Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 7. kapitola

10.05.2009 (07:15) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1415×

Měsíc uběhl jako voda. Nemyslela jsem si, že to poletí tak rychle, že se tak rychle přiblíží loučení. Na jednu stranu jsem se těšila, strašně moc, ale na druhou... Nechávala jsem tu celý svůj dosavadní život, svoji rodinu, jediné lidi, které mám ráda. Pojedu sama na druhý konec země, aniž bych tam někoho znala. Začínala jsem se bát, nikdy jsem neměla problémy seznamovat se, ale stejně jsem z toho měla strach.

Seděla jsem v pokoji na zemi a balila si věci, které budu potřebovat. Pomalu jsem je skládala do cestovní tašky a přitom uvažovala, co ještě budu potřebovat. Téměř na vrch jsem si dala plavky, které budu jistě potřebovat, doufám. Moře tam bude určitě teplejší, než tady. Taky si budu muset koupit opalovací krém, pro jistotu. V tom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále," houkla jsem a dál se věnovala balení. Zrovna jsem si do tašky uklízela ručník. Dveře se s mírným vrznutím pootevřeli a někdo do nich nakoukl. Ani jsem nezvedla hlavu.

„Ahoj Jaku"

„Lilly," kývl hlavou. „Já jen... odvezu tě na letiště."
„To nemusíš, pokud nechceš," stále jsem nezvedala hlavu. Bála jsem se na něj podívat, při představě, že se na něj koukám na dlouhou dobu naposled.

„Pojedu rád," zamumlal. Mimořádně zrovna netrpěl výřečností.

„Musím se ještě stavit u Cullenů, pokud ti to nevadí."

„Nevadí, počkám na tebe v autě, než se rozloučíš."

Donutila jsem se zvednout oči a podívat se do jeho. Upřeně mě sledoval, nasucho jsem polkla. Nechtěla jsem mu říkat sbohem. Cítila jsem, že ho to bolí taky. To mi moc nepomáhalo, když se to přidávalo k mým pocitům, měla jsem strašnou chuť vyházet věci z tašky a říct, že nikam nepojedu. Jenže to jsem nemohla, všechno jsem si zařídila. Chci pryč, nemůžu tu zůstat. Prostě nemůžu.

„Děkuju," zamumlala jsem a radši znovu sklopila oči „jen si dobalím a příjdu za tebou."  

„Zatím vyvezu auto z garáže," kývl hlavou a odešel z místnosti. V tu chvíli jsem cítila slzy tlačící se mi do očí. Ale dokázala jsem je ovládnout, nerozplakala jsem se. Statečně jsem dobalila posledních pár drobností a postavila se. Rozhlédla jsem se po pokojíčku, který mi byl domovem. Modré zdi polepené pár plakáty a mými výkresy. Na ty jsem byla pyšná, uměla jsem kreslit. Byla jsem hodně kreativní, zřejmě po Edwardovi. Většinou jsem kreslila přírodu, na pár z nich byl Jake. Došla jsem k obrázku nad postelí. Musela jsem se pousmát. Kreslila jsem Jacoba, když mě měl hlídat a místo toho usnul s mým plyšákem v ruce.

Nojo, málem bych zapomněla. Šmátla jsem po plyšákovi na postel a dala ho do tašky, bez něj bych nikam jet nemohla. Myslím, že ho budu mít až do konce života - pokud nějaký bude. Nadechla jsem a zavřela přitom oči. Dýchala jsem vůni mého pokoje. Voněl po kokosu, miluji vůni kokosu. Netuším proč, ale zbožňuji to. Vzala jsem do ruky tašku a vyšla z pokoje. S mamkou jsem se rozloučila už včera, musela na rychlo někam odjet, proto mě odvážel Jake. V kuchyni už na mě čekal Sam. Usmála jsem se na něj, „budu vám sem volat, neboj."

„No to doufám, koukej se ozvat minimálně každý týden nebo si pro tebe dojedem," zazubil se a objal mě.

„Pokusim se, ale znáš to... učení a tak, bude mě to vyčerpávat," zasmála jsem se a pustila ho, protože do místnosti přišel Jerry. Vytáhl se ještě rychleji, než já.. zřejmě v sobě měl o hodně víc vlkodlačího hormonu. Vypadal skoro na sedmnáct a růst se mu už téměř zastavil. Holky za ním nepřestávaly běhat. Nedivím se jim, kdyby to nebyl můj bratr asi to také dělám. Byl poměrně vysoký, vypracovaný, na krátce střižených černých vlasech měl rošťácký rozcuch a sytě zelené oči dokázaly nejednu holku položit na kolena.

Podíval se na moji tašku a zazubil se, „vážně ti tohle bude stačit na čtyři roky studia?"

„Jasně, jsem nenáročná. Budu nosit jedno spodní prádlo týden, občas ho přeperu ve studený vodě v umyvadle a bude to dobrý," trochu jsem se ušklíbla, ale pak jsem ho taky objala.

„Ne, že se tam budeš moc honit za klukama... a kdyby se moc honili za tebou... dej vědět, přijedu a uviděj. Nikdo mi nebude dělat do mý malý sestřičky, když by to nechtěla," rozcuchal mi vlasy a usmál se.

„Jistě Jeremy, neboj... ihned ti všechno řeknu," zasmála sem se a radši se už otočila. Ještě sem zamávala, „mějte se tu. Budu volat, nebojte," zamumlala jsem a nechala za sebou zavřené dveře baráku, který mi byl tak nádherným domovem po tři roky života. Už uběhly tři... ale tady by to nikdo nepoznal, moc nás tu nestárne, život si tu běží svým tempem. 

Došla jsem k Jacobovému Wolksvagenu a hodila si tašku do kufru. Pak jsem si sedla na přední sedadlo a připoutala se.

„Připravená?" podíval se na mě Jacob.

„Já vždy," odpověděla jsem mu, ale sledovala jsem přitom pohybující se stěrač, bylo mokro. Jacob mlčky rozjel auto a já sledovala zamlžené a mokré okénko. V duchu jsem se loučila s každým domem, ulicí ba i stromem. Když jsme projížděli kolem La Pushské pláže, kde jsem zahlédla v dešti pobíhat Quila s Embrym, znovu se mě draly slzy do očí. Ovšem znovu jsem je dokázala udržet v sobě.

Jakmile jsme byli za hranicemi La Push, bylo mi těžko, tížilo mě na hrudníku a tolik jsem se bála, že to už nikdy neuvidím. Doufám, že ten strach není opodstatněný. Sledovala jsem silnici před sebou a ani jsem nepostřehla, když Jacob zatočil na lesní cestu. Všimla jsem si toho, až když auto drkotalo na nerovném terénu. Po chvíli zastavil před domem Cullenů.

„Počkám tu, ale trochu si pospěš," otřásl se a vypnul motor. Vím, že mu to bylo nepříjemné, tak jsem bleskově vyskočila z auta a bez zvonění či klepání doběhla dovnitř. Alice zřejmě všechno viděla předem, tak na mě čekala v obýváku delegace. Přelétla jsem je všechny pohledem, chtěla jsem to urychlit.

„Pokusím se vám taky občas zavolat nebo napsat a tak... myslim... že to bude fajn."

„A to by bylo všechno jako? Odjela bys bez slz? Bez objetí...to teda ne," Emmett se zvednul a zvedl mě do náruče. Zasmála jsem se, měla jsem ho vážně ráda, byl to nejlepší strejda na světě.

„Už brečíš?" podíval se na mě s hranou naděj v hlase.

„Musím tě zklamat, ale ne," znovu jsem se zasmála. Pustil mě na zem.

„Škoda, tak jsem se těšil," opáčil na oko nešťastně. Usmála jsem se přelétla pohledem ostatní. Rosalie se tvářila neutrálně a jen mi pokývla hlavou. Jasper nic neříkal, jen si mě tak zvláštně prohlížel. Alice se samozřejmě zvedla a šla mě obejmout.

„Bude se mi stýskat, občas zavolej. Nebo se možná stavíme za tebou... až budou hlásit ošklivé počasí," zazubila se a ustoupila odemě, aby mě mohla obejmout Esmé. Ta mi jen připomněla, ať na sebe dávám pozor, stejně jako Carlisle.

„Spěcháš hodně?" ozval se najednou Edward, který ještě nepromluvil ani slovo.

„Celkem jo, venku na mě čeká Jake," trochu se ušklíbl a tiše zavrčel. Trochu jsem na něj vycenila zuby, nemám ráda, když tohle někdo dělá, zvlášť při zmínce o mém Jacobovi.

„Tak... si to tam užij, dávej na sebe pozor a dávej o sobě vědět," váhavě mě objal, což sem mu oplatila jen na krátký okamžik po kterém jsem ho znovu pustila. Netrpělivě jsem si přešlápla, věděla jsem, že Jake je už netrpělivý a čeká na mě.
„Tak se tady mějte, budu dávat vědět, ahoj," jen jsem mávala a už jsem byla venku. Tohle loučení pro mě nebylo emotivní, i když Carlislea, Esmé a Emmetta jsem měla vcelku ráda. Doběhla jsem k autu a sedla si zpátky na sedadlo spolujezdce. Zapla jsem si pás a podívala se na Jacoba, nic mi nevyčítal, jen se na mě usmál mým oblíbeným úsměvem, který jsem mu musela oplatit. Znovu jsme vyjeli a celá cesta probíhala mlčky. Oba jsme se totiž vyhýbaly slovům, která by se jistojistě stočila k loučení a to jsem nechtěla ani já, ani on.

Dorazili jsme na letiště, Jacob mi vzal tašku a šli jsme do haly. Letenky jsem již měla, takže jsem nemusela stát frontu. Jediné na co jsem čekala bylo odbavení.

„Už tu se mnou nemusíš čekat, za chvíli to poletí," podívala jsem se na Jaka.

„Rád tu počkám, Lill," kouknul se na mě a já věděla, že to říká, protože se nechce loučit.
Zavrtěla jsem hlavou, „už si půjdu sednout do letadla," zamumlala jsem. Nervózně jsem si přešlápla z nohy na nohu.

„Bude se mi stýskat, Jaku," koukala jsem mu do jeho čokoládových očí, které se neusmívaly. Byla v nich bolest, která byla i mojie. Nedokázala jsem udržet vážnou tvář, skočila jsem mu kolem krku a zavrtala hlavu do trička. Pevně mě objal a zvednul ze země.

„Co tu bez tebe budu dělat, Lilly," zamumlal mi do vlasů a já mu neodpověděla. Poprvé v životě jsem se cítila naprosto zlomená, plakala jsem. Jeho triko bylo mokré od mých slz, nechci ho opustit, nechci!

„Musím jít," vzlykla jsem a pustila se ho. Postavil mě na zem a mlčel. Jen mi rukou otřel potůčky slz.

„Brzy se zase uvidíme, prcku," usmál se na mě.

Kývla jsem, „už aby to bylo."

Vzala jsem si od něj tašku, naposled mu dala pusu na tvář a odcupitala přes odbavení, až do letadla. Posadila jsem se na sedadlo a zapnula si pás, jelikož jsme již měli startovat. Slzy se mi draly do očí a hrudník se mi stahoval zoufalstvím. Položila jsem ruku na okénko, za kterým zapadalo slunce. Ráda jsem se na něj dívala na pláži v La Push, když zapadalo nad mořem.

„Sbohem Jaku," šeptla jsem tiše a uhnula pohledem od okénka.

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 7. kapitola: