Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 5. kapitola

13.09.2011 (11:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3674×

5. kapitola

IZZI

„Deane, co to, sakra, je?“ volala jsem do zádveří.
„To je můj vynález,“ naparoval se Dean.
„No, to vidím, ale co to má být?“ nedala jsem se odbýt.
„To je můj nový přenosný rentgen,“ naparoval se.
Z monstrózního stroje na mém stole šel strach. Byla to obrovská kovová obluda se spoustou šroubů, hadiček a svárů.
„Nevyráběl jsi to sám v garáži, že ne?“ ptala jsem se s obavami.
„Jistě, že ne, já mám dílnu. Všichni nemusí pracovat v garáži, jako ty,“ pohoršoval se.
„V tom případě pod to nevlezu, jsem moc mladá na to, abych umřela,“ odmítala jsem.
„Je ti 288, jsi nejstarší z jednotky,“ zasmál se Dean.
„To je sprostá lež, je mi 286 a Malakai je starší, jen mu všichni věříte víc, než mně,“ odfrkla jsem si.
„Ty mi vůbec nevěříš,“ řekl ublíženě.
„Nevěřím a taky mám proč. Vzpomínáš, jak dopadla Shelly po tvém domácím EEG? Byla tři týdny v kómatu. Já si nenechám odstřelit nohu. Nebudu další invalida, konspirační blázen, sestavující v garáži výbušniny. S umělou nohou mě už do terénu nepustí a jako třínohý kojot si taky moc nezaběhám,“ odmítla jsem rezolutně.
„S Shelly to byla nehoda, navíc jsem tuhle mašinku už zkoušel na králíkovi,“ ohradil se.
„Vážně? A jak dopadl?“ vyzvídala jsem ironicky.
„Byl delikatesní a podle snímků byl zcela zdravý,“ přikývl spokojeně.
„No tak, neboj, tohle je bezpečné, vážně. Ty to zvládneš,“ uklidňoval mě.
„Jestli se mi něco stane, už si od tebe nenechám zalepit ani puchýř,“ varovala jsem ho ještě.
Neochotně jsem se usadila na židli a strčila kotník pod ten stroj. Dean pomačkal pár knoflíků, povzbudivě se na mě usmál a o několik kroků ustoupil. Stroj začal bzučet jako roj, velmi, ale opravdu velmi, rozladěných vos a hadičky se rozvibrovaly.
„Deane?“
Než jsem se stačila zeptat, jestli to tak má vypadat, stroj implodoval. Vybuchl. Doslova. Sesypal se do sebe.
Kotník mi zavalilo dobrých deset kilo šrotu a z lýtka mi trčel kovový trojúhelník, velký asi jako polovina výstražného trojúhelníku. Zařvala jsem napůl bolestí a napůl vztekem.
Strhla jsem ze sebe tričko, vyškubla kov z lýtka a ránu tričkem zatáhla. Začala jsem, jako zázrakem nezlomený kotník, vyprošťovat z trosek. Dean jen vyděšeně zíral. Zkusila jsem na nohu došlápnout a nejistě se postavila. Dean se začal probírat ze šoku.
„Věděla jsem to,“ zašeptala jsem.
„Věděla! Slyšíš? Zabiju tě, ty idiote,“ zařvala jsem.
„Klid Izzi. Adrenalin ti jen rozproudí krev a víc ti to poteče,“ snažil se mě uklidnit.
„Uklidnit? Si děláš prdel! Přísahám bohu, že tě zabiju. Někde jsem tu měla nůž,“ řvala jsem nepříčetně, rozhlížela jsem se po noži a pomalu k němu kulhala.
„Izzi, prosím, jde z tebe strach. Jen si sedni a já ti to ošetřím, bez jakýchkoliv přístrojů, slibuji,“ řekl a pomalu ustupoval.
„No to ani náhodou,“ zaječela jsem.
Najednou se okno mezi námi rozbilo vahou obrovského šedohnědého vlka, který dopadl přímo přede mě. Před úlomky skla jsme se naštěstí stačili, já i Dean, otočit. Vlk se naježil a s vyceněnými zuby se pomalu blížil k Deanovi s očividným úmyslem mu prokousnout krk.
„Paule, dost,“ vykřikla jsem a vlk se ke mně zmateně otočil.
„To já mám chuť zabít jeho, ne on mě,“ vysvětlila jsem o poznání klidněji.
„Mohl bys, prosím, zajít ke mně do ložnice, je naproti schodům, a přeměnit se? Vezmi si nějaké moje volnější kraťasy a přines mi nějaké tričko, prosím,“ požádala jsem ho.
Paul se zazubil a vyběhl po schodech.
Unaveně jsem se dobelhala k židli a zhroutila se na ni. Dean stál bez hnutí a místností se rozlilo napjaté ticho.
„Nestůj tam jak špatně vyřezaný svatý a sedni si,“ pobídla jsem ho.
Ze schodů už klusal oblečený Paul, který taky nedopadl nejlíp. Obličej i ramena měl poseté drobnými tržnými rankami. S úsměvem mi podal tričko.
„Merci, mon ami. V kuchyni je lékárnička, mohl bys mi ji ještě přinést?“
„Jistě,“ kývl a odešel do kuchyně.
„Izzi, já se hrozně...,“ začal Dean, ale umlčela jsem ho zvednutím dlaně.
„Běž to zavolat Cory,“ doporučila jsem mu.
Ta ho nejspíš zabije i přes telefon.
Dean se vystřídal s Paulem a já se pustila do sebeošetřování, šít to snad nebude potřeba.
„Paule, kde ses tu vůbec vzal tak rychle?“ zeptala jsem se.
„Asi třicet metrů od tvého dvorku vede jedna z našich hlídkovacích tras, občas tam můžeš zahlédnout některého z kluků. To, že jsem byl poblíž, byla jen souhra náhod. Nehlídám tě, ani nešpehuju, neboj. Jen jsem uslyšel křik a ucítil krev, tak jsem tu. To okno i ten plot samozřejmě spravím,“ dodal.
„Ty jsi zdemoloval i plot?“ zasténala jsem.
„Spěchal jsem,“ rozhodil omluvně rukama.
Povzdechla jsem si, uchechtla se a vrátila se zpět k ošetřování.
„Co se tu vlastě stalo, jestli se můžu zeptat?“ nadhodil Paul opatrně.
„Tohle byl, prý kdysi funkční, rentgen,“ vysvětlila jsem a ukázala na hromadu šrotu na stole.
„Ou,“ vypadlo z něj.
„Měla bych ti to vydezinfikovat,“ řekla jsem a podívala se na ty jeho škrábance.
„Za chvíli je to pryč,“ odvětil a mávl ledabyle rukou.
„Zůstaneš na večeři?“ zeptala jsem se.
Paulovi se rozzářily oči a nasadil svůj ďábelský úsměv.
„Rád, jen skočím ven říct klukům, jestli by vzali zbytek hlídky za mě.“


*     *     *


Jedli jsme víceméně mlčky.
„Jak moc toho Paul ví?“ zeptal se najednou Dean.
„Skoro nic, ale rád by byl plně informován,“ odpověděl Paul za mě.
„Možná budeš, uvidíme,“ slíbila jsem mu.
„Měla bys teď něco udělat, někomu zavolat a začít něco vyřizovat,“ naznačoval Dean.
„Přestaň před Paulem mluvit jako před idiotem, tohle vyřešíme pak,“ štěkla jsem.
„Neměla bys tu zůstávat a tyto víš,“ trval na svém Dean.
„A ty bys neměl ohrožovat bojeschopnost jednotky a stejně ti ty tvoje vynálezy nikdo nikdy nevymluví,“ odpověděla jsem.
„Bojeschopnost jednotky?“ začal se Paul dusit bramborem.
Netrpělivým mávnutím ruky jsem naznačila, ať to nechá na potom.
Deanovi se v očích objevila bolest a ublíženost.
„To jsem nechtěla, promiň. Vím, že to nebylo schválně. Vím, jak moc se jednotce obětuješ,“ ujistila jsem ho a ignorovala Paulovy zmatené pohledy.
„V pořádku, neměl jsem tě nutit pod ten stroj lézt. Na strojařinu jsem levý jak šavle. Já jen, že ten přenosný rentgen by mi tolik pomohl, vždyť vy se lámete jak figurky ze sirek. Hmatem se to všechno zjistit nedá,“ postěžoval si.
„Tak si nech nějaký sestrojit u některé z těch velkých zdravotnických firem,“ pokrčila jsem rameny.
„Jo, ale ti to soukromé osobě nedodají,“ odfrkl si.
„Tak řekni Cory a Ryanovi, oni ti nějakou tu soukromou kliniku pomůžou nafingovat,“ navrhla jsem.
Deanovi se po tváři rozlil mazaný úsměv.
„V čem to vy dva, proboha, jedete?“ vpadl nám do řeči Paul.
„V ničem nezákonném, neboj,“ ujistila jsem ho.
„Tím si nejsem až tak jistý,“ odvětil.
„Možná bys mu měla přece jen něco málo říct,“ navrhl Dean.
Přikývla jsem.

*     *     *


„Proč já?“ zeptala jsem se Paula, když jsem ho vyprovázela.
„Proč ty, co?“ divil se.
„Proč stojíš zrovna o mě? Proč mě chráníš? Proč pomáháš zrovna mně?“ upřesnila jsem otázku.
„Otiskl jsem se do tebe,“ připustil neochotně.
V jeho podání to znělo jako něco velmi ošklivého, co se stává jen jiným lidem.
„Cože ses?“ divila jsem se.
„Já za to nemůžu, prostě se to stalo,“ obhajoval se.
„Já nevím, co je otisk. Je to špatně, že ses otiskl?“ přerušila jsem ho.
„No, jestli je to špatně, záleží na tobě,“ uchechtl se.
Dál jsem na něj nechápavě zírala.
„Asi bych tě měl zavést za Emily, umí to líp vysvětlovat,“ vykrucoval se.
„Tak to prostě shrň do jedné věty, Emily mi to může dovysvětlit pak,“ řekla jsem. Začínala jsem být netrpělivá.
„Když jsem tě uviděl v tom lese, celý vesmír, kromě tebe, přestal existovat. Dýchal bych pro tebe, kdybys chtěla,“ přiznal vážně.
Zírala jsem v němém úžasu. Bylo to, jako někomu dát nůž, a nastavit krk.
„Asi bych ti o sobě měla říct všechno,“ uznala jsem.
„Už se moc těším,“ usmál se.
„Moc se netěš, zas tak růžové to není a není toho málo,“ ušklíbla jsem se.
„Stál bych o tebe, i kdybys vyvraždila polovinu světa,“ ujistil mě.
Přistoupil ke mně a jemně mě políbil.
Přitáhla jsem si ho blíž a políbila ho pořádně.

*      *     *


„Řekla jsi mu něco?“ zeptal se Dean, když jsem se vrátila do obýváku.
„Zatím ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou.
„Měla bys mu říct jen to nejnutnější a zmizet odsud,“ poznamenal klidně.
„Ale já odsud nechci,“ namítla jsem.
„Kvůli němu?“ zeptal se.
„Částečně,“ připustila jsem.
„Je jich víc?“ vykulil oči Dean.
„Víc měňavců, víc upírů. Všichni se tu schovávají ve stínu velkého lesa plného svobody,“ zasmála jsem se a Dean se přidal.
„Ale hlavní je to, že se tu začínám cítit jako doma. Po všech těch vyhnanstvích a exilech, po všem tom stěhování, se začínám cítit jako dílek skládačky, který sem patří,“ rozhodila jsem rukama.
„Nebude to navždy, víš to, že?“ ujistil se.
„Vím, chci tu chvíli natáhnout na co nejdéle to půjde,“ usmála jsem se.
„A teď mi ukaž tu nohu, pořád to krvácí, mrknu se, jestli to nepotřebuje zašít,“ vybídl mě Dean.

Věnováno všem, pro které není zatěžko přidat komentář. Děkujeme.

Podmínka 10-ti komentářů zůstává.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 5. kapitola: