Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (12)

05.12.2010 (16:30) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1354×

Lest

„Hnusní upíři,“ uslyšela jsem ode dveří řvát bratra.

„Co se děje, Thomasi?“ zeptala jsem se, ale už jsem to asi věděla, určitě si všiml, že ve škole studují upíři.

„V nemocnici léčí upír!“ vyštěkl Thomas. Tak to jsem nečekala a málem jsem se zhroutila. Upír? V nemocnici?

„C - Co?“ vykoktala jsem.

„Přesně jak jsem řekl, upír, jmenuje se Carlisle Culen.“

„Klid, musíme něco vymyslet,“ uklidňovala jsem bratra. „No, vlastně je jich, myslím, šest,“ řekla jsem nakonec, už musela pravda ven.

„Šest?!“ vyděsil se bratr ještě víc. „Jak to víš?“ zeptal se mě podezřívavě.

„S pěti chodím do školy,“ přiznala jsem. „S jedním mám dokonce společnou hodinu,“ dodala jsem, nemělo cenu něco zatajovat.

„Dobře, mám plán,“ řekl bratr. Alespoň, že to bere v klidu, pomyslela jsem si.

„Takže, získáš si jejich důvěru, vypadáš jako upír, takže jim to nebude podezřelé a pak je nalákáš do pasti a společně je zničíme,“ navrhl bratr, s tím jsem souhlasila. Nebude zas tak těžké získat si Edwardovu důvěru, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na dnešní odpoledne.

Další den hodně rychle ubíhal. Kupodivu se mi podařilo setřást Jessicu, za to s Mikem jsem takové štěstí neměla.

Po obědě jsem spěchala na biologii, musela jsem si připravit, co řeknu, aby to bylo přesvědčivé. Edward za chvíli dorazil, a tak jsem spustila své divadélko.

„Ahoj, já jsem Isabela, ale říkají mi Bella,“ pozdravila jsem ho, když si sedl do lavice.

„Ahoj, ty se se mnou bavíš?“ zeptal se mě Edward podrážděně. „Jinak jsem Edward,“ usmál se, když si všiml, že mě zaskočil. „Co to s tebou včera bylo?“ zeptal se mě. Omlouvat se rozhodně nebudu, pomyslela jsem si. Tak nízko neklesnu, omlouvat se kameni.

„Promiň,“ omluvil se, ale nechápala jsem za co. „Nechtěl jsem tě urazit,“ usmál se na mě. Nebude to zase tak těžké.

Celou hodinu jsme se bavili, ale tak tiše, že nás pan Banner, pokud to byl obyčejný člověk, o čemž nepochybuji, nemohl slyšet.

„Nechceš doprovodit na další hodinu?“ zeptal se mě Edward mile.

„Jasně, ale mám tělocvik, ty?“ zeptala jsem se.

„Matematiku,“ odpověděl. „Ale rád tě doprovodím,“ usmál se na mě.

V tělocviku jsme hráli vybíjenou, tahle hra mě bavila, jako člověk jsem neměla moc síly, a tak jsem mohla střílet po těch, kteří mě nejvíce štvali, pořádné bomby, ale přitom jim neublížit a ani nevzbudit pozornost. Když Mike dostal už dnes třetí ránu od mě, radši se vzdálil. Ovšem místo něho se objevil Erik, a tak jsem ho také vybila, neměl za mnou chodit jako ocásek.

Po tělocviku jsem v sobě neměla žádnou zlost, všechnu jsem si ji vybila na těch dvou otrapech.

Další den mě čekalo překvapení, Edward ve svém stříbrném Volvu stál před domem a čekal. Hodila jsem udivenému Thomasovi klíčky od mého auta a utíkala za Edwardem, bylo tak lehké být v jeho přítomnosti.

„Dávej pozor, lovkyně, ať se nestaneš kořistí,“ zaslechla jsem, když jsem zavírala dveře. No jasně, že si dám pozor, nějaký hloupý upír mě nepřekvapí.

V autě se mě Edward pořád ptal na různé kraviny, pochybovala jsem, že ho něco z toho zajímá.

„Co jsi zač?“ zeptal se najednou, nechápala jsem, co tím myslí.

„C – Co?“ zeptala jsem se.

„No, mluvíš jako člověk, jíš jako člověk, ale nechováš se jako člověk, ani tak nevypadáš,“ vysvětlil a mně to docvaklo.

„Nevím, o čem to mluvíš, jak bych nemohla být člověk, to bych byla jako co?“ zeptala jsem se, hrajíc si na nechápavou. Bála jsem se, že mou lež prokoukne.

„Nic,“ řekl nakonec a nahodil jiné téma. Uf! pomyslela jsem si.

Když jsme došli do školy, Edward mě doprovodil na první hodinu, kterou jsem měla s jeho „sestrou“ Alice. Alice si mě celou dobu prohlížela, nechápala jsem proč.

Na obědě jsem ho neviděla u jejich stolu. Že by odešel? pomyslela jsem si. Uvědomila jsem si, že je mi to líto. Sakra, Bello, vzpamatuj se, musíš ho zničit! napomínala jsem se v duchu. Věděla jsem, že tohle „přátelství“, ač trvá jen dva dny, už je moc dlouhé.

Najednou jsem ho uviděla, seděl sám u stolu a usmíval se na mě.

„Ahoj,“ pozdravil, když jsem k němu přišla s tácem jídla.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála jsem se na něj.

„Tak jsem si říkala, o víkendu bude hezky, nechceš jít do lesa?“ zeptala jsem se ho, musela jsem ho vylákat z města a les je můj druhý domov. Chvíli se zamyslel a pak se nenápadně podíval na Alice.

„Dobře,“ řekl nakonec a usmál se na mě.

Tak jak se Vám zamlouvala kapitolka? No, zatím žádná vlna kritiky nebyla, ale teď už si nejsem tak jistá, že mě neukamenujete. Prosím o zanechání nějakého komentíku, klidně i kritiku, budu ráda, když se dozvím, co mi nejde, i když toho nejspíš bude dost.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (12):