Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 7.část

29.05.2009 (20:30) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1409×

7.SEN

Věděla jsem, že myšlenky moc dlouho na uzdě neudržím, takže když se mi přestal líbit směr, kterým se začali ubírat, rozhodla jsem se zbaběle je rozptýlit koupelí. Líně jsem vyhrabala své provinilé tělo z postele a namířila jsem si to k šatníku. Byla jsem Alice strašně vděčná za to, že mi tu nestojí za zády a nediktuje mi, co by mi slušelo. Bylo mi to jedno. Klidně bych na sebe navlíkla i igelitový pytel a nechala se zahrabat, ale pochybovala jsem, že by se našel někdo takový, kdo by byl ochotný to pro mě udělat. Vytáhla jsem z šatníku nějaké kalhoty, tričko a spodní prádlo. Ani jsem nevěděla, jakou má oblečení barvu. Ještě než jsem zamířila ke koupelně, skočila jsem si pro ručník a hygienické potřeby. Potichu jsem se vykradla z pokoje. Bylo to naprosto zbytečné-věděla jsem, že všichni vědí o mém zhroucení. Přece jen jsem nechtěla upozorňovat na svou přítomnost. Nejvíc jsem se bála toho, že si mě všimne Emmet. Znala jsem ho po dvou stránkách. Jedna byla drzá a posměvačná, stvořená pro každou špatnost. Věděla jsem, ale moc dobře, že takhle by se ke mně dnes nechoval, kdyby viděl můj zmučený výraz. Právě naopak. Vytáhl by ochranitelskou stránku. Snažil by se mě utěšit a dát mi najevo, že je vše v pořádku, že je tu pro mě. Nepotřebovala jsem někoho dalšího, kdo by mě zbytečně litoval. Snažila jsem se na sebe tedy neupozorňovat, aby Emmet nebyl nucen odlepit oči od plazmové televize.

Opatrně jsem vešla do koupelny a zavřela dveře. Jakmile jsem to udělala, začala jsem litovat. Naproti dveřím stálo velké zrcadlo. Úplně jsem zapomněla na to, že tam kdy stálo. Mohla jsem vidět tu bezcitnou mrchu od hlavy až k patě. Měřila jsem si sama sebe nenávistným pohledem. Oči jsem měla zúžené do tenkých štěrbinek a bylo mi zle.
Byla jsem znechucená sama sebou a vzpomněla jsem si na myšlenku, která mi proběhla hlavou, když jsem si myslela, že se Jacob otiskl do Belly a ona ho nechtěla. Ta nenávist, kterou jsem vůči ní cítila. To, jak jsem si uvědomila, že bych nebyla schopná znovu se jí podívat do očí, kdyby to tak skutečně bylo. To jsem nemohla. Nemohla jsem se na sebe dívat. Uvolnila jsem své ztuhlé tělo a odvrátila od sebe zrak. Pustila jsem vodu a vlezla si do vany. Lehla jsem si a zavřela oči. Na nic jsem nemyslela. Moje hlava byla čistá. Neuvědomovala jsem si ani ledovou vodu, která naplňovala vanu, protože jsem ji pustila namísto horké. Necítila jsem to. Ze začátku ne. Jakmile se vana naplnila, mé tělo se začalo třást. Cítila jsem chlad a myslela jsem na jediné-že si to zasloužím. Zasloužila jsem si jen a jen trpět. Nevstala jsem a nešla jsem se ohřát do postele, i když bych to tehdy ještě dokázala. Nechala jsem své tělo i mysl trpět. Voda, kterou jsem cítila všude, byla přímo ledová. Díky mé normálně horké kůži jsem chlad vnímala jako tisíce žiletek zabodávajících se mi do živého masa. Mrzla jsem zaživa. Mé srdce splašeně tlouklo a i přesto, že jsem chtěla naplno cítit bolest, si mě vzala temnota.

Bohužel si pro mě nepřišla smrt. Jen mě proti mé vůli pohltilo bezvědomí. Probudily mě až hlasy. „Esme, pojď honem sem!" Křičela Rosalie, když mě našla. Uchopily mě její paže, které pro mě poprvé v životě nebyly studené. Uvědomila jsem si, že celé moje tělo se třese a drkotám zuby. Oči jsem držela zavřené. Nechtělo se mi cokoliv vysvětlovat. „Co se děje?" Ptala se Esme, ale potom mě zřejmě uviděla. „Pro Boha! Vezmu ji, nachystej deky." Potom mě Rosalie poslušně předala Esme. „Slyšíš mě, Nessie?" Líbala mě na čelo a zoufale čekala na odpověď. „Renesmee, odpověz." Nechtěla jsem je děsit. „Ano." Vydechla jsem. Byl to těžší, než jsem čekala. A bolestivější. Přesto se mi zdálo, že bolest, která mě dostihla, nebyla dostačující. Esme mě znovu políbila na čelo. „Co jsi to provedla, holčičko?" Kolíbala mě v náručí a nesla mě ke mně do pokoje. Uložila mě na postel, která byla měkčí než obvykle. Uvědomila jsem si, že musela být vystlána desítkami hřejivých dek. Poté mě Rose navlékla do volné košile a zabalila do dek. Jindy by mi bylo nepříjemné, že mě někdo obléká, ale teď mi to bylo naprosto jedno. Esme mi donesla čaj, jenže já jsem neměla sílu ho pít. Nemohla jsem se hnout. Dařilo se mi jen třást. „Zůstaň tu s ní. Zavolám Carlisleovi." Potom Esme odešla a já jsem poslouchala. Nechtěla jsem, aby mi pomáhali. Jediné po čem jsem toužila, bylo, aby mě nechali trpět.

Zima neustávala, a už jsem pomalu ani necítila nohy. Musela jsem být i podchlazená jestli je to u upíra možné. „Carlisle?" Slyšela jsem z chodby. „Musíš přijet. Renesmee..." Vysvětlovala, jak se věci mají. Nevnímala jsem ty věci, o kterých jsem už dávno věděla. Začala jsem se znovu soustředit, až když jsem zaslechla něco nového. „...celá se klepe, ve vaně byla asi tři hodiny, než jsme ji našli....To jsme udělaly ale nestačí to..." Vážně jsem tam byla tak dlouho? Přesto to nestačilo. „...dobře. Pospěš si." Ukončila Esme hovor a zaklapla telefon. Potom jsem slyšela z přízemí Emmeta. „Co se děje?" Z jeho tónu jsem slyšela, že celou dobu poslouchal. „Můžu něco udělat?"
„Vlastně ano. " Potom už jsem neposlouchala. Všechno nasvědčovalo tomu, že ostatní jsou na lovu. To bylo dobře. Nemuseli tu být všichni. Zlost mých rodičů jsem si mohla vychutnat později. Potom přišla Esme a strčila mi do pusy teploměr. Po chvíli ho zase vytáhla. „34,9" Prohlásila vyděšeně. „Dýchá?" Ptala se Rosalie. „Ano, ale nevypadá dobře. Celá se třese. Teplota jí klesla o celých šest stupňů. Kdyby byla člověk, pravděpodobně by byla mrtvá." A to bylo poprvé, co jsem zalitovala, že nejsem jen pouhý člověk.

„Nessie, zkus se napít, ano?" Ztěžka jsem otevřela oči. Esme nade mnou stála s úzkostným výrazem ve tváři. Byla jsem jen na obtíž. Chtěla jsem to zkusit. Pro ni, ale nemohla jsem se hýbat. Mé tělo, bylo naprosto zkřehlé, a když mi Esme nalila do úst trochu horkého čaje, vytekl znovu ven. Esme si povzdychla. „To nic, holčičko. Odpočívej." Pohladila mě po temeni a políbila na tvář. Její rty pro mě stále nebyly ani trochu ledové.

Zatímco jsem ležela, zaslechla jsem kola na příjezdové cestě a potom rychlé zabouchnutí dveří. Netrvalo dlouho a Carlisle stál u mé postele. „Co teplota?" Esme se nadechla. „Měla 34.9,když jsem ji naposledy měřila." Carlisle mi znovu začal měřit teplotu. Zatímco teploměr plnil svou práci, prohmatával mi uzliny. Potom mi zkontroloval zorničky."Reaguje dobře, ale je v šoku." Konstatoval. Pomalu vytáhl teploměr. „34.7 To se mi přestává líbit. Je podchlazená. Potřebujeme ji okamžitě dostat do tepla." „Emmet na tom pracuje." Ujistila ho Esme. Nevěděla jsem co tím myslí. Znovu mi to bylo jedno. Chtělo se mi zavřít oči. Carlisle se nade mnou sklonil. „Neusínej, Nessie. Teď ne, ano? Vydrž ještě." Přemlouval mě. Nevydržela jsem. Musela jsem zavřít oči, ale byla jsem pořád při vědomí.

Znova jsem nevnímala. Jediné, co se v mých myšlenkách nedalo přehlédnout, byly občasné hlasy v okolí, bolest a zima. Pořád jsem se neovladatelně třásla a drkotala zuby. „Neměli bychom zavolat ostatním?" Ptala se Esme. „ Ne, bude lepší, když bude v klidu. Jen by to zhoršili." Oddychla jsem, si, že nezavolají i zbytku rodiny. Zřejmě bych to nesnesla. „Tak jak je jí?" Ptal se Emmet, který se zřejmě právě vrátil. Chtěla jsem otevřít oči a dát mu najevo, že žiju, ale usoudila jsem, že třes mého těla mu to poví sám. „No konečně." Zvolala Esme a oddychla si. „Bála jsem se, že nepřijdeš." Pokoj naplnilo ticho. Něco mi tu nehrálo. Až když jsem slyšela kroky blížící se ke mně a ucítila nepatrné zachvění postele, uvědomila jsem si, že Emmet nebyl ten, na koho se čekalo. Ani ten, koho Esme tak ráda přivítala. Ten mi měl jen přivést zdroj tepla. „Dejte to pryč." Poručil povědomý hlas rozrušeně a snažil se mě vyprostit z huňatých dek. Esme mu přispěchala na pomoc a potom jsem slyšela, že všichni opouští pokoj. „Přijdu ji zkontrolovat." Řekl Carlisle tiše, než zavřel dveře. Jacob mě vyprostil z poslední přikrývky a lehl si ke mně. Chtěla jsem ho odehnat. Nechtěla jsem ho tu. Nechtěla jsem, aby on byl ten, kdo mi pomůže. Nechtěla jsem, aby mi někdo pomáhal. Chtěla jsem, aby mě nechali trpět. Namísto utrpení si mě Jacob pevně přivinul do náruče a přehodil přes nás tři deky. Když se moje kůže dotkla jeho, zasyčel. Musela jsem být opravdu hodně studená. Snažila jsem se ho odstrčit, ale bylo to marné. Nemohla jsem se hýbat. Přes tenkou noční košili jsem cítila neodolatelné teplo. Přesto jsem protestovala. „Jdi pr-yč." Drkotala jsem. Jedna z jeho obrovských paží mě pustila a natáhla se k mé tváři. Přiložil mi dlaň na obličej a tváří se dotýkal mého čela. „Cos to provedla?" Ptal se zmateně. „Jakýs měla důvod k tomu to udělat? Nemělas právo...chceš mě zabít?" Chtěla jsem zakroutit hlavou, ale nedokázala jsem to. Poslední co jsem chtěla, bylo mu ubližovat. Stačilo jen natáhnout ruku a ukázat mu všechno. Vinu, černé svědomí, bolest. Nemohla jsem. Tentokrát jsem nedokázala znovu mu ublížit vlastní bolestí. „Už to nikdy to neuděláš, jasné? Nikdy tě ani nenapadne, že bys něco takového zopakovala. Víš, jaké to bylo, když Emmet přišel až do La push a řekl mi, žes málem umrzla v ledové vodě, kterou sis mimochodem sama napustila a vypadá to s tebou bledě? Nemáš ani tušení co to se mnou udělalo. Jen představa, že bych tě ztratil mě zabíjí a ty uděláš zrovna tohle..." Odmlčel se. „Ráno jsi mi něco slíbila...kdyby tě nenašly..." Nedokončil tu větu a pevně si mě přitiskl blíž. Teplo jeho kůže mi pomáhalo, ale nepřestávala jsem se třást. Zuby mi drnčely o sebe a nebyla jsem schopná je zastavit je zastavit. Jacob se po chvíli odtáhl a odhrnul mi mokré vlasy z tváře. Přestala jsem s hloupými protesty a nechala jsem ho. Mé oči byly pořád zavřené. Bála jsem se, že kdybych je otevřela, nelíbilo by se mi to, co uvidím. Jeho, něžné, ochranitelské oči, ve kterých bude znovu ta bolest. Cítila jsem se jako slaboch, když jsem ho nechala, aby mi vzal ruce do svých a přitiskl je na svůj nahý hrudník, ale představa jeho blízkosti pro mě byla tak neodolatelná, že jsem se poddala. Znovu mě pevně stiskl a jemně mi přiložil svou tvář na mou. Moje hlava musela spočívat hodně blízko jeho šíje. Cítila jsem to. Doslova. Teplá krev proudila jeho hrdlem asi tři centimetry od mých rtů. Vychutnávala jsem si blízkost té vůně a ukládala si ji do paměti.

Jacob mě stále ochranitelsky svíral v náručí, když mě přišel Carlisle kontrolovat. Vnímala jsem, ale předstírala jsem spánek. Prozatím jsem nechtěla s Carlislem mluvit o tom, co jsem provedla. Dověděla jsem se, že moje teplota se o stupínek zvedla a to mi stačilo. Jacob si oddychl, když zjistil, že budu do dvou dnů zase naprosto v pořádku, a když Carlisle opustil místnost, rozhodla jsem se, že se nebudu zbaběle vyhýbat Jakovým pohledům. Jestli bylo něco, co si zasloužil dostat a co jsem mu mohla dát, bylo to, abych se mu konečně podívala do očí. A tak, když mě znovu hladil po tváři, jsem rozlepila oči od sebe. První co jsem zaregistrovala, bylo to, že je černá noc. Prosklená stěna byla zatažená a pouhé lidské oko by se v té tmě naprosto ztratilo. To moje ne. Vzhlédla jsem k Jacobovi. Nevěděla jsem, jestli se mi líbí, co vidím. Měl kruhy pod očima. Nemohla jsem vidět jeho přesný výraz, takže jsem natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Objížděla jsem obrysy obličeje a zarazila jsem se na tváři. Cítila jsem cosi mokrého a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to je. Slza. Chtěla jsem stáhnout ruku zpět, ale vzal mě za ní a položil ji zpět. „Proč jsi to provedla?" Tentokrát věděl, že nemám důvod neodpovídat. Mé tělo se už netřáslo a byla jsem si jistá, že dokážu srozumitelně mluvit. Chtěla jsem mu všechno říct, ale díky mé ruce pevně přitisknuté na jeho tváři jsem poznala, že slovům nebude věřit. Chtěl to vidět. Protože moc dobře věděl, že ve vzpomínkách mu nemůžu lhát. Začala jsem tedy pomalu vzpomínat. Myslela jsem na to, jak jsem se viděla v zrcadle. Pocit znechucení a odporu nad sebou samou. Moje myšlenky byly sjednocené, ukázala jsem mu, že jsem nedopatřením pustila jiný kohoutek, a když jsem si to uvědomila, bolest pro mě byla na místě. Vše jsem ještě doplňovala pocitem bolesti, záblesky mých krutých slov a obrázky temných smutných očí. Když jsem skončila, Jacob pomalu pustil mou ruku.Sedl si, posadil si mě na klín a pevně mě držel. Nechtěla jsem odporovat. Neměla jsem na to sílu. Objala jsem ho a přitiskla jsem se, jak nejblíže to šlo. Slzy mi znovu smáčely tvář. Jacob se přiblížil rty k mému uchu. „Ty jsi tak strašně hloupá." Konstatoval tiše a nechal stékat moje slzy po jeho holém rameni. „Kdy už konečně pochopíš, že jediné co mi může ublížit je tvoje bolest?" Šeptal znovu a znovu. „Ale ty trpíš. Vidím ti to na očích." Vzlykala jsem. „To je moje věc. Já budu čekat. Konec konců, mám na to věčnost." V tu chvíli mi nezáleželo na tom, že se mýlí. Jen já jsem mohla vědět, že ho takhle nebudu chtít. Nikdy. Pořád to bude jen můj nejlepší přítel Jacob. Čas nic nezmění. On si myslel opak. Nechala jsem ho v jeho mylných domněnkách. I když jsem sama dobře věděla, že ho to jednou zraní natolik, že mě nebude chtít znovu vidět, alespoň nemusel trpět teď. Znovu si opatrně lehl. Tentokrát se mnou stočenou na jeho hrudi. Netrvalo dlouho a zmocnil se mě spánek.

Šla jsem po pláži. Tu pláž jsem důvěrně znala. Byla to pláž First Beach, často jsme sem chodili s Jacobem, když jsem byla menší. Nebyla jsem sama. Vedle mě kráčel nějaký chlapec. Měl čokoládovou kůži a na hlavě zapletené drobné copánky, končící někde v úrovni jeho brady. Byl o něco vyšší než já, ale věděla jsem, že s Jacobovou výškou by se zdaleka nemohl rovnat. Když se mi podíval do očí, byla jsem okouzlená jejich týkovou barvou. Neměla jsem pochyby o tom, že patří do našeho světa.Chvíli jsem klidně kráčeli a na rtech nám pohrával úsměv.
Nevinný klidný sen nabral znenadání jiný směr. Další chlapcův pohled byl nevlídný a oči karmínové barvy teď hladově upíral na mě. Natáhl ke mně ruku. Něco mi říkalo, že poprvé v životě nehraju roli lovce ale oběti. Moje napůl lidská krev ho ke mně táhla víc a víc. Chlapec vrčel. Chystal se vzít si mě. Tady a teď. Věděla jsem, že to je ta část, kdy se normálním bytostem ve snu objeví zachránce nebo se stihnou probudit, než budou svědky něčeho nechtěného. Já jsem to štěstí neměla. Dala jsem se na útěk a v dálce u lesa jsem spatřila cosi ležet na zemi. Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomila, co vidím. Potom jsem nemohla zastavit křik deroucí se z mých úst.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 7.část: