Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 1. kapitola

28.04.2009 (12:23) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2202×

Jmenuji se Lillian Uleyová. Možná se divíte, co je na mě tak zvláštního, že vám o tom musím povídat. Tak začneme od začátku. Moje matka, Sophie Uleyová, je členem La Pushské smečky vlkodlaků, která brání území a jeho obyvatele před upíry. Jedním takovým je můj otec, Edward Cullen. Všem bylo jasné, že jejich vztah prostě nemohl vydržet, každý byl z jiného světa. Netvrdím, že jejich láska nebyla silná, ale ani ta nedokáže překonat rozdíly dvou zcela jiných způsobů života. Vím o tom své, to mi věřte.

Jistě jste si teď dali dohromady, co jsem zač. Ani vlkodlak, ani upír. Balancuji mezi dvěma odlišnými světy, které se nemohou navzájem snést. Rozhodně to není jednoduchá věc, mám v sobě spoustu rozporů, které prostě nedokážu potlačit. Většinou mi život spíše ztěžují, než ulehčují.

Většina dětí se po narození učí poznávat svět kolem sebe, mluvit, chodit a jejich životním krédem je hra. Já, svázaná vlkodlačím hormonem růstu, který mi proudil v žilách a projevoval se už od malička, narozdíl od ostatních, kterým se projevil až těsně před dospělostí, jsem nikdy neměla pořádné dětství. Mnozí by mi možná mohli závidět mojí inteligenci už od raného dětství. Nemusela jsem se učit mluvit ani chodit. Zato jsem se musela učit něco mnohem těžšího - sebeovládání. Často mě popadaly nesnesitelné záchvaty vzteku, které jsem nedokázala ovlivňovat. Ze začátku jsem je nedokázala zvládnout sama, potřebovala jsem u sebe vždy někoho, kdo mě dokázal uklidnit. Ze začátku to byla mamka... pak to byl Jake.

Jacob Black je kapitola sama o sobě. Můj nejlepší přítel už od malička, vždycky tu byl pro mě, když jsem něco potřebovala. Ráda jsem mu jako malá sedávala na klíně, hřála se o jeho horké tělo a nechávala si vyprávět zážitky z jeho života. Byla jsem s ním ráda, milovala jsem jeho úsměv, který dokázal zahřát a donutil mě usmívat se taky, i když jsem myslela, že se smát už nikdy nebudu.

Pak k nám často začala jezdit ,teta' Bella, jak mi jí Jacob představil. Byla to drobná bledá hnědovláska, které měla talent dostávat se do problémů. Kdykoliv přijela, přivezla sebou Edwardův pach, který jsem neomylně poznávala. A to je doba, kdy bych měla začít vyprávět.

Seděla jsem u pískoviště s bráchou a stavěla bábovičky, i když to pro mě moc velká zábava nebyla. On rost stejně rychle jako já, ale myslím, že neprožíval to, co já. Byl jako dítě, rychle rostoucí dítě, které se vážně zatím stará jen o zábavu. Rozhlížela jsem se kolem, když sem zahlédla červený náklaďáček ve kterém jsem neomylně poznala Bellin. Šla samozřejmě navštívit Jaka. Stále jsem drobnýma rukama plácala bábovičky a přitom sledovala a hlavně poslouchala, co si povídají. Kolem byl dost hluk, takže sem zaslechla jen pár slov a úryvků rozhovoru. Poznala jsem, že Bella mluví o Edwardovi, ale co říká jsem nepoznala. A tehdy to přišlo poprvé, hrozná bolest hlavy. Překvapeně jsem zamrkala, jak mě náhle uhodila. Cítila jsem v hrudi potlačovanou bolest, která ovšem rozhodně nevycházela ze mě a v hlavě mi kutaly miliony permoníků. Nikdo kolem mě si nevšiml, že prožívám neskutečný vnitřní boj. V puse se mi začal hromadit jed a začala jsem cítit pálivou žízeň. Moje sebekontrola ovšem zatím nebyla dokonalá, a tak jsem věděla, že si budu muset něco - nebo někoho - chytit.

Zvědavost byla ovšem silnější a pohltila mě, když sem zahlédla Jacoba, který se zvedl a vypadal naštvaně. Rozešel se dál od Belly a ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Bella se rozběhla za ním a chytila ho za ruku. Zamračila jsem se, nerada jsem se o Jacoba dělila. Většinou jsem chtěla mít svého nejlepšího přítele jen a jen pro sebe. Mučilo mě, když jsem musela pozorovat, jak si jsou s Bellou blízcí.

"To přece není konec světa, Jacobe, prostě... je to tak."

"Proč, Bello? Proč on?"

Neodpověděla mu, myslím, že ani sama neznala odpověď, i když si byla jistá, že dělá správně. Bolest v hrudníku i v hlavě se stupňovala a najednou zmizela. Z ničeho nic. Pohltila mě ta žízeň, co mi svírala hrdlo. Necítila jsem nic jiného, jen hlad a vůni lidí kolem sebe. Nemohla jsem lovit lidi v La Push, prostě ne. Prudce jsem se otočila a zmizela v lese. Nikdy v životě jsem svou upíří součást necítila tolik, jako teď. Jediné po čem jsem toužila, bylo smočit rty v horké krvi. Což mi za moment poskytl drobný koloušek na kterého jsem narazila po cestě. Hltavě jsem pila jeho krev dokud pálení v krku částečně neustalo. Zamazala jsem si od krve bradu, po které mi stékaly pramínky krve, až na triko. Když jsem měla dost, zvedla jsem se a zaplavil mě pocit viny. Zase jsem neovládla svoje instinkty a poddala se tomu, před čím mě všichni varovali, pokud chci žít v La Push. Pomalým krokem jsem se vracela zpátky a čekala na spoustu výčitek. Když jsem se vrátila zahlédla jsem Jacoba sedět na obrubníku a znovu začala cítit tlak na hrudníku. Otřela jsem si krev z brady do trička a doťapala až k němu. Vypadal zkroušeně, hrozně mě bolelo ho takhle vidět.

Jemně jsem ho objala drobnýma ručičkama kolem krku a hlavu mu zabořila do trička. Cítila jsem jak se třese, ale věděla jsem, že to není vzteky, ale potlačovaným zoufalstvím. Pevně mě objal a já mu vylezla na klín. Věděla jsem, že jsem pro něj opora, že je mu líp, když jsem poblíž. Vždycky jsem tu byla a budu pro něj. Přátelé si totiž pomáhají a já si nedovedla představit, že bych jeho kdykoliv nechala na holičkách. Ať by udělal největší hloupost, jaké by byl schopen, nikdy bych ho kvůli tomu neopustila. Nikdy bych se k němu neotočila zády. Byl to můj Jacob - můj bratr, otec a hlavně přítel. To všechno pro mě byl a doufám, že vždycky bude.