Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (15)

30.12.2010 (19:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1405×

„Dobré ráno,“ pozdravil mě bratr.

„Dobré ráno.“ Zívla jsem, bratr se na chvíli zasekl.

„Takže jedeme domů?“ zeptal se, když mu došlo, proč jsem řekla ráno a ne večer.

„Ano, jsem připravená,“ odpověděla jsem.

„Dobře, ale až večer, teď, když jsi konečně člověk, můžeme do města, určitě máš hlad,“ řekl bratr.

„Ne, hlad vážně nemám,“ odpověděla jsem, vzpomněla jsem si na půlnoční svačinku, teď to vypadalo docela nechutně, ale ne tak, jak bych si myslela, už jsem prostě tygrem dlouho. Žádné zvednutí žaludku a hrozba toho, že bych se pozvracela, prostě mi to připadalo docela normální.

„Ty jsi hrozná, nemůžeš být alespoň na chvíli člověk? Vždyť už jsi horší než upíři!“ zařval na mě, asi si vybavil, co jsem v noci jedla. Pro člověka nechutné, ale mně to nevadilo, už jsem nebyla člověk, nebo jsem se tak, alespoň necítila. Ovšem to, co mi vadilo, bylo v tom, co mi bratr řekl, řekl mi totiž to nejhorší, co mi říci mohl, říct mi, že jsem horší než upíři, to je i na mě moc. Naštvala jsem se a to pořádně, tohle jsem ještě nikdy nezažila, to nejhorší, co by mi člověk mohl říct, mi najednou řekl vlastní bratr. Chtěla jsem se stát tygrem, protože v mé druhé podobě můžu být sama sebou, chtěla jsem žít život tygra čtyřiadvacet hodin denně. Přála jsem si to, jako nic jiného na světě.

Najednou se stalo něco neuvěřitelného, i když kdo ví, co je u nás ještě nemožné. Najednou jsem totiž stála na všech čtyřech tlapách a cítila jsem se lépe, než kdykoli předtím, ovšem pak jsem si uvědomila i obrovskou nevýhodu, nemůžu se dorozumívat z bratrem a nemůžu nikam mimo les.

„C-Co?“ ptal se bratr zděšeně. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nešlo to, musela jsem zjistit, co se to se mnou stalo, a to zjistím jedině z knihy kmene. Zalezla jsem do stanu a vyhrabala klíče, vzala jsem je do tlamy a donesla bratrovi.

„Co mám udělat?“ divil se bratr. „Mám s tebou jet do Forks?“ zeptal se hloupě, těžko bych se totiž dostala do auta. Záporně jsem zavrtěla hlavou.

„Tak co mám udělat?“ ptal se mě bratr. „Napiš vzkaz!“ napadlo ho.

Tak jsem přišla k prvnímu kameni který jsem našla, vytáhla drápy a zaryla jeden dráp do kamene, ale kámen se rozlomil napolovic, bylo to tak lehké, jako rozkrojit máslo ostrým nožem. Našla jsem tedy nový, jiný a větší, snad také tvrdší. Jemně jsem přitlačila drápek a snažila jsem se písmenka seřadit tak, aby připomínaly nápis: Kniha kmene. Šlo to sice přečíst špatně, ale nakonec to bratr pochopil. Já jsem zase pochopila, proč se říká: „Škrábeš jako kočka“ ona to totiž byla pravda, že jsem ten vzkaz vážně naškrábala.

„Dobře, zůstaň tady!“ přikázal bratr. Já jsem, ale okamžitě zavrtěla hlavou a ukázala mu na svá záda, nebylo mi to dvakrát nejpříjemnější, ale lepší, než abych musela čekat do zítřka, než se ten mameluk vrátí. Alespoň, že mě teď neslyší, pomyslela jsem si.

„Dobře,“ řekl bratr a vylezl mi na záda, cítila jsem nutkání ho shodit, přeci jen, není moc příjemné, když vám někdo sedí na zádech.

„Měl bych si pořídit sedlo,“ stěžoval si bratr, ale to už mě naštvalo, já mu tady dělám taxíka a on mě bude ještě sedlat? Tak na to, Ať rychle zapomene! Zavrčela jsem, a tak bratr radši zmlkl.

Když jsme doběhli, tedy lépe řečeno já doběhla a bratr se svezl k autu, zůstala jsem v lese, zatímco on vytáhl velikánskou, těžkou knihu z auta, zamkl a přišel za mnou. Podíval se na mě prosebně a zeptal se:

„Svezeš mě?“ Souhlasně jsem zakývala hlavou, nevážil pro mě skoro nic a chtěla jsem být co nejdříve zase zpět. Trochu jsem se přikrčila, protože bratr nemohl vylézt na má záda, byla jsem trochu vyšší než ostatní tygři, možná i vyšší než kůň, ale to jsem neřešila.

Za chvíli jsme byli na louce, a tak bratr slezl z mých zad, otevřel knihu a začal v ní listovat, protože já bych to nejspíše nezvládala bez toho, abych ji roztrhala.

Upoutal mě jeden titulek: „Královna lovců“, a tak jsem začala číst.

Tygří královna, nebo-li královna lovců, je vždy jedna žena z kmene Bílých tygrů, která má schopnosti navíc, kromě toho, že je nejsilnější, protože se z velké části vzdá svého lidského já, může mluvit z ostatními tygry a ostatními kmeny a přeměňovat se, kdykoli chce. Většinou jsou to ženy, které mají radši své tygří já, než své lidské, není to dědičné, ale většinou to přechází po generacích, díky tomu, že láska k tygrům je většinou dědičná. Královnou se daná žena stane, když příjme své tygří já jako hlavní a odsune tím to lidské, což znamená, že začne lovit jako tygr a ochutná syrové zvířecí maso. Tyto ženy většinou začnou žít jako tygřice a vládnou celému kmeni nejen tomu od Bílých tygrů, ale i všech ostatních kmenů.

Ano, včera jsem se stala královnou lovců, protože jsem ochutnala syrové zvířecí maso, také nejspíš proto, že jsem poslední z našeho kmene. Také jsem pochopila, že mám možnost žít život svobodného divokého zvířete, ale jen na krátkou dobu, dokud nevylovíme všechny upíry.

„Nic o přeměně zpět v člověka se tam nepíše,“ řekl bratr.

„Toho jsem si všimla,“ odpověděla jsem, ale místo toho, abych slyšela jen tygří řev, jsem slyšela úplně normálně to, co jsem řekla, bratr ale ne, a tak uskočil dozadu. Nejspíš jsem ho vyděsila, a tak jsem se na něj usmála.

„Tohle mi už nedělej!“ vykřikl bratr. Místo toho, abych mu odpověděla jsem se znovu usmála. No budu se muset proměnit sama, pomyslela jsem si. Chci být opět člověkem! Zkusila jsem v duchu přikazovat, ale nic. Přála jsem si se stát člověkem, hrozně moc, teď už mě být tygrem tolik nebavilo a litovala jsem svého přání, stát se tygrem na čtyřiadvacet hodin denně. A najednou jsem se začala měnit, ovšem jinak než normálně, začala jsem se totiž přeměňovat pomalu postupně, za chvíli už jsem stála na dvou a měla už jen půlku ocasu a za chvíli byl i ten pryč.

„Wow!“ vykřikl bratr. Já jsem to nijak nekomentovala a šla hledat další informace o našem druhu v knize.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě bratr, už mě s tím štval.

„Nevím!“ zařvala jsem na něj a otočila se, vrhla jsem na bratra zlostný pohled a on uskočil, podívala jsem se na své ruce, které bratr vyděšeně sledoval. Místo nehtů jsem měla dlouhé, ostré a jedovaté drápy.

Tak, snad se vám kapitolka líbila, příště už se dočkáte Edwarda, ale stále ještě nemám moc promyšlené jak to dopadne, zatím mám připraveny obě verze, takže nevím, jak to dokončit. Jinak, se mi změnily počty, mám už předepsané tři kapitoly dopředu a teprve teď jsem si všimla, že mě ta povídka tak vzala, že se možná ještě dočkáte nějakých dalších pěti, či šesti kapitol. Snad jsem vám tím udělala radost.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (15):