Další kapitolka - moc, moc, moc se omlouvám, že mi to tak trvá, vážně :((
05.06.2009 (08:00) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1787×
Cesta letadlem byla nekonečná, hlavou se mi honily všemožné obrazy toho, co se asi stalo. Nic víc mi nevrtalo v hlavě tolik jako tohle. Když letadlo konečně přistálo, byla jsem jedna z prvních, kdo z něj vystoupil. Největší rychlostí, která by nepřipadala ostatním divná jsem doběhla před letiště a všimla si tmavého Audi. Za volantem seděla mamka a bubnovala prsty do volantu, evidentně byla netrpělivá.
Doběhla jsem k ní a hodila batoh na sedadlo dozadu. Prudce jsem otevřela dveře a sedla si do sedačky. Podívala se na mě, chvíli jsem myslela, že mě snad nepoznala, protože na mě koukala dost překvapeně.
„Hrozně jsi se změnila."
„Já vim, já vim...co Jake?" konečně jsem položila otázku, kterou jsem chtěla říct už pěkných pár hodin.
„Není na tom lépe, ale ani hůř. Zatím se ještě ale neprobral."
Zavrčela jsem a jen těžko jsem potlačila nával vzteku, kdy jsem chtěla něčím pořádně hodit.
„Co se stalo?" procedila jsem skrz zuby a snažila se zklidnit svůj vztek.
„Taková... menší nehoda. Víš, poslední dobou jsem si párkrát volala s Edwardem," začala a já jsem myslela, že se zblázním. On byl do toho zapletený i Culen. Tiše jsem zavrčela, ale nepřerušovala jsem jí.
„No a prostě, Edwarda napadlo, že se za mnou podívá, ignoroval omezení hranic. Jenže sotva je překročil, objevil se tam Jacob, který měl zrovna hlídku. Slušně ho požádal jestli odejde, že tu nemá co dělat. Edward ho ale neposlouchal a šel dál, tak ho napadl. Myslím, že kdyby to bylo takhle, tak by to pro Jaka nebyl problém. Jenže se tam objevili ostatní Cullenovi. Netuším proč, možná byli pro jistotu poblíž, ale hodně se to tam semlelo. Jacob se dost ohnal po Emmettovi a nějak mu ublížil. Jaka dostala Rosalie, která to neunesla. Zle ho pošramotila, bylo jich na něj hodně. Nevím, jestli je to množstvím ran nebo nějakým stresem, ale Jacobovi se rány vůbec nehojí." Skončila svůj monolog a zadívala se na mě. V rukách jsem pevně svírala použitou letenku a cupovala jí na kousíčky, jen abych se trochu uklidnila. Moc to ovšem nepomáhalo.
„Lillian? Jsi v pořádku?" dívala se na mě starostlivě, ale nastartovala auto a vyjela.
„Sem," odsekla jsem a stále se dívala jen a jen před sebe, „zastav mi prosím ve městě, jen si něco koupím."
Sophie se na nic neptala a po chvíli mi zastavila před hypermarketem. Trvalo mi okamžik, než jsem sehnala to, co jsem chtěla a koupila si to. Za chvíli jsem seděla opět v autě a balíček v igelitce si hodila do batohu. Máma jen tázavě povytáhla obočí, ale neptala se, co to mám. Ani bych jí to neřekla, nedovolila by mi to.
Při cestě autem mě čím dál víc svírala žaludek nervozita. Nevěděla jsem proč, ale nechtěla jsem se vracet. Bála jsem se reakce okolí a svojí rodiny - hlavně Sama. Nebyla jsem ovšem sto o tom přemýšlet dlouho, protože během krátké chvíle jsme zastavili na štěrkové cestě před naším domem. Vystoupila jsem si z auta a pomalým a váhavým krokem jsem vešla dovnitř. Uhodil mě do nosu vlkodlačí pach, který mi byl v tento moment překvapivě dost nepříjemný, netuším proč, ale zřejmě ho bylo moc. Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a hodila si batoh na postel. Chtěla jsem si vytáhnout koupený balíček, ale ucítila jsem závan, který mi jako jediný nepříjemný nebyl.
Tiše jsem otevřela dveře do pokoje pro hosty, ležel tam na posteli Jake. Vypadal hrozně, byl samý obvaz a občas sebou neklidně cukal. Děsilo mě to. Potichu jsem k němu došla a pohladila ho po ruce. Mučilo mě, vidět ho v tomhle stavu, vždycky byl mým ochráncem a nikdy nevykazoval žádné známky slabosti. Teď tu ležel bezbranný a zraněný a to všechno jen kvůli Cullenovi. Tiše jsem zavrčela a prudce vyšla z místnosti. S igelitkou z obchodu jsem vešla do koupelny. Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle.
Lesklé bronzové vlasy splývající mi kolem obličeje a pronikavé modré oči. To byla moje vizitka, jenže já už jí nechtěla. Ten odstín mědi, který mě tolik spojoval s otcem - ne, už to nebyl můj otec. Věděla jsem, že když to teď udělám, zřejmě to nepůjde vzít zpátky. Moje vlasy nerostly rády a myslím, že přebarvit obarvené vlasy zpět na světlo by šlo špatně.
Když jsem po půl hodině vyšla z koupelny, moje vlasy byly tmavě hnědé, skoro až černé. Nelitovala jsem toho, možná ztratím pověst princezny, ale to mě trápilo asi ze všeho nejméně. Tmavé vlasy mi však dodaly tajemný vzhled. Možná jsem teď víc vypadala jako upír, rozhodně bych dokázala lépe vyděsit. Já ale nechtěla nikoho děsit, chtěla jsem ublížit.
Stiskla jsem ruce v pěst a bez jediného slova někomu, jsem vyšla z domu a zmizela v lese. Můj směr byl neomylný, směřovala jsem za Forks, do odlehlého moderního stavení uprostřed lesa.
Cesta mi trvala neobyčejně krátce, postavila jsem se před barák, na který jsem zahlížela dost nenávistně. Chtěla jsem si vyřídit účty - teď a tady.
„Cullene, Edwarde Cullene... pojď ven," křikla jsem za všech sil a s veškerou nenávistí, kterou jsem v sobě měla. Slyšela jsem po schodech váhavé krůčky...
Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!