Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 1. kapitola

02.09.2011 (12:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4241×

1. kapitola

IZZI

Zaparkovala jsem své Shelby na malém školním parkovišti a vyšla vstříc dalšímu dni v nové škole, jako už nesčetněkrát předtím. Den byl celkem teplý, ale obloha zatažená, stejně jako většina prvních školních dnů v mém předlouhém životě.

První dny po stěhování jsem upřímně nesnášela. Každý o vás chce vědět co nejvíc, všichni nepokrytě se zájmem hledí, a mnou potřebné splynutí s davem je naprosto nemožné. Navíc, ani moje normální oblečení moc nepomáhalo. Černé tílko na ramínka, maskáčové kalhoty a conversky moc holek nenosí. Naštěstí v tom nikdy nikdo nic jiného nehledal. Po čtrnácti dnech jsem obvykle upadla v zapomnění jako podivínský samotář, což mi vyhovovalo na nejvyšší míru.

Na studijním oddělení jsem po pár neurčitých větách o počasí a malebnosti městečka vyfasovala rozvrh, brožurku školy a plánek, který musel kreslit někdo jedoucí na něčem těžce nelegálním. I přes svou výbornou orientaci v mapách, jsem z té změti čar poznala jenom parkoviště a nádvoří. Křídel tu bylo víc, než ve velkovýkrmně kuřat, místnosti byly označeny trojmístným číselným kódem, i když žádné nezačínalo jinak než nulou. Legenda k číslům byla snad ještě zmatenější než plánek. Nesrozumitelné zkratky byly doplněny kreativní změtí škrtů, šipek a přepisů. Zmuchlala jsem ho do kuličky a s odfrknutím poslala do koše. Na tuhle libůstku by byl krátký i Ryan. Takže před každou hodinou budu muset někoho odchytit a přeptat se. Paráda, co víc si přát.

Rozvrh byl překvapivě dobře čitelný a s úlevou jsem zjistila, že dnes mám jen dvě hodiny. Jednu před obědem a druhou po.

Na chodbě jsem zastavila první rozumně vypadající holku, která šla kolem.

„Ahoj, poradíš mi, kde bych našla učebnu angličtiny?“

Děvče mě obdařilo šťastným úsměvem výherce jackpotu a vlna její přátelskosti mě málem smetla z chodby.

„Nazdar. Ty si tu nová? Já jsem Jessica. Na angličtinu zrovna mířím, zavedu tě tam,“ zašveholila, popadla mě za ohbí lokte a vláčela zasebou.

„Kdy ses sem přistěhovala? Ve Forks je krásně, že? Já to tu zbožňuju. Ta příroda a počasí! Co máš jako další hodinu?“ energicky mi vyrvala papír z ruky.

„Biologie! Tu moc nemusím, učebna je v jiném křídle. Vyjdeš na nádvoří, vejdeš do budovy vpravo a jsou to dveře hned naproti. Navíc, je tam cedule, nemůžeš to minout. Připojíš se k naší partě na oběd?“

Ta holka mlela tak rychle, že se snad ani nenadechla. Tady na něčem jede asi víc lidí, než jen autor mapky.

„Promiň, ale jsem docela samotářský tip, doufám, že tě to neurazí,“ snažila jsem se opatrně vymluvit.

„Aha, no dobře, jak chceš, ale kdybys něco potřebovala, stačí jenom říct,“ kývala s o trochu menší vervou.

V učebně mě posadila na volné místo, rozloučila se a odběhla ke své lavici. Dovnitř vešla učitelka se vzhledem staroanglické tety. Krátké šedivé vlasy, růžový pletený svetřík. A téměř okamžitě zvolala:

„Ráda bych přivítala novou žákyni, slečnu Isabellu Swan. Mohla byste nám o sobě říct pár slov, slečno?“

Aha, ano, Swan, to budu já. Tak dlouho jsme se s Ryanem hádali, kdo bude Wolf, až nakonec vyhrál a na mě zbyla jen labuť. Při každém přesunu byla jednotka přejmenovávána tématicky. Po barvách, vodních tocích, horách a nyní po zvířatech.

„Je to opravdu nutné?“ pokusila jsem se chabě o odpor.

„Ale jistě, že je, srdíčko. Jsi tu nová. Tak se pěkně postav, ať tě všichni pěkně vidíme, a něco nám pověz, stačí pár vět,“ zacukrovala učitelka.

Tak jo, patřím k elitní jednotce vojáků se zvláštními schopnostmi, dokážu se proměnit ve tři zvířata, fénixe, kojota a plískavici. V garáži zmáknu vyrobit bombu, což je moje specializace a jedna z mnoha náplní mé práce. Do školy chodit musím, i když mi pomalu táhne na tři sta, pořád vypadám na osmnáct, maximálně na dvacet. Do Forks jsem byla přesunuta po smrti přítele, protože kdo by hledal jednoho z dvanácti nejlepších žoldáků na střední v takové díře? Tohle chtěli slyšet? Těžko. Sotva jsme dostali novou identitu, vedení by se další rychlý přesun sotva líbil. Čas na cover story.

„Jmenuji se Isabella Swan, pocházím z Washingtonu, i když jsme se s rodiči často stěhovali. Oba zemřeli před několika lety, a jelikož jsem jedináček, žiji sama. Přestěhovat se do Forks mě přinutily jisté nepříjemné okolnosti. To je asi tak všechno, co bych o sobě chtěla říct.“

„Á, slečna zůstává tajnůstkářská. No nevadí, vrhneme se raději na výuku, “ zašvitořila učitelka a po zbytek hodiny odvedla, díky bohu, pozornost jinam.

* * *

K obědu jsem si vzala jen jakousi tyčinku a minerálku a sedla k jednomu prázdnému stolu. Vytáhla knížku z povinné školní četby a otevřela ji. Ne, že bych za ty desetiletí neznala všechny ty knihy nazpaměť, ale jelikož krytí celé jednotky bylo studentské, byly nám předávány informace tímto stylem. Mezi stránkami byly tištěné informace o příští misi, na které se podílela téměř celá jednotka. Taková forma předávání informací se dala číst skoro kdekoliv a rozhodně byla míň nápadná než vládní složky.

Z knížky mi vypadla obálka vonící Ryanovou, ostře kořeněnou, kolínskou. Usmála jsem se a schovala ji do batohu, přečtu si to později. Takhle jsme si psali běžně. Znovu jsem se začetla do informací. Periferním viděním jsem před sebou zahlédla postavu, a tak jsem vzhlédla.

Přede mnou stála drobounká černovláska, od pohledu spíš víla nebo skřítek než člověk a s neomalenou samozřejmostí, vlastní hlavně idiotům a pětiletým, prohlásila:

„Ahoj, já jsem Alice. My dvě budeme nejlepší kamarádky!“ A skočila na židli naproti mě.

Překvapeně jsem pozvedla obočí, na téhle škole jsou buď všichni mimo nebo jim do jídla pokusně přidávají nějaké stimulanty, LSD, extázi, opiáty či něco kompletně nového.

„A v kterém módním časopise jsi to vyčetla, co? Navíc, místo nejlepšího přítele je už obsazeno.“ Alice pokrčila rameny.

„Tak se přesune na druhé místo. Jdu pro tebe, sedneš si k nám.“ Ukázala rukou na druhou stranu jídelny.

U stolu seděly další čtyři osoby. Tři kluci a jedna dívka. Rozhodně nebyli rodina, spíš dva páry, i s Alice, a křen, který mě pozoroval, jako bych byla něco k jídlu. Ani jeden nevypadal jako člověk. Nenápadně jsem se přes tričko dotkla symbolu kojota, který byl s ostatními zvířaty vyražen na vojenských známkách. Využila jsem kojotí čich. Vzduch kolem nich byl chladný, nehybný a přesládlý, takže jsem měla pravdu.

„Docela pochybuji, že jste rodina, naprosto žádná podobnost mezi vámi není, a i kdyby ano, incest je trestný. U tohohle stolu se mi docela líbí, takže se vrať ke své rodině a nech mě v klidu najíst, prosím,“ snažila jsem se ji vyprovodit.

„Všichni jsme adoptovaní, ale máš dobrý postřeh. No nic, nebudu na tebe tlačit, za chvíli budeš s naší rodinou stejně jedna ruka, zatím se měj.“ Pokrčila rameny a otočila se k odchodu.

„A na toho svého nejlepšího přítele můžeš zapomenout, protože my dvě budeme kamarádky co nevidět.“

Zůstala jsem na toho drzého fracka nevěřícně hledět. Sebedůvěru by vážně mohla rozdávat, navíc si nemyslím, že bych Ryana za někoho vyměnila. Životy jsme si navzájem zachraňovali nesčetněkrát.

Z úvah mě vytrhla Jessica.

„Ty jsi vážně odpálkovala Alice Cullen?! Na téhle škole jsou elita, s nikým se nebaví. Zřejmě si propásla jedinou vstupenku mezi polobohy! Páni, já zírám,“ chrlila ze sebe vzrušeně a dřepla si na židli, ze které před chvílí vypadl ten skřítek.

Začínala jsem si připadat jako informace na nádraží, tady se člověk nemá šanci v klidu najíst. Rezignovaně jsem zavřela knihu a hodila ji do batohu.

„Když chci někoho pozvat ke stolu, nezačnu tím, že budu shazovat jeho nejlepšího přítele. Navíc, vážně radši budu sedět sama,“ vysvětlila jsem.

Jessica odcupitala a já konečně osaměla. Do konce oběda jsem však cítila v zádech upřené pohledy od Cullenovic stolu a letmé pomrkávání od zbytku jídelny.

* * *

Učebnu biologie jsem podle Jessičina popisu našla snadno. Paráda, už znám parkoviště, jídelnu, učebnu angličtiny i biologie. S bojeschopným nákresem bych zvládla i celou školu. Dorazila jsem těsně před zvoněním a volno bylo už jen u Cullenovic křena.

„Ahoj, jsem Izzi, máš tu volno?“ připadalo mi neurvalé se nepředstavit, když na mě celou dobu v jídelně tak zíral.

Cullen jen pomalu přikývl a odsunul se, co nejdál to šlo. Další psychická libůstka? Tentokrát paranoia? Přešla jsem to mlčením a posadila se ke kraji, abych mu náhodou nenarušila osobní prostor.

„Edward,“ pronesl tiše.

„Těší mě,“ byla jediná reakce, která mě napadla.

Edward jen přikývl a tím naše konverzace skončila.

Po příchodu profesora se opakovala situace z angličtiny, pár vět o sobě, vždyť jsem tu nová. Následovala dokonce i kondolence, byť jsou rodiče mrtví přes dvě sta padesát let a oba umřeli ve spánku v požehnaném věku.

„Pane Cullene, pomozte slečně Swan zorientovat se v učivu, navážeme na minulý rok,“ ukončil učitel.

No super, to bude komunikace jedna báseň, ví bůh, jak mi plánuje sdělit informace, když mluvit očividně nehodlá. Pracovali jsme s mikroskopem, který mi přisouval s obezřetností, s jakou krmíte vyhladovělého krokodýla. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo mu jednu střelit.

„Nemusíš se s tou pomocí tolik přemáhat, loni jsme to dělali.“

Už mi začínal lézt krkem.

„A neboj, nemám nic nakažlivého, nesežeru tě a ani neexploduju,“ zavrčela jsem.

Naštěstí už zazvonilo a já mohla vypadnout domů.

* * *

Domov je asi silné slovo. Nový domek byl prázdný, až na pár kusů základního nábytku a pár krabic osobních věcí, které jsem ještě neměla náladu vybalit. Moc toho nebylo, většinou oblečení, pár fotek, obrázek rodičů. Nikdy nevíte, kolik budete mít času na sbalení a kolik toho budete moci vzít s sebou. Mou alchymickou aparaturu, jak tomu říkala většina jednotky, přivezou až zítra. Ta stará nějak nepřežila převoz a sehnat náhradní díly nějakou dobu trvá. Domek měl naštěstí dvojgaráž, takže aparatura a případná nehoda, i když málo pravděpodobná, by mi z miláčka neudělaly kovové lego.

Moje úvahy přerušilo kručení v žaludku, ale jelikož lednice zela prázdnotou a ve spíži se oběsily myši, musela jsem na nákup.

Auto jsem nechala doma, nebylo to nijak daleko a procházka zabila v průměru míň lidí než auto, tak to můžu risknout.

Místní obchod byl přesně takový, jak jsem očekávala. Malý, přehledný, naplněný hlavně základními potravinami, nářadím a drogerií. Za pultem stál kluk, kterého jsem zahlédla ve škole. V rychlosti jsem nakoupila, popadla papírovou tašku s nákupem a vyšla před krám. Vrazila jsem do uší sluchátka od mp3, aby mi cesta rychleji utekla a pomalu vykročila. Zahleděná do displeje jsem si vybírala hudbu, když jsem se nečekaně střetla s překážkou. Bylo to jako vběhnout do zdi a síla nečekaného nárazu mě poslala k zemi.

„Kurva, kam čumíš?!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si stačila uvědomit, že ani já jsem zrovna nesledovala cestu.

„Já? Kam, sakra, čumíš ty? “ ozvalo se podrážděně.

Prosím o komentáře! Díky.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 1. kapitola: