Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 1. část

23.04.2009 (23:54) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4234×

   Vykoukla jsem z okna, svítá, i když ne že by to tady bylo vidět. Obloha byla zamračená, už když jsme sem přijeli. Mám ráda slunce, i když pak nesmím vyjít mezi lidi, má kůže se totiž třpytí a lidé by poznali, že jsem jiná. Ale mně to nevadí, jsem naopak ráda sama, nemůžu si dovolit někoho k sobě blíž pustit, jeho ztráta by asi pak hodně bolela.
„Sarino!"zavolala na mě Mia, má matka, zezdola.
„Už jdu."řekla jsem, bylo mi jasné, že mě slyší. Oblékla jsem si jeany a černé přiléhavé tričko, ve kterém vynikne moje bledá pleť. Lehce jsem si pročísla své černé vlasy a vešla ještě do koupelny, kde jsem se trošku namalovala. Pak jsem sešla dolů, kde už na mě čekala Mia.
„Sarino, dávej ve škole na sebe pozor, nebyla bych moc ráda, kdybys někoho zabila hned první den."řekla mi a podala mi tašku.
„Ale Mio, trochu důvěry. Sice nejsem moc nadšená, že mě nutíte tam vůbec jít, ale víš moc dobře, že jsem se podřídila vašemu rozhodnutí."smutně jsem se usmála. Vůbec se mi do školy nechce, nechci být zářivou hračkou a objektem zájmu těch ubohých lidských kluků, kteří ještě ani nedospěli. I když se mi tam nechce, Mia s Liamem si myslí, že bych konečně měla dodělat střední školu, kterou jsem nikdy za svou existenci nedodělala, a já se musím jejich přání podřídit, to jediné jim asi dlužím.
„Já ti důvěřuji, kdybych si nemyslela, že to zvládneš, nepouštěla bych tě tam."usmála se na mě povzbudivě.
„Já vím."pokusila jsem se na ni upřímně usmát, ale moc mi to nešlo. Má averze vůči škole, která mě čekala, ještě rostla.
„Tak jeď, ať nepřijdeš hned první den pozdě."povzbudivě se usmála a hodila mi klíče od auta. Klíče jsem chytila v klidu, viděla jsem jejich trajektorii. Vzala jsem si na sebe bundu, abych nebyla tolik nápadná. Kdybych si vykračovala jen v tričku uprostřed podzimu, asi by to nebylo to nejlepší. Vyšla jsem před dům a nastoupila do svého autíčka. Temně rudá Audi TT pod mou nohou lehce zavrněla a dala se do rychlého pohybu. Vyjela jsem od našeho domu ukrývajícího se v lese blízko městečka jménem Salem ve státě Oregon přímo k místní škole. Cesta mi zabrala asi deset minut, sice jsme bydleli pár kilometrů od něj, ale dopravní předpisy jsem nikdy nedodržovala. Parkoviště před školou bylo už mírně zaplněné, ale místo k parkování jsem našla snadno. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila jsem. Několik kluků na mě ohromeně zíralo. Jak jsem říkala, jsem pro ně jen nová zářivá hračka. Doufám, že brzy pochopí, že u mě nemají šanci, nerada bych jim něco zlomila. Rozhlédla jsem se po parkovišti a zhodnotila jsem, že moje auto je jedno z mála, které vypadá k světu. Zamkla jsem ho a odešla jsem směr místní kancelář. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vstoupila jsem dovnitř. Za pultem se krčila menší postarší paní, která si něco zapisovala do svých papírů.
„Dobrý den."pozdravila jsem ji s úsměvem. Jakmile uslyšela můj hlas, vzhlédla a oči se jí rozšířily.
„Dobrý den, slečno..."odpověděla.
„Sarina Ryanová. Jsem tu nová."usmála jsem se.
„Ah, to jste vy, už na vás čekáme."řekla mi a začala se prohrabovat v papírech. „Tady máte rozvrh hodin a plánek školy." Podala mi papíry.
„Děkuji. Nashledanou."rozloučila jsem a vyšla jsem z kanceláře. Její krev nebyla moc lákavá, to bylo možná tím stářím. Ve třídě to asi bude těžší. Podívala jsem se na rozvrh a zjistila jsem, že mám mít angličtinu v učebně 33. Podívala jsem se do plánku a začala ji hledat.
„Ahoj. Ty jsi ta nová, co? Já jsem Justin."vytrhl mě z myšlenek asi šestnáctiletý chlapec s černými vlasy, který mi podával svou ruku na pozdrav, já ji nepřijala. Nechce se mi mu vysvětlovat, proč mám tak studený ruce. Po chvíli ji stáhnul.
„Hm, Sarina."odpověděla jsem mu a zadívala se ještě jednou do plánku s touhou, aby Justin šel zpátky odkud přišel a mě si nevšímal. To se mi nevyplnilo.
„Nechceš poradit?"zeptal se s nadějí v hlase.
„Ani ne. Učebna, kterou hledám, je támhle."ukázala jsem na druhou stranu chodby a vydala se tím směrem. Justin zůstal za mnou ohromeně stát, když já už vcházela do své učebny. Do nosu mě udeřil ostře kořeněný pach lidské krve, který byl tak lákavý, ale dalo se to vydržet. Skrz ten lidský pach ke mně ale dolehl i pach upíra, což mě překvapilo, nečekala jsem, že už tu nějací jsou. Rozhlédla jsem se po učebně a v zadní lavici seděl on. Podle vzhledu osmnáctiletý chlapec s černými vlasy a jemnými rysy, zlato-hnědé oči jasně vypovídající o stylu stravování a s bledou pletí, která ke mně přímo vykřikovala, že je upír. Odtrhla jsem od něj oči a podívala se na profesora, který mě zálibně sledoval.
„Dobrý den, jsem nová studentka Sarina Ryanová."usmála jsem se na něj.
„A-ano, Vím o vás. Támhle vedle Deacona je poslední volné místo."ukázal mi na místo přímo vedle upíra. Takže Deacon.
„Děkuji."usmála jsem se na profesora, kterému okouzlením vynechalo srdce a šla se vedle toho upíra posadit. To bude zajímavá hodina.
Sedla jsem si na své místo a profesor začal svůj výklad. Kromě výkladu se nedělo nic, Deacon na mě ani nepromluvil a já na něj. Když vtom jsem ucítila na svou mysl tlak. Předpokládala jsem, že na mě něco zkouší, ale díky mému štítu nedokáže proniknout až k mým myšlenkám.
„Nech toho."sykla jsem potichu na něj.
„Čeho mám nechat?"zeptal se nechápavě.
„Snažíš se mi dostat do hlavy. Cítím ten tlak a nikdo jiný z téhle třídy podle mě nemá takové schopnosti jako upíři."odpověděla jsem mu prostě.
„Ty to cítíš?"zalapal po dechu.
„Ano. Cítím, co takhle kdybys toho nechal? Nebo tě k tomu mám donutit?"zavrčela jsem potichu na něj. Nesnáším, když na mě někdo bez varování útočí.
„Omlouvám se, chtěl jsem o tobě něco zjistit, zda jsi hrozba pro mou rodinu či ne."zašeptal a tlak zmizel.
„Stačilo se zeptat."opáčila jsem mu a zaposlouchala se do výkladu. Lezl mi strašně na nervy, s mou výbušnou povahou bych na něj s radostí zaútočila i ve třídě plné lidí, ale místo toho jsem se snažila uklidnit nudným výkladem. Snaha se uklidnit mi zabrala celou hodinu, když zazvonilo, sklidila jsem si věci a chtěla jsem odejít z místnosti, ale on mě zadržel.
„Neodpověděla jsi mi."řekl mi.
„Nezeptal ses."odsekla jsem mu.
„Zeptám se. Sedni si na obědě k našemu stolu, prosím, myslím, že bychom měli pár věcí probrat."oznámil mi a já jen přikývla hlavou. Pak už jsem konečně odešla z místnosti.
   Procházela jsem chodbou k další učebně a při tom na mě snad skoro každý zíral. Holky s žárlivým pohledem, kdežto kluci s chtivým. Otravovalo mě to, přímo to nesnáším, protože v každém městě to bylo vždy stejné. Pokaždé jsem pro ně byla jen tou přitažlivou nádobou, po které mohli jen toužit ale ne vlastnit. Mě nikdo vlastnit nebude.
Vešla jsem do učebny chemie a pozdravila se s profesorkou. Ta mě usadila vedle další upírky. Kolik jich jen tu je? Tahle byla menšího vzrůstu s krátkými tmavě hnědými vlasy a elfím obličejem.
„Ahoj."usmála se na mě mile.
„Ahoj."odpověděla jsem jí tiše a ne tak nadšeně jako ona.
„Já jsem Alice."představila se mi stále nadšeně. Z čeho mohla být tak nadšená? Ten druhý si mě chtěl proklepnout potichu, tahle to snad udělá i otevřeně.
„Sarina."odpověděla jsem jí.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?"tiše se zasmála.
„Tebe asi neučili nemluvit s cizími, co?"odsekla jsem jí.
„Ty už nejsi cizí, znám tvé jméno."usmála se vítězně.
„No to je pěkný, ale moc toho o mně nevíš, takže jsem stále cizí a může to i tak zůstat."usmála jsem se tentokrát já. Já si přeci vystačím sama, vždycky jsem si tak vystačila, nemám potřebu se zahazovat s jinými upíry.
„Tak mi o sobě něco pověz, ať už nejsi cizí."usmála se.
„To mě ani nenapadne."usmála jsem se tentokrát já.
„To je divný. Cullenová se baví i s někym jiným než jen s rodinou. Co se to asi děje? Proč si musela vybrat zrovna tu novou pěknou kost?"zasmál se někdo sklíčeně za mnou, pootočila jsem hlavou a zjistila jsem, že to byl Justin. Asi se ho dotklo, že jsem ho tak odbyla, dobře mu tak.
„Jak to tak slyším, tak se tu asi moc s lidmi nebavíš, co? Co tak náhlá změna?"zeptala jsem se sarkasticky.
„Tak ty nejsi člověk, ty jsi stejná jako já. A jak se říká, vrána k vráně sedá."usmála se. Tý asi jen tak něco nezkazí náladu, ale začínám mít chuť jí do toho úsměvu šlápnout.
„Škoda, že o to jedna z vran nestojí."procedila jsem mezi zuby.
„Ale jednou o to bude stát."mrkla na mě.
„To pochybuju."zamručela jsem.
„Já ne."zazubila se na mě.
„Proč mě to nepřekvapuje?"zeptala jsem se jí ironicky.
Diskuze by pokračovala určitě dál, kdyby konečně nezazvonilo.
„Tak na obědě."usmála se na mě a já konečně odešla z učebny. Kolik jich tady krucinál je? Během dvou hodin jsem narazila na dva, to by mohl být konečný počet, ne? Vstoupila jsem do další učebny a profesor mě posadil do volné lavice, konečně nebudu sedět s nějakým z upírů. Konečně budu mít klid od Alice, nebo jak se jmenovala. Prohlédla jsem si učebnu a nezachytila jsem pach upíra. To mě potěšilo a uklidnilo, potřebuju si to promyslet. Jsou tu upíři, podle všeho se živí jako my zvířecí krví a Alice se zdála být až moc přátelská. Ten Deacon se snažil chránit svou rodinu, snažil se o mě něco zjistit, sice špatným způsobem, ale snaha se většinou cenní. To Alice na to šla jinak, ale ze mě toho moc taky nedostala. Proč bych taky měla mluvit o sobě? Vždyť jsem se zařekla, že tu nebudu mít přátele, které bych pak stejně musela opustit. Ale co mít upíry jako přátelé? Před nimi bych nemusela mít tajnosti, vždyť oni mou pravou tvář znají, tedy v té základní upíří podobě. Před nimi bych se nemusela skrývat, ale nevím, jací jsou. Co když je jich tu víc a budou chtít mě s ostatními zabít? Z mých úvah mě vytrhlo zazvonění. Nesmím takhle o tom přemýšlet, musím vyčkat na oběd, kde se dozvím o nich víc.
   Přišla jsem do další učebny na hodinu historie, která byla poslední hodinou před obědem. Profesor si mě přeměřil a posadil mě na poslední volné místo, zase vedle Alice.
„Dlouho jsme se neviděly, co?"zašvitořila nadšeně.
„To máš pravdu. Nějak jsem doufala, že tě to nadšení přejde a ono asi nic, co?"opáčila jsem.
„Nebuď tak nabručená. Za chvíli tě představím rodině, tak bys mohla projevit trošku nadšení."řekla mi.
Zalapala jsem po dechu, sice jsem ho nepotřebovala, ale byl to reflex.
„Rodině? Kolik vás tu je?"zeptala jsem se a snažila jsem se nedávat najevo to mírné zděšení, které mě ovládlo.
„Nech se překvapit."usmála se na mě. Má chuť šlápnout jí do toho úsměvu rostla. Nečekala bych, že to je možný.
„Nechápu, jak někdo tak malý, jako jsi ty, může být tak otravný."prohodila jsem k ní sarkasticky.
„Jsi všímavá."usmála se.
„To bývám."pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na hodinky, do konce hodiny zbývá ještě dvacet minut. Celý den tak rychle utíkal a teďka se čas tak vleče.
„Copak? Nemůžeš se dočkat mé rodinky?"zeptala se mě s potutelnou radostí.
„Odhalila jsi mě. Nemůžu se jich dočkat."odpověděla jsem jí kousavě.
„Já si to myslela."usmála se, jakoby neslyšela tón mého hlasu.
„Ty jsi fakt neuvěřitelná. Začínám závidět lidem, že si jich nevšímáš."
„Asi bych se měla urazit, co? Ale mě jen tak neodradíš. Sice s tebou nic nevidím, ale cítím, že budeme kamarádky."usmála se znovu.
„Počkej, jak jsi to myslela, když jsi říkala, že se mnou nic nevidíš?"zeptala jsem se zvědavě.
„Já mam taky dar jako Deacon nebo jako ty. Já mám vize o budoucnosti."zašeptala skoro neslyšně, že by ji lidský sluch nedokázal zachytit, ale můj upíří zachytil všechno.
„Vize? To je skvělý dar."poprvé jsem se na ni usmála upřímně.
„To sice ano, ale má výpadky. Určité tvory nevidím, vidím u nich jen tmu. Například tebe vůbec nevidím a nechápu proč."zašeptala smutně. Snad poprvé za dnešní den, co ji vidím, se nesměje.
„Já to chápu."usmála jsem se,.
„Vážně? Tak proč tě nevidím, vysvětli mi to prosím."požádala mě.
„Mou schopnost nazývají štít. Dokážu blokovat jakoukoliv schopnost ostatních. Nic na mě nepůsobí."usmála jsem se vítězně. A to jsem jí neřekla všechno o mém štítu. To, že ho dokážu od sebe odtrhnout a poslat proti němu jako opravdový štít, zůstane pro teď mé tajemství.
„Se štítem jsem se už jednou setkala, ale tu vidím."namítla mi.
„Pokud vím, tak žádná schopnost se neprojevuje stejně dvakrát. Ona je třeba imunní jen na určité schopnosti, já jsem na všechny. Zatím jsem se nesetkala s žádnou, na kterou bych imunní nebyla."pokrčila jsem rameny.
„Asi máš pravdu, už bude zvonit, tak se připrav."usmála se na mě, jakoby ji nic netrápilo.
Konečně zazvonilo a já se měla setkat se zbytkem její rodiny...

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 1. část: