Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (10)

03.12.2010 (07:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1274×

Setkání

Konečně tu byl čas oběda, už jsem měla hlad jako vlk, no spíše jako tygr, a tak jsem spěchala. Jen co jsem začala v klidu jíst, zašeptala mi Jessica: „Cullenovi na tebe zírají,“

„Kdože?“ zeptala jsem se jí, nechápala jsem, o kom to mluví.

„Cullenovi,“ opakovala Jessica, „Edward, Jasper, Emmett, Alice a Rosalie,“ pojmenovala osoby sedící u stolu na druhém konci jídelny, všichni byli bledí jako já a měli zlaté oči. Seděla tam i ta elfka, Jessica ji označila jako Alice, vedle ní seděl Jasper, který vypadal, jakože ho něco bolí, pak tam seděl Emmett, který byl velký a svalnatý, vedle něj blonďatá a krásná Rosalie, vlastně všichni byli krásní a nakonec seděl Edward, ten byl daleko hezčí než všichni ostatní, jeho hluboké oči si mě zkoumavě prohlížely. Ne, nemohli to být upíři. Pomyslela jsem si, ale pak jsem se pořádně podívala na Jaspera, spíše tedy na jeho ruce, které byly pokryty měsíčky - otisky zubů. Tak a teď jsem měla jistotu, že to nejsou lidé, alespoň Jasper ne, ale nevěřila jsem ani tomu, že by to byli upíři, vždyť tu sedí ve školní jídelně a všude kolem nich bezbranní lidé, ale oni neloví, jen tak tam sedí a tiše si povídají.

Po obědě jsem měla Biologii a tak jsem šla na hodinu, ve třídě ale seděl Edward, ale to by nebyl takový konec světa, kdyby vedle něj nebylo jediné volné místo. Čím jsem byla blíž, cítila jsem větší chlad, normální člověk by to neucítil, ale já nebyla člověk, já byla lovec, měla jsem jistotu, že Edward je upír. Nádherný upír, pomyslela jsem si, ale hned jsem ty myšlenky zahnala. Je to jen kámen, je to můj nepřítel. Připomínala jsem si v duchu.

Když zazvonilo, musela jsem si k němu sednout, konečně jsem vyhrála nad mým druhým já, ale objevil se tygr, vlastně malinkaté koťátko, které mi říkalo: Uteč! Uteč! Věděla jsem, že bych ho měla poslechnout, ale nešlo to, už byl ve třídě pan profesor. Odklonila jsem se co nejdál od Edwarda, ale měla jsem docela strach. Věděla jsem, že by jeho jediný rychlý pohyb mohl být smrtelný, že bych mohla každou sekundu přijít o život. Prozradil by se? Ptala jsem se sebe v duchu, doufala jsem, že ne, ale nemohla jsem mít jistotu, vždyť by mu netrvalo ani pět minut, zlikvidovat svědky.

Jen co skončila hodina, vyběhla jsem z učebny jako namydlený blesk a běžela jsem rovnou zpět do Přijímací Kanceláře, dala jsem té milé paní papír s podpisy učitelů.

„Promiňte, ale nebylo by možné si vyměnit hodinu biologie?“ zeptala jsem se mile, někdo mezitím otevřel dveře a vstoupil, vůbec jsem si toho ale nevšímala.

„Bohužel, máte snad problémy s panem Bannerem?“ zeptala se paní recepční.

„Ne, jistěže ne,“ ujistila jsem ji a zhluboka se nadechla, ucítila jsem tu krásnou vůni, hned jsem poznala, že za mnou stojí upír, o chvíli později jsem také postřehla, že se ochladilo.

„No tak to nevadí, nashledanou,“ rozloučila jsem se a už pelášila ven, ten upír, co stál za mnou, byl Edward Culen. On mě snad sleduje! Pomyslela jsem si.

Snad Vám nevadí, že je kapitolka hodně podobná Stmívání, možná, že to některé potěší. Ale dále už to tak totožné nebude, to se nebojte, nebo spíše bojte?

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (10):