Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 9. kapitola

14.11.2010 (15:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1359×

9. kapitola

„No, já mám celkem hlad,“ překládala jsem monolog svého žaludku.

„Tak fajn, a co bys ráda? Itálie? Francie? Čína? Řecko?“

„Podřídím se většině.“

„Hele, my jsme rodina, my se nikdy nedohodneme. Vyber za nás.“

„Francie.“

„Ty ráda šneky?“

„Radši operuju slimáky, ale šneci taky ujdou.“

„Tak to chci vidět!“ vykřikl Emmett, až jsem nadskočila.

„Tak jo.“

Šli jsme k autu a cestou jen sledovali pouliční život, nebyl tak jednotvárný jako můj. Dorazili jsme k němu a já zaujala své místo vzadu, vedle mě Edward, řídil Emmett a na sedadle smrti zůstala Alice. Jeli jsme k nějaké té francouzské restauraci, ale takovou, jakou Emmett vybral, jsem opravdu nečekala. Musela to být sakra nóbl restaurace a podle toho taky pěkně drahá. Už to kino jsem dostala darem a na večeři jsem se chtěla pozvat sama, ale tady jsem se opravdu bála o své stoleté kapesné.

Došli jsme k recepci, kde se nás ujal na pohled nepříjemný číšník s ulíznutou patkou. Emmett mu šikovně podstrčil menší obnos za stůl a už jsme sedali ke stolu s přímým výhledem na ulici.

„Mimochodem, platí Eda, dej si, na co máš chuť,“ pošeptal mi Emmett diskrétně schovávaje nás za jídelní lístek.

„To nemůžeš,“ obrátila jsem se ublíženě na údajného plátce.

„Co prosím?“

„Nemůžeš mě pozvat. Tohle musí být drahý podnik. Nemůžu se od vás nechat vydržovat.“

„Kdo tady mluvil o vydržování. Dejme tomu, že příště platíš ty. OK?“ řekl a zadíval se na mě svým pohledem stylu „donutím tě, jestli budu muset“.

„Tak jo!“ pípla jsem.

Abych pravdu řekla, bavila jsem se výsostně. Emmett se ukázal jako opravdový bavič. Edward opět nezklamal a prokázal své „dobré způsoby“. A Alice. Ano, Alice. No, ta kibicovala oba. Vypadali opravdu jako úžasní sourozenci.

Po takhle stráveném večeru jsem musela uznat, že na tuhle povedenou trojku nikdy nezapomenu.

Na zpáteční cestě autem jsem přemýšlela nad svou ubohou existencí, která byla plná omylů a bolesti. Donutila mě k tomu jediná myšlenka. Co by se změnilo, kdyby máma neodešla a já měla taky takové sourozence? Kde bych byla teď? Co je to vlastně za život, když se neustále ohlížím zpět? Vědět, že jsem udělala tolik chyb, nemůžu je změnit, a přesto muset dál dýchat? Takovéto otázky na mě doléhaly s nekonečnou tíží. Myslím, že nějaká ta slza prošla kanálkem a líně mě hladila po tváři.

„Co se stalo, Bello?“ zeptal se mě Edward.

„Nic, opravdu.“

„A co ta slza?“

„Jen jsem se zamyslela nad nesmyslností tohoto života.“

„To je dost složitá věc.“

„To ano.“ Donutil mě k úsměvu.

Emmett se skřípěním brzd zastavil u našeho domu. Na všechny jsem se podívala a poděkovala jim za krásný večer.

Kráčela jsem k domu, auto za mými zády se rozjelo. Otočila jsem se a pozorovala světelné kužely, dokud se neztratily z mého dohledu na konci ulice.

Odemkla jsem a za unaveného mumlání jsem vylezla těch pár schodů k posteli. Táta už spal, jelikož řezání pily bych ještě možná přeslechla, ale jeho chrápání… Ne…

Jak široká tak dlouhá jsem se rozplácla přes postel a koukala do stropu. Během pár minut jsem byla v krajině snů a nočních můr. Cítila jsem všeobecný chlad a únavu, ale věděla jsem, že už spím.

„Bello!“ křičel na mě někdo.

„Bell! Bellinko!“ Výkřiky protínaly ticho a tmu. Vše jsem slyšela, ale víčka byla tak těžká, nemohla jsem je od sebe odlepit.

„Bello!“ Další výkřik, který byl tak naříkavý, až mi přeběhl mráz po zádech.

„Né!“ Bědování.

Ten hlas mi byl tak povědomý. Sakra! Kdo to jen je? Znám ho. No tak, Bello, vzpomeň si!

Nic.

Ticho a tma byly součástí mě samé.

Probudila jsem se. Stále jsem ležela v pozici, ve které mě pohltila nevědomost. Protáhla jsem se a zadívala se na budík. Červená čísla blikala a oznamovala něco po půl třetí. S námahou jsem se vyškrábala na nohy a dobelhala se ke skříni. Převlékla jsem se do pyžama a slavnostně opovrhovala osobní hygienou. Padla jsem zpět na postel a raději nepřemýšlela nad významem snu.

„Bello. Bellinko. Vstávej, už je dvanáct,“ šeptal mi táta do ucha.

„Cože? Proč jsi mě nevzbudil dříve?“

„Vypadala jsi tak roztomile.“

„Aha.“

„Dole máš nachystanou snídani.“

„Díky.“

„Jedu na ryby. S Billym. Vydržíš to tady sama?“

„Jasně. Uklidím, vyperu, vyžehlím, uvařím, utřu prach.“

„Moje holka. Ale neztrhej se. Stačí jen úklid, se zbytkem ti pomůžu, až se vrátím.“

„OK. Uvidím, jak mi to vyjde,“ usmála jsem se na svého milovaného tátu. „Mám tě ráda, tati. Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem a objala ho.

„Já tebe taky, Bellinko, buď opatrná.“

„Neboj se.“

„Ty taky nemusíš mít strach.“

„Užij si to,“ houkla jsem za ním ještě, než za sebou zavřel dveře.

„Rozkaz, madam,“ zasalutoval ve dveřích, a pak je zavřel.

Vstala jsem a rozeběhla se do koupelny. Vlezla jsem pod sprchu a užívala si provazce vody stékající po mém ztuhlém těle. Vlasy jsem si ovázala osuškou. Můj pohled se zasekl na vaně. Jé, já zapomněla. Musím si užít naši překrásnou vanu!

Psychicky jsem se připravovala na horkou lázeň a systematicky do sebe naházela snídani, vlastně už oběd. Uklidila jsem po sobě a pár minut věnovala i obýváku a kuchyni celkově. Hodila jsem prádlo do pračky, zapnula šetrně praní a vyskákala po schodech nahoru.

Našla jsem nějaký kartáč a chystala se pořádně vymydlit vanu. Nachystala jsem i čisticí prostředky a hadr. Čistila jsem a drhla. Tu vanu nikdo nepoužil snad od postavení tohohle domu. Po skončení mého úsilí napouštím vodu. Naliju tam nějakou tu pěnu. Zaběhla jsem si pro vonné tyčinky. Voda je horká a pokrytá silnou vrstvou pěny. Už se nemůžu dočkat setkání pokožky s vodou.

Zahleděla jsem se na tu krásu a vůni. Ale něco tu stále chybí. Už vím! Otevřu si střešní okno. Trocha čerstvého vzduchu smíchaného s vůní santalového dřeva. Jupí!

Vylezu na okraj vany. Musím se pořádně natáhnout. Pořád to nejde. Posunu se trochu dál.

„Sakra!“ vykřikla jsem.

Natahuju se ještě víc a… Smekla se mi noha. Hrana byla mokrá a mě podjela noha. Najednou jsem padala.

Padala jsem do tmy.

Cítím se nějak slabá.

Bolí mě hlava.

Vidím rozostřeně.

Poslední pohled z okna. Poslední pohled na pěnu barvící se do ruda.

Tohle má být konec?

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 9. kapitola: