Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 2. kapitola

07.09.2011 (14:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3840×

2. kapitola

IZZI

Rychlým pohledem jsem zkontrolovala, jestli jsem nezískala nové odřeniny. Nákup se válel všude kolem, paráda. Teď ho budu muset potupně sesbírat.

„Já šla alespoň pomalu, to ty jsi letěl jak běsnící tornádo! Potkat nějaké dítě, tak ho buď smeteš nebo zašlápneš,“ nadávala jsem mezi sbíráním.

„No jo, kdežto ty bys to chuďátko zbombardovala pomeranči,“ štěkl a zamával mi zmíněným ovocem demonstrativně před nosem.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na něj, abych to nějak urovnala. Slova se mi však zasekla v krku. Nebyl ukázkově hezký, spíš zajímavý. Snědý, černé krátké vlasy, oči barvy hořké čokolády. Pod tmavým nátělníkem krásně vypracovaná postava, tetování na levém rameni. Ten by rozhodně stál za hřích. Do naší školy nechodí, takového kluka bych určitě nepřehlédla. Jeho osobní kouzlo málem vybilo všechna okna okolo. Znovu jsem se nadechla.

„No dobře, uznávám, že na tom máme vinu oba.“

Mlčky stál s mým nákupem a nabídl mi pomocnou ruku. V rozvířeném vzduchu jsem ucítila zemitou vůni lesa a neskutečné teplo, že by tu byli i další měňavci jako já?

„Ne, můžeš za to jenom ty. Kdybys nehleděla, kde co létá, nemuselo k žádné srážce dojít.“ Vrazil mi nákup do náruče a rázně odkráčel.

Vzteky jsem zavrčela. Kretén jeden arogantní, přece jsem nečekala, že tak charismatický kluk bude navíc v pohodě?! Ve svém věku bych měla přestat být tak naivní. Ale jestli jsou v téhle díře ještě další měňavci, celou situaci to značně zkomplikuje. Moc se mi nechce žádat o další přemístění. Za prvé, je tu dost velký les, aby se v něm schoval pobíhající kojot a za druhé, je s tím nechutné množství papírování. No, uvidíme časem. Snad mi měňavci dají pokoj a upíří rodinka nebude moc přítulná.

* * *

V noci bylo takové dusno, že jsem i s otevřeným oknem spala nahá. Vlastně nespala, bude zázrak, jestli se mi to dnes vůbec podaří.

Zanedlouho mě probral z dřímoty šramot. Bez kojotího sluchu téměř nepostřehnutelný, ale chcete-li přežít tři sta let a většinu času se živit jako žoldák, musíte mít vypilované všechny základní smysly a nějaký navíc nikdy není na škodu.

Vedle okna jsem teď zřetelně cítila postavu a noční vánek ke mně nesl sladkou vůni cukrové vaty. To snad ne! Sevřela jsem prsty na rukojeti nože pod polštářem. Proti upírovi by mi nebyl nic platný, ale alespoň dám dostatečně najevo, že se mi jeho přítomnost v mé ložnici ani za mák nelíbí. Vytáhla jsem nůž a nejvyšší rychlostí, jakou jsem byla schopna vyvinout, jsem vystřelila k němu, nahodila ho na zeď a přitiskla nůž na krk.

Cullenovic křen vyděšeně vypískl a snažil se vtisknout hlouběji do zdi.

„Co tu, kurva, děláš?“ zavrčela jsem.

„Já... já... já jsem se jenom díval jak spíš, nechtěl jsem ti nijak ublížit,“ koktal překvapeně.

„To by se ti stejně nepovedlo. A teď mi laskavě vysvětli, co tu děláš, ty pijavice jedna nechutná!“ Přitlačila jsem na nůž.

„Ty... ty... ty... ty to víš?“ hekl.

Jestli ty oči vykulí ještě víc, vypadnou mu.

„Jistě že to vím. Smrdíte tak sladce, že by z toho jednomu vypadaly zuby. A teď, co tu sakra děláš?“ zařvala jsem, ten idiot mě začínal solidně vytáčet.

„Když ty jsi tak strašně krásná, potřeboval jsem tě vidět,“ vzdychl zasněně.

„Cože?!?! A to ti dává právo lézt mi v noci do ložnice?!!“ Moje příčetnost si zabalila raneček a vyrazila za hory, za doly.

„Ale, Bellinko, vždyť jsem neudělal nic špatného,“ snažil se mě chlácholit.

„Isabella, pro tebe maximálně slečna Swan. Nic špatného? A co nepovolený vstup na cizí pozemek, vloupání, šmírování?“ řvala jsem.

„Nechtěl jsem být nezdvořilý, mrzí mě, že to bereš takhle.“ Nasadil pohled neprávem nakopnutého kokršpaněla.

„Jinak se to brát nedá! Ještě jednou tě uvidím v okruhu sto metrů od mého domu a jsi mrtvý. To myslím doslova, roztrhám tě a spálím. A dá mi to míň práce, než si myslíš,“ zasyčela jsem.

„Jistě... Dobře... Ano.“ Najednou si všiml, že na sobě nemám ani nit a zrudl.

S jeho bledostí to vytvořilo divný a dost ošklivý odstín růžové.

„Ty jsi... nejsi... nemáš,“ blekotal a snažil se díval kamkoliv jinam.

„Ve své ložnici si můžu spát jak chci,“ štěkla jsem.

Pak se Cullen pokusil o velmi neobvyklý druh sebevraždy - začal si svlékat mikinu, aby mohl zakrýt mě. Tím povolily poslední zbytky mého sebeovládání a na kratičký okamžik jsem vzplála modrožlutým plamenem. Edwardova mikina, řasy, obočí a konečky vlasů zamávaly bílým praporkem a odebraly se do věčných lovišť.

„Ven, ty bastarde!!!“ zařvala jsem.

Během zlomku sekundy jsem v pokoji konečně osaměla a s třísknutí zavřela okno. Zítra se musím stavit ve městě a vyspravit zabezpečení domu.

* * *

Seděla jsem ve školní jídelně a cpala do sebe dvojitou porci kuřecího salátu, když přede mě dopadla krabice ve stříbrném papíře házejícím prasátka s obrovskou červenou mašlí. Vypadal jako Made in NASA. Vzhlédla jsem a uviděla toho hromotluka od Cullenů.

„Otevři to,“ pobídl mě.

„Ne,“ odmítla jsem krátce.

„Proč? Mě se bát nemusíš.“ Usmál se a posadil se naproti.

„Po pravdě řečeno, zřejmě musím. Nikdo z vaší rodiny nemůže být normální, už jenom proto, že se za rodinu prohlašujete,“ namítla jsem.

„Já jsem nejnormálnější, neboj,“ ujistil mě.

Nevěřícně jsem pozvedla obočí.

„No dobře, nejnormálnější možná ne. Otevři to,“ pobídl mě znovu.

Roztrhla jsem lesklý papír a objevila malý příruční vysavač.

„Abys příště Edwarda měla jak dostat z domu,“ vysvětloval.

Chtě, nechtě jsem se začala smát. To vzal jako povel blonďatý Cullen a přisedl si k nám.

„Mimochodem, jsem Emmett. Tak jak včera, jsem se nenasmál už roky,“ smál se.

Blonďák ho však přerušil. „Ty nejsi člověk.“

„Myslím, že v příručce, Hrajeme si a lidi, je někde zmínka o tom, že standartní rozhovor začíná pozdravem a představením se,“ poznamenala jsem.

„Ahoj, Jasper. A ty nejsi člověk,“ opravil se.

„Ahoj, jsem Izzi. Člověk jsem rozhodně víc než ty,“ odpověděla jsem stejným stylem.

Ten kluk byl vážně pěkný, jen kdyby změnil účes.

„Co jsi?“ vyzvídal dál.

„Neřeknu,“ zasmála jsem se. Jen ať na to přijdou sami.

„Ale ty víš, co jsme my,“ namítl.

„No jo, ale já jsem na to přišla sama a tohle není dětská hra,“ oponovala jsem mu.

„Jak jsi včera udělala ten oheň?“ pokračoval v otázkách.

„Výrobní tajemství,“ ušklíbla jsem se.

„Edward říkal, že jsi s tím nožem byla rychlá a sebejistá. Určitě máš nějaký vojenský výcvik,“ spekuloval dál.

„Nemám a voják nejsem.“ Prakticky jsem nelhala.

Kluci brzy vzdali marný výslech, rozloučili se a odešli. Zbytek jídelny nenápadně zkoumal, čím mě asi tak úchvatný a neodolatelný Emmett Cullen mohl obdarovat.

* * *

Odpoledne jsem navštívila obchůdek, cestou domů se raději pečlivě rozhlížela a vrhla se na zabezpečování domečku. Namontovala jsem nové zámky, západky na oknech vylepšila a napsala Cory o pár detektorů pohybu. Jestli tohle Edward hodlá překonat, buse se muset hodně snažit. A i kdyby to dokázal, teď ho mám díky Emmettovi čím odklidit. Navíc, večer jsem měla v plánu se jít proběhnout po okolí jako kojot.

* * *

Vzduch voněl hlínou a já si užívala šustění listí pod tlapkami. Výlety, mimo mise, v kojotí podobě byly úžasně osvobozující. Honila jsem kdejakého králíka, prodírala se křovím, štěkala z plna hrdla a úplně si to užívala. Navíc, tenhle les byl plný vůní, barev, spadlých stromů a jiných prolézaček. Zrovna jsem se soukala jedním křovím a ztuhla uprostřed pohybu. Přede mnou stál obrovský šedohnědý vlk.

Tak, snad se líbilo a čekám komentáře.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 2. kapitola: