Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 3. kapitola

08.01.2013 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5337×

Edward

Má bývalá manželka mě pozvala na večeři do restaurace. Ta věta byla pro upíra dost pofiderní. Upíři nemají ex manželky a nechodí do hospody. Netuším, co to do té ženské zase vjelo, ale chtěl jsem to mít rychle za sebou. Není žádné tajemství, že se nemůžeme vystát. Naše názory se rozcházely, a to dost. Hlavně, co se týká našich dětí. Ti dva úžasní tvorové, co tvoří mezi námi nezničitelné pouto.

Zaparkoval jsem před restaurací Astona a zamknul ho. Byla tu dřív. Po rozvodu už opět slečna dochvilná. Teď to budu mít zase na talíři.

Seděla u stolu s rukama pod bradou, ani se nehnula. Gentlemani u vedlejšího stolu se odhodlávali nelidsky krásnou ženu oslovit. Jejich plány jsem zmařil a naprosto pohřbil, když jsem se posadil tiše naproti ní. Pánové neví, že si ji můžou celou nechat.

„Julio,“ pozdravil jsem ji a snažil se tak už od začátku držet konverzaci na kultivované úrovni. Aby pak nezačaly lítat příbory, stoly, židle a nakonec i lidé, jako za časů našeho neslavného manželství.

„Edwarde,“ usmála se kysele. „Vítej.“ Co bych dal za to, občas jí vidět do hlavy. Nemuseli bychom tu teď předvádět divadlo, protože ona je příliš teatrální. Zvedla ke mně konečně oči – odtrhla se tak od jistě lákavého, jídelního lístku.

„Julio, můžeš mi vysvětlit…,“ nedokončil jsem to, protože přicupital číšník s lahví šampaňského v ruce, aby nám nalil. Měl od Julie nařízené, aby až přijde nepříjemný, zrzavý chlap, naplnil nám naše skleničky. Mohli jsme pokračovat na upíří frekvenci, ale ona mu začala diktovat, co si dáme.

„Dvakrát talíř mořských plodů,“ objednala pro oba. Milé.

„Mám na mořské plody alergii,“ zasyčel jsem.

„Jsem si jistá, že to přežiješ. Děkuji,“ špitla číšníkovi a naznačila mu rukou, ať zmizí.

„Co je důvodem téhle komedie? Proč se nesejdeme v lese jako normální upíři?“

„Protože já s tebou nechci lovit. Nechci s tebou dělat nic, co je pro náš druh přirozené, poněvadž si nepřipouštím, že máme ještě něco společného, kromě našich dětí,“ přecedila skrz zuby. Když si vzpomenu na chvíli, kdy jsem tuhle krásnou, výjimečnou ženu potkal a myslel, že s ní chci trávit svojí existenci… Byli jsme mladí – já stále jsem, ale tu chybu už nikdy, díky Belle, neudělám – a než jsme stačili přijít na to, jak šíleně rozdílní jsme, narodil se Conor. Přirozeně jsme se vzali. A po pěti letech pekla, kterému rádi někteří přezdívají manželství, jsme se rozvedli. Jsou věci, za které Juliu uznávám, a má nespočet mých díků, a to, že mi dala syna a mojí dceři matku, kterou předtím nikdy neměla. Jen krvavou, rozmazanou vzpomínku umírající Sereny na porodním sále v našem domě – to jí výchovu a lásku nedá.

„Nemuseli jsme lovit, ale taky ne sedět v restauraci, kam absolutně nepatříme. Takže k věci – proč jsem tady?“

„Naše dcera, Edwarde. Vzpomínáš si? Jmenuje se Sarah.“

„Nech si ten sarkasmus, když mluvíš o Sarah. To mě vážně vytáčí.“

„Víš, co vytáčí mě? Jak si tu holku necháš dělat, co chce. Dovedeš si představit, co z ní vyroste, pokud budeš její excesy dál podporovat?“

„Ale prosím tě, nebuď směšná. Sarah vyrůstá jako každé normální dítě, a to jsme přesně chtěli…“

„Tak Sarah vyrůstá jako každé normální dítě. Kolik je její kapesné?“ No, tak tohle byl vážně hrozný argument.

„A proč by ty peníze nemohla dostat? Mám bezedné účty po celém světě, tak komu to mám dát jinému, než svým dětem? A pro tebe jsou snad peníze nějaká životní hodnota? Jsou to jen cáry papírů…“

„Lidé s oblibou říkají, že zdraví je to nejdůležitější, ale bez peněz už dneska nemají ani tu kvalitní, zdravotní péči a jídlo. A bez toho není zdraví…“ Naklonil jsem se, připraven chrlit síru.

„Moment! Proč se tu teď bavíme o lidech? Co s námi mají jejich hodnoty společného? My nejsme lidi!“

„Ale Sarah je člověk!“ zařvala na mě a bouchla do stolu. Všichni se po nás otočili a já chytil desku zespoda, abych ji zajistil. Nebezpečně zapraskala a byla zcela určitě vážně poškozená.

Beze slova a dechu jsem čekal, dokud její oči zase nenaberou světlý odstín.

„Uklidni se laskavě. Tvojí zásluhou máme publikum, tak se podle toho chovej.“ Jenže hruď jí vibrovala dál, a to s čím dál větší intenzitou. „Julio?“ dožadoval jsem se dál její kontroly. Už to přestávala být legrace, protože nasávala lidské pachy kolem nás víc, než bylo nutné.

Chňapl jsem po jejím zápěstí ruky, kterou měla položenou na stole. Vedle šampaňského jsem pohodil sto dolarů a ji táhnul ven dřív, než bude průser.

Do cesty se mi postavil idiot od vedlejšího stolu, co ji chtěl sbalit, a teď se rozhodl hrát si na hrdinu. Neměl ani zdání, jak by mu potom Julia poděkovala.

„Myslím, že dámu byste takhle neměl odvléct od stolu.“

„A já myslím, že bys měl okamžitě odstoupit z cesty, protože jinak ti zlámu všechny hnáty a narvu ti je do chřtánu,“ zašeptal jsem mu do tváře hlasem ledovým a ostrým jako žiletky. Chlupy na zátylku se mu zježily a on se přikrčil. Poslechnul. Samozřejmě.

Vytáhl jsem Juliu před restauraci a tvrdě ji opřel o cihlovou zeď. Na ulici byla tma a relativně ticho.

„Já jsem nevěděl, že máš takový problém se sebeovládáním,“ přiznal jsem, v šoku. Vždyť by to tam mohla rozmetat na kusy jen kvůli jedné, malé šarvátce. Bylo jí pět let a existovala na krvi zvířat a stejně vybuchla.

„Nemám. Jen si mě rozčílil. A nesahej na mě!“ sykla a odstrčila mě od sebe, protože jsem ji držel za ramena.

„Spal mě za to, že jsem ti právě zachránil zadek!“

„Zpět k Sarah,“ odsekla. Oči znovu nabyly zlatého tónu. Aspoň, že tak.

„Jak si přeješ. Já ti teď něco povím, Julio. Sarah v sobě má možná lidskou stopu, ale ať se nám to líbí nebo ne, upíří geny jsou mnohem dominantnější. Takže dokud bude stříkat po spolužácích pepřák a netrhat jim hlavy, budu šťastný. Uvědom si, jak je tohle křehké. Ještě k tomu v pubertě. Lusknutím prstu by mohla o svoji lidskost přijít. Obzvlášť naše dcera, která v sobě toho člověka v sobě nenávidí.“

Bella

„Kurva, já se na to vykašlu!“ pouštěla jsem nervy na procházku. Nejen, že jsem viděla právě Edwarda s Julií, jak se k sobě důvěrně naklánějí, ale ještě jsem nabořila auto. Citroën hlasitě houkal na celý blok a mně to drásalo už tak narušené nitro. Bouchla jsem čelem o volant a sbírala sílu k tomu, abych vystoupila. Nakonec mě k tomu nakopnul Gary Hastings, který bydlel pod námi, a ten modrý plech na čtyřech kolech mu patřil. Vyběhnul z domu v růžovém županu a papučích. Buď to nosí normálně, anebo je tak mimo, že si vzal omylem župan manželky.

Vylezla jsem ven, připravená čelit salvě nadávek. Už při běhu lomil rukama.

„Swanová, vy příšerná osobo!“ štěknul. No, tak to bylo ještě celkem na úrovni. Čekala jsem na oslovení jako kráva. Možná se bál Edwarda. Ten zanechal na lidech stopu.

„Já se omlouvám, pane Hastingsi. Všechny škody vám samozřejmě uhradím,“ zamumlala jsem ustrašeně. To jsem celá já. Edward mi někdy říká kočka, ale drápky vytáhnout schopná nejsem. Jestli vůbec nějaké mám.

„To si pište, že uhradíte! Čím mám jet ráno do práce?“ pěnil a ohnutý v pase si prohlížel proražený předek auta. Katastrofu ještě zvýrazňovaly světlomety mé Kii.

„Autobusem?“ zkusila jsem. Chtěla jsem pomoct, ale jen jsem to zhoršila.

„Tak vám děkuji za radu, slečno Swanová. Ženská za volantem – to je rozsudek smrti!“ A jéje. Chlapi a řeči o progesteronu v autě. To bude nadlouho.

Ale on se zarazil uprostřed další věty a stáhnul ruce, kterými do teď divoce gestikuloval, k tělu.

Podívala jsem se za sebe, kam kulil oči, abych taky viděla, co ho upoutalo. Spatřila jsem bílou pokožku s pár chloupky, která ve tmě matně zářila – Edwardova hruď v polo tričku a saku.

„Dobrý večer, pane Hastingsi,“ pozdravil ho medově Edward. Tenhle druh medu ale lidi, se kterými nesloužil a nevyznal jim věčnou lásku, děsil. Bylo to ticho před bouří. Vzal mě kolem pasu a já byla ráda, že tu mám svého ochránce. I když jsem na něj byla naštvaná a podezřívala jsem ho z nepravosti. Co tam s tou Juliou dělal, a z jakého důvodu se o tom zapomněl zmínit? A hlavně – proč se k ní tak nakláněl? Skoro to vypadalo, jako kdybych viděla poslední sekundu před líbáním.

„Byl by dobrý, pane Cullene, kdyby mi vaše přítelkyně nepřeválcovala auto.“ Edward se přes jeho rameno podíval na ťuklý Citroën.

„Takhle vypadá převálcované auto? Zajímavé. Ještě teď vám ho odvezu do opravny a ráno ho tu budete mít, aniž byste poznal, že ho kdy má přítelkyně nechtěně ťukla při parkování, protože tu bylo málo místa a vaše nárazníky zasahovaly do našeho reservé.“ Hastingsovi sklaplo. Němě otevíral ústa k odpovědi jako ryba. Edward natáhnul ruku, že chce klíče. Ten byl mimo, a tak sáhnul do kapsy svého roztomilého župánku a podal mu je. Edward je sbalil do pěsti a sehnul se ke mně.

„Do hodiny jsem zpátky,“ slíbil. To by měl. Máme o čem mluvit.

„Teď už budou mít všude zavřeno…“

„Jsem Edward Cullen,“ přerušil moje obavy.

„Jasně,“ přitakala jsem, už zcela v obraze. „Takže to nejspíš opravíš za minutu v lese.“

„Ne. Za minutu ne. Ještě musím vyměnit světlomety.“ Dal mi dlouhou, ale přesto příliš krátkou pusu na čelo, nastoupil do Citroënu a rozjel se pryč. Bez techničáku, funkčních světel a autem po bouračce…

Hastings zmizel s nespokojeným mručením v domě a já se odvážila za ním až potom, co kabina výtahu odjela.

Doma jsem konečně nalezla zdroj tepla a světla a šla rovnou do kuchyně, abych tuhle neveselou, noční příhodu zapila. Otevřela jsem jedno křídlo lednice a vyndala z poličky dveří pivo. Potřebovala jsem, aby mi slehlo.

Dveře jsem zase zavřela.

„Kriste pane!“ vřískla jsem, když za nimi stál Conor a vystavoval v širokém úsměvu bílé zoubky. Nutno dodat, že poloupíří děti neměly mléčné zuby… Ty by jim asi u trhání masa a kůže nebyly moc užitečné. Navíc Conor má zálibu v kousání do kovových součástek. Ten mi toho zničil.

„Čau, Melo,“ pozdravil mě, jako kdyby se nechumelilo. Ruce měl za zády a kýval se vesele ze strany na stranu.

„Nazdar. Jak ses sem dostal? A co tady děláš?“ vychrlila jsem na to dítě otázky. Ukázal mi klíče a řekl – Sarah. Jak jinak. „Počkej, až maminka zjistí, že jsi utekl!“ hrozila jsem mu. Ale ten jen pokrčil rameny.

„Máma není doma. A Sarah taky ne. Šla oknem a řekla mi, že se máma vrátí, až bude velká ručička na dvanáctce. Pak už tam byla ale podruhé, a tak jsem šel k tátovi.“ Takže Julia je bůhví kde a domů se ještě nevrátila? No, nic se jí stát nemohlo, tak o co jde? Ale ta se mnou asi nepůjde na kafe, aby mi o své dobrodužné noci vyprávěla.

Vzala jsem Conora do náruče a odnesla ho nahoru – do naší ložnice. Pod kabátem měl pyžamo.

„Umím si boty sundat sám,“ upozornil mě, když jsem mu začala rozvazovat tkaničky.

„Conore, už nikdy nechoď nikam sám! Nikdy!“ Uložila jsem ho a přetáhla přes něj deku. Pak jsem ze stolku sebrala mobil a vytočila Juliu. Ale nic. Aspoň jsem jí napsala zprávu, že Conor je u mě a Edwarda, v pořádku. Potom jsem i napsala sestře roku Sarah, aby se o bratra nebála, až se vrátí z párty. Kdybych byla svině, nechám ji, aby se v tom pořádně vykoupala.

Ve dvě ráno, po dvou pohádkách a jednom pětiminutovém vtipu z dílny Conora, který nakonec vtipem vůbec nebyl, ale já se zasmála, aby měl radost, mi přišla esemeska. Vzbudilo mě to a já si hned uvědomila, že Edward tu měl už dávno být.

Vyskytl se problém. Vrátím se zítra. Miluju tě.

Vyskytl se problém? No, to teda. On se domů nevrátil, Julia se domů nevrátila… Matematiku z duše nenávidím, ale zvládnu vypočítat něco tak triviálního. Jedna plus jedna jsou dvě. Závěr je jasný.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 3. kapitola: