Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milovaný sluha - 2. kapitola

04.03.2011 (07:15) • lirka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9825×

* * * * *

Prolog + 1. kapitola

* * * * *

Vylezla jsem z koupelny a zamířila jsem si to k dalším dveřím. Šatník! A plně vybaven. Všude značky jako Dior, Louise Vuitton a mnoho dalších. Jen tak jsem prošla šatník a našla jsem lodičky, kabelky, trika, tílka, kabát, botasky, koktejlové šatičky a jedny večerní šaty.

* * * * *

Otočila jsem se a zavřela za sebou dveře šatníku, lekla jsem se dívky se zlatýma očima - už teď tě mám ráda! Zlaté oči = hodný upír - a rozcuchanými vlasy do všech světových stran, vypadala jako malinká elfka a krásně se usmívala.

„Ahoj. Líbí se ti ty věci?“ zeptala se mě.

„Ahoj. Moc. Jinak jsem Bella. To jsi zařizovala ty?“ Oplatila jsem jí úsměv.

„Alice. Vidím do budoucnosti, víš? Tak jsem věděla, že se ti to bude líbit.“ Poklepala si na spánek a zasmála se.

„Jo, tak to jo,“ Pokývala jsem hlavou.

„Alice, ty jsi nejspíš módní policie hradu, viď?“

„No jasně. Já to tady mám na starost.“ Zasmála se spolu se mnou.

„Líbí se ti pokoj?“ ptala se dál.

„Jasně, nádhernej.“

„Promiň, už musím jít, měj se,“ vypadlo z ní náhle, než jsem se nadechla a řekla odpověď, byla pryč.

„A teď si dám sprchu,“ zamumlala jsem si pro sebe. Nejdříve jsem zalezla do šatníku pro nějakou noční košilku. Alice… Alice. Samá sexy košilka! Ano, takovou košilku hledám.

Svlékla jsem si ze sebe oblečení, nechala jsem na sobě jen spodní prádlo a má cesta vedla do koupelny. Dala jsem si plnou vanu horké vody, až se koupelna zapařila, a do vody pěnu do koupele a já začala relaxovat.

Další den ráno
Někdo zaťukal na dveře a pak vešel. Stál tam mladík s ležérně rozcuchanými vlasy, oblečený byl jako sluha. Srdce mu tlouklo normálně, než mě spatřil. To teda musím vypadat hrozně. Než stačil něco říct, pořádně jsem si ho prohlídla. Byl nádherný! Oči tak upřímné. Rty k zulíbání. Bello!

„Dobré ráno, slečno. Aro mě posílá, abych vás vzbudil a řekl vám, že na vás čeká snídaně,“ usmál se nervózně mladík.

„Ano, dejte mi patnáct minutek, můžete na mě počkat venku? Nevím, kudy bych měla jít,“ usmála jsem se a zamrkala.

„Ano, jistě, slečno,“ řekl a zmizela za dveřma. Až teď jsem si všimla, jak krásně voněl. Ne, to nebyl parfém, to byla krev. Ta krev přímo zpívala. To si ho Aro nechává jen na vyvonění hradu? Pf. Já bych věděla o lepším způsobu a zabití to nebylo. Bello, copak tě nějaký kluk vyvede z míry? Tebe, Bello?!

Skočila jsem do šatníku. Svlékla jsem ze sebe košilku a vzala si čisté spodní prádlo. Na to bílé tílko, lehký svetřík, lodičky a úzké džíny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.

„Sluší ti to,“ usmála jsem se na sebe. Skočila jsem ještě do koupelny. Na horní víčko jsem udělala linku, trochu jsem ji protáhla a poté jsem mé dlouhé a husté řasy obtáhla řasenkou, teď jsem byla ještě hezčí.

„Můžeme jít,“ usmála jsem se.

„Jinak já jsem Bella.“ Natáhla jsem k němu ruku.

„Já, já jsem E... Edward,“ zakoktal se.

Šli jsme spletí chodeb, nahoru, dolů, doleva i doprava, jak se tady můžou vyznat?!

„Prosím, Bello.“ Otevřel dveře a nechal mě projít první.

„Díky, Eddie. Můžu ti tak říkat?“ otočila jsem se na něj a on jen kývnul a dveře se za ním zavřely.

Otočila jsem se do místnosti.

„Dobré ráno!“ ozvala jsem se.

„Á, dobré ráno, Isabello,“ usmál se můj otec.

„Prosím, říkej mi Bello,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Dobře, jak myslíš,“ ukázal rukou ke stolu.

„Nač tolik jídla? To by nespořádala ani tlupa vlkodlaků z La Push…“ zasmála jsem se. Totiž, oni upíři a vlkodlaci žijí v míru. Další dohoda byla uzavřena.

„No, nevěděl jsem, co ti bude chutnat…“ odmlčel se. „Jinak Edward bude tvůj osobní sluha, dokud budeš zde na hradě.“ Můj otec se pořád usmíval.

„A co s ním potom bude? Vaše večere?“ řekla jsem bez známky veselosti v hlase. Bylo mi ho líto, pokud by tak měl skončit.

„Ale Is… Pardon, Bello. Snad ti to nevadí? Ale ty taky se živíš lidskou krví,“ oponoval mi.

„Vadí. Jsou to nebohé životy. Živím, ale jen si vždy ‚ucucnu‘ a poté jim vymažu myšlenky a vsugeruju něco jiného. Ale lidi nepřeměňuji, nemám jed, ani nezabíjím,“ obhajovala jsem se.

„Tak to chápu. Anebo bych ti ho mohl dát jako malinký dárek, ale nejdříve by si ho musel vzít Damien na starost,“ řekl tiše.

„Damien?“ nechápala jsem.

„No, on vycítí různé dary a pak když má někdo úžasný dar jako ty, Bello, nechávám si ho ve své gardě, takže kdybys chtěla, vzal bych tě do své gardy,“ mrknul na mne.
„Oh, děkuji vám, ale ne,“ usmála jsem se americkým úsměvem.
„Tykej mi, Bello, když jsem tvůj otec!“ pokáral mě a poté se usmál.
„Dobře. Aro,“ zamumlala jsem a pustila se do snídaně.


Po snídani jsem se omluvila, že jdu do svého pokoje, napsat matce mail, že jsem v pořádku, určitě se o mě velice bála. Musela jsem jí odepsat, že jsem v pořádku, že mě Aro přijal a že se mám fajn.

Damien, mohla bych mu něco vsugerovat ohledně Eddieho, aby se mnou mohl v pořádku odjet, ale co bych dělala s člověkem? On by stárnul a já ne. Myšlením se mi zkrabatilo čelo.

Pak jsem ještě brousila na internetu. Někdo zaklepal, zaklapla jsem notebook.

„Dále,“ zvolala jsem.

„Ahoj, Bello, můžu dál?“ Za dveřmi stála Alice.

„Jé! Alice, ahoj, jak se máš?“ usmívala jsem se.

„No, dobře. Nechtěla bys jet se mnou na nákupy?“ Udělala na mě psí oči.

„Alice, proč se mě ptáš, když to víš, jak to dopadne?“ Zamračila jsem se na oko.

„Bello, díky, díky. Nikdo totiž se mnou nechce jet, žádnej jinej upír nemá rád módu jako já a samotnou mě to nebaví…“ postěžovala si.

„Dobře, dobře, vezmu si na sebe něco jiného… Tohle je takové formální… Dej mi chvíli, můžu si sebou vzít svého sluhu?“

„Ale sluší ti to, Bello! Sluhu, ty máš sluhu?! No nevím, zda ti to Aro, dovolí.“ Podívala se nejspíš do budoucnosti.

„Dovolí,“ zašeptala.

„Dobře, počkám tady,“ usmívala se jako měsíček na hnoji.

„Minutku!“ zakřičela jsem a vběhla do šatny. Zamířila jsem k části šatníku, kde byl\ šaty. Jé, šaty od Guess.

„Ty uprostřed,“ zašeptala Alice. Kdybych nebyla poloupírka, tak bych ji neslyšela. Jo, jo, ty jsou krásné. K tomu lodičky a na ruku náramek.

„Tak můžeme!“ vylezla jsem z šatníku. V mém pokoji kromě Alice byl i Eddie.

„Tak jak mi to sluší?“ otázala jsem se.

„Aspoň někdo má styl,“ řekla Alice. Silně zrychlené srdce Eddieho mi stačilo. Další mužský, kterému se líbím. Ale i on není k zahození. Usmála jsem se speciálně na něj.

„Eddie, budeš si také kupovat nějaké oblečení?“ usmála jsem se.

„Já na to moc nejsem a hlavně zde pořád musím chodit v tomhle…“ Zašklebil se.

„Eddie, jsi můj sluha, takže budeš chodit oblíkaný moderně, tak aby ses mi líbil.“ Mrkla jsem na něj.

„Dobře, Bello.“ Usmál se. Krásnej úsměv. Ty vlasy. To tělo. Bello! okřikla jsem se.

* * * * *

3. kapitola

* * * * *

Bohužel se mi do druhé kapitoly nevešly nákupy, nechtěla jsem obrovskou kapitolu o 2500 slovech, myslím si, že bohatě stačí 1100 slov. ;) Pokud se Vám povídka líbí, zanechte aspoň usmívající se ho smajlíka, i to mi dodává sílu psát povídku a dávat ji sem.

Jinak tímto také velice děkuji za krásné komentáře k předchozí kapitole, která nebyla tak dokonalá, ale tato se mi líbí víc, je více promakaná. ;)

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovaný sluha - 2. kapitola: