Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 20. kapitola

01.12.2011 (16:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2918×

20. kapitola

Zklamaně jsem si odfrkla. Itálie, to není zase až takové přiblížení, v jaké jsme doufali. Na několikadenní hledání je to docela depresivní výsledek.

„Jé, to je náhoda. Z Itálie je i největší upíří komunita s Arem v čele,“ zasmál se Emmett.

Šokovaně jsem vyvalila oči a několikrát zamrkala.

„Emmettku, kamaráde, tady si, prosím tě, sedni a řekni nám o tom Arovi víc,“ pobídla jsem ho.

„Aro, Roa, přesmyčka,“ šeptala mi za zády šokovaně Cory.

„No, jak říkám. Aro a jeho bratři, Marcus a Caius, jsou pro upíry něco jako králové. Žijí ve Volteře v Itálii s celou gardou talentovaných upírů. Lanařili už i Alice, Jaspera a Edwarda. Udržují klid a střeží naše tajemství,“ vysvětloval Emm mírně nechápavě.

„Nemyslíš si to samé, co já, že ne?“ ujišťoval se Jasper.

„A má Aro něco proti vlkům?“ vyptávala jsem se dál.

„Myslím, že ne, ale rodinu jeho bratra kdysi vyvraždili vlkodlaci. Ale proč... A sakra.“

Emmovi to ve stresu myslí malinko pomaleji, ale k cíli se vždycky dostane.

„Ryane? Mohl by ses podívat ještě na jednu odbočku, když už tušíme, kam směrovat?“ zeptala jsem se.

„Nic nezaručuju, ale zkusím to,“ přikývl.

„Cory, vybaví nás naše zbrojnice všechny? Vždy chodíme do akce tak po třech,“ vyzvídala jsem s obavami.

„Hmm, a kolik přesně je všechny?“ ptala se zamyšleně.

„To je pravda, uvidíme,“ připustila jsem.

„Něco mám,“ skočil nám do řeči Ryan.

„Prohlídky nádherného historického města Volterry, včetně tajemného podzemí. Pociťte dech historie,“ četl.

„Čerstvé teplé obědy,“ objasnil nám Jasper cynicky.

Cory zbledla.

„Nechutné.“

Věřili byste tomu, že grizzlymu může dělat zle pohled na krev? Z pár míst už jsme ji museli takhle odtáhnout. A vláčet bezvědomého medvěda uprostřed mise zase není taková sranda, jak by se mohlo zdát.

„Výlet?“ navrhl Ryan nevinně.

„To si, sakra, piš. Jdeme balit panstvo.“ Přikývla jsem.

„Mám ještě někoho povolat?“ zeptala se Cory.

Na tuhle misi bylo očividně svěřeno velení mně.

„Docela ráda bych za zády měla Chrise a nějakou tu jeho úžasnou transportní mašinku. A myslím, že Malakai si taky rád kopne do toho bastarda. Větší skupinka by zbytečně vzbuzovala moc pozornosti,“ uvažovala jsem.

„Když připočteš nás sedm a Paula se Samem, stejně už jsi na menším turistickém zájezdu. Takže klidně může jet celá vaše jednotka,“ namítl Jasper.

„Sedm? Ani za boha! Mimo vás dvou, nikdo. A Paul se Samem, samozřejmě“ zatrhla jsem jim rodinný výlet takových rozměrů.

„Jdu zavolat Chrisovi a Malakaiovi. Všichni si sbalte jen to nejnutnější a za půl hodiny vyrážíme do Wichity,“ shrnula Cory a šla před dům telefonovat.

„Co je ve Wichitě?“ vyzvídal Jasper.

„Základna. A na základně zbrojnice,“ zašklebila jsem se na něj vesele.

* * *

„Jste tu rychle,“ vítala jsem se s Chrisem a Malakaiem, kteří už na nás čekali.

„Když Cory zavolá a řekne: „Chceš nakopat prdel tomu bastardovi, co s námi dvě stě let vyjebával?“, nejde říct ne. Navíc, když sis nás osobně vyžádala,“ zasmál se Chris.

Otočila jsem se na Cory, takový slovník je u ní více než neobvyklý.

„Bereme rekruty?“ zeptal se Malakai a nahlížel na ty čtyři neznámé za mnou.

„To je Paul, o tom už jste slyšeli. Sam je alfou Paulovy smečky. A tohle jsou Emmett a Jasper, moji upíří kamarádi ze školy,“ představila jsem je rychle.

„Ten tvůj drak si nechá velet?“ uchechtl se Malakai.

„Z toho, co jsem slyšel, tak asi tolik, jako Izzi,“ ušklíbl se Sam.

„Cory, jak to, že v našich úkrytech je vždycky skoro mrtvo a Izzi dostane upíry a měňavce? To není moc fér,“ stěžoval si Chris.

„Izzi příště půjde někam do Grónska, tam už snad nic nadpřirozeného nebude,“ uklidňovala ho Cory.

„Dost řečí, jdeme pro hračky, ať můžeme vyrazit,“ mírnil naše hašteření Ryan a hnal nás pro zbraně.

* * *

Volterra byla opravdu krásné historické město. Nijak velké, ale v krásné krajině. Musíme si s Paulem najít něco podobného. S rozlehlým lesem poblíž, samozřejmě.

Bohužel, kudy za upíry jsme netušili. Podzemní plány města nebyly na internetu k dostání.

Během pár minut si Makakai všiml skupinky turistů, v jejichž čele kráčela průvodkyně s podpatky moc vysokými na to, aby v nich mohl normální člověk chodit po dlažebních kostkách celý den. Nenápadně jsme se zařadili na konec skupiny a Cory začala šířit historku, že jakožto skupina vymahačů prověřujeme tuto agenturu, která, podle svědectví, je zavleče do zdejšího podzemí a tam je obere o všechny peníze a cennosti. Pokud jde o peníze, jsou lidi ochotní věřit téměř čemukoliv. Všichni se vytratili tak rychle, že jsme u vchodu do podzemí zbyli jen my. Naše oddaná průvodkyně se za celou dobu ani neotočila. Upíři by pro své svačináře asi měli začít pořádat školení. Když se konečně otočila, zíralo na ni jen sedm postav s poněkud vlčími úsměvy.

„Pokračujte, dámo, až na místo svačiny,“ pobízel ji Malakai.

* * *

„Á, mí téměř věrní. Musím říct, že o pár desetiletí později, než jsem očekával,“ vítal nás Aro sarkasticky.

„Říkal jsem ti, že jednou přijdou,“ neodpustil si blond upír po jeho levici.

„Přišli jsme dát oficiální výpověď,“ usmála jsem se na ně.

„Ty jsi ta s více podobami, že? Věděl jsem, že by na to vaše velitelka nepřišla sama, na to je moc loajální,“ ušklíbl se.

Skupina mladých upírů předstoupila před pódium s trůny s nepřístupnými výrazy. Drobná blondýnka se krutě usmála a Emmett s Jasperem se zkroutili v agonii, překvapeně jsme se na ně zadívali.

„Vypadá to, že má malinko omezené pole působnosti,“ zasmál se Ryan.

Aro se zatvářil zmateně.

„No co čekáte? Když jsou imunní psychicky, určitě nebudou fyzicky!“

Řada upírů se vrhla vpřed a kolem se strhla chaotická vřava. Poznat bylo jen Paula, který kolem sebe udržoval bezpečný okruh plamenometem.

Všichni se rvali jako lvi, Emmett s Jasprem se vzpamatovali obdivuhodně rychle a ani zbytek nezahálel.

Já jsem však ignorovala všechny kolem a soustředila se jen na jediný cíl. Na toho samolibého hajzla na prostředním trůnu. Na Ara.

Dnes už ani nevím, jak se mi k němu podařilo dostat. Holt tam bylo nějak moc rušno. Ale konečně jsem stála před ním.

„Končíme.“ Usmála jsem se, objala ho a vzplála.

Nevím, jestli čím starší upír, tím rychleji hoří, ale Aro se mi v náruči rozsypal během okamžiku.

„Dost!“ zařval blonďatý upír po levici od teď už prázdného křesla.

„Co kdybychom uzavřeli nějaké příměří?“ navrhl smířlivě.

Blížíme se ke konci.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 20. kapitola: