Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 15. kapitola

31.10.2011 (09:00) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2564×

15. kapitola

Společenská akce. Znechuceně jsem zírala na zadání příštího úkolu. Je neskutečné, jak vám můžou dvě nevinná slova zkazit den. Výzvědná akce pro celou jednotku, tentokrát snad beze ztrát. Ale, bohužel, taky bez jakékoliv srandy. Celý večer si budu ničit nohy na podpatcích a navlečená v příšerně nepohodlných šatech, nesnáším tyto... No prostě blé. Navíc budu muset na nákupy. Společenské šaty ani boty na vyšším podpatku se v mém šatníku nevyskytovaly. To znamená jediné, budu muset požádat o pomoc.

„Jaspere,“ odchytla jsem ho na školní chodbě, „mohl bys, prosím, své drahé polovičce nějak naznačit, že bych od ní něco potřebovala?“

„Od Alice? Nic, co bys po ní mohla potřebovat, mě nenapadá. Snad kromě nákupů,“ dokončil nevěřícně.

Alice se vedle nás zjevila jako duch.

„A co budeme nakupovat?“

„Vidí budoucnost,“ oznámil Jasper lehce otráveně.

„Mám jít na ples, jen nemám v čem. Pomůžeš mi?“ obrátila jsem se přímo na Alice.

„S největším potěšením. Miluju plesy, dechberoucí róby, krásné šperky, tanec,“ rozplývala se.

„No, zas tak dechberoucí ne, chci něco jednoduchého,“ brzdila jsem ji.

„Uvidíme, co najdeme. Končím po obědě, ty taky. To znamená, že na nákupy můžeme už dnes odpoledne,“ uzavřela a odcupitala.

„Iniciativu přebírá rychle, co?“ zeptala jsem se Jaspera se smíchem.

„Jak v čem,“ usmíval se nepřítomně a hleděl za odcházející postavičkou.

„Myslel jsem třeba v boji,“ doplňoval rychle, když si všiml mého pobaveného úšklebku.

„No jistě,“ zasmála jsem se nevěřícně a s rozloučením zmizela na hodinu.

*     *     *

Alice zaklepala přesně v okamžiku, kdy jsem dojedla poslední sousto oběda. Tomu se říká načasování. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala peněženku, bundu, náhradní nervy a vyšla za ní.

„A co tyhle?“ strkala mi pod nos už asi třísté šaty, během hodiny.

Vypadaly jako šlehačkový dort, jen v modré.

„Alice, co na slově jednoduché, ti nedochází?“ zeptala jsem se zmučeně.

„Ty chceš být na plese nenápadná? Proč? Vždyť to tam nemusíš vůbec chodit,“ fňukla.

„No, to by mi asi, bohužel, neprošlo,“ řekla jsem a pokrčila rameny a zoufale se rozhlížela po něčem bez krajek, kanýrů a volánů. Nic v dohledu.

„Něco mám, zalez do kabinky,“ vybafla Alice znenadání a odspěchala na druhou stranu obchodu.

Rezignovaně jsem ze sebe začala stahovat oblečení v prostoru, který by na převlečení nestačil ani človíčkovi o polovinu menšímu a doufala v zázrak. Světe, div se, přišel. No tedy, ne tak úplně.

„Spodní prádlo taky dolů,“ poučovala Alice přes dvířka a podala mi šaty barvy hořké čokolády.

Vlastně, šaty možná nebyl ten nejlepší výraz. Pruh hedvábí, který se při bližší prozkoumání ukázal jako dvojitý. I když jednoduchý byl, to je pravda.

Pracně jsem se do nich nasoukala. Ramínka někam dezertovala a rozparek se táhl až nemravně vysoko. To, že zbytek sahal až po zem, moc nezachraňovalo. Byly tak těsné, že jsem vypadala jako v čokoládovém fondue. Nevypadalo to až zas tak špatně, jen jsem netušila kam dám zbraň. Sice to měla být jen výzvědná akce, ale nejsem idiot, abych šla jen tak.

„Žádné zbraně, je to ples. Navíc, pod těmihle šaty neschováš ani kalhotky,“ sykla Alice podrážděně.

Šokovaně jsem zalapala po dechu. Jak to sakra dělá?

Šaty jsem si nakonec vzala a prodavačka mi k nim přibalila ještě adekvátní kabelku, psaníčko.

Výběr bot byl ještě horší boj než u šatů. Co je tak nepřijatelného na informaci, že se na deseticentimetrových jehlách přizabijete?

Přes veškeré fňukání a protesty jsme se s Alice shodly na klasických lodičkách. No dobře, uznávám, já jsem se rozhodla a Alice už mě nedokázala přemluvit.

„Doma mám k tomu nádherný náhrdelník a náušnice. Kdy že se ta akce koná?“ zeptala se ještě kontrolně.

„Příští sobotu,“ přiznala jsem neochotně.

„Výborně. Přijedu ráno k tobě, namaluju tě a učešu. Zrovna můžu vzít i Rose, pomůže mi z tebe udělat hvězdu večera,“ plánovala.

„Alice, já nebudu hvězda večera. Musím zůstat nenápadná, alespoň trochu,“ upozornila jsem ji jemně.

„Ale na plese nesplyneš s davem tím, že se oblečeš jak na nedělní procházku,“ upozornila mě důrazně.

Fajn, to jsem musela uznat, ale to ještě neznamená, že bych to řekla nahlas.

„Má to něco společného s tím, že jsi chtěla pod ty šaty nacpat zbraň?“ zahájila výslech.

„Alice, prosím, zastav. Tohle téma neotvírej, nech to být. Nic ti do toho není,“ snažila jsem se ji zastavit, hádejte, jak moc to zabralo.

„Já bych ráda, ale mívám o tobě docela dost ošklivé vize. Takže, mohly bychom si někam sednout na kávu a ty mě ujistit, že tu nepobíhám se sériovým vrahem?“ naléhala s lehce vyděšeným pohledem v očích.

A měla jsem jinou možnost?

*     *     *

„Takže, mohla bys mi říct, proč tě vidívám ve svých vizích se zbraněmi a s větším množstvím ohně, než je zdrávo?“ ptala se znovu a zamyšleně míchala kávu, kterou stejně pít nebude.

„Je to moje práce,“ usmála jsem se.

„Jsi voják?“ Nadzvedla obočí.

„Ne, já jsem ten líp placený,“ uchechtla jsem se.

„Nájemný vrah?“ vydechla šokovaně.

„Vzato kol a kolem, ano. Jenomže je nás víc a neděláme jen vraždy. Takže spíš žoldáci,“ upřesnila jsem.

„Ty zabíjíš lidi? A jak se ti v noci spí?!“ štěkla Alice pohoršeně.

„Vzhledem tomu, s jakou pečlivostí jsou zakázky vybírány, o dost líp, než kdyby všichni ti obchodníci se smrtí běhali po světě! Dík za optání,“ vyjela jsem.

Alice se zhluboka nadechla.

„Možná jsem soudila moc rychle. Omlouvám se.“

Krátce jsem kývla a obě jsme pár vteřin v klidu hledaly ztracený klid.

„A co děláš ve Forks?“ divila se.

„Nepracuju pět dní v týdnu, osm hodin denně. Potřebujeme nějaké krytí,“ zasmála jsem se.

Alice mě chvíli zamyšleně pozorovala.

„Neřekla bych do tebe něco takového.“

„To je dobře,“ přikývla jsem.

„Možná je dobře, že ti to s bráchou nevyšlo,“ prohlásila.

Pokrčila jsem rameny. Někdo tu zřejmě navštěvoval kurzy - Zvedněte svému okolí sebevědomí rychle a snadno.

*     *     *

Ta společenská akce nebyla nakonec zase tak strašná. Pili jsme pravé šampaňské, baštili snobská minijídlíčka a vyslechli tolik rozhovorů, kolik se jen dalo.

Navíc díky vytrvalé práci Alice a Rose jsem všem přítomným vyrazila dech. Tedy, mužské části jednotky došel dech, té ženské bylo okamžitě jasné, že jsem toho nedocílila sama a vyzvídaly cenu.

Ale ta zatím nebyla jasná ani mně. Kdo ví, jak se to všechno vyvrbí a jaká bude cena momentálního klidu.

Děkujeme za komentáře.

Další díl za osm komentářů.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 15. kapitola: