Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! (1)

06.11.2010 (15:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2779×

Informace

Rasy: upíři, lidé, občas měniči, lovci

Postavy z Twilight: Cullenovi, Jacob, Renesmé, Seth

Prolog

Dva sourozenci, Bella a Thomas jsou potomci lovců upírů. Jejich rodiče jim zemřeli nedávno. Belle je 12 a Thomasovi bude 15.  Když ale Thomas oslaví své patnácté narozeniny, hned po setmění se promění ve velkého psa. Je z toho hrozně nešťastný, ale jeho sestra mu to závidí. Vždy chtěla být neobyčejná. Thomas a Bella hodně rychle rostli už od deseti a teď vypadají jako dospělí a díky tomu mohou žít sami. Bella začne pátrat po starých knihách a dozví se víc o tom čím se Thomas stal. Když už s ním ve městě není k vydržení, odstěhují se do malého městečka Forks, kde bude Thomas moc chodit po nocích ven do lesů. Potkají tam ale několik zajímavých tvorů, kteří jim změní život.

Narozeniny

„Thomasi, to má být překvapení!“ zakřičím na brášku, když ho uvidím jak mě špehuje za rohem.

„No jo, já se jen nemůžu dočkat,“ povzdechne si Thomas. Je pořád stejně zvědavý. Vezmu dort a dám ho do ledničky.

„Musím na nákup, půjdeš se mnou?“ zeptám se.

„Ne!“ vykřikne Thomas vyděšeně.

„No dobrá. Tak ale nesmíš do kuchyně!“ rozkázala jsem mu a vyšla z kuchyně, kterou jsem zamkla. Klíč jsem schovala a šla ven.

„Sakra!“ uslyšela jsem ještě nadávat bráchu, nejspíš měl v plánu jít a okouknout dort. Musela jsem se zasmát, ale pak už jsem nasedla do mého malého autíčka a vyrazila na cestu.

U obchodu jsem byla za chvíli, a tak jsem vešla dovnitř. Šla jsem najisto a vzala svíčky, jednu jedničku a jednu pětku. Pak jsem vzala ještě nějakou housku a chléb na toasty, ostatní jsem už měla nakoupené předem, a tak jsem se vydala domů. Doma jsem odemkla kuchyň a pak se uvnitř zamkla, co kdyby Thomas vletěl dovnitř a pak předstíral, že si spletl dveře? Věděla jsem, že by se to na kluka, který má patnáct moc nesedělo, ale Thomas je všehoschopný. Vzala jsem dort z ledničky a zapíchla do něj svíčky. Dort už byl dost vychlazený, a tak jsem ho nechala na stole, aby nebyl moc ledový. Pak jsem vzala mobil, který jsem mu koupila a zabalila ho do ozdobného papíru. Schovala jsem svůj dárek a šla připravit chlebíčky a toasty. Když bylo vše hotové, odnesla jsem vše na stůl a zapálila svíčky.

„Thomasi,“ zavolala jsem na bratra, když jsem odemkla dveře. Vlítl dovnitř jak střela a už zkoumal co jsem to pro něj připravila.

„Všechno nejlepší,“ popřála jsem mu.

„To je bomba! Já mám dortík! A máš pro mě dáreček, máš?“ zářil Thomas a zkoumal malý balíček v mé ruce. Na svůj věk pořád stejně ulítlý.

„Jasně, že pro tebe mám dárek,“ usmála jsem se, „na, tady to máš.“ Podala jsem mu dáreček a on si ho vzal a okamžitě zkoumal, co to může být. No prostě Thomas.

„Jé, mobil,“ vykřikl radostně, když se mu podařilo rozbalit můj dáreček. ,,Děkuji,“ usmál se.

„Nemáš zač, ten tvůj starý už stejně dosluhuje,“ usmála jsem se taky. „Tak sfoukni svíčky a něco si přej,“ vybídla jsem ho a tak jsme si sedli ke stolu a Thomas sfoukl všechny svíčky. Pak jsme si dali toasty a chlebíčky a nakonec Thomas slavnostně nakrájel dort. Když ho jedl musela jsem to vyfotit, měl celou pusu od dortu a na nose měl také kousek šlehačky. Začala jsem se smát a když jsem před něj postavila zrcadlo, rozesmál se taky. Byl to nádherný večer.

Pak jsme se rozhodli, že půjdeme ven a podíváme se na západ sluce. A tak jsme tedy vyšli na náš balkón a dívali jsme se, jak slunce zapadá. Najednou byla tma, jen měsíček svítil a vedle mě neseděl můj bratr, ale obrovský pes. Vypadal jak německý ovčák, ale byl trochu moc velký. Vykřikla jsem a on se schoulil do klubíčka a začal bolestně výt. Podíval se na mě svýma velkýma smutnýma očima a já jsem pochopila, že to musí být můj bratr. Takhle se nikdo jiný nedívá, ale co se to s ním stalo? Srst a čtyři nohy? Hrůza! Bratr se na mě znovu smutně podíval.

„Neboj, to bude dobrý,“ začala jsem ho utěšovat a objala ho.

„Něco vymyslíme,“ slíbila jsem mu, ale popravdě jsem nevěděla co dál. Jak můžu chodit z obrovským psem po městě? Nemohla jsem myslet na nic jiného než na mého ubohého bratra. Kéž by tu byli rodiče. Pomyslela jsem si a vzpomněla jsem si na maminku, ta vždycky věděla co dělat, najednou se mi v hlavě přehrál jeden starý příběh:

Byl krásný letní den a zrovinka zapadalo slunce. Seděla jsem z maminkou v kuchyni.

„Mami, jdeš se s Thomasem a se mnou podívat na západ slunce?“ zeptala jsem se.

„Ne, holčičko, zeptej se tatínka,“ usmála se na mě, a tak jsem běžela z tatínkem.

„Tati, tati, půjdeš se s námi podívat na západ slunce?“ zeptala jsem se tatínka.

„Jistě broučku,“ usmál se na mě tatínek a vyšli jsme na balkón a Thomas šel hned za námi. Táta mě vzal na záda a tak jsme se dívali na oranžově zbarvenou oblohu dokud slunce úplně nezapadlo a nerozprostřela se po celém městě tma, jen v některých bytech se svítilo. A tak jsme šli domů. Zašla jsem do kuchyně. V kuchyni stál pes, trochu větší bernardýn. Když mě uviděl běžel se schovat.

Vběhla jsem do obývacího pokoje.

„Tati, tati,“ zavolala jsem. „V kuchyni je obrovský pes!“

Tatínek se zamračil a pak řekl: „Hm… to je jen pes naší sousedky… musela někam odjet a tak nám ho sem odvezla, abychom se o něj chvíli starali. Zítra brzy ráno přijede a vezme si ho domů.“

„Aha,“ řekla jsem nakonec a pak musela jít spát.

Ráno už tam ten pejsek nebyl, ale taťka mi řekl, že už si ho sousedka vzala domů. Pak jsem toho psa už nikdy neviděla.

Bratr je německý ovčák... že by mamka byla bernardýn? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Je to divné, pomyslela jsem si, a pak začala dumat nad minulostí, přítomností i budoucností.

Zajímá vás, co se stalo z Bellinou matkou? Mě to také vrtalo hlavou a tak jsem napsala povídečku:  „Pomstím tě, Jamesi" ve ktreré naleznete příběh této lovkyně.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit! (1):