeje, ale zastavil ji v půli pohybu dívčí hlas. Zdvihnul jsem oči k jeho majitelce, která stála ve dveřích domu.

Lucka.

Byla bledá, kruhy pod očima a i oči ztratily veškerý jas. V mysli měla nepořádek. Naprostý chaos. Nevěděla, jestli má křičet na mě, nebo na Jacoba. Zda-li se má k nám rozběhnout, nebo zůstat na místě, na místě, kde to bylo relativně bezpečné.

„Edwarde…“ šeptla a vydala se k nám. Kráčela velmi pomalu a i teď se rozhodovala, jestli se nemá vrátit zpět, ale v mysli jí vytonula vzpomínka na odpoledne s Eve a za ní následoval pohled na její tvář v nemocnici. Ten obraz mi drásal mysl.

„Jacobe…“ Položila mu ruku na rameno a ke mně poslala prosebný pohled následovaný myšlenkou, abych dal tu ruku dolů. Okamžitě jsem poslech. Napětí ve svalech rázem povolilo. Dosedl jsem na paty a tvář skryl do dlaní. Byl jsem troska, která všechno zničila.

„Měl bys raději jet domů, Edwarde,“ promluvil Jacob a Lucku strčil za sebe, jakoby očekával, že se každou chvíli na ni vrhnu, ale vůně její krve byla dokonale přebyta pachem vlkodlaků okolo.

„Máš tu odvoz,“ přidala se Lucka a já sledoval její gesto, když pokývla hlavou k místu někde vedle nás.

Všiml jsem si, že smečka byla opět kolem nás, držela nás v obklíčení, protože i pouhý pohyb mé pěsti je vyhnal opět na volné prostranství a já měl co dělat, abych se nezadusil.

Kousek od nás stála Bella. Měřila si všechny vlky, ale naprosto beze strachu prošla jejich kruhem, dostala se do středu, ke mně a k Jacobovi s Luckou. Vlídně mi položila ruku na rameno a pomohla mi vstát.

Normálně pevné nohy se mi rozklepaly, ale váhu jsem rozložil, abych se na ni neskácel.

„Pojedeme k vám,“ zašeptala a odváděla mě ke svému obouchanému náklaďáčku. Ani jedinkrát se po vlcích neohlédla, zato já nejméně třikrát. Pronásledoval mě Jacobův pohled. Nyní už smířlivý, až smutný. Pohledy vlků byly však neúprosné.

„Je mi to líto…“ zamumlal jsem, když mě Bella usadila na sedadlo spolujezdce.

„Já vím,“ odpověděla mi a rychle nastoupila, nastartovala a vycouvala z palouku u Blackovic domu.

„Co jsem to provedl?“

„Promluvíme si o tom někde v klidu.“ Vyjela na silnici. Neohlédla se a jela co nejrychleji, co jí auto dovolovalo.

Zabořil jsem se do sedadla, přes okénko sledoval koruny stromů, které se míhaly a občas mezi nimi problesklo světlo a zamračená obloha. Nedohlédl jsem až na nebe, ale věděl jsem, že se tam schovává, tam za korunami stromů LaPushské rezervace, ale neměl jsem sílu cokoliv dělat.

Byly to dlouhé a trýznivé minuty ticha, které jenom podtrhovaly to, že nemohu Belle číst myšlenky. Po opravdu dlouhé době jsem se ocitl v naprostém tichu myslí. Ani jsem neslyšel vlastní myšlenky, protože jsem nemohl na nic myslet. Mysl jsem měl prázdnou. Mohl jsem přemýšlet o tolika věcech, jenže to nešlo. Potřeboval jsem vypnout, což po boku Belly šlo.

Ještě na konci školního roku jsem si nedokázal představit, že bych s ní mohl sedět v jednom autě a nenávidět z ní každičký kousek, každičkou buňku. A to se změnilo jen díky ní. Ukázala mi, že se dá žít dál, a já to všechno zahodil. Způsobil jí další bolest, které jsem mohl jedině litovat, ale vrátit jsem to nedokázal.

Bella odbočila k vile a já najednou dostal strach, jak zareaguje zbytek rodiny. Alice to věděla, věděla, že se tak rozhodnu, snažila se mi v tom zabránit, jenže já neviděl, neslyšel. Což byl můj problém a dostal mě do ještě větších problémů.

„Neodporuj jim,“ zašeptala, aby ji náhodou nikdo další neslyšel a zaparkovala přede dveřmi. V tu chvíli jsem nechápal, co tím myslí, ale došlo mi to vzápětí.

Oba jsme vystoupili a Bella byla silně rozpačitá. Postávala u své strany a jen občas nakoukla před kapotu ke dveřím. V celém domě se svítilo jako na zámku, ale ani památky po nějakém pohybu či hluku. Bylo tu mrtvolné ticho a já najednou dostal strach, že odešli, ale Aliciny pobouřené myšlenky mě dostaly zpět do reality.

Ve světle vchodových dveří, které byly opět opravené, se mihla postava. Po vůni jsem poznal Esmé. Oblíbila si jemnou květinovou voňavku, která dokreslovala obraz její povahy. Jemná, upřímná a starostlivá. To byla Esmé, má matka. Má milovaná druhá matka, která se mi vždy snažila dát to, o co jsem vlivem nesmrtelnosti přišel. Navěky jí za to budu vděčný, a právě proto mě zamrzelo, že jsem po dlouhých rocích viděl na její tváři zklamání. Oči měla sklopené k dlaním, ve kterých držela malý kufr. V půli pohybu, který jsem udělal, jsem se zarazil a zůstal němě zírat. Za zády se jí objevil Carlisle s neúprosným pohledem. Vzal jí kufr z rukou a zamířil ke mně. Podal mi ho bez dalších řečí. Neodvažoval jsem se mu v té chvíli nahlédnout do mysli.

„Hned odjedeš,“ řekl chladným hlasem.

„P-proč?“

„Varoval jsem tě a ty jsi porušil smlouvu, která byla dodržována mnoho desetiletí. Jsem zklamaný, Edwarde.“ Pevně stisknul rty. Jeho kamenná tvář mě děsila. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, měl pravdu. To jsem si moc dobře uvědomoval a nenáviděl se za to.

„Carlisle…“

„Volal mi Billy Black, doporučil, abys raději odjel, než se rada rozhodne, co s tebou udělá, za porušení smlouvy nebyl zatím určen trest, ani se o tom smlouva nezmiňuje, takže je na mně, abych dojednal trest, který ti za to náleží. A věř, že tě nijak bránit nebudu, varoval jsem tě, varovala tě Rose, Jasper a chtěla i Alice, ale neslyšel jsi, takže poneseš za to následky. Bohužel i Eve, která je k tobě od toho výletu připoutána víc, než před tím. Takže si uvědom, že svým neuváženým činem jsi seslal trest i na ni a ne jen to, i na nás, proto ze srdce doufám, že se pokusím vyjednat nějaký smír.

Alice ti sbalila nejnutnější věci. Volal jsem Eleazarovi, už tě očekává. Než rada rozhodne, budeš u něj.

O školu nemusíš mít obavu. Všechno je vyřešené. Všechno ti možná vysvětlím později. Teď si vezmi auto a Jasper tě doprovodí, kdyby tě zase napadl nějaký opravdu úžasný nápad jak utéci,“ poslední slova drtil mezi rty a já stáhl hlavu mezi ramena a jen rezignovaně přikývnul. Moje nitro chtělo bojovat, chtělo křičet, řvát, bránit se, prosit, žádat, abych tu mohl zůstat, zůstat s Eve, po jejím boku, být tu, až se probudí, ale všechno jsem zpackal.

„Eleazar má nové sídlo. Od začátku prázdnin bydlí nedaleko Aljaškého městečka Kenai.“ Vzpomínal jsem si, že když tu u nás byl, kvůli ní, tak říkal, že se tam budou stěhovat. Mlhavě jsem si vybavoval kde to je, když…

„To jsou víc jak dva dny cesty!“ vykřikl jsem zděšeně. „Je to v úplné pustině!“

„Zavinil sis to sám. Tak si nestěžuj,“ odpověděl mi Carlisle kousavě. „Už jeďte, ať Jasper nezamešká příliš školy. Už tak bude nastupovat až další týden.“ Strojeně jsem přikývnul a moje tělo se vydalo ke garáži, ale uvnitř jsem se bránil, natahoval ruce, zapíral nohy, ale moje tělo si dělalo naprosto, co chtělo.

Kufr jsem hodil na zadní sedadlo svého auta a nasedl na místo spolujezdce, protože za volantem seděl Jasper. Tvář kamennou a mysl uzavřenou. Na nic nemyslel, stejně jako ostatní. Cítil jsem se jako vyvrženec.

Vycouval z garáže a já si jen tiše povzdychl. Na to tlumeně zavrčel. Už jsem se neodvažoval vydat ani hlásku. Nedýchal jsem. Prostě jen seděl na sedadle a tupě zíral před sebe na silnici. Dlouze se táhnoucí a cíl v nedohlednu.

Dva dny. Celé dva dny daleko od ní. Tak daleko.

Já pitomec! zařval jsem na sebe v duchu. Jenže na nářky a prosby bylo už pozdě. Na všechno bylo pozdě a já musel strávit dva dny v tichu a nepřátelské atmosféře, která z Jaspera přímo sálala. Nic neřekl, na nic téměř nepomyslel. Byl dokonale vycvičen. Jeho vojenská minulost se přenesla i do upířího života a se mnou na zádech, se uzavřel ještě víc. Dostat se mu pod kůži dokázala jen Alice, ale byly i chvíle, kdy to ani ona nedokázala. Ta chvíle nastala.

„Jsme tady,“ pronesl chladně a zajel na nějakou lesní cestu. Vypadlo to tu jako v hodně hlubokém lese. Cítil jsem chlad ve vzduchu, daleko více než ve Forks. Na Aljašce se zima hlásila mnohem dříve než blíže k rovníku, vlastně by se dalo říct, že na Aljašce ani zima nepřestávala a obdivoval jsem lidi, kteří tu dokázali žít.

Stromy začaly houstnout, že nebylo vidět i to málo ze světla z končícího dne. Pochyboval jsem, že jedeme správně, ale Jasper byl neomylný. Nepoužil ani GPS, ale v téhle pustině by mu zřejmě moc nepomohla a až teprve po dlouhé půl hodině se stromy konečně rozestoupily a já v dáli zahlédl domek, který se krčil v podrostu jako nějaká šelma čekající na útok.

Zastavil na placu před domem, který byl vysypán štěrkem, aby se auta nebořila do bahna, kterého tu bylo kolem spousta.

Jasper nevystoupil. Jen na mě chladně pohlédl. Hodil pohledem po zadním sedadle a mém kufru a já pochopil. Vystoupil jsem, sebral kufr a než jsem se stačil ohlédnout, Jasper odjížděl po polní cestě pryč.

„Edwarde?“ Otočil jsem se po hlase a ve dveřích spatřil Eleazara s mírně ztrápenou tváří. Mysl byla přeplněná myšlenkami, ve kterých jsem se nedokázal vyznat.

„Eleazare… mohu tě o něco poprosit?“ Pomalu jsem kráčel k němu, ale něco mě táhlo zpět, zpět do Forks, k ní.

„V takovém postavení opravdu nejsi,“ odpověděl nesmlouvavě.

„Potřebuji někomu zavolat…“

„Komu?“

„Příteli,“ přiznal jsem bez zaváhání.

„Nevím, jestli po tom tvém kousku ti mám věřit.“

„Můžeš být u toho,“ nabídnul jsem mu spěšně, abych už mohl vytáčet číslo.

„To nepotřebuji.“ Z kapsy kalhot vytáhnul mobil, hodil mi ho a než jsem ho zachytil, zmizel v domě.

Pevně jsem ho zachytil a spěšně začal vyťukávat telefonní číslo. Hned začal vyzvánět, ale nějakou dobu trvalo, než ho volaný zvednul.

„David Locca, prosím?“ ptal se můj přítel znuděně.

„Ahoj Davide, tady Edward.“

„Stalo se něco?“ ptal se zaujatě.

„Mám na tebe prosbu.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 2. kapitola: