Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 1. kapitola

21.12.2012 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 9294×

Vyběhla jsem troje schody až na půdu, kterou obýval Conor. Nic jsem nestíhala – tahala jsem za sebou kalhoty na vyžehlení a česala si vlasy za pochodu.

„Conore! Musíš vstávat, broučku,“ zabroukala jsem na něj a klepala do dveří. A nic. Rozrazila jsem dveře a viděla toho nazrzlého andílka, spícího ve své posteli ve tvaru formule. Měl tam dokonce uvedené sponzory a spokojeně podřimoval v kokpitu. „Vstávat,“ zavelela jsem té malé kopii Edwarda. Krásnější dítě na světě nenajdete. Měl dokonce stejně neposlušné, rozcuchané vlasy jako jeho otec a dva temně zelené, zářivé smaragdy v očích, co měl prý Edward za lidského života.

„Conore.“ Zatřásla jsem s ním, protože v tuhle ranní hodinu už lítal po baráku, anebo mi skákal po hlavě v posteli. Zamrkal dlouhýma řasama a já mu je, sakra, záviděla. Marně jsem se jich snažila docílit kleštičkami a řasenkou.

„Melo!“ křikl na mě a schoval se pod deku s chichotem. Malá poznámka – stále mi ještě nikdo neřekl, proč mi tak říkají. „Do kokpitu smí jen závodníci,“ křičel a rval se se mnou o deku. Bylo to sedmileté dítě, ale já jsem neměla šanci. No, nahmatala jsem nějakou krabičku. Vytáhla jsem to zpod deky z boku a ukázalo se, že je to růžový notebook.

„Kdes to vzal?“ zeptala jsem se, protože jeho notebook jsem mu včera sebrala, aby na něm neřádil až do dvou do rána, a pak tu ještě v sedm nepochrupkával.

„Sarah,“ odpověděl a s ďábelským, ale zároveň roztomilým smíchem se držel lemu deky a posmíval se bůhví komu.

„Ten malý parchant! Já tě zabiju, Conore!“ ječela Sarah a já v poslední chvíli skočila před Conora. Sarah mi narazila tím svým kamenným tělem do mé hrudě a já padla na kapotu formule s vyraženým dechem.

„Mela je mrtvá,“ oznámil Conor a rozhodně nesmutnil.

„Není mrtvá. To neslyšíš, jak jí tluče srdce? A vrať mi to, ty idiote!“ zařvala na něj a začali se spolu přetahovat o ten počítač, zatímco já se pokoušela chytit dech.

„Idiot!“ opakoval Conor a rozpustile se chichotal. Konečně jsem se narovnala a rozhodla se tuhle debatu ukončit, i když se mi ještě točila hlava.

„Okamžitě toho nechte! Sarah, buď rozumná,“ prosila jsem tu prskající, vrčící puberťačku, které jsem byla úplně a doslova u řiti. Přidala jsem se a tahala za notebook, protože v tom byl šílený chaos a já se nemohla zorientovat, a tak mě nenapadlo nic lepšího. Ještě dvakrát oba dva zatáhli a notebook od Applu s diamanty na vrchu, co dávaly dohromady jméno Sarah, byl na kusy.

„Super, Meluzíno,“ štěkla na mě a hodila svůj kus na zem. Zůstala jsem štronzo, když zmizela upíří rychlostí na místě, a hlavně jsem nechápala, jak zase došla k závěru, že za to můžu já. No, zapomínám, že všechno, co se jí v životě stane, je moje vina. To je její teorie.

„Bum!“ vypísknul Conor a naznačil rukama výbuch, když jsem začala sbírat kusy počítače ze země. Kabely z něho nebezpečně trčely a nechtěla jsem, aby si to ještě strčil do pusy. Potom jsem ho vážně dokázala navléct do košile a kalhot – všechno mu nakoupila teta Alice. Chtěla se montovat do šatníku i mně, ale to jsem odmítla. Nejprve zdvořile, no, ten skřet je pořádně drzý, když jde o šatní skříň, a tak jsem si musela dupnout. Možná i to přispělo k tomu, že mě nemá ráda, což mi bylo líto, protože vím, že je skvělá. Viděla jsem, jak se chová k Edwardovi, dětem a jeho bývalé manželce. A právě v tom tkví zakopaný pes. Já nejsem Julia.

„Sarah, jdeme pozdě!“ zahlásila jsem s jablkem v ústech a vstoupila jedním krokem na kraj obrovského pokoje, laděného do růžové a bílé.

„Pozdě jdeš ty. A tohle je můj pokoj,“ zamumlala z křesla, kde si v klidu četla Větrnou hůrku. Důvěrně jsem poznala ten obal, ale nedala mi příležitost, abychom ji někdy rozebraly. Nevěděla, že znám zpaměti osud Kateřiny a Heatcliffa. Ani se o to nesnažila.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem, protože pokoj Sarah byla přísně zakázaná zóna. Když jsem byla v jejím věku, tak jsem taky nemohla vystát kohokoliv ve svém pokoji. Jen se ten dotyčný podíval na práh a já už prskala. „Pojď se nasnídat,“ řekla jsem a vycouvala. Přiběhla jsem do kuchyně, kde Conor lítal okolo kuchyňského ostrůvku. Poznala jsem to podlé té rozmazané čmouhy bez tvaru. Opatrně jsem po něm sáhla a zastavila ho tak v jeho soukromých závodech. Posadila jsem ho na barovou židli a hodila před něj talíř.

„Táta tu není, ale my to spolu zvládneme,“ přesvědčovala jsem se. Jistě, že zvládneme. Vždyť to nejsou žádní kojenci, které jsem ani v životě nedržela v ruce. Jsou to prostě jen dvě inteligentní děti – jen trochu akční.

Otevřela jsem novou krabičku arašídového másla a napatlala ho na opečený toust, co vyskočil z toustovače. Dala jsem ho před Conora a odběhla k mikrovlnce, abych vytáhla Sarah kakao.

„Au!“ zahalekala jsem a poskočila bolestivě na místě, zatímco jsem si držela spálené prsty. Sarah si povzdechla a holou rukou to vytáhla a sevřela ve své nezničitelné ruce. Okázale prošla kolem mě a posadila se vedle Conora, který pořád civěl na svůj toust.

„Copak?“

„Máma mi z něj dělá letadlo,“ vysvětlil zkroušeně. Julia umí všechno. Stihne i udělat ráno svým dětem z toustu Boeing 777.

„Promiň, Conore. Letadlo neumím… Ale když jsem byla malá, táta mi z toho dělal autobusy,“ vysvětlila jsem mu, šťastná, že mu to umím kompenzovat, i když nemám vlastní děti, jak je mi neustále Julií a Edwardovou rodinou připomínáno.

„Jeden autobus, druhý,“ odříkávala jsem, když jsem toust krájela na úzké kvádry.

„On nikdy autobusem nejel,“ utrousila Sarah otráveně. Zvedla jsem k ní oči a pokrčila rameny.

„Ale sníst ho může,“ odvětila jsem. Napila se kakaa a znechuceně nakrčila nos.

„Nedala jsi mi tam krev,“ vyčetla mi a hodila to před sebe. Sprška mléka se vylila na mramor a já počítala v duchu do pěti. Má se počítat správně do desíti, ale na to já neměla čas a ani nervy.

„Bože, kaju se za to, že jsem zapomněla do snídaně dceři svého nemrtvého přítele nalít krev,“ zamumlala jsem si pod nos a tiše tak obdivovala absurdnost mé životní situace.

„Slyším,“ hlesla Sarah, když jsem jí do toho lila ze shakeru krev.

„Jak jinak,“ opáčila jsem. Vzala jsem skleničku, a když jsem zavadila pohledem o Conora, upustila jsem ji na zem. Sklo se roztřískalo a na nohy mi dopadlo mléko smíchané s krví a kakaem. Přiběhla jsem ke Conorovi, který měl šíleně napuchlé rty, rudé bělmo a dusil se.

„On je alergický?“ vyjekla jsem a strčila mu prsty do pusy, abych se podívala na nateklý jazyk. „Zavolej záchranku!“ zařvala jsem na Sarah, která zůstala na svého bratra v šoku zírat vystrašenýma, doširoka otevřenýma očima.

Edwardův syn v mé přítomnosti nesmí spadnout ani ze židle a on má alergickou reakci! Dobře. První pomoc. Položila jsem ho na záda a zvedla mu nohy. Dithiaden pod jazyk… Měla jsem vymeteno a ani se mi ještě nestačily sepnout slzné kanálky, jak jsem byla mimo.

Když konečně přijela záchranka, předala jsem jim ho a zavolala Edwardovi, který zase zavolá Julii. Odvážila jsem se doufat, že jí dojde, že jsem vážně nemohla tušit, že poloupíří dítě může mít na něco alergii, když v životě údajně ani nebyl nemocný. Bylo mi ze sebe zle. Edward odjede na dva dny do Los Angeles a jeho syna vezou do nemocnice, kde v životě nebyl. Já jsem vážně totální kráva. Vydupala jsem si, že je pohlídám a že se sblížíme… No a jak to skončilo? To by se Julii nikdy nestalo, protože ona byla prototyp perfektní matky. Jako vystřihnutá z katalogu.

„Edwarde, promiň. Mě to tak strašně mrzí,“ brečela jsme mu do košile, když přijel do nemocnice a k mé úlevě mě objal. Myslela jsem, že mě nebude chtít ani vidět, protože jsem mu málem zabila dítě.

„Nemohla jsi to vědět, Bello,“ odpověděl a políbil mě ledovými rty do vlasů. Pevně jsem ho sevřela a nemohla se nabažit jeho kamenného, voňavého těla, které odplavovalo všechen stres.

„Už je dobře… A co Conor?“ zeptal se. Odtrhla jsem se od něj a setřela si slzy, no, nestačila jsem je všechny pochytat.

„Carlisle si ho hned u vchodu převzal a nikoho k němu nepustil, aby… Však víš. Už záchranáři se tvářili divně. Je v pořádku. Už zmizel i otok díky tomu, jak se rychle hojí…,“ vyprávěla jsem mu chraplavě, a pak jsem se zadrhla, když jsem za jeho ramenem uviděla Julii. Hrudník se mi sevřel jako pokaždé, když jsem byla v její přítomnosti.

„Můj syn znal nemocnici jen z televize. Pak ho ty hlídáš dva dny a najednou v ní leží!“ zavrčela na mě a oči jí zčernaly. Snažila jsem se propadnout do země a shrbila ramena. Edward se přede mě obranně postavil, ale nebyl tam jen můj přítel, ale kus defenzivní upíří pozice.

„Belle je to líto. Nezhoršuj to ještě. Mohlo se to stát komukoliv z nás,“ mluvil za mě.

„Ta ženská naservírovala našemu synovi nejčastější alergen, aniž by se zeptala, jestli náhodou není alergický!“ prskla a upínala na něj své velké, hněvem uhelně černé duhovky.

„Julio, já jsem netušila, že když je poloupír, tak může...“ Zpražila mě pohledem.

„Aha. Takže on vlastně není člověk, tak proč by ses ptala? Ale mému synovi srdce bije!“

„Mami!“ vykřikla za námi Sarah a skočila Julii do náruče. Silně ji objala a Julia ji pohladila po blonďatých vlasech.

„Už jsem tady,“ zašeptala, jako kdyby ji osvobodila z pekla. Julia byla nevlastní matka Sarah, ale jejich vztah byl stejně pevný, jako kdyby byl pokrevní. Ani krev nezaručuje u lidí zdravý rodinný vztah. Edward mi upíří pouta mnohokrát omílal o hlavu, abych pochopila, že u nich je to jiné a silnější.

„A co já?“ zeptal se Edward a pustil moji ruku, když se k němu Sarah obrátila a vrhla se na něj. Bylo to nádherné pozorovat, protože Edward byl úžasný táta, ale zároveň mi to taky brnkalo na nervy, protože v jeho přítomnosti byli Conor a Sarah dva andílci, ale jakmile byli z jeho dosahu, byli to dva malí Jidáši, co mě chtěli dostat do cvokárny. I přesto jsem se snažila se s nimi sblížit a strašně moc jsem chtěla, aby mě měli rádi a aby se mi svěřovali se svými starostmi. Nechtěla jsem být jejich matka – tu už měli, ale kamarádka, přítelkyně a ta, za kterou se nebudou bát přijít, až budou potřebovat radu.

To už se ve dveřích objevila i Esmé. Přiběhla k nám a objala Juliu. Poplácala ji po zádech a na mě se jen usmála. No, já jí dostala vnuka do nemocnice, zatímco Julia jí jednoho dala. Ani jsem neremizovala, ale tvrdě prohrála.

„Kde je?“ chtěla vědět Esmé.

„Jdeme za ním,“ odpověděla Julia a prošla kolem mě bez pohledu. Edward se ke mně obrátil a stiskl moji ruku.

„Musím ho vidět,“ řekl a chtěl mě brát s sebou. Vysmekla jsem se mu a díky hladké kůži to šlo snadno.

„Já… Já zůstanu tady,“ hlesla jsem radši, protože teď tam byla rodina a všichni mi dávali neustále najevo, že do té já nepatřím. Edward se smutně usmál a políbil mě na hřbet ruky. Usmála jsem se tomu gestu a nechala ho jít. Jako hromádka neštěstí jsem se zhroutila v čekárně na židli a utápěla se ve vině. Edward mi věřil a já ho zklamala. Nevím, co bylo horší. Že jsem způsobila malému dítěti šok, anebo zklamala Edwardovu důvěru, která pro mě byla vším.

Zvedla jsem hlavu, když se čekárnou rozneslo uši rvoucí pískání. Ohlédla jsem se a spatřila ve dveřích hlavu Emmetta. Naznačoval mi, ať pohnu kostrou k němu. Zvedla jsem ze sedadla a utíkala k němu, protože sestry ho už pohoršeně okřikovaly.

„Můj otec je Carlisle Cullen. Řekněte mu, že jeho syn ruší klid v nemocnici,“ vzkázal jim se smíchem a já ho vytáhla ven dřív, než stačí něco vyvést. Tak tohle byl jediný člen rodiny Cullenů, ještě s jeho bratrem Jasperem, co mě brali právě jako tu rodinu a Edwardovu partnerku.

„Ahoj. Jdeš za Conorem? Má na pokoji celkem plno…“

„Prosím tě, Conor to přežije. Je to napůl upír. Napůl nezničitelný trpaslík,“ odvětil a vzal mě kolem ramen.

„Jo, to jsem říkala taky,“ hlesla jsem. Bylo mi jasné, že to Julia slyší, ale Emmettovi to vrásky nedělalo.

„Jsem slyšel až na parkoviště, jak tě zase zjebala moje ex švagřinka,“ dodal a já zakroutila vyděšeně hlavou, aby toho nechal. Nerada bych, aby mi pak jedním sevřením dlaně rozdrtila obratle. Věřila jsem, že kvůli Edwardovi si svoji náturu pořádně hlídá, ale nikdy nevíte, kdy jednomu upírovi, a ještě k tomu matce, rupne v bedně.

„Zajdeme si na kafe. Potřebuješ ho, Bello. Jsi bílá skoro jako já,“ osvětlil mi stav mého pigmentu a otevřel mi dveře od auta.

„Vždyť kafe nepiješ,“ zamumlala jsem nešťastně, když se posadil vedle mě na sedadlo a vystartoval s Hummerem z místa.

„Ale ty ano. Kdybys to slyšela, co to dělá, když ti to teče do žaludku a tam se to rozprskne,“ vyprávěl nadšeně. Zakroutila jsem hlavou. Tohle bylo šílené. Na začátku mého vztahu s Edwardem, kdy už jsem věděla, co je zač, jsem myslela, že musí natahovat ucho, aby slyšel daleko, ale on neslyšel jen daleko, ale až na dálnici, která byla kilometr od domu. A rozhodně nic nemusel natahovat. Zaslechl každou kravinu a všechno od sebe mohl oddělit do vrstev. Byla to jedna z největších překážek v našem vztahu – zvyknout si, že slyší všechno. Musela jsem se podle toho zařídit a nechovat se v domě jako člověk.

V kavárně jsem do sebe klopila capuccino, protože kafe nesnáším. Už z toho pachu se mi zvedal žaludek a to capuccino nebylo o nic lepší, ale byla jsem v takovém psychickém rozpoložení, že mi to bylo jedno.

„Ona není kráva,“ řekl znenadání Emmett.

„Kdo?“

„Julia. Je to dobrá ženská, ale má toho hodně za sebou. Pořád se bojí o Conora a Sarah kvůli Volturiům a hodně ji vzal rozvod. Je to už čtyři roky, ale když jsi upír, jsou to čtyři vteřiny,“ vysvětlil. Přestala jsem lámat párátka, která za nic nemohla, a stáhla ruce ze stolu s povzdechem.

„Vždyť já vím, že je skvělá. Je to úžasná máma, ale mě z nějakého důvodu nemůže vystát. Nikdy jsem jí nedala záminku k tomu, aby mě nesnášela. A já... Já se tolik snažím. Tak moc,“ vydechla jsem zlomeně.

„Ty nevíš, proč tě nemůže vystát?“ zeptal se s pozdviženým obočím.

„Ne,“ odpověděla jsem nechápavě.

„Ty máš Edwarda. Máš to, co ona neměla, a to jeho lásku. Víš, oni byli taky ze začátku sehraní a už to skoro vypadalo, že z toho něco vážně bude, ale Edward to u ní nezapíchnul. Až u tebe. A taky jsi mladší. To ženské štve,“ narážel na mých třiadvacet let, zatímco Julia zemřela skoro ve třiceti. Jeho slova se mi vsakovala do mozku a musela jsem uznat, že na tom něco je.

„Ale já se Edwarda nevzdám. I kdybych měla Sarah sehnat aligátora…“

„Říkala jsi Edwarda. A najednou jsi v zoo se Sarah,“ divil se.

„Sarah je Edwardova dcera. Musím si ji získat…“

„Vykašli se na získávání teenagera. Ty nezíská nikdo,“ přerušil mě.

„Ne. Já musím. Nerozumíš tomu. Je to něco jako pro chlapy věc cti.“ Vypnul hruď a bouchnul se do ní pěstí. Prásklo to a všichni se po nás otočili.

„Tak do boje,“ souhlasil.

„No, neber to tak akčně, ale do boje,“ přitakala jsem a pozdvihla šálek na připití. Edward je celý můj svět a já jeho, ale do toho jeho patří i Sarah i Conor. Aby se naše dva světy mohly jednou provždy protnout, musím ten svůj přetvořit do podoby toho jeho. Nevzdávám se Edwarda a přežiju dvě nesnesitelné upíří potvory a navrch ex manželku, co mě chce roztrhat. Doufám, že to přežiju ve zdraví.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 1. kapitola: