Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 13. kapitola

20.07.2012 (12:15) • Petronela, eMuska • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1828×

13. kapitola 

Pohled Oprah:

„Kdo ti řekl, že jdeš večer na misi?“ vyhrkl hned, jak jsem mu sdělila důvod mé otázky.

„Tvůj otec, kdo jiný,“ odvětila jsem a cynicky se na něj zašklebila. Jako by to snad nebylo jasné. To Aro tady přece vydává rozkazy o tom, co se mnou bude. Pokud se rozhodne, že zemřu, tak tomu nikdo nezabrání – dokonce ani moje magie by ho nezadržela při uskutečňování toho plánu.

„To ale nedává smysl… Mluvil jsem s ním… Říkal jsem mu… Slíbil mi…,“ mumlal si znepokojeně Caius a procházel se po pokoji sem a tam, až jsem se obávala o ten drahocenný koberec, aby v něm nevyšlapal cestičku. Skutečně by ho byla škoda.

„Nevím, co jsi mu říkal, ani co ti on slíbil, ale prostě je to tak. Dneska večer jsem povolána na misi a pokud to sám Aro nestopne, tak na tom nikdo nic nezmění. Ani ty ne,“ dodala jsem, když už chtěl něco namítnout. „Jsi sice jeho syn, ale o tomhle si rozhoduje ,panovník‘ sám. Jsem přece jeho majetek, jak se vyjádřil,“ namítla jsem a snažila se tvářit úplně lhostejně, přestože jsem teď sama o sobě mluvila jako o nějaké zatracené věci! Což jsem rozhodně nebyla.

„Tak a dost! Přestaň se chovat, jako by ti na sobě samotné vůbec nezáleželo!“ rozkřikl se najednou a vypadal skutečně naštvaně. Překvapilo mě to – a to ne málo.

„Takhle se nechovám. To si piš, že o sebe mám strach, ale pochopila jsem, jak to tady chodí a podle toho jsem se snažila teď zařídit. Nikdo nechce mít s Arem problémy a já už tím tuplem ne. Budu ho poslouchat a… a pak se uvidí,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobrá, dejme tomu, že to tak skutečně je. Že se z tebe z ničeho nic stala naprosto nekonfliktní osoba, která se během chvíle smířila s přítomností upírů, s tím, že nikdy neuvidí rodinu a navíc pro ty upíry bude muset celý život pracovat jako nějaký sluha. Myslíš si ale, že ty mise, o kterých tady mluvíme, jsou tak jednoduché?“ uklidnil se a opravdu se snažil o klidný tón, když na mě znovu promluvil.

„Ne, nemyslím si to. Proto jsem se tě na to také chtěla zeptat, ale kdybych věděla, jak moc u toho budeš vyvádět, neřekla bych ani slovo a šla tam v naprosté nevědomosti,“ namítla jsem trochu stroze.

„Aha, a já už myslel, že jsi pochopila, že mi na tobě záleží mnohem víc, než na komkoliv jiném v tomhle hradu,“ pronesl rezignovaně a sklonil hlavu. Opět jsem se s ním hádala, a to jsem přece nechtěla, proč se to takhle zvrtlo? Mám přece ráda jeho úsměv, tak proč ho neustále provokuju k hádkám a vyvolávám jeho bolest, která působí bolest i mně.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a došla až k němu. Opatrně jsem mu položila ruku na rameno a Caius ke mně zvedl svůj utrápený pohled.

„Budeš bojovat," oplatil mi šeptem, tón jeho hlasu mi však vyvolal mrazení po celém těle. Chladný jako tupá čepel nože, která se silně, trhaně ale hlavně bolestivě zarývá do mého těla. „Uvidíš krvelačné nestvůry, jejichž hlavním cílem bude zabít. Uvidíš, jak budou novorozeným trhat končetiny a házet je do ohně. A co je nejhorší, ty jim budeš pomáhat,“ zasyčel. „Ale to já nedopustím.“

Zděsila jsem se. „Caie!“

Chtěl odejít, ale já mu to nemohla dovolit. „Nesmíš proti tomu nic udělat!“ namítla jsem.

„Nemůžu tě nechat jít mezi tolik nenasytných a neovladatelných upírů!“ Když to vyřkl, moje srdce se na chvíli zastavilo. Až teď jsem si pořádně uvědomila, o čem to celý čas mluvil. Ale stále jsem trvala na tom, že nesmí nic udělat.

„Aro by tvým chováním nebyl moc nadšený,“ nadhodila jsem a čekala, že se zmírní, ale on jenom opatrně sundal mé ruce ze svých ramen a beznadějně si zajel prsty do vlasů, kde je zaťal v pěst. Pohled na jeho beznaděj mě děsil. Chtěla jsem něco udělat, ale věděla jsem, že tomu, co se má stát prostě nezabráním. I přes jeho odpor jsem se k němu opět přiblížila a snažila se mu je vyprostit. Věděla jsem, že kdyby mi svojí vůlí nepomohl, tak by moje snaha byla zbytečná, ale on se podvolil a naše ruce zůstaly spojené.

„Jediné, co teď můžeš udělat, je prosit Boha, abych to přežila. Ale ani se nepokoušej někomu se postavit, a už vůbec ne tvému otci,“ promlouvala jsem mu do duše a doufala, že to pochopí.

„Já… Mám strach." Mírně jsem se pousmála a stiskla konečky jeho prstů.

„Vždyť to já taky,“ špitla jsem. Najednou jsem strašně zatoužila po objetí. Chtěla jsem vplout do jeho paží a nadechnout se jeho vůně. Jenomže to nebylo možné. A já si v té chvíli uvědomila, kdo jsem, kdo je on a kde to vlastně oba jsme. Rychle jsem své prsty vyprostila ze slabého sevření a ustoupila o dva kroky dozadu.

„Teď bys měl odejít. Potřebuju si ještě odpočinout a připravit se.“ Caius jenom přikývl a potichu odešel z místnosti. Já si lehla do postele, abych splnila to, co jsem použila jako výmluvu, abych zůstala v pokoji sama, ale nemohla jsem usnout. Pokaždé, když jsem zavřela oči, má mysl si vybavila Caiova slova o tom, co mě čeká. 

Večer se blížil neskutečně rychle. Jako by snad čas dostal nožičky a běžel s nimi mílovou rychlostí.

„Ab? Neznáš nějaké kouzlo na zastavení času?“ požádala jsem mou společnici v dlouhé chvíli. Na mou otázku se na mě jenom překvapeně podívala, když jsem si uvědomila, jak jsem zkrátila její jméno.

„Bohužel ne,“ namítla, a tak jsem se jenom zhroutila se křesla, nohy přehodila přes opěrku a komíhala s nimi ve vzduchu, dokud jsem nezaslechla, jak někdo vchází do pokoje. Ani mě nehnulo, abych se zvedala, dokud mě k tomu nevybídnou. Můžou si přece jenom rozmyslet mé povolání a já nechtěla vypadat příliš nedočkavě.

„Na, tohle si obleč. Za pět minut se vrátím a vyrážíme,“ podal mi nějakou tmavou neforemnou látku a vytratil se.

Rozprostřela jsem ji na svoji postel. Byl to plášť, jaký má v tomhle hradě asi každý upír, kterého jsem tady potkala. Přehodila jsem si ho přes sebe a koukla na Abigail.

„Půjdeš se mnou, Ab?“ zeptala jsem se tiše, doufajíc, že mi kladně odpoví.

„Ne,“ odvětila, „to bohužel není možné. Tuhle zkoušku musíš složit ty sama. Ale - vždyť jsi můj potomek, je úplně jasné, že to zvládneš,“ pousmála se povzbudivě.

„Anebo mě upálí,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale na ni jsem se už usmála. Samozřejmě, že mě slyšela, i když to nebylo pro její uši, ale rozhodla se tu poznámku ignorovat.

„Já věřím, že všechno dobře dopadne. Tvůj příběh musí mít šťastný konec.“

„Minimálně tahle jeho epizoda,“ dodala jsem a stiskla kliku od dveří, abych mohla vyjít na chodbu. Akorát jsem tam potkala dva upíry, co mě měli odvést.

Sbohem - ne, na shledanou, Abigail, pomyslela jsem si.

Na shledanou, Caiusi.

Pohled Caius:

Seděl jsem sám ve své pokoji. Lilian prý měla program s Jane, o čemž jsem pochyboval, protože s největší pravděpodobností jde Jane i s Alecem na misi, ale teď jsem to nehodlal řešit. Měl jsem hlavu plnou jiných věcí, než mé snoubenky, a potřeboval jsem se trochu uklidnit. Oprah měla pravdu, když říkala, že se otci nemohu postavit, matka by to nikdy nepřežila a otec… Zřejmě bych pro něj byl jenom další zklamání v jeho dlouhém životě.  Podíval jsem se z okna na zapadající slunce a vzpomněl si, o co mě Oprah žádala. Nejistě jsem si poklekl.

„Drahý Bože,“ začal jsem, ale musel jsem se zasmát. „To je absurdní.“ Postavil jsem se a oprášil si kolena.

Jediné, co teď můžeš udělat, je prosit Boha, abych to přežila. To jediné...

Ta samá slova mi ale pořád zněla v uších. Sedl jsem si na postel a složil tvář do dlaní. 

„Já… Tohle jsem ještě nikdy nedělal,“ začal jsem a ani neměl tušení, proč jsem mluvil nahlas. Co já vím, jestli mě tam nahoře někdo slyší?

„Mám na to vůbec právo? Když… Zabíjím?“ Stisknul jsem víčka k sobě a soustředil se. Neměl bych ho tu někde cítit, nebo tak něco? Usmrtil jsem mnoho lidí, možná, že se mnou nebude chtít mluvit…

„Ne-nemusíš se… ohlížet na mě.“ Slova z pusy se mi drala jenom hodně těžko. „Ale prosím, dej na ni pozor, dej, aby se jí nic nestalo.“ Klekl jsem si zpátky na zem a spojil ruce. 

„Drahý Bože, zachraň její život, její křehkou duši, její nevinné oči. Pane, před tebou jsem se sklonil, abych se vyznal se svých hříchů a požádal tě… o ni. Prosím tě o její pohled, její svěží úsměv a vůni, prosím tě o její soucit nade mnou, nad nestvůrou, která se zamilovala do anděla, kterého si seslal z nebe, aby šířil tvoje dobro a tvou lásku.“

Pohled Oprah:

Tiše jsem seděla v autě na zadním sedadle. Vedle mě seděl Felix a vepředu Jane s Alecem. Za námi jelo ještě jedno auto, ale i tak jsem nebyla klidná, protože jsme měli zpacifikovat asi dvacet novorozených, kteří jsou prý nestálí, a nebezpečnější než ti, které jsem potkala ve Volteře. Naopak nás bylo jenom sedm. A celý plán útoku spoléhal na moje schopnosti.

„Je to riskantní,“ zavrčel Felix vedle mě. „Nemůžeme celou misi postavit na člověkovi,“ zasyčel. „Co když se unaví, nebo co to ti lidé dělají? Co když se jí něco stane? Počítá s tím Aro vůbec?“

Dlaně se mi orosily potem. Byl to zatím jeho nejdelší proslov, jaký jsem od něho slyšela. A vůbec mi nenahrával do karet. Právě naopak. 

Jane mě propálila pohledem přes zpětné zrcátko. 

„Hmyzu se přece musíme zbavit, no ne?“ promluvila ledově. „A když může být do své smrti ještě nápomocný, proč to nevyužít? Zemře tak jako tak.“ V každém jejím slově jsem cítila její nenávist k mé maličkosti. Její nenávistný pohled mě ještě chvílí propaloval, než se znovu zaměřila na cestu před námi.

„Felixi, myslím, že se není čeho obávat. Ten člověk má jenom zkusit, co dokáže, my si s novorozenými v každém případě poradíme i bez ní,“ připojil se do rozhovoru i Alec. „Mnohokrát jsme byli v horších situacích a společně se nám je podařilo zvládnout, tak proč ne i teď?“ namítl a já si všimla jeho povzbudivého pohledu, který na mě přes zpětné zrcátko vrhnul.

Překvapeně jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdálo, ale při pohledu do zrcátka jsem už jeho oči neviděla, sledoval cestu a soustředil se na řízení.

„Co myslíte, že by Aro řekl na to, kdyby se jí něco během té mise stalo? Nám by tím ubyla práce s tím se o ni starat a Aro by se nemusel strachovat o to, že se to Vlad dozví. Nakonec bychom si vlastně všichni oddechli,“ prohodil Felix a já po něm vrhla nenávistný pohled.

„Neměl bys na to myslet,“ napomenula ho Jane, aniž mu věnovala nějaký pohled. „Znáš Ara, ta malá čarodějka je jeho rozmar a navíc - všechno by se to dozvěděl. I kdyby to byla nehoda, považoval by to za tvou chybu,“ namítala Jane.

„Máš pravdu. Jako vždy,“ odvětil pokorně Felix a zbytek cesty mlčel.

Pohled Caius:

Nebylo zrovna jednoduché zůstat v klidu, když teď měla Oprah podstoupit jednu z nejtěžších zkoušek jejího života. Dneska si skutečně přizná, co jsou upíři vůbec zač, začne mě znovu nenávidět a to všechno jenom kvůli mému otci.

Najednou mě napadlo, jak by se asi tvářil, kdybych mu řekl o tom, že jsem se do Oprah zamiloval. Nechápal by to – alespoň to si myslím. Ani matka nesouhlasila s mými city a otec… Vlastně nevím, jak by se zachoval, ale byl jsem si vědom toho, že by se mu to ani v nejmenším nelíbilo i přesto, že si Oprah trochu oblíbil.

„...Caie, posloucháš mě vůbec?!“ otázal se otec, když jsem neodpověděl na některou jím položenou otázku. Po mém pokusu o motlitbu jsem se k němu uchýlil, abych si s ním promluvil o jeho plánech do budoucnosti a hlavně o Oprah.

„Samozřejmě, že tě poslouchám, otče. Jenom jsem se na okamžik zamyslel, omlouvám se.“

„Dobrá tedy,“ odvětil podrážděně. „Poslední dobou se mi zdáš duchem nepřítomný skoro pořád. Co s tebou je? Že by za to mohla ta Vladova dcera?“ zajímal se s úsměvem na rtech a bylo mi jasné, že čekal na kladnou odpověď z mé strany.

„Ano… Tedy, jenom trochu,“ přiznal jsem nakonec se zaváháním a vzbudil tím otcův zájem. Pokynul mi, abych pokračoval, a tak jsem i učinil. „Doslechl jsem se o té misi, na kterou byli vysláni Alec s Jane,“ začal jsem zlehka a otec přikývl. „Prý s nimi jela i Oprah,“ pokračoval jsem a sledoval výraz v Arově tváři, který se z usměvavého měnil na zadumaný, jak nevěděl, kam svými slovy mířím. „Co s ní plánuješ udělat?“ otázal jsem se ho nakonec.

„Co plánuju? Zatím jsem nad tím nijak nerozmýšlel,“ namítl a snažil se tvářit tak, abych mu uvěřil, ale já věděl, že mi v tu chvíli lže. Aro, mocný upíří vládce, má vždy vše promyšlené až do konce. „Ale přijde mi, že se o ni nějak moc staráš,“ obrátil rozhovor zpět k mé maličkosti.

„A-ano, zajímám se o ni, protože je to vlastně jenom kvůli mně, že se nachází tady,“ snažil jsem se svůj zájem svést na pocit viny.

„Tohle ti má uvěřit kdo?! Ten falešný pocit viny?!“ rozkřikl se otec a bouchl do stolu tak, až se kousek desky ulomil a spadl na podlahu. „Mluvil jsem s matkou,“ přiznal po chvíli napjatého ticha. Jeho slova najednou všechno vysvětlovala. Matka mu řekla o mých citech k Oprah.

„Nech mě ti to vysvětlit,“ nabídl jsem se okamžitě.

„To není potřeba. Matka mi všechno řekla. Vlastně mě to mohlo napadnout, že tvůj zájem není jenom ledajaký,“ odvětil a zamyšleně si promnul bradu. „Musím uznat, že Oprah není jenom ledajaká dívka a i přesto, kolik je na hradě krásných upírek, má jisté kouzlo, které tě mohlo omámit, ale… Neměl bys zapomínat na to, že to může být maximálně románek do chvíle, než se oženíš. Poté ti nic takového neprominu a myslím si, že ani tvé budoucí ženě by se to nemuselo zamlouvat,“ namítl.

„Ehm… Máš pravdu, otče,“ zamumlal jsem, zmaten jeho slovy. „Jak řekla i matka, je to jenom takové pobláznění a to, že jsem se ptal, co s Oprah plánujete, bylo jenom proto, že jsem se trochu obával její reakce poté, co jí povím pravdu,“ začal jsem si vymýšlet a otec se zdál spokojený.

Překvapilo mě, jak jednoduše skočil na mou lež. Pochyboval jsem o tom, že bych tak přesvědčivě lhal. Hlas se mi lehce třásl a jasně jsem z něj cítil příchuť té lži. Otec však žádnou zradu nevytušil, za což jsem děkoval tomu nahoře.

„Její reakce se neobávej, o všechno se postarám, až přijde čas,“ přislíbil a já se už raději neptal na to, co tím svým ,o všechno se postarám’ myslí.

„Dobrá tedy,“ ukončil jsem tak náš současný rozhovor a chystal se započít další téma. Pro mě však stejně nepříjemné jako to předchozí. Měl jsem pocit, jako by mi každé další slovo utahovalo smyčku kolem krku a já nemohl dýchat. „A jak se má jednání s Vladem? Dohodli jste se už na nějak termínu svatby?“ zajímal jsem se a snažil se do svých slov dát co nejvíce nadšení.

„Jednání… Nazýváš to, jako by to byla nějaká obchodní záležitost a ne tvoje svatba. Ale když to pominu, tak myslím, že jsme zdárně pokročili. Ujednávají se všechny podrobnosti, které jsou s vaším svazkem spojené, a až potom se rozhodne o datumu,“ odvětil spokojeně.

„Tak to jsem rád, že všechno probíhá jak má.“

„Ano, ano. Všechno je jak má být. Ale teď bych se rád ještě věnoval nějakým dalším záležitostem, mohl bys tedy…,“ naznačil mi, abych odešel. Lehce jsem přikývl a měl se k odchodu, když mě u dveří zastavil jeho hlas. „Jinak, jak jsi podotkl, Jane musela společně s Alecem a ostatními na misi a společné plány, které měla s Lilian se tím pádem musely přesunout. Nechci ti přikazovat, aby ses Lilian věnoval, ale ocenil bych to a myslím, že i tvou snoubenku by to potěšilo, už dlouho jste spolu nic nepodnikli,“ podotkl.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem a s lehkou úklonou hlavy jsem vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Pohled Oprah:

Když jsme dorazili na místo, venku byla už tma. Auta zastavila na kraji silnice, kterou lemoval hustý les, přes který jsem nedohlédla ani na druhou řadu vysokých jedlí. Jane ale očividně neměla problém s viděním, protože hned na kapotě auta rozložila mapu a všichni se seskupili kolem ní. Snažila jsem se přes její rameno dohlédnout na plán, ale pro mě to bylo příliš tmavé, než abych rozeznala jakékoliv čáry a značky.

„My půjdeme tudy,“ řekla. „Jak se tam ale dostane ona?“

Bylo mi jasné, že mluví o mně.

„Je to člověk, nedokáže utíkat tak rychle.“

Ostatní jenom souhlasné přikyvovali.

Ty!“ ukázala prstem na Felixe. „Poneseš ji,“ rozkázala a šok se nezobrazoval jenom v mojí tváři. Felix se zdál být jejím rozkazem konsternován.

„Proč já?“

„Proč on?“ zeptali jsme se naráz. Pak ale Felix zvrátil hlavu v křeči a ruce zatnul do pěstí.

„Neodmlouvat,“ zasyčela a mě ignorovala. Myslím, že jsem za to byla vděčná.

„Pak se postavíme do formace,“ plánovala dál. Sledovala jsem, jak rukou naznačila na mapě půlkruh. „Ona bude stát tady, za námi. Budeme na ni muset dávat pozor po čas boje, aby jí nikdo neublížil. Aro by se mohl zlobit. I když mně osobně by to příliš nevadilo.“ Poslední věta pravděpodobně nebyla určená pro moje uši, ale popřela tím svoje slova z auta a mně se ulevilo. Zas tak nechráněná snad nebudu.

Čímž se mi částečně ulevilo, ale ani tak jsem si pořád ještě nepřipadala tak silná v kramflecích, jak bych potřebovala, abych se soustředila jenom na kouzla a ne na to, jak se mi horda krvežíznivých vrahů bude snažit vycucnou krev z těla.

„Čarodějka nám ale bude muset pomáhat. A my nevíme, jak její moc funguje. Dokážeš nás přitom neohrozit?“

To bylo asi prvně, co se zeptala přímo mne. Jinak se konverzace se mnou štítila. Já ale byla ráda. O čem bychom se taky bavili? ,Ahoj, tak co, kolik si jich dnes vycucla?‘ Nebo tak nějak.

Nedokázala jsem si to pořádně představit, každopádně by to ale bylo vtipné.

,No, já nevím, dnes asi jenom deset. Chceš být další?‘

Jo, to by určitě řekla. A dokud by mě nezakousla, pokračoval by v podobném duchu celý rozhovor. Tím jsem si byla naprosto jistá.

„Pokusím se.“

„Výborné,“ zaječela nepříčetně. „Takže jdeme do boje bez jakékoliv jistoty a informací o průběhu akce! Všechno stojí jenom na ní!“

Jo, byla děsivá. Jo, chtěla jsem domů. Ne, nemohla jsem.

„Upokoj se, Jane,“ napomenul ji její bratr. Dvojče. Vypadali téměř stejně, jenom Alec se mi zdál… sekundu jsem zvažovala, jestli můžu použít slovo milejší nebo přívětivější, ale… upír není jako upír, minimálně Alec mě neděsí tak, jako jeho sestra.

Ani Caius mě tak neděsí… V myšlenkách se mi zjevila jeho rozzlobená tvář, když zjistil, že dnes jdu na misi, ale nemohl s tím nic dělat. Jeho táta si stojí za svým rozhodnutím a to je pak neměnné.

„…a pak ona začne kouzlit, nebo co,“ dořekla a já až tehdy začala vnímat. „Tak ji vezmi a jdeme!“

Felix si mě vyzvednul na ruce a běžel přes tmavý les. Myslím, že mezi sebou ještě mluvili, ale já to už neslyšela. Sem tam se mě zeptal, jestli mi není špatně a já se až divila, proč takový zájem. Nejspíš jsem ještě musela být užitečná.

Zastavili jsme a já neměla ani ponětí, kde to jsme. Každý kousek lesa, který jsem spatřila v barevné změti, vypadal stejně. Upíři utvořili formaci.

„Chvíli tu počkej, půjdeš poslední,“ naznačila mi gestem Jane, a tak jsem jenom přikývla. Neměla jsem dělat randál, ale moje srdce nemohlo přestat bušit a já měla pocit, že to musí jít slyšet na míle daleko. Ten jeho šílený tlukot mi skoro znemožňoval vnímat okolní zvuky lesa a toho, jak jsem čekala. Měla jsem z toho strach – a to opravdu velký – zvlášť, když mi nikdo přesně neřekl, co mě čeká. 

Pohled Caius:

Zvažoval jsem, co bych tak mohl s Lilian podniknout, aby ji to zabavilo, a mě donutilo přemýšlet nad něčím jiným, než nad Oprah a tou šílenou misí. Stále jsem z toho měl velmi špatný pocit v okolí žaludku a nemohl jsem si pomoct ani uklidňováním, že tam s ní je Jane, Alec, Felix a další velmi zdatní členové naší gardy, kteří ji určitě ochrání.

A přesto, že jsem se velmi snažil vymyslet nějakou činnost pro Lilian, stočily se mi myšlenky zpět k Oprah a tak, když jsem klepal na dveře do jejího pokoje, netušil jsem, co bych jí tak měl říct.

„Ehm… Caiusi!“ vyslovila překvapeně mé jméno, když otevřela dveře. „Nečekala jsem, že se tady objevíš,“ pronesla a já si všiml toho, jak jí lehce zčervenaly tváře.

„Víš, říkal jsem si, že by nebylo špatné, kdybychom spolu něco podnikli. Zatím jsi neměla moc možností poznat mou zemi, tak… Co říkáš na umění? Mohli bychom navštívit nějakou galerii,“ navrhl jsem okamžitě a děkoval si za spásný nápad.

„To zní opravdu skvěle. Italští umělci mě vždy fascinovali… Ale, není na návštěvu galerie moc pozdě?“ namítla lehce zmateně.

„Není, pokud jsi v jisté galerii mecenášem. Poté do ní máš přístup neomezený,“ pochlubil jsem se otcovým skvělým nápadem. Umění, stejně jako knihy a talentovaní lidé, se pro něj stalo velkým koníčkem a pokud naše krytí pokrývalo všechny potřebné výdaje, mohl si Aro dovolit štědře sponzorovat i několik světových galerií s uměním, nepočítaje Louver.

„Páni… Tohle otce nikdy nenapadlo. Ty se tak máš, tvůj otec je přímo skvělý,“ jásala Lilian a už se nemohla dočkat, kdy se vypravíme na soukromou prohlídku děl italských mistrů, které tolik zbožňovala.

Nakonec se ale žádná výstava italských mistrů nekonala. Lilian je sice zbožňuje, ale já si byl daleko víc jistý, že by otec ocenil návštěvu zcela jiných pamětihodností, jako je například menší městečko poblíž Středozemního moře.

Grosseto.

Jak sám otec říkal, město nepatřilo a nikdy patřit nebude ke slavným městům Toskánska jako je Sienna, Florencie nebo Pissa, přesto jsme ho oba měli velmi rádi a otec zřejmě i víc než já. Celé jeho okolí je plné antické tradice, která se odráží v jeho památkách.  A pokud se má Lilian stát zdejší královnou, měla by vědět, co všechno nám předcházelo, a jak starý jsme národ. Grosseto je plné památek na etruskou epochu a myslím, že procházku po takovém městě Lilian jistě ocení stejně jako pohled na plátna italských umělců.

Pohled Oprah:

Už nějakou chvíli jsem se krčila v křoví a uši měla našpicované. Noční les mě nikdy neděsil víc než dnes. Stále jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nic pořádného jsem neviděla. Na sluch jsem se taky mohla vykašlat, protože v tom nadpřirozeném světě, ve kterém jsem se to ocitla, mi byl lidský naprosto k ničemu.

„Ach můj bože, co mám dělat?“ zašeptala jsem skoro neslyšně a doufala jsem, že mě opravdu nikdo neslyšel. Asi by mi ti mí strážní, co mě mají odvést zpět, dali co proto, kdyby kvůli mně mise nějak selhala.

„Oprah, měla by ses uklidnit. To tvoje tlukoucí srdce musí jít opravdu slyšet hodně daleko,“ objevila se vedle mě z čista jasna Abigail, až jsem vykřikla. Okamžitě jsem si na pusu připlácla ruku a poslouchala okolí. Neříkala, že tu nebude?

Najednou jsem to uslyšela. A myslím, že i Abigail zaslechla šustot větví, jak se k nám něco přibližovalo. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala křoví a v duchu opakovala všechny modlitby, co jsem znala – a že jich opravdu nebylo moc a navíc ještě ne celé. ,Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…’

Celá jsem se klepala do chvíle, než z křoví vykoukla osoba v černém plášti. Lehce jsem se uklidnila. Je to někdo z našich. Aspoň to jsem si myslela, než jsem spatřila jeho obličej. Nebyl to nikdo z těch, co s námi přijeli a jelikož jsem ho nepoznávala a věděla jsem, že bych se měla udržet naživu, rozkřičela jsem se a chystala se rozběhnout.

V tom mi ale upír zabránil.

„Nekřič. Všichni o tobě sice už dávno vědí, ale nemusíš na sebe upozorňovat ještě víc,“ zasyčel mi u ucha. Snažila jsem se mu ze sevření, ve kterém mě, svíral uvolnit, ale nedařilo se mi to. Ruce jsem měla sevřené za zády, a tak jsem nemohla ani čarovat.

Měla jsem v plánu mu na to něco pěkného odseknout, ale jeho ruka na mé puse mi to znemožňovala.

„Patřím k vám. Byl jsem tam v utajení… Ty zřejmě budeš ta čarodějka, co nám měla s touhle misí pomoct, že?“ zajímal se a já jsem jenom překvapeně zírala. Odhodlání s ním bojovat se mi totiž pomalu a jistě vytrácelo, až jsem mu v sevření pomalu visela jako nějaká loutka. A když jsem se konečně celá uklidnila, sundal mi i ruku z úst a povolil sevření.

„Jak víš, že tu mám být, když jsi tu byl v utajení?“ osopila jsem se na něj. Podle všeho, co jsem měla šanci se dozvědět, tahle mise trvala přece jenom nějakou tu dobu a o mně se Aro nikomu nezmiňuje. Něco mi tu nehrálo.

„Teď na to není čas, ostatní tě potřebují,“ vyhrkl šeptem a už mě táhl za ruku dál do lesa. Všechno se mi v té rychlé chůzi plantalo pod nohy, ale ten neznámý upír ani na okamžik nezastavil, aby mi dal šanci pokusit se srovnat s ním krok.

„Kam to jdeme?“

„Přece pomoct ostatním. Sice si myslím, že žádnou pomoc potřebovat nebudou, ale aspoň nějaké to kouzlo bys použít mohla, aby si ostatní nemysleli, že jsi tu jenom pro ozdobu,“ upozornil mě a navíc hrozně překvapil. Kromě Caia to byl snad první upír, co se mnou mluvil úplně, ale úplně normálně. Nechápala jsem to.

A zřejmě toho samého si všimla i Abigail, která se pohybovala vedle nás. „Pokus se neznepřátelit si ho. V budoucnu by se ti možná mohl hodit. Možná bude stát na tvé straně, když budeš chtít utéct, a když mu něco výhodného slíbíš, tak ti bude moct i pomoct,“ nabádala mě a vlastně mi tak rozprostřela konečně možnou vidinu útěku. Páni, možná přesně na tohle jsem čekala!

„Fajn. Jenom – mohl bys mi přibližně popsat situaci, v jaké se nacházejí? Abych si mohla připravit kouzlo?“ navrhla jsem spolupráci a nenápadně mrkla na Abigail, aby se neobávala, že bych nějak tenhle budoucí plán chtěla ohrozit.

„Když jsem odcházel, většina z protivníků už byla nějakým způsobem zpacifikovaná. Chyběli jenom dva… Teď vlastně už jenom jeden – vůdce a nejmocnější z celé té jejich sebranky,“ dodal, když jsme se zastavili na malé mýtince, kde pomalu doutnal oheň a rozprostíral se tam šílený zápach.

„Co tím myslíš – nejmocnější?“ zajímala jsem se šeptem, protože se mi nechtělo narušovat to ticho, které se kolem rozprostíralo. Pohledy upírů se upíraly na porost stromů před námi a občas některý z nich pohledem zabrousil i po okolí.

„Má jistý dar. Garda sice obsahuje i talentovanější upíry, ale tohoto nesmíme zabít, jak by si zřejmě Jane přála.“ Odněkud z boku jsem zaslechla zavrčení. „Aro si s ním chce nejdříve promluvit, takže potřebujeme někoho s větší trpělivostí, než máme my. Proto poslal tebe. Máš ho nějakými kouzly spoutat – nebo nevím, co s nimi umíš,“ vysvětlil mi mou přítomnost zde. Konečně! Konečně se někdo uráčil mi to sdělit.

„Asi budu potřebovat pomoc,“ prohodila jsem šeptem, aby to Abigail slyšela. Bohužel to zaslechl i neznámý upír.

„Zkus zjistit, co za dar ovládá, potom zvážíme, jaké kouzlo na něj použijeme,“ navrhla Abigail.

„S magií žádné zkušenosti nemám. Nebudu ti k ničemu platný,“ zaváhal a nervózně se ohlédl po zbylých členech této výpravy. Asi očekával, že se mi někdo jako pomocník nabídne.

„Pokud ho chtějí živého, můžeš použít plamenné vězení, jak už jsi to jednou udělala. Upíři se ohně bojí a i přesto, že ten tvůj neničí, jako hradba by byl dobrý,“ našeptávala mi Abigail. Nikdy mi neradila špatně, takže jsem se jenom rozhlédla po stromech, mezi kterými se měl dotyčný skrývat, a snažila jsem se ho svým slabým lidským zrakem vypátrat, abych věděla, jakým směrem zaměřit kouzlo. „Nehledej ho. Kouzlo si ho najde samo.“

„Ohněm neprojdeš, oheň tě popálí. Oheň nezhasne, dokud nepřikáži!“ začala jsem si mumlat kouzlo a najednou se lesem rozzářil ohnivý kruh, ve kterém stál onen upír. K mému velkému překvapení však neměl v očích vepsaný strach, ale obdiv.

„Myslím, že tohle ti nijak nepomůže. Neřekl jsem ti, že tenhle upír umí manipulovat s ohněm,“ pošeptal směrem ke mně můj doprovod a já chtěla rychle zničit ohnivý kruh, než mi s jeho pomocí nějak ublíží, jenomže se mi to nedařilo.

Zdálo se mi, jako by onen upír mou magickou ohňovou hradbu udržoval. Netvářil se však nijak. Výraz jeho tváře mi už nic nenapovídal. Hrozně jsem potřebovala, aby mi Abigail řekla, co mám dělat, ale nemohla jsem ji požádat o pomoc. Nikdo se o ní nesmí dozvědět. Připadala jsem si zoufalá, nemohla jsem přestat odříkávat magickou formuli a něco mě stále přitahovalo k upírovi.

Po chvíli, kdy všichni přítomní upíři hleděli na ohnivý kruh, se ten uvnitř plamenů dotkl mého ohně. Cítila jsem ten dotek, jako by se dotýkal mě samotné, až mě to úplně zasáhlo. Nečekala jsem, že takhle mohou kouzla působit.

A pak jsem uslyšela ten hlas. Byla jsem si takřka jistá, že ho slyším jenom já, a proto mě to vyděsilo ještě víc.

„Vím, že mě slyší… Že mě obě slyšíte. Všichni jsme společně propojeni magií tohoto ohně a můžeme spolu komunikovat pomocí myšlenek.“ Byl to mužský hlas. A jakmile se zmínil o magii ohně, okamžitě mi bylo jasné, kdo se mi to dostal do hlavy.

„Jak jsi to udělal?“ vyjekla jsem překvapeně a jenom se divila, že jsem to neřekla nahlas, ale jenom v mysli. Byla jsem natolik rozhozená, že se to klidně mohlo stát.

„Vždyť je to upír. Tohle by neměl umět,“ přidala se do našeho rozhovoru i Abigail a mně v tu chvíli došlo i to, že nás oslovil obě! Kromě toho, že dokáže se mnou komunikovat pomocí myšlenek, dokonce vidí i duchy. Tohle už přestávalo dávat všechen smysl.

„Jak to, že vidíš Abigail?“ zeptala jsem se zmateně a vůbec se nezajímala, jak to všechno vypadá pro upíry kolem nás. Tohle bylo jenom mezi mnou, Abigail a tím upírem, co s námi mluvil.

„Každý, kdo ovládá magii, ji vidí,“ odpověděl neurčitě a já ještě víc vykulila oči. Pokud to tedy šlo.

„Ty ovládáš magii?“ vypadlo ze mě překvapeně.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), eMuska, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 13. kapitola: