Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 5. kapitola

06.05.2010 (11:00) • Ostruzinka, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2407×

5. kapitola

Pohled Caius:

Stál jsem u okna a díval se přes zahradu na spící město. Hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci, chtěl jsem zastavit čas, aby tak neuháněl dopředu, ale bohužel to neumím. Děsil jsem se chvíle, kdy přijede Lilian a její rodiče. Nesnášel jsem je, jenže s tím nic dělat nejde.

Snažil jsem se vybavit, jak vůbec Liliana vypadá, ale nemohl jsem si ji vybavit. Je vyloučené, aby upírka byla ošklivá, ale asi mě ničím nezaujala, jinak bych si vybavil, alespoň její obličej.

Přestal jsem vnímat reálný čas a soustředil se na své myšlenky, které byly zmatené a nechtěly se nechat zařadit do pomyslných šuplíčků, naopak spíš mi v hlavě tvořily větší chaos, než jsem tam měl doteď.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale najednou jsem na rameni ucítil něčí ruku a tak jsem se otočil. Za mnou stál můj otec, který výjimečně neměl ten svůj soustředěný výraz, takže se mi nesnažil číst myšlenky, ale jen tak tam stál a díval se mi přes rameno. Ihned, jak jsem se na něj podíval, mi začal věnovat pozornost.

„Chtěl jsi něco?“ zeptal jsem se ho.

„Přišel jsem za tebou,“ sdělil mi a díval se na mě, „jestli si třeba nechceš promluvit.“ Promluvit? On opravdu přišel si se mnou promluvit, tedy pokud já budu chtít?

„A o čem bys chtěl mluvit?“ zeptal jsem se ho.

„O čem budeš chtít,“ řekl a díval se na mě jakoby jinak, ne jako obvykle tím přísným pohledem, který jsem bytostně nesnášel. Díval se na mě, jako milující otec. Tak teď jsem nevěděl, jestli mám chytit příležitost za pačesy a dostat z něj nějaké informace, nebo mám začít panikařit s tím, že tohle nevěstí nic dobrého. No, risk je zisk. Snad budu mít štěstí.

„Nic konkrétního mě nenapadá,“ přiznal jsem v této chvíli.

„Dlouho jsme si jen tak nepromluvili. Přiznávám, že je to z větší části moje vina,“ řekl otec a já se na něj díval zmateně a pak jsem se trochu pousmál. Bylo na něm vidět, že se nechce hádat a já na to náladu taky neměl.

„Asi je to vina nás obou,“ přiznal jsem a zadíval se na zeď, kde jsem měl police s knihami. Otec vystopoval můj pohled.

„Co teď čteš?“ zeptal se a já nevěděl, jestli to mám přiznat. Bylo to trochu romantické čtivo, ale co, snad to nebude šířit dál.

„A ty?“

„Já se ptal první, Caie,“ sdělil mi s úsměvem.

„Nebudeš se, ale o tom nikomu zmiňovat. Neřekneš to nikomu, ani matce,“ říkal jsem mu a čekal na jeho odpověď. Kývnul hlavou na znamení souhlasu. „Čtu knihy od Jane Austenové, je to, možná… trochu hodně… romantika, ale je to pěkné čtivo. Četl jsem pět knih – Pýcha a předsudek, Rozum a cit, Emma, Northangerské opatství a Mansfieldské sídlo. Vlastně jsem to dočetl a teď začínám knihy od Maurice Druona Sága prokletí králové. Mám rozečtený první díl s názvem Železný král, je to o Francii před stoletou válkou, o posledních králích z rodu Kapetovců a o prvních králích z rodu Valois,“ podal jsem mu trochu vyčerpávajíc informace. „Nesedneme si?“ zeptal jsem se a hlavou kývl ke křeslům, které stály u stěny a před nimi malý stůl. Ne, že bychom potřebovali sedět, vydržíme stát i několik let, ale přeci jen jsme pořád stáli u toho okna. Šel jsem si sednout a otec mě následoval a sedl si do druhého křesla.

Náhle se pousmál a díval se před sebe. Teď konkrétně jsem chtěl mít schopnost čtení myšlenek. Chtěl jsem vědět, co se mu honí hlavou tak zábavného. Všiml si, že ho pozoruji a tak mi hned sdělil, čemu se tak smál.

„Asi se budeš divit, ale knihy od Jane Austenové jsem taky četl.“ /pozn. autora: neukamenujte mě, ale já si nemohla pomoc :-)/

„Cože? Ty jsi je taky četl?“ ujišťoval jsem se, že neslyším špatně.

„Ano, řekl jsem, že jsem je taky četl. Všechny tyhle díla, co jsi vyjmenoval. Bylo to zajímavé obzvláště kniha Rozum a cit. Ze všech těchto knih si lze vzít ponaučení k tomu, jak bychom se měli chovat a hlavně zachovat,“ sdělil mi to trochu mentorským dojmem a u poslední věty se mi díval přímo do očí.

Bylo mi jasné, na co naráží, ale já se tomu nyní chtěl vyhnout velkým obloukem a vzal jsem to z jiného soudku.

„A co čteš teď? Ještě si mi neodpověděl,“ zeptal jsem se.

„Knihu, s dobrodružným a detektivním námětem, jménem Vraždy podle Shakespeara od Jennifer Lee Carrell. Doporučuji ti ji,“ odpověděl mi. On čte detektivku? Tak to je zajímavý. No, nezní to špatně, možná, že bych to mohl zkusit.

„Nezní to špatně,“ přiznal jsem, „až to dočteš, tak si to půjčím. Nevím, jestli si to četl, ale ta sága Prokletí králové je taky úžasná. Nechtěl bys ji potom půjčit?“

„Proč ne, zkusím to,“ odvětil a zadíval se někam na stěnu.

Náhle někdo zaklepal na dveře, nadechl jsem se, abych rozeznal, kdo je za nimi. Podle vůně to byla matka, voněla po vanilce a olivách, zvláštní kombinace, ale mně se líbila.

„Pojď dál, mami,“ šeptal jsem, uslyší mě.

„Neruším?“ zeptala se, když vcházela do dveří. Zavrtěl jsem hlavou v záporném gestu, když jsem zaregistroval, jak se dívá na otce a on na ni. Byly to dva rozdílné pohledy. Jeden oddaně milující a druhý láskyplný, ale něco tomu pohledu chybělo, byla v něm určitá zdrženlivost. Pohled matky mě nepřekvapil, ale otce ano.

„Co tu děláš, Aro?“ zeptala se otce.

„Přišel jsem si popovídat s Caiem,“ odpověděl jí a zadíval se na mě, já to jen odkýval.

„Chtěla jsem vědět, jestli nechceš něco říct o Lilianě,“ pověděla a dívala se, jak se chystám nadechnout a něco říct, ale předběhla mě. „Chápu, že asi nechceš vědět nic, jsi rozčílený a nejraději bys tohle téma smetl ze stolu navždy, ale nemůžeme se tomu vyhýbat. Pochop nás, chceme pro tebe to nejlepší. Nejsme proti tobě. Zapamatuj si, že ať se stane cokoliv, vždy budeme stát za tebou. Nejsme tvoji nepřátelé, ale pochop, nebo zkus to, taky ty nás. Až ráno přijedou, přivítej ji, jak se sluší a patří, pak si jdi někam provětrat hlavu, ale neopouštěj hrad. Udělej to pro mě,“ domluvila a podívala se na mě se smutným, ale přesto, láskyplným pohledem matky, která se dívá na své dítě, kterému se má stát bezpráví. Co jsem jí měl na tohle říci?

„Dobře, udělám to,“ odpověděl jsem jí a ona mě objala. Tak tohle se mi už dlouho nestalo. To nastává konec světa? Oba moji rodiče se chovají divně. Ještě mi tu chybí strýc, teta a dvojčata abychom byli kompletní. No, tak ti snad nepřijdou. Náhle mi hlavou bleskla otázka. Co se tady děje? Nedalo mi to a tak jsem to vyslovil nahlas.

„Co se tady děje?“ zeptal jsem se jich. Zmateně se na mě podívali. „Není normální, že za mnou takhle přijdete a oba. Obvykle za mnou nechodíte vůbec.“

„Budeš se divit, ale je to opravdu jen náhoda, že jsme se tu sešli,“ odpověděl mi otec a upřímnost z něj přímo křičela. Tak dobře i náhody se občas dějí.

„Fajn,“ odvětil jsem a zadíval se na matku, „a o Lilianě nechci slyšet ani slovo. Přivítám jí, ale víc ode mě nečekejte. Nezajímá mě jaká je, nechci to vědět. Ona celá je mi ukradená,“ mluvil jsem a trochu zvýšil hlas.

„V pořádku, tak o tom mluvit nebudeme,“ řekl otec a zadíval se významně na matku. Ta se podívala na něj a usmála se.

„Omluvíš nás?“ zeptal se otec, „uvidíme se za pár hodin,“ domluvil.

„Jistě,“ odpověděl jsem mu a díval se, jak vzal matku za ruku a odešli spolu, ještě jsem si stačil všimnout, jak se matka přitiskla k otci, takže je úplně jasný, kam šli. Což je mi ukradený.

Vstal jsem a hodil sebou na postel. Nejlépe se tam přemýšlí, hodlal jsem tam strávit zbylý čas, než nastane ta hrůza, jak jsem si to osobně nazval.

Díval jsem se na okno, jak tma pomalinku přechází z inkoustové barvy na světlejší odstíny modré, až se místy objevila světlounká žlutá. Začalo svítat. Pozoroval jsem východ slunce a fascinoval mě jako vždy, nový den nekonečného života je zde. Vyměnil bych ho za jiný, ale nejde to. Můžu tomu jen čelit a snažit se z toho nějak dostat.

Na chodbě jsem uslyšel kroky, které mířily k mému pokoji. Zjistil jsem, že je to Alec a tak jsem vstal a šel otevřít.

„Ahoj, co se děje?“ zeptal jsem se ho hned, jakmile jsem ho zahlídl. Všiml jsem si kalhot, košile a bot. Bože můj, to se taky musím převléct?

„Máme jít dolů. Jo, ještě se máš převléct,“ sdělil mi. „Počkám tady na tebe,“ řekl a sedl si do křesla. Namáhal jsem si hlavu, co si na sebe vzít, takže košile, kalhoty a boty. Hm, to nebude problém, matka se vždy snažila, abych chodil dobře oblékaný.

Převlečený jsem šel zpátky za Alecem abychom společně šli čekat dolů na nádvoří.

Na nádvoří jsme přišli poslední, není kam spěchat. Všiml jsem si, že otec a strýc měli své typické oblečení. Matka a teta měly jednoduché šaty černé barvy a boty na nízkém podpatku měly obě stejné. Jane měla na sobě překvapivě šaty světlé barvy a lodičky?

Nečekali jsme dlouho. Pět minut poté, co jsme s Alecem přišli, jsme zaslechli před hradem auta. Takže už jsou tady. Pomoc! Klid, rádoby veselý obličej, moc to nepřehánět. Stoupnul jsem si vedle otce a matky.

Na nádvoří přijela auta. Z nichž vystoupili Vlad Dracula, Carolina Draculova a jejich dcera Liliana. Nevypadá nejhůř, ale na tu, jež mám neustále v mysli, nemá.

Liliana měla na sobě jednoduché jednobarevné šaty a černé boty. Její matka měla na sobě rovněž jednoduše střižené šaty , které vypadaly velmi elegantně a její otec měl oblek.

Otec k nim přistoupil a přivítal se s nimi.

„Vlade, jsem rád, že tě opět vidím. Caroline, vypadáš nádherně. Lilian, vítej ve Voltéře,“ uvítal se s hosty a odstoupil od nich. Všichni se s nimi přivítali, Jane v rychlosti zhodnotila Lilianiny šaty a naopak, holky.

Přistoupil jsem k Lilian.

„Vítám tě ve Voltéře,“ řekl jsem a jí kývnul hlavou.

„Děkuju za přivítání, Caie,“ řekla tichým melodickým hlasem a kývla. Zahleděla se na svého otce, který se na nás usmál stejně jako ten můj. Z toho jejich pohledu se mi chtělo zvracet, škoda, že to není možné.

Všichni jsme se vydali dovnitř hradu. Hosté se šli převléct a my vyrazili do sálu, kam za námi měli dojít. Cítil jsem se čím dál tím hůř. Jako svázaný jsem si sedl na svůj trůn a díval se před sebe.

Pohled Oprah:

Zapnula jsem větrák a šla se vysprchovat. Snažila jsem se uklidnit, abych nemusela myslet na tu potupu, jak se do mě Jenny strefila míčem. Já to té potvoře vrátím, nevím jak, nevím kdy, ale vrátím. A bude to ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat.

Před zrcadlem v koupelně jsem se dívala na tu bouli, kterou mi tam zanechal míč, a snažila se jí přesvědčit, aby zmizela. A ona se opravdu začala ztrácet. Tak tohle už je na mě moc, co se to tu děje.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Šla jsem k oknu, abych se podívala na hvězdy, ráda je pozoruji a u nás ve Skotsku to moc nejde. Oči mi samovolně sklouzly k rohu, kde jako včera stál nějaký muž v plášti. Měl stejný plášť jako ten ze včerejška i jako ta dívka z obchodu, i ona ho měla a byl stejný.

Lehla jsem si a zmožená únavou ze sportu jsem ihned usnula.

Probudila jsem se za svítání. Využila jsem toho a dívala se na východ slunce. Byla to kouzelná podívaná, málokdy se stane, že má člověk příležitost to vidět, obzvláště když tak často necestuje a doma to prakticky nevidí.

Náhle někdo začal klepat na dveře.

„Dále,“ vyzvala jsem osobu, která mi klepe na dveře v půl sedmý ráno.

„Nespíš?“ zeptala se učitelka, když mě viděla stát u okna. „To je dobře, obleč se a jdi na snídani, dneska jedeme na prohlídku Florencie a bude to trvat celý den,“ sdělila mi a byla v trapu.

Zaraženě jsem se dívala na místo, kde ještě před chvílí stála učitelka. To si ze mě dělá srandu? Včera se nezmínila o tom, že bychom měli jet do Florencie.

Vzala jsem si top a k tomu sukni, vše sladěno do fialové barvy, na nohy jsem si vzala balerínky. Budou se hodit. Kabelku jsem sladila s oblečením a sešla dolů na snídani. Byla jsem tam mezi prvními, dole seděli zatím jen kluci a cpali se, jako kdyby jim tu snídani měl někdo sníst. Bylo to nechutný. Kývla jsem jim na pozdrav a vybrali si něco výživného k snídani, abych neměla cestou hlad. Trvalo to půl hodiny, než se k nám doloudal zbytek. Další půl hodiny trvalo, než se všichni najedli.

Přesně v osm jsme stáli před hotelem a čekali na autobus, který nás měl odvézt do Florencie. Cesta trvala necelé tři hodiny. Byl to děs. Klimatizace fungovala stylem, melu z posledního, tak mě omluvte, horko se tím pádem nadalo vydržet, a nebýt mp-3-ky tak bych se unudila.

Měla jsem tu smůlu, že jsem i přes hudbu slyšela Jenny, jak něco komentuje. Taky by tu svou hubu, mohla někdy zavřít. Nic by jí to neudělalo a nám ostatním by prokázala službu.

Florencie byla kouzelná. Prošli jsme si náměstí a různé paláce. V paláci rodiny Medici jsem dostala příležitost ji ztrapnit. Vlastně jsem se nemusela moc namáhat, ztrapnila se sama a já jí k tomu jen malinko pomohla. Průvodkyně nás informovala o historii rodiny, o významných osobnostech, které se zapsali do dějin. Ke konci prohlídky se Jenny jestli zná odpověď na její otázku.

„Slečno,“ oslovila Jenny. „Víte jméno rodiny, která nechala postavit tento palác?“

Jenny na ni vyvalila oči a začala se soustředit, skoro bylo vidět, jak se jí mozkové závity zavařují, jak se snažila vzpomenout. Háček byl v tom, že průvodkyně se o tom nezmínila a šlo to tedy odvodit jen z jejího výkladu.

Jenny to vzdala. „Netuším,“ odpověděla jí.

„Ví to snad někdo jiný?“ zeptala se a já se přihlásila. „Ano, slečno? Znáte odpověď,“ řekla a já s úsměvem kývla.

„Vaše otázka je háček. Jméno rodiny, jež zdejší palác, ve kterém se nyní nacházíme, jste nesdělila, ale lze to odvodit z Vašeho výkladu a ze samotného názvu paláce. Založila ho rodina Medicejských, podle které se také palác jmenuje,“ sdělila jsem jí odpověď a všimla si, že tváří mých spolužáků blesklo pochopení. Jenny se celá rudá vzteky nafoukla, byl to nádherný pohled. Hodila jsem po ní pohled plný zadostiučinění, to máš za tu ránu míčem, potvoro.

„Máte pravdu slečno, tady máte odměnu,“ řekla a podala mi knihu o historii rodu Medici. „Musím říci, že to dojde málokomu, většina návštěvníků se nechá poddat.“

Po celou cestu nazpátek jsem si prohlížela knihu, kterou jsem vyhrála. Byla opravdu zajímavá a já si tak rozšířím obzor vědění.

Přijeli jsme akorát na večeři, k obědu nám posloužily balíčky, které jsme dostali na cestu jako celodenní stravu, nebýt toho stánku s občerstvením asi bych padla hlady.

Po večeři jsme šli hrát společenské hry. Prima, budeme hrát: Člověče, nezlob se. Tak ne, to budeme hrát příště. Dneska budeme mít turnaj v prší. Rozlosovali jsme se. Já, naštěstí, jsem nebyla ve skupině, kde byla Jenny. Byli jsme ve skupině po čtyřech, museli jste vyhrát třikrát, abyste se dostali do finále. Já vyhrála jenom jednou a zbytek partií jsem prohrála. Nevadilo mi to, mohla jsem si tak dělat co chci. Zašla jsem si nahoru pro knihu a začetla jsem se do ní. Společenská místnost ožila nadávky prohrávajících a výskáním vyhrávajících. Nejvíc bylo nepochopitelné, že byla slyšet naše učitelka. Vyhrál jeden spolužák, budiž mu to přáno.

Kolem desáté jsme byli propuštěni a mohli se jít připravit na večerku. Šla jsem do sprchy. Zrekapitulovala jsem si dnešní den. Byl celkem zajímavý, potopila jsem Jenny a vyhrála knihu, navštívila Florencii a večer hrála prší.

Spustila jsem větrák, otevřela okno a lehla si do postele. Nebyla jsem ani unavená. Jen tak jsem ležela a pokoušela se usnout. Dívala jsem se z okna. Vstala jsem a přešla k němu. Zadívala jsem se na známý roh. Zase tam stál ten neznámý. Co z toho, asi má, že mě sleduje. Nechápu to, ale už dnes v noci jsem to měla pochopit.

Lehla jsem si a snažila se znovu usnout.

Usnula jsem a zdál se mi zvláštní, ale přece tak živý sen. Zdálo se mi o nějaké dívce jménem Abigail, byla mi až neuvěřitelně podobná, ale měla na sobě hodně staré šaty, jako z jiné doby. (pozn. autora – život Abigail, viz. 4.kapitola)

Probudila jsem se celá zpocená hrůzou. Bylo to hrozný, její život nebyl procházka růžovou zahradou. A co teprve ten můj. Co ten můj budoucí život. Co se to děje. Proč já? Čím jsem si tohle vysloužila? Nevím, co teď bude dál. Nevím, jak se s tím mám teď vyrovnat. Proč?

Autor: Ostruzinka (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 5. kapitola: