Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 3. kapitola

10.09.2011 (08:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3493×

3. kapitola

IZZI

Vlk, se kterým jsme na sebe hleděli, měl velikost dobře rostlého poníka. Sakra, sakra, sakra. Takže tu vážně jsou i měňavci. Co je tohle, do prčic, za krytí, když jsou tu lidi oblastní menšinou? Měňavec na mě zíral jako zhypnotizovaný, pohled se mu rozmlžoval a inteligence z jeho očí mizela rychlostí padajícího letadla. Normálně byste takovému člověku luskli před očima, aby se probral.

Najednou zatřásl obrovskou hlavou a s otočkou odběhl do křoví. Pomalu jsem začala couvat, ale zvuky proměny a oblékání mě přikovaly na místě. Říkejte si, co chcete, ale jednou už jsem ženská, tudíž jsem naprosto přirozeně zvědavá. Z keře, k mému překvapení, vylezl ten arogantní kretén, co do mě včera vrazil. Kdybych nebyla zaměstnaná myšlenkami na útěk, určitě bych se začala rozplývat nad tím naprosto dokonalým tělem. Otočila jsem se a vyrazila tak rychle, že mi první moment ujela hlína pod nohama.

„Počkej, chci s tebou jen mluvit,“ volal za mnou.

No to víš, že jo, já mám tak náladu s tebou mluvit. Navíc, oblečení sebou opravdu nenosím.

Kluk se však rozběhl za mnou. A docela nepříjemně rychle. Zrychlila jsem, ale musela jsem neustále vyhýbat nějakým stromům, kořenům a jiným překážkám. On však znal terén jako svoje boty a po pár metrech bylo jasné, že utéct mu nemám žádnou šanci. Skočil po mně a můj pravý zadní kotník, v té chvíli v úzké mezírce mezi pařezem a vyčnívajícím kořenem, velmi bolestně zaprotestoval. Vymotala jsem se zpod měňavce a snažila se odkulhat domů. On mě ale chytil za ocas, jak toulavou kočku, a přitáhl zpět. Bleskově jsem se otočila a pořádně jsem se mu zakousla do ruky. Na jazyku jsem ucítila kovově sladkou chuť krve, alespoň si bude pamatovat, že za ocas mě opravdu tahat nemá.

„Au, sakra, ty asi nebudeš moc přítulné štěně, co?“ vyhrkl a přitáhl si mě k sobě.

Sedl si a mě chytil jemně, ale pevně oběma rukama za krk a hlavu. Chvilku oddechoval a hleděl mi upřeně do očí.

„Potřebuji s tebou jen vteřinu mluvit, zeptat se na pár věcí. Stačí, když mi to odsouhlasíš mrknutím a já tě hned pustím. Ano?“ Nahodil úsměv, který by zbořil zdi kláštera jako fouknutí domeček z karet. Neochotně jsem mrkla.

„Jsem Paul, já a další vlci hlídáme zdejší lesy hlavně před upíry. Jestli se tu hodláš toulat jako kojot, musím to říct ostatním, aby tě nepovažovali za hrozbu, chápeš?“ začal krátký výslech.

Mrkla jsem, nejsem přece idiot.

„Jsi tu nová?“ Musela jsem uznat, že s takhle jistým vystupováním by mohl vyslýchat i profesionálně.

Mrkla jsem.

„Už jsi tu potkala upíra?“

Mrknutí.

„Máme na tebe dávat nějaký zvláštní pozor?“

Představila jsem si Edwarda bez řas a obočí. Uchechtla jsem se. Teda spíš jsem chtěla, ale zvuk, který ze mě vyšel, zněl jako vykašlávání chlupů. Paul to však pochopil a rozesmál se. Byl to příjemně hluboký, melodický zvuk. Ten to u holek musí mít dost jednoduché.

„Měli světle hnědé oči?“ přeptal se ještě.

Chvíli jsem přemýšlela a pak mrkla.

„Aha, Cullenovic rodinka. Prakticky neškodní. Horší jsou s rudýma očima,“ poznamenal.

Vzpomněla jsem si znova na Edwarda v mojí ložnici a v duchu opravila, z prakticky neškodného na prakticky toužícího po zneškodnění.

„Ví tady ještě někdo, že jsi měňavec?“

Usilovně jsem se snažila nemrknout.

„Neví, dobře, my to taky nikomu neřekneme, neboj, krásko.“

Pohladil mě po šíji, čímž se mu povedl mě dokonale zmást.

„Tak utíkej, ještě se potkáme.“ Sklonil se a vlepil mi letmou pusu na čumák. Pak vstal.

„Až tě příště potkám jako člověka, doufám, že neodmítneš pozvání na večeři,“ usmál se.

Otočila jsem se a kulhala k donovu.

„Promiň za ten kotník, vážně to nebylo schválně. Chceš odnést domů?“ volal za mnou.

Já ale byla ztracená v myšlenkách a ani jsem se neohlédla. Docela dost mě zmátl. Jednou se chová jak namyšlení idiot a po druhé jako okouzlující mladý muž. Vážně by mě zajímalo, jaký je ve skutečnosti.

*     *     *

Kotník přes noc natekl a zfialověl, skoro jsem na něj nemohla došlápnout, ale zlomený nebyl. Neochotně jsem vzala mobil a zmáčkla rychlé vytáčení.

„Cory.“ Ozvalo se na druhém konci úsečně už po druhém zazvonění.

„Ahoj, tady Izzi. Potřebovala bych posunout nastávající misi, tak o týden, možná dva,“ sdělila jsem jí nemilou novinu.

„Ahoj, ale proč? Vím, že aparatura má zpoždění, ale výroba bomby ti obyčejně trvá daleko míň, když ti dodáme suroviny.“ Nechápala.

„To trvá, obyčejně tak den, maximálně. Ale tím to není, mám něco s kotníkem, nemůžu pořádně chodit,“ omlouvala jsem se.

„To né, i ty Brute? Vy jste si to snad naplánovali! Dobře zavolám Ryanovi. Deana ti poštu pozítří, dřív to asi nestihne.“ Z jejího hlasu byla slyšet únava, koordinovat takových jedenáct malých přírodních katastrof dá zabrat.

„To nemusíš, stáhnu si to a rozchodím to. Co se komu stalo?“ vyzvídala jsem.

„Malakai se dostal do rvačky, má zlomená dvě žebra. Dean mu vyrábí velmi slušivý obvazový korzet. Co se vůbec stalo tobě?“ zasmála se.

„Nic tak parádního, byla jsem prozkoumat zdejší les jako kojot a v běhu jsem se zasekla mezi kořen a pařez. To salto pak moc ukázkové nebylo,“ připustila jsem.

To, že mě pak zavalil místní měňavec, vědět nemusí.

„Ach jo, já vás ty papíry nechám vypisovat osobně, už se nenechám uplácet čokoládovými pralinkami. Dvě zranění, víš, kolik toho bude? Každopádně, Deana tam máš pozítří, takže doplň spíž a ledničku. Měj se.“ Rozloučila se a zavěsila dřív, než jsem stihla protestovat.

Dean, zrzek tak velký, že by se klidně mohl vydávat za některého z keltských bohů a všichni by mu to věřili. Uměl se měnit v luňáka, ale do akcí se moc nedostával, většinu času trávil na cestách mezi námi. Trpělivě nám šil a zalepoval rány, rovnal kosti a vytahoval kulky s takovou opatrností, jakou byste při jeho velikosti nečekali. Snědl ovšem téměř tolik, co vážil, takže doplnit spíž a ledničku bylo nutností.

*     *     *

Dnes byla ve škole na programu biologie, to znamená první bližší setkání s Edwardem od chvíle, co jsem nechala zmizet jeho řasy a obočí. Těšila jsem se ještě míň, než na Deanovo trhání zubů, protože to bylo jediné lékařské odvětví, ve kterém nevynikal. Nejlepší asi bude tvářit se naštvaně, což jsem samozřejmě byla, a odmítat jakékoliv pokusy o konverzaci. Snad nás učitel zaměstná natolik, aby se Edward nedostal ke slovu.

Učitel ale naprosto selhal. Hned po příchodu nechal zatemnit učebnu, přitáhnout a pustit video a sám si tam cosi smolil do sešitku. Zrádce. Třídě tím nastala volná zábava, pokud zůstane potichu

„Belli?“ zkusil mě Edward oslovit.

Ještě jednou a tu jeho Bellu mu nacpu, hádejte kam.

„Isabello?“ zkusil to znovu.

„Co po mně, sakra, chceš?“ štěkla jsem nejtišeji, jak jsem dokázala.

„Omluvit se,“ odpověděl prostě.

Dlouze jsem vydechla a snažila se uklidnit.

„Přehnal jsem to, nemám žádné právo lézt ti do soukromí. Nevím, co to do mě vjelo.“ A nahodil opět svůj kokršpanělý pohled, při kterém se mě zmocňovala téměř nezvladatelná touha udeřit mu obličejem o lavici.

„Nečekáš doufám, že se omluvíš, já ti okamžitě odpustím a budeme kamarádi, že ne?“ ujišťovala jsem se.

„No, trochu jsem v to doufal. Ale samozřejmě na tebe nebudu tlačit,“ dodal rychle, když viděl můj pohled.

„Edwarde, dám ti dobrou radu. Nech mě být. Bude to pro oba bezpečnější. Hlavně pro tebe,“ ušklíbla jsem se při poslední větě.

Poslechl mě asi na půl minuty.

„Co máš s nohou?“

„Menší nehoda, nech to plavat,“ odbyla jsem ho.

„Neudělal ti to nikdo, že ne?“ ujišťoval se.

„Edwarde, kdyby mi to někdo udělal, byl by teď na invalidním vozíku. Sám jsi důkazem, že já se o sebe umím postarat,“ poukázala jsem.

„Co děláš v sobotu večer?“ zeptal se po další půl minutě ticha.

„Co je ti vůbec do toho?“ odpověděla jsem otázkou.

„Nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych tě mohl pozvat na večeři jako omluvu.“ Další zdařilá imitace kokršpaněla. Na ostatní holky to musí zřejmě působit, jinak by se tak netvářil polovinu času.

„Ne,“ odmítla jsem stručně.

„Proč?“ nechápal.

„Mrkni se do zrcadla, třeba ti chybějící kousky skládačky osvěží paměť,“ napověděla jsem.

Naštěstí zazvonilo a mohla rychle odkulhat na oběd.

*     *     *

Na obědě se ke mně opět přidali Jesper s Emmettem. Ti dva byli jako kočka, která adoptuje lidskou rodinu bez ohledu na to, jak málo se těm lidičkám líbí.

„Prý jsi zase dala bráchovi košem,“ nadhodil opatrně Emmett.

„Kdo se tomu diví, ať zvedne ruku,“ nadhodila jsem vesele.

Kluci se po sobě lehce zmateně podívali.

„Nikdo, výborně, to se ale krásně shodneme,“ uzavřela jsem.

Oba se rozesmáli.

„Proč nám o sobě nechceš nic říct?“ zeptal se Jasper.

Měla jsem ho trochu radši než Emmetta. Málo mluvil, hodně pozoroval a přemýšlel. Voják se v něm nezapřel. Vlastně jsme si byli dost podobní.

Jen jsem pokrčila rameny. Věta - Prostě nemůžu - by vyvolala zbytečné otázky.

Emmett však rychle doplnil dávku vtipů a otázka byla pro teď zapomenuta.

*     *     *

Belhala jsem se na nákup pěšky. Už řízení do školy byl zbytečný risk, ale byla dost daleko na to, abych to zvládla pěšky. Do obchodu to bylo po svých bezpečnější. Sice zpět budu muset navíc táhnout tašky, ale těch pár kroků to vydržím. Cesta zpátky, ale pro mě naplánovala jiné překvapení.

Prosíme o komentáře a děkujeme za předchozí ohlasy.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 3. kapitola: