Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 14. kapitola

23.10.2011 (21:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2778×

14. kapitola

Stádo slonů v dřevákách v mé hlavě tančilo flamengo. Ano, přehnala jsem to s pitím. Já vím. Ne, cestu domů si nepamatuju. Ale proč musí být rána vždycky tak příšerná?

„Do prdele,“ zaklela jsem zničeně.

„Taky ti přeju dobré ráno, sluníčko,“ oznámil mi Paulův hlas vesele.

„Vypij to,“ přikázal a strčil mi cosi pod nos.

„Nic nechci, co to je?“ zaprotestovala jsem.

„Aspirin a mléko, voda by ti teď moc dobře neudělala,“ zasmál se, zřejmě už měl svoje zkušenosti.

S krajním odporem jsem do sebe dostala obojí a praštila sebou zpět do peřin. Paul mě zvědavě pozoroval. Po chvíli se sloni přezuli do bačkor a přešli na poklidný waltz.

„Páni,“ uznala jsem šokovaně.

„Že? Ty asi nemáš moc výdrž, co?“ okomentoval Paul můj stav pobaveně.

„Normálně by přepila i Bakcha, ale za její včerejší výkon s medovinou by se ani Odin stydět nemusel,“ ozval se Ryan ode dveří.

„Ahoj, je tu ještě Dean? Po té návštěvě nevím, jestli zbylo dost jídla pro čtyři lidi,“ zauvažovala jsem.

„Nezbylo, ale Dean už jel, Paul prý jedl doma, na mě zbylo a ty už máš hlad?“ podivil se.

„Ani se nerozloučil. Jíst budu až později, teď nějak nemám chuť,“ ušklíbla jsem se.

„On se rozloučit chtěl, ale přes tvoje chrápání ho nebylo slyšet,“ zasmál se Ryan.

„Já nechrápu!“ ohradila jsem se dotčeně.

„Jistě že ne, ta okna rezonovala z jiných, naprosto neznámých důvodů,“ pohoršoval se sarkasticky.

„Darebáci, z nemocného člověka si takhle utahovat,“ vyplázla jsem na ně jazyk a zavrtala se hlouběji do peřin.

„Kocovina není nemoc,“ poučil mě Ryan.

„Ale měla by, ještě že se rychleji hojím,“ usmála jsem se a těšila se na odpoledne, až mi bude úplně dobře.

*     *     *

Hned po obědě se ozval zvonek. Za dveřmi stáli Emmett s Jasperem a navzdory počasí, které vás nutí předčasně sáhnout po šále, byli oba jen v tričku s krátkým rukávem. Ve hře na lidi mají ještě oba mezery. Víc mě však překvapilo, co nesli. Jasper nesl svazek petržele a Emmett svíral tuřín.

„Mysleli jsme, že jsi nemocná, tak ti neseme nějaké vitamíny, aby ses rychleji uzdravila,“ usmíval se pyšně Emm.

Po mém výbuchu smíchu nasadili oba ublížený výraz.

„Emmette, nemocným se nosí třeba pomeranče, banány, kiwi, hrozny. Ovoce. Ne zelenina, kterou se bojíš dát i do polévky. Ale děkuju,“ vysvětlila jsem mu jemně.

Navzdory úchvatným dárkům jsem oba pozvala dál. Mimo to, Jasper držel pod paží další balík DVD.

„Máš tu neobvykle živo,“ prohodil Jasper opatrně.

„To jo, poslední dny byly docela divoké,“ přikývla jsem opatrně.

„Ty jsi nebyla ve škole kvůli pařbě?“ vydechl Emmett šokovaně.

„Kvůli pařbě ne, kvůli jistým osobním záležitostem. A tohle poučování docela sedí od někoho, kdo do školy nechodí kvůli sluníčku,“ ušklíbla jsem se na něj pobaveně.

Ze schodů scházeli Ryan s Paulem, přilákáni hlukem.

„Tohle je Ryan, můj nejlepší přítel-bráška. Paula asi znáte. Ryane, tohle jsou Emmett a Jasper, upíří kamarádi ze školy,“ představila jsem je stručně.

„Nejlepší přítel? Nejlepší kamarád nejsem já?“ ověřoval si Emm ublíženě.

„Obávám se, že ne,“ ušklíbla jsem se na něj.

„To je pěkná zrada, a to se sem táhneme takovou dálku, navíc přes les. Co kdyby se nám něco stalo?“ fňukal naoko ublíženě.

„Upírům?“ pozvedla jsem obočí.

„No a co vlci?“ přispěchal mu na pomoc Jasper.

„Vypadá snad Paul, že ti jde po krku?“ poukázala jsem.

„Ne, ale vypadá, že má chuť,“ ušklíbl se.

„Chuť možná, záleží, jak se budeš chovat,“ zasmál se Paul.

„Tak dost, všichni, do obýváku se vejdeme všichni a v klidu. Paul s Ryanem půjdou udělat popcorn. Emmett s Jasperem nachystají film a já dohlédnu, abyste se u toho vzájemně nesežrali,“ rozdělila jsem práci stylem, od kterého se měla i Cory co učit.

U mě v domku žádná válečná zóna nebude, na to už si dohlédnu.

„Kde máš konferenční stolek?“ zeptal se znenadání Jasper.

„Rozbil se,“ oznámila jsem suše.

„Jako sám od sebe, jo?“ divil se Emmet.

„Jo,“ prskla jsem.

Dál už to raději nikdo nerozebíral.

Večer nakonec opravdu proběhl poklidně, až na občasné zavrčení či trapné ticho. S tím už se nějak srovnám.

*     *     *

Připadalo mi naprosto neskutečné vracet se do školy. Ryan si klidně polehával u mě v obýváku a navzdory tomu, že už bylo docela bezpečno, pryč se mu evidentně nechtělo. Nestěžovala jsem si, alespoň ne moc, dlouho jsme se neviděli. Ale zkusily jste někdy, milé dámy, pečovat o nemocného chlapa? Příšerné! Pořád něco chce, neví, co by sežral, nic mu není dost, a když mu nevěnujete dostatek pozornosti, je neskutečně otravný. Nemocný chlap se vlastně ani tak moc neliší od štěněte. Ryan jen nevyhrabává květináče a nečůrá do bot.

Byla jsem zvědavá, co se za tu chvilku, co jsem byla pryč, změnilo. Svět na střední škole má tendence se měnit rychleji než svět mikroorganismů, jen ne tak rapidně.

Jen co jsem vstoupila do dveří, vrhla se na mě Jessica.

„Ahoj, jak je? Ty jsi byla nemocná? Hádej, co je nového,“ spustila svým obvyklým stylem, tudíž bez přestávky na nádech.

„No, vzhledem k tomu, že jsem tu nebyla, tak nevím. Ale nemá to něco společného s Edwardem, který na tebe nenápadně čeká u tvé skříňky?“ zkusila jsem.

„Má. V ten pátek mě vzal na romantickou večeři. Izzi, on je tak sladký, dokonalý gentleman. Nedokážu pochopit, proč jsi ho nechtěla. Já bych ho nejraději snědla,“ štěbetala vzrušeně.

Při zmínce, kdo koho by jedl, mi zacukaly koutky.

„No vidíš, vždyť jsem to říkala, tak hlavně, že jsi šťastná. Přeju ti to,“ gratulovala jsem jí.

„A co ten tvůj Romeo? Staral se o tebe, když jsi byla nemocná?“ vyzvídala.

Jediné nemoci podobné projevy v posledních dnech byly jen důsledkem množství zkonzumované medoviny. Ale jak už mě Dean několikrát upozornil, kocovina se mezi nemoci nepočítá.

„To víš, že staral, ještě aby ne,“ ujistila jsem ji.

Jessica byla už duchem jinde a já jí to neměla za zlé. Svého vysněného prince nepotkáváte denně, natož aby vás někam vzal. Lehce zmateně se rozloučila a odcupitala za Edwardem. Ten na mě děkovně kývl a já odpověděla úsměvem. Kdyby se mi tak dařilo všechno, nemám si nač stěžovat.

*     *     *

„No tak, miláčku, funguj,“ prosila jsem svého plechového broučka poněkolikáté.

Nestartoval. A to nám ten den tak pěkné začal. Neochotně jsem vylezla do podzimního větru a rozhodla se podívat pod kapotu. Ne, autům vážně nerozumím, ale třeba tam bude nějaký rozdíl tak do očí bijící, že to poznám i já. Nebo budu muset zavolat Paulovi, i když se mi nechtělo přiznávat, že na něco nestačím. Bohužel, změť drátků a hadiček vypadala stejně, jako vždycky.

Zpoza ramene se mi objevila sněhově bílá ruka a dotáhla jakýsi šroub.

„Výhoda starých aut, u těch nových vidíš jen plastový kryt,“ usmála se na mě jemně blondýnka.

Emmettova kráska vypadala přesně jako ledová královna z pohádek. Další výhoda upírů.

„Děkuju, můžu tě jako poděkování pozvat na sklenku nula pozitivní?“ zeptala jsem se.

„Pijeme jen zvířecí krev, ale jsem ráda, že to bereš sportovněji než místní vlci,“ zasmála se a ve víru blond kadeří zmizela zpět ke své rodině.

Děkujeme za komentáře.

Další díl jen za osm komentářů, dřív ne.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 14. kapitola: