Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (2)

09.11.2010 (12:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

Staré příběhy a legendy

Další den jsem šla do pokoje rodičů, nebyli jsme tam s bratrem od té doby co naši umřeli, ale teď to nešlo už dále odkládat. Musela jsem se o tom, co byla má matka, a o tom čím se stává bratr, dozvědět víc. Bratr byl sice už zase člověk, ale přesto to nemohl být přelud, nebo zlý sen, oba jsme to věděli a tak jsem musela zjistit veškeré informace o naší rodině.

Zašmátrala jsem tedy v jejím šuplíku a našla deník. Otevřela ho a začala číst:

Včera jsem oslavila své patnácté narozeniny, když se začalo stmívat, vzala mě maminka s tatínkem podívat se ven na západ slunce. Až teď jsem si všimla, že ani jeden nechodí po soumraku ven, maminka mi slíbila, že mi prozradí proč. Když se ale setmělo, viděla jsem to na vlastní oči. Maminka se přímo přede mnou proměnila v obrovského tygra, když jsem se podívala na tatínka, také už tam nestál, ale místo něj tam byl velký medvěd grizzly. Pak jsem si uvědomila, že už bych je neměla vidět tak jasně, vždyť je úplná tma, ani měsíc nesvítí! Pak mi maminka vše vysvětlila, uměly jsme si povídat přes myšlenky. I tatínek nás slyšel a tak jsme počkali do rozbřesku a ráno jsme se sami proměnili zpět.

Dnes mi rodiče vysvětlili, že jsme lovci upírů, ano upírů. Zní to šíleně, ale jsme jejich lovci. I když vypadáme jako bezbranná zvířata, naše zuby a drápy jsou jedovaté. Maminka mi vysvětlila, že musíme pokračovat ve snaze zničit všechny upíry na světě, abychom mohli být zase lidmi, jinak to postihne všechny z našeho rodu, kteří dovrší patnácti let. Také jsem se dozvěděla, že nestárneme a proto je nás na světě čím dál víc a upírů čím dál míň.

Pak dlouhá odmlka, asi dva měsíce nic nepsala až najednou:

Mamka se nevrátila z lovu, nevím proč. Stopovala nějakého upíra v Kanadě, ale už je tam měsíc a nevrátila se. Nevíme s otcem, co se jí stalo, a tak se dneska otec rozhodl, že ji půjde hledat, a tak jsem zůstala doma sama a musím se o sebe postarat.

Nakonec odmlka pár let. Teď už to psala jako dospělá když potkala tátu:

Dnes jsem potkala toho nejskvělejšího muže na světě, jmenuje se John a potkali jsme se na plese. Jsem do něj zamilovaná. Je to můj princ. Ale jak mu řeknu, že jsem lovkyně upírů?

Dneska jsem potají špehovala mého Johna, šel v noci temnou uličkou a najednou se před ním objevil upír, usmál se a skočil, ale já byla rychlejší zatnula jsem do něj své ostré zuby a pak už jsem měla vítězství skoro jisté, věděla jsem, že se další noci nedožije. Nasadila jsem svůj psí usměv a znovu se na něj vrhla, utrhla jsem mu ruku a pak i druhou, nakonec byl bez hlavy a já svůj úkol splnila. Ovšem bylo jisté, že zhruba do měsíce se uzdraví a pokusí se sám složit, a tak jsem odvedla Johna k sobě domů, kupodivu za mnou šel, a pak jsem jen, co se proměnila, šla spálit toho hnusného tvora.

Dnes odpoledne jsem vše vysvětlila Johnovi, vůbec se nevylekal. Říkal, že ví, že jsem jeho anděl a pak se mnou zůstal. Už je jen můj.

Pak tam bylo několik zápisů o tom jak zjistila, že čeká Thomase a pak i mě a že z toho moc velkou radost neměla, protože věděla, že nás stihne stejné prokletí. Pak tam byl poslední zápis, byl napsán týden před jejich zmizením.

Dnes jsem se rozhodla, že pro děti takový život nechci, a tak jsem začala pronásledovat upíry. Moc mi to sice nejde, ale snad se polepším. Každý večer ale potkávám jednu upírku, jako by mě vyhledávala. Je rozzuřená a já nechápu proč. Jak může být upír zuřivý? Vždyť jsou to necitlivé stvůry bez duše! Myslím si, že jde po mě. Musím proto odejít z domu, brzy. Děti se už o sebe postarají a až Thomasovi bude patnáct, což bude už brzy, uslyší mé volání a přijde společně s Bellou zpět k nám.

Ten poslední zápis jsem si ještě jednou přečetla a pak šla za Thomasem.

„Thomasi, neslyšel jsi včera v noci nějaké hlasy?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, proč?“ zeptal se mě a pak si přečte poslední zápis mé matky.

„To znamená…“ řekl přiškrceně.

„Ano, mamka umřela, aby nás ochránila, chtěla ti pomoci, ale už není mezi živými,“ dořekla jsem. Zhroutila jsem se na zem, už dlouhou dobu jsme věděli, že naši rodiče nežijí, ale teď to bylo tak definitivní, i když pohřeb byl už před pár měsíci. A pak jsem si vzpomněla na poslední větu, kterou mi matka řekla: „Slunce zlo nespálí, i ve dne je nebezpečí všude,“ řekla jsem potichu, že to můj bratr nemohl slyšet. Konečně jsem si uvědomila, co ta věta znamenala, a málem se znovu sesunula k zemi. Upíři mohou na slunce!

„Cože?“ divil se, „co to má znamenat?“

„Co myslíš?“ zeptala jsem se udiveně.

„No to, co jsi říkala. To že slunce zlo nespálí…“ odpověděl. Nechápala jsem, jak to mohl slyšet.

„Jak to že jsi to slyšel?“ zeptala jsem se ho.

„Psí věc“ usmál se, ,,slyším daleko líp, a taky líp vidím a běhám,“ dodal.

„Cože? To není fér!“ zamračila jsem se, vždy jsem chtěla být výjimečná a teď je můj bratr výjimečný a já jsem pořád obyčejná, to je hrůza!

„Jo to teda je!“ zamračil se bratr, ,,je to to nejhorší, co mě mohlo potkat“ dodal smutně.

„Cože? Vždyť máš skvělý život! Jsi výjimečný a máš super schopnosti, jsi jedovatý a zabíjíš upíry!“ naštvala jsem se. Jak si všichni jen můžou myslet, že je to prokletí, vždyť je to to nejlepší, co je mohlo potkat.

„No, uvidíš,“ řekl Thomas, „za tři roky, až budeš také prokletá“ zašklebil se, a já se zaradovala. Už jen tři roky a budu také jako on a má matka, budu trhat a pálit ty hnusné příšery, co mou matku zabily a budu nesmrtelná, alespoň co se věku týče.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (2):