Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 4. kapitola

12.09.2011 (12:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3896×

4. kapitola

IZZI

Cesta z obchodu se, díky plné tašce a pochroumanému kotníku, změnila v dost nepříjemnou procházku. S potlačováním bolesti jsem, jakožto žoldák, měla bohaté zkušenosti, ale k rychlosti už jsem se donutit nedokázala. Okatě jsem se proto rozhlížela po okolí a dávala tak dostatečně najevo, že pomalou chůzi jsem si vybrala naprosto dobrovolně a účelně, abych si okolí mohla pořádně prohlédnout. Kulhání už byla prostě jen osobní zvláštnůstka. Předstírání veselého výletníka se mi však dařilo jen do té doby, než zpoza rohu vyšla známá postava.

Paul. Zarazil se, chvíli na mě upřeně zíral, a pak se mu po tváři rozlil jeho ďábelský úsměv. Natáhl krok a řítil se přímo ke mně. Celkem neúspěšně jsem se dál pokoušela předstírat procházku. Paul přišel ke mně, vzal mi z ruky nákup, položil ho na zem, opřel mě zády o nejbližší strom a políbil. Jeho teplo a zemitá vůně lesa se přes mě přehnaly jako tlaková vlna výbuchu a já se do nich ponořila se stejným potěšením jako do horké vany. Naskočila mi husí kůže. O vteřinu později mi však můj mozek připomněl, jak moc jsem na něj chtěla být naštvaná. Vždyť kvůli němu jsem způsobila další práci s papírováním Cory, přitáhla si další nechtěnou pozornost Edwarda a minule se ke mně choval pěkně hnusně.

Odstrčila jsem ho a vlepila mu symbolickou facku.

„Ty měníš nálady pěkně rychle, co?“ uchechtl se a třel si tvář, ačkoliv ho to nemohlo bolet.

„Já? A že to říkáš zrovna ty, pane aprílové počasí. Jednou mě seřveš, pak zmrzačíš a nakonec po mně vyjedeš. Co čekáš? Že se ti vrhnu kolem krku?“ štěkla jsem a snažila se namluvit sama sobě, že se mi to vlastně ani trochu nelíbilo.

„Zmrzačím? Trošku silné slovo, navíc, kdybych tě nemusel honit, nic by se ti nestalo,“ obhajoval se.

„Jestli se to zase pokoušíš hodit celé na mě, zmrzačím já tebe a nebudeš jenom kulhat,“ zasyčela jsem výhružně.

„To bych si nedovolil, samozřejmě to byla moje vina, kdybych tě tak nevyděsil,“ obrátil.

„Já jsem nebyla vyděšená!“ vybuchla jsem.

„Dobře, tak překvapil. Rád ti to vynahradím,“ zasmál se, pověsil si nákup na předloktí, vzal mě do náruče a vykročil k domovu.

„Jestli mě okamžitě nepostavíš na zem, prokousnu ti krk,“ vyhrožovala jsem.

„Těmahle zubama těžko, a proměnu na veřejnosti riskovat nebudeš,“ odbyl mě.

„No dobře, dovolím ti nést ten nákup, když mě postavíš na zem,“ snažila jsem se vyjednávat.

Zasmál se, ale postavil mě na nohy.

„Proč nehřeješ, když jsi jako já?“ zeptal se.

„Vím já? Vlastně jsi první měňavec, co znám, který má vyšší tělesnou teplotu než normální lidi,“ pokrčila jsem rameny.

„A kolik měňavců znáš?“ vyzvídal.

Sakra.

„Málo,“ prohodila jsem ledabyle.

„Čekáš zájezd nebo si stavíš atomový bunkr?“ zeptal se při pohledu na tašku.

„Čekám jednoho člověka, ale dost sní. Navíc teď mám s chůzí menší potíže, takže se mi nechce pořád běhat do obchodu a zpět,“ řekla jsem.

„Přítele?“ ptal se nenápadně.

„I kdyby, tak co?“ zeptala jsem se.

„Tak bych mu tě prostě nedal,“ oznámil mi jednoduše.

„A kde bereš tu jistotu, že bych tě chtěla?“ divila jsem se.

„Těch prvních pár vteřin u stromu mi docela napovědělo, a kdyby ne, já bych se nevzdal a jednou bys stejně podlehla,“ řekl a pokrčil rameny.

„Vážně? A co ti napověděly ty další vteřiny u stromu?“

„Že jsi naštvaná, protože jsem se poprvé nechoval zrovna nejlíp, navíc máš kvůli mně pochroumaný kotník, ale i přesto mě chceš stejně, jako já tebe.“

Zmohla jsem se jen na šokované heknutí, po dvou setkáních do mě vidí stejně dobře, jako Ryan po sto padesáti letech.

„Co děláš v sobotu?“ zeptal se neutrálně.

„Nevím, jak dlouho u mě kamarád zůstane,“ pokrčila jsem rameny.

Paulovi se, při slově kamarád, po tváři rozlil ten jeho ďábelský úsměv.

„No, protože jdeme na tu večeři,“ oznámil mi.

„Tak na to zapomeň, pořád se na tebe zlobím,“ ušklíbla jsem se.

„Fajn, tak si tě nejdřív udobřím,“ přikývl vážně a já se musela začít smát.

Před vchodem mě letmo políbil a při odchodu volal, ať pozdravuju kamaráda.

*     *     *

„Hej, hej, hej, co jsem to slyšel za novinky?“ hlaholil Emmett druhý den u oběda.

Zmateně jsem vzhlédla od tácu a povytáhla obočí.

„Prý se nám tu někdo tahá s vlkem,“ zamrkal rozpustile, Jasper se jen mlčky culil.

„Pomohl mi s nákupem,“ chladila jsem ho.

„No jistě a to u toho stromu bylo seznamování, co?“ ušklíbl se.

Zamračila jsem se.

„V okolí nikdo nebyl,“ upozornila jsem ledově.

„Máme svoje zvláštní zdroje,“ mávl Emmett blahosklonně rukou.

„Někdo z vás má dar?“ zeptala jsem se.

Zmatek v jejich očích mi to potvrdil.

1:1, vyrovnávám, ovace prosím! Usmála jsem se.

„Většina,“ připustil Emmett neochotně.

„Ale ty ne a dost tě to štve, co?“ rýpla jsem si.

Emmett se zamračil a lehce nakrčil rty.

2:1, dámy a pánové, dneska válím.

„Máš s upíry dost zkušeností,“ prohodil Jasper nenápadně.

Neutrálně jsem pokrčila rameny.

*     *     *

„Izzino, ty dacane, co jsi zase vyváděla?“ zahřměl hlas, když jsem kulhala k parkovišti.

Dean se opíral o moje auto a culil se svým obvyklým úsměvem výherce loterie.

„Okamžitě se odval z mého miláčka ty balvane, takové promáčkliny už z té karoserie nevyklepu,“ štěkla jsem vesele.

„Navíc jsi měl čekat u mě doma, to nechápeš ani základní pokyny?“ naoko jsem nadávala dál.

Dean se zasmál a sevřel mě ve svém medvědím objetí.

„Přišel jsem tě vyzvednout, s tou nohou tě řídit nenechám. Ještě to někam napereš, a tak dobrý zas nejsem,“ zdůraznil.

V tu chvíli, kde se vzali, tu se vzali, stáli u nás Emmett s Jasperem.

„Ahoj, vy jste s Izzi kamarádi? Jak dlouho se znáte? Nechceš s námi někam zajít a pokecat?“ chrlil Emmett otázky.

„Tak dost, on přijel za mnou. Stejně vám nic neřekne. Kdo je zvědavý, bude brzo starý,“ skočila jsem Emmettovi do řeči.

Dean se zasmál, ale v jeho očích blýskl nesouhlas.

„To byli upíři?“ zeptal se v autě cestou domů.

„Možná, neověřovala jsem si to,“ pokrčila jsem rameny.

„A ví o tom Cory?“ zeptal se přísně.

„Nemůže vědět všechno, vždyť by jí z toho praskla hlava,“ bránila jsem se.

„Měla by ses nechat přeložit, víš o tom, že?“ ujišťoval se.

„Proč? Oni jsou tu taky inkognito. A budeš za mě vyplňovat všechny ty papíry?“ vyptávala jsem se.

„Proč se nechceš nechat přeložit?“ zeptal se.

Vzpomněla jsem si na vlnu horka a zemitou vůni lesa.

„Vidíš ten les? Tobě by se odsud chtělo?“ ukazovala jsem demonstrativně z okýnka.

„Asi ne. Konec konců, jsi už dospělá,“ polevil.

„Deane, jsem o sto let starší než ty,“ poukázala jsem.

„A musíš to pořád vytahovat?“ zeptal se.

„Nemáš se snažit si hrát na moje svědomí,“ ušklíbla jsem se.

„Kdybys nějaké měla, nemusel bych,“ ohradil se.

„Svědomí je jen pověra,“ zasmála jsem se.

„Jo, to prý říkají všichni psychopati,“ kývl nevzrušeně.

„Já nejsem psychopat,“ ohradila jsem se.

„Tím si občas nejsem až tak jistý,“ zachechtal se.

Pohoršeně jsem zasyčela a zbytek cesty zírala z okna. Pokud někoho znáte dost dlouho a dobře, mlčení není vůbec trapné.

„Už ti dorazila aparatura?“ zeptal se Dean při vystupování.

„Ještě ne, prý tu starou při převozu rozsekali,“ pokrčila jsem rameny.

„Cory říkala, ti shání všechno nové,“ přitakal.

„Je to na prd, ta stará začínala zrovna chytat pěknou patinu. Tak jí připomeň, ať nezapomene špinavo-čistý hadr,“ připomněla jsem mu.

„Špinavo-čistý hadr?“ pozvedl obočí.

„Výroba bomb je velice choulostivá práce, pracuju v chirurgických rukavicích. Když ale někdo zazvoní, musím vylézt garáží. Vezmu do ruky špinavo-čistý hadr a jako si jím čistím ruky. Vypadá jako od šmíru, ale je to jen vzor. Pak to vypadá, že se rýpu v autě,“ vysvětlila jsem.

„To je velice chytré,“ zasmál se.

„Dík, můj vlastní vynález,“ usmála jsem se.

Vešla jsem do předsíně a nacvičeným pohybem rychle vyzula conversky. Dean se musel vyšněrovat. Do obýváku jsem proto vešla jako první.

„Deane, co to, sakra, je?“ zavolala jsem na něj šokovaně.

Tento díl bychom chtěly věnovat Lennie.

Jen jsme chtěly upozornit, že jestli nebude alespoň 10 komentářů povídku stopnem. Shlédnutí je dost, ale s komentáři to jde z kopce.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 4. kapitola: