Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 4. kapitola

11.04.2010 (13:00) • Petronela, Ostruzinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2346×

4. kapitola

Pohled Oprah:

Na tu neznámou ženu, kterou jsem potkala u obchodu a která mi byla tak povědomá, jsem zapomněla jen, co jsem vešla do hotelu a uviděla Jenny obklopenou ostatními holkami, jak okatě flirtuje s jedním hotelovým poskokem.

Pohrdavě jsem si ji změřila od hlavy až k patě a musela jsem uznat, že má lepší dres jako já!  Měla na sobě kraťásky sahající jí sotva pod zadek a díky tomu mohla vystavovat na odiv její jemně opálené nohy obuté v bílých botaskách. Tílko na ramínka měla také bílé a vlasy měla vyčesané vysoko do copu.

Můj pohled mi bojovně vrátila a pak se na mě zářivě usmála. Krev se mi začala v žilách pěnit a měla jsem chuť vytvořit ji na tváři další hnisající uhr nebo ještě něco horšího, ale naštěstí, nebo spíš naneštěstí, jsem se ovládla. Nebo lépe řečeno mi v tom zabránila učitelka, která se objevila za mými zády.

„Tak můžeme tedy vyrazit?“ zeptala se a holky sborově přikývly, potom si však všimla i mě. „Oprah, jak to, že ještě nejsi oblečená? Honem se běž převléct, ať na tebe nemusíme čekat a můžeme si také zahrát.“ Popoháněla mě učitelka k rychlejšímu tempu a tak jsem si vzala svou tašku s oblečením a vydala se do pokoje. V jedné z bočních kapsiček mé cestovní tašky jsem vylovila malé manikůrní nůžtičky a začala odstřihávat lístečky z oblečení. Potom jsem ho na sebe rychle oblékla, vyčesala si vlasy také do copu, nazula botasky a byla nachystaná jít si zacvičit.

„No konečně.“ Zaslechla jsem Jenny, když jsem sešla do haly.

„Jsme všichni?“ zeptala se zase akčně učitelka, a když zjistila, že nikdo nechybí, vydala se ven z hotelu a vedla nás kamennými uličkami až někam ven za hradby, kde, nevím, jak se jí to povedlo, objevila malé velmi provizorní hřiště.

Okamžitě nás rozdělila do dvou týmů a sama si stoupla mimo hřiště, aby nám mohla dělat rozhodčího. Byla jsem naštěstí v jiném družstvu než s Jenny a to bylo jediné plus, protože na prostranství, kde jsme zrovna stáli, svítilo slunce a pomalu se na mě to nové oblečení začínalo lepit, což není zrovna nejpříjemnější, zvlášť pokud máte ještě cvičit, případně hrát nějaké míčové hry. Doufala jsem, že to učitelčino nadšení s rostoucím horkem aspoň trochu poleví.

Hráli jsme už půl hodiny. Teklo ze mě jako bych právě vylezla z vody a minimálně posledních pět minut jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval. Už mi to horko vážně začíná lézt na mozek, měla bych si s učitelkou promluvit. Zrovna jsem se za ní chystala, když jsem uviděla nějakou postavu v tmavém plášti, jak se opírá o hradby a sleduje nás.

Tedy ne nás, on sledoval mě! Ne, že by mi nelichotil pohled cizích chlápků, to zase ne, ale pod tím jeho upřeným pohledem jsem si připadala nesvá. Díky tomu, že tam stál, jsem si opět vzpomněla na tu tajemnou osobu v tmavém plášti, která zmizela v jedné z uliček jen, co jsem si jí všimla.

„Oprah! Nestůj tam jako kůl v plotě, zapoj se do hry!“ křikla na mě učitelka.

„Už jdu,“ odpověděla jsem jí otráveně a odbila balón na protihráčova hřiště, ale ani potom jsem se na hru nijak nesoustředila, můj pohled stále ubíhal k tomu cizinci v tmavém plášti, který nás vytrvale pozoroval.

Po nějaké chvíli, kdy mi to už bylo více než nepříjemné, jsem se rozhodla vyzkoušet to něco, s čím jsem opravila větrák. Přestala jsem vnímat hru a plně se soustředila na toho muže, díky kápi, co měl na hlavě jsem mu neviděla do očí, ale i tak jsem cítila jeho pohled. Začala jsem tedy úplně stejně, v mysli jsem si stále dokola opakovala, že se má otočit a odejít a přikládala na to pořádný důraz.

Dotyčný nemohl uhnout pohledem a tak jsem to měla ještě jednodušší. Už se pomalu narovnal a chystal se pod mým nátlakem odejít, ale v tom mě praštil balón do hlavy, já se přestala soustředit na svém přání a cizinec se opět pohodlně opřel o hradbu.

„Oprah, jsi v pořádku!?“ vykřikla učitelka, když jsem si promnula hlavu v místě úderu.

„Jo, myslím, že to přežiju,“ odsekla jsem jí a rozhlížela se po hřišti, kdo po mě ten balon hodil. A vůbec mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že to byla Jenny. Úsměv měla od ucha k uchu a vůbec neskrývala svůj podíl na mé bouli.

„Mělas hrát,“ řekla sladce a už opět nadhazovala, aby se mohlo pokračovat ve hře. Na cizince jsem se na chvíli vykašlala a vybírala všechny balony. V hlavě mi tepala tupá bolest, ale neřešila jsem to. Byla jsem na Jenny naštvaná a chtěla jsem jí to nějak oplatit, ale nevěděla jsem jak, budu muset něco vymyslet.

Pohled Caius:

Alec měl opravdu velký strach z toho, že po mě přijde na řadu se ženěním on, ale já bych si na jeho místě nedělal velké starostí. Podle mě, to nebude tak brzo, nejprve pěkně vyžení mě a potom, někdy, za několik desetiletí možná staletí ožení jeho.

Matka si se svým dozorem nedala pokoj ani na chvíli. Zajímalo mě, proč je tolik štve, že jsem šel ven. Vždy je to štvalo, ale až teď mě zajímalo proč a zrovna teď jsem se jich na to nemohl ani zeptat. Otec pořád něco projednával s Marcusem nebo seděl zavřený ve své pracovně a psal Vladovi. Celý hrad se připravoval na příjezd jeho i jeho roztomilé dcery.

„Sakra!“ ulevil jsem si, když v tom jsem zahlédl oknem vracet se jednoho z našich. Bylo něco po druhé odpoledne a tak to bylo hodně překvapující. Co proboha pohledával za slunečného odpoledne venku? Podivoval jsem se, když jsem si vzpomněl na ni. Na tu dívku s blonďatými vlasy do půl pasu a andělským obličejem. Ano, určitě ji byl sledovat, přece jak to otec nařídil.

Ani jsem se nenadál a už jsem vycházel z pokoje doufaje, že se o té dívce dovím víc. Nějakým mě neznámým způsobem mě přitahovala, chtěl jsem o ní vědět víc a nebylo to rozhodně ze stejného důvodu jako otec, který si myslí, že za tou scénou v sále může ona. To něco, co mě k ní přitahovalo, mě včera donutilo jít do města a podívat se na ni jak spí. Připadal jsem si hrozně, ale ani v nejmenším jsem toho nelitoval.

„Co ses tedy dozvěděl?“ Vešel jsem do sálu, když už chtěl otec znát podrobnosti.

„Vypadá jako normální lidská dívka, ale něco v ní je. Zřejmě obrovský potenciál, protože když mě spatřila, zahleděla se mi upřeně do očí a po chvíli jsem se chystal odejít, ale když náš oční kontakt přerušila, věděl jsem, že jsem chtěl odejít, ale nevěděl jsem proč. Mám takový dojem, že to bylo díky ní.“

„Takže si myslíš, že má velké nadání a mohla by být jednou z nejmocnějších našeho druhu, kdybychom ji proměnili? Co na to říkáš ty Marcusi?“ otočil se na strýčka a mě si ani nevšiml, okatě mě přehlížel, ale to mi bylo jedno, teď jsem jenom chtěl znát strýcův názor.

„Nevím, co si o tom myslet. Je to opravdu zvláštní případ. Nebylo by samozřejmě špatné mít někoho tak silného už jako člověka na své straně, ale co když se pleteme? Co když to není žádný dar?“ Strýc promlouval klidně a s rozvahou, každé jeho slovo bylo předem promyšlené a nikdy nejednal unáhleně, za to můj otec se mnohdy nechal unést a choval se jako malý.

„Možná máš pravdu, nebude od věci ještě nějakou dobu počkat, stejně zde mají být ještě týden, tak uvidíme, co se během toho stane. Jenom bych rád všechny přítomné upozornil, aby o té dívce s nikým nemluvili. Zítra má dorazit náš drahý přítel Vlad Drákula se svou milou dcerou a tak bych nechtěl jejich příjezd nijak narušit.“ Rozkázal a já se trochu dost lekl. Takže Lilian přijede už zítra, raději ani nechci vědět, na kdy chystají svatbu.

„Takže zítra ti přijede nevěsta, co?“ přišel ke mně Alec a plácl mě přes záda

„Moc se nesměj, nebo tě ten smích brzy přejde, až řeknu otci, aby se ti taky podíval po nějaké té významné nevěstě,“ začal jsem mu trochu vyhrožovat a jeho úsměv hned zmizel. Od našeho včerejšího rozhovoru jsem věděl, jak na něj. Bál se svatby snad ještě víc než já a přitom jsem to nechápal.

„To bys neudělala,“ zhrozil se.

„Ale to víš, že udělal. Pokud se ještě jenom slůvkem zmíníš o Lilian a naší budoucí svatbě, věř, že do týdne nebo dvou se budeš ženit taky,“ upozornil jsem ho klidně.

„Tak fajn, už žádné řeči o svatbě, souhlasíš?“ zeptal se a napřáhl ke mně ruku, aby si mě usmířil. S úsměvem jsem ji přijal, ale dál jsem si myslel své. „Tak a co teď podnikneme, pořád máš to šílené domácí vězení?“ změnil rychle téma.

„Bohužel ano,“ řekl jsem s povzdechem a nenávistně pohlédl na otce, který zrovna stával z trůnu a někam se chystal odejít. Nechápal jsem jeho myšlenkové pochody, ale byl jsem rozhodnutý nějak zjistit, co mu vadí na tom, že chodím ven.

Pohled Nikoho:

Na hradě se chystala velká sláva. Celý hrad se připravoval na příjezd budoucí ženy panovníkova syna a jen on byl jediný, který se na to netěšil. Myšlenkami byl stále u té dívky, které galantně pomohl stanout, když upadl a nechápal, co ji k němu tak táhne. Kdyby však věděl, že nejen on na ni myslí. V tu samou dobu, jenom v jiné části hradu nad tou dívkou přemýšlel i sám vládce, Aro.

Doufal, že by tu dívku mohl získat do svých řad a tak se stát ještě mocnějším, ale zároveň měl strach ji sem přivést, protože včerejší synova návštěva té dívky mu dělala velké starosti. Bál se, aby Caius neprovedl to co on, když byl mladý a nerozvážný. Bál se, že by mu mohl syn zničit všechny jeho plány jedním neuváženým činem. Sám jednou své nynější postavení ohrozil, když se zakoukal do lidské dívky, ale tehdy naštěstí zvítězil rozum nad city a on se oženil se Sulphicií. Věděl, jak se jeho syn asi musí právě cítit, ale také věděl, že počáteční poblouznění rychle pomine a nakonec si svou ženu oblíbí.

A ještě o něco dál, avšak už né v hradě seděla na své posteli Oprah. Nikdy jí nenapadlo, že by se musela zaobírat něčím jiným, než v čem půjde zítra do školy, kdy budou mít v obchoďáku jakou slevu, anebo jak více zazářit ve škole a shodit Jenny. Teď však přemýšlela nad těmi cizinci v tmavých pláštích, kteří ji podle všeho sledovali. Nedokázala pochopit, co by získali tím, kdyby ji unesli. Ano, byla bohatá, její rodiče vlastnili velké množství majetku nahromaděného za dlouhá staletí, kdy její rodina byla na vzestupu, ale podle ní, těm cizincům o peníze nešlo. Chtějí něco víc, tím si byla jistá.

Svět měl však s našimi hrdiny své plány dávno vymyšlené. Jak už jednou řekl Julius César: „Kostky jsou vrženy,“ tak zde kostky vrženy byly již dávno a nikdo o tom neměl nejmenší potuchy. Nikdo až na jednu osobu, která to vše zavinila.

Abigail, to jest jméno ženy, která to vše zavinila, ale pojďme se na chvíli ponořit do jejího příběhu, který se odehrál před více jak třemi stoletími v rodné zemi naší hrdinky Oprah.

„Nepřibližuj se k ní, je to čarodějka,“ promluvil mladý muž s pečlivě zastřiženou bradkou ke své manželce, která právě chtěla dát oné čarodějce, jak ji její muž nazval, nějaké peníze na přilepšení.

„Jak to můžeš tvrdit, Johnatane?“ zeptala se žena pohoršeně.

„Všichni to o ní tvrdí. Předvídá budoucnost, a pokaždé, když tak učiní, někdo zemře. Jestli prý kvůli ní zemře, čeká ji hranice,“ odpověděl ji jejímu muž a žena se na nebohou, sotva třicetiletou ženu podívala a upřímnou lítostí. Abigail, jak se ona čarodějnice jmenovala, jí pohled oplatila, avšak nebyl to pohled ztrápený, ale plný odhodlání.

Abigail lidé považovali za čarodějku již od jejich osmnáctých narozenin, kdy během své narozeninové oslavy uviděla strašnou událost. Právě krájela dort, když se na malý okamžik octla na úplně jiném místě a viděla něco úplně jiného než své přátele s úsměvem na rtech. Tehdy poprvé viděla budoucnost.

Svěřila se s tím své matce a ta neváhala a hned vše vypověděla i jejímu otci. Když se to vše několikrát opakovalo, začala mít matka o dceru strach. Nevěděla, jak by ji toho mohla zbavit, a žádný z lékařů si nevěděl rady. Proto dala zoufalá matka na radu jedné ze svých služebných a vzala dívku k místní léčitelce.

„Nemusíte se bát, madam. Vaše dcera je úplně v pořádku.“

„Co znamenají ty vidiny?“ zeptala se jí vystrašená matka.

„Vaše dcera zdědila dar. Kdybyste ji zde nechala, naučila bych jí ho ovládat a cvičila bych s ní, dokud by byla ochotna mi naslouchat,“ odpovídala pomalu stará léčitelka.

„Má dcera zde nezůstane!“ přes velký strach o svou dceru se však utrápená matka rozhodla dívku nadále brát jako normální, ale Abigail si byla vědoma své odlišnosti, od svých prvních vizí, jak tomu říkala, se přestávala bavit se svými přáteli a stávala se osamělou. Proto ji někdo nesměl mít za zlé, že se nezachovala podle přání své matky a utekla jednoho deštivého večera z domu.

Vzdala se všeho, jen aby nemusela vídat ty strašné události, které vídala během dne a nevěděla jak to zastavit. Léčitelka ji přijala ve svém skromném obydlí na kraji pomalu se rozrůstajícího se Edimburghu a Abigail se změnil celý její život. Na chleba si musela vydělat a domů se pak vrátit nemohla. Lidé na ulici ji poznávali, ale poté si o ní nepěkně šuškali, ale i to Abigail po několika probrečených nocích přestalo vadit.

Začala se učit, nebylo to však ani zdaleka podobné tomu, co ji učili domácí učitelé. Její dar se s větším cvičením měl rozvíjet a po nějaké době dokázala ovládat s předměty jen díky své vlastní vůle. Vize však neustávaly a byly čím dál horší, Abigail se snažila ostatní varovat, ale nakonec to dopadlo tak, že si o ní přestali šuškat jako o čarodějnici, rovnou ji jako čarodějku nařkli veřejně.

A to vedlo k tomu, že se Abigail ve svých třiceti letech uchýlila k rozhodnutí, které ulehčilo život jí, ale přidalo o mnoho více trápení jedné z jejich příbuzných v dnešní době. Ano správě, myslím právě na Oprah. Abigail věděla, že je s ní zle a pokud bude mít ještě jednu vizi, se kterou se s někým podělí, skončí na hranici, ale ona nemohla mlčet, musela říct, co viděla a lidí se jí o to víc báli, protože její věštby se vždy vyplnily.

S pomocí několika smíchaných bylinek mohla, nahlédnou do budoucnosti i úmyslně a tak se o naší hrdince dozvěděla a zjistila, že časy se hodně změní a ona by za schopnosti, které teď Abigail ničí nebyla potrestána, rozhodla se svých schopností vzdát, ale za cenu toho, že v budoucnosti tyto schopnosti získá někdo jejího rodu.

A tím se opět vracíme k Oprah a jejímu neskutečnému daru, který si zatím velmi oblíbila, ale který na ni upoutal pozornost Volturiů. Zatím sama dívka pořádně netuší, kde se v ní síla ovládat věci pomocí pouhého přání vzala, ale brzy ji čeká odhalení a nebude to pro ni vůbec jednoduché.

Stejně jako to nebude jednoduché pro Caia, který zrovna smutně vyhlížíí z okna svého pokoje a nemůže z neznámých důvodů přestat myslet na toho blonďatého anděla, který se mu vkradl do myšlenek, přestože by se měl začít zaobírat myšlenkami na Lilian a jejich budoucí svatbu, která se blížila mílovými kroky.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Ostruzinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 4. kapitola: