Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (11)

04.12.2010 (07:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

La Push

Odpoledne jsem se rozhodla vyrazit na pláž, a tak jsem si otevřela okno do pokoje a vydala se ven, bratr se totiž ještě nevrátil z práce.

Už bylo dosti pozdě, když jsem dorazila pěšky na pláž. Lákal mě sem západ slunce, stále mě neomrzelo mé tygří já. Už se skoro stmívalo, když jsem za sebou uslyšela kroky a o chvíli později silné vrčení. Otočila jsem se a spatřila obrovského černého vlka. Na chvíli jsem zkoprněla hrůzou, ale pak jsem si vzpomněla na západ slunce, a tak jsem se rozeběhla po pláži dál, vlk byl kousek za mnou, byl hodně rychlý. Už jsem viděla jen poslední paprsky slunce, a tak jsem se otočila, nahrbila a skočila. Ve vzduchu jsem se proměnila a zaskočený vlk nestihl utéci před mými jedovatými drápy, mé drápy se mu zaryly do nohy, a tak se vlk dal na rychlý ústup.

Běžela jsem za ním, byl dokonce rychlejší než někteří upíři, což mě velice udivilo. Začínalo mě to bavit, a tak jsem se pořádně rozeběhla a běžela jsem kousek za ním, mohla jsem ho předběhnout, ale to jsem nechtěla, stejně neměl šanci uniknout. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere, ale chtěla jsem s někým zápasit, už dlouho jsem neskolila žádného upíra a tento přerostlý vlk mě hodně naštval, chtěl si mě dát k večeři a to mu nedaruji. Odrazila jsem se a skočila, mé drápy zanechaly vlkovi na hrudi několik rudých škrábanců. Vlk ale vyběhl ven z lesa, a tak jsem musela souboj vzdát, však jestli ho ještě někdy uvidím, dostane za vyučenou. Vlastně jsme prohráli oba, já se mu nemůžu pomstít za to, že mě chtěl zabít, a on nejspíš zemře na následky poranění jedem, nebo ho nějaký myslivec zastřelí, to je vlastně fuk.

Rozeběhla jsem se domů, nebyl problém vyšplhat po stromě až do mého pokoje.

Ahoj, kde jsi byla? zeptal se mě bratr.

Ale, na pláži, řekla jsem a omylem mi unikly vzpomínky na toho vlka.

Nemyslíš, že je mi dosti proti srsti, když zabíjíš bezbranné vlky? zeptal se mě naštvaně, no jo, byl vlastně pes, jasně, že mu to nevoní.

Nebyl bezbranný, byl velký jako kůň a chtěl mě zabít, ale ty bys byl radši, kdyby mě zabil, než aby zemřel, ale víš co, stejně by zemřel, kdyby mě roztrhal a snědl, takže jsem myslím neudělala až tak moc zlého, začala jsem se bránit, nelíbilo se mi, že má bratr radši nějaké zvířata z lesa než mě, svou vlastní sestru.

Promiň, já jsem si myslel, že… no víš…, začal se omlouvat bratr, ale to mě rozhněvalo ještě víc.

Takže ty si myslíš, že chodím do lesa, abych tam lovila vlky? Vážně mě máš za tak špatnou? Nechápu, jak tě něco takového mohlo napadnout! Kdy jsem zabila něco, nebo někoho? řvala jsem po něm v myšlenkách.

Ne, to jsem si nemyslel, řekl bratr v myšlenkách, ale já ho už nevnímala, strhla jsem deku z postele na zem a pak se na ní uvelebila.

Ráno jsem se probudila o půl sedmé, včerejší hádku s bratrem jsem hodila za hlavu a rychlostí blesku vyběhla do koupelny, umyla se a oblékla a pak jsem sešla dolů do kuchyně.

„Co se to tady děje?“ zeptala jsem se Thomase, když jsem ucítila kouř vycházející z kuchyně.

„Jen si vařím snídani,“ řekl bratr nevinně, a tak jsem se šla podívat, odkud ten smrad vychází. Na pánvičce se smažilo něco černého a neidentifikovatelného.

„Co jsi měl v plánu upéct?“ zeptala jsem se, když jsem seškrabávala černý smradlavý hnus z pánvičky.

„Vajíčka na slanině,“ řekl Thomas v klidu, „proč?“ zeptal se nechápavě.

„Tak zaprvé, když něco smažíš, musíš zůstat v kuchyni. Za druhé, vajíčka se smaží jen chviličku a za třetí, máš zákaz cokoli vařit!“ řekla jsem naštvaně a pak jsem dala bratrovi do ruky misku cereálií a mléko. Bratr se na mě jen nechápavě podíval a pak se nevinně usmál.

„Jak dopadla škola?“ zeptal se bratříček, na chvíli jsem se zamyslela, ale nakonec jsem rozhodla, že mu to neřeknu.

„Dobře, mám tam pár kámošů a ty?“ zeptala jsem se, snažíc se náš rozhovor odvést jinam.

„Skvěle,“ radoval se bratr a já se také musela usmát, takže ho nakonec přijali, nejspíš tu mají o doktory nouzi, a tak vzali i takového mladého a nezkušeného doktora, i když Thomas je myslím jedním z nejlepších doktorů na světě, ale dokud nezlomíme kletbu, nebude se moci tak ukázat, protože nestárneme.

„To je super, konečně budeš moci dělat to, co ti jde nejlépe,“

Po snídani jsem odvezla Thomase do nemocnice, popřála mu hodně štěstí a jela do školy.

Málem se mi nepodařilo zaparkovat, ale nakonec jsem našla místečko vedle stříbrného Volva, které se sem vůbec nehodilo, všechna auta zde byla daleko starší, většina dokonce starších než mé autíčko.

Po obědě jsem se vydala opět do učebny biologie a sedla si na své místo, už jsem si myslela, že Edward nepřijde, ale bohužel se za chvíli objevil.

„Ahoj, já jsem Edward,“ pozdravil mě, „ty jsi Isabela, že?“ zeptal se, byl docela milý, na upíra. Ušklíbla jsem se a ani ho nepozdravila, za to mi ten kámen nestojí. Přece se nebudu bavit s kamenem?

Povzdechl si, ale pak už byl potichu, za což jsem byla vděčná.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (11):