Omlouvám se za zpoždění, nějak vážně není čas :) snad už konečně brzy bude
28.05.2009 (18:24) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1699×
Večer jsem stála před zrcadlem a sledovala odraz, který mi ukazoval. Všichni ostatní by viděli bezchybnou, opálenou postavu. Kouzelný obličej, který jsem měla po upírech a vévodily mu moje modré oči orámované tmavými řasami. Moc vad na kráse jsem neměla a to mi vadilo. Nechtěla jsem být dokonalá, chtěla jsem prostě jen zapadnout.
Když jsem se podívala na svůj odraz já, viděla jsem jen zlomenou holku, která nemůže dostat to, co by tolik chtěla. Člověka, který je moc sobecký, než aby přál lásku jiným a moc zbabělého na to, aby se pokusil získat někoho pro sebe.
Sebrala jsem ze stolku hřeben a začala si pročesávat svoje vlasy. Když jsem uznala, že by to mohlo jít, vyšla jsem z pokoje a vydala se k baru. Josh už tam byl, seděl s drinkem v ruce a sledoval dění kolem. Musím říct, že se kvůli mně celkem vyfikl, docela mu to slušelo.
„Tak jsem tady," došla jsem k němu a usmála se. Věnoval mi jeden ze svých roztomilých úsměvů.
„To jsem rád, co si dáš?"
„Jen colu," usmála jsem se a nechala si objednat. Během toho, co jsem pila jsme si povídali - o všem možném, ani už nevím kolik témat jsme stihli probrat. Docela jsem si s ním rozuměla, přiznávám, že dokázal být velice okouzlující. Choval se opatrně, možná se bál, aby něco špatného neřekl nebo spíš prostě nepatřil k lidem jako já. Milovala jsem večírky, párty - všechno, kde tekl alkohol a kouřila se tráva. Mezi klukama jsem nikdy nebyla nesmělá, o pannenství jsem přišla těsně po svém příjezdu na seznamovací párty. Ani nevím, co to bylo za kluka, ale nelitovala jsem toho. Naučila jsem se nelitovat ničeho, stejně se to nedalo změnit, takže jsem za vším hledala něco dobrého - většinou to byla zkušenost.
Kluků jsem měla za tu dobu, co jsem tu celkem dost, ale nikdy jsem se do žádného nezamilovala. Všechno to byly jen krátkodobé románky, které pro mě nic neznamenaly. Možná že jsem pár klukům i ublížila, ale mě to bylo jedno, byla jsem sobec.
„Hele, Joshi, promiň, ale asi už půjdu, začínám být unavená," vymluvila jsem se a snažila se zaplatit svoji útratu, ale on mi to nedovolil. Jen jsem se usmála a šla do svého pokoje, nebyla jsem unavená, jen na mě dopadaly sentimentální myšlenky, stýskalo se mi po La Push. Sice tu byla spousta sluníčka - milovala jsem ho- teplé moře, spousta přátel. Jenže spousta věcí mi tu chyběla - déšť, rodina, fotbal s klukama ze smečky a taky, i když jsem si to nechtěla přiznat, Jake.
Položila jsem se na postel a nechala se unášet vzpomínkami. Ale dodržela jsem svoje předsevzetí, neuronila jsem jedinou slzu. Jen jsem sledovala drobné puklinky ve stropu a přemýšlela proč je všechno tak moc těžké.Pootočila jsem hlavu na mobilní telefon, který začal vyzvánět. Na display naléhavě svítilo: Jacob. Jen jsem se otočila na druhou stranu, zavřela oči a usnula.
Druhý den jsem nebyla na okolí zrovna příjemná, necítila jsem se ve své kůži. Všechno ve mně vřelo a nedokázala jsem to vůbec ovládnout. K večeru mě ovšem dohnal jiný pocit. Nedokázala jsem ho popsat, ale děsil mě. Připadala jsem si děsivě prázdná, občas mnou projela vlna bolesti nebo naopak zoufalství.
Vtom mi zazvonil mobil, podívala jsem se na display: Mamka. Chvíli jsem zaváhala, ale něco mi říkalo, abych to zvedla.
„Mami?"
„Lilly, to je dobře, že jsem se ti dovolala. Dneska odpoledne jsme tu měli menší nedorozumění. Dobře, nebylo tak malé. Poprali se tu s Cullenovými. Jake je na tom zle. Hodně ho zřídili. Nechce se mu to pořádně hojit, máme o něj starat, ještě se nevzbudil."
Polila mě vlna chladu, zapomněla jsem na všechny své sliby a podobné věci. Doběhla jsem si do skříně pro baťoh.
„Hned ráno jsem tam, čekejte mě, ano?" házela jsem si přitom zuřivě nejdůležitější oblečení a hygienické potřeby do batohu.
„Dobře, přijedu pro tebe na letiště, jen mi napiš v kolik přiletí letadlo."
„Ok, díky mami," zamumlala jsem a típla telefon. Během chvíle jsem měla věci v batohu na zádech. Jen jsem stručně vysvětlila situaci Anne a zmizela za dveřmi. Na letiště jsem dorazila těsně před odletem letadla. Naštěstí se ještě našlo volné místo.
Když jsem seděla na sedadle v letadle a sledovala krajinu za oknem uvědomovala jsem si, že se vracím domů. Místo štěstí jsem ovšem měla strach. Netušila jsem, jak se budou tvářit na můj přerušený kontakt s nimi. Ale bylo mi to celkem jedno, hlavní věc kvůli které jsem se rozhodla vrátit se na chvíli do La Push, byl Jake.
Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!