Tak a je tu další kapitolka. Bella a Thomas jako zabijáci upírů. No dobrá tak ochránci lidí zní lépe :-D . Dozvíte se další novinky ze světa Belly a Thomase. Jak se jim žije, když odjeli? Kam se rozhodli přestěhovat?
20.11.2010 (07:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1489×
Lovci v akci!
Další den jsme odjížděli navždy pryč. Já si vzala mamčin deník na stránce, kde popisovala tu upírku, která ji vyhnala z města, a porovnávala ji s tou ženskou ze hřbitova. Rudé oči… samozřejmě, že měla. Usmála jsem se. Rudé vlasy… Ano, bílá pleť… samozřejmě, vždyť tu mají všichni upíři, ale byly tu i další shodné věci… modrozelený kabát, i když ten jsem si moc neprohlédla. Modré triko, které také nešlo moc vidět, ale díky světlům lamp se to dalo. A ta její touha po pomstě, kterou jsem ji viděla plát z očí. Pak jsem si ale řekla, že není možné abych potkala tu samou upírku, a tak jsem si lehla a usnula.
Když jsme dorazili, zeptala jsem se bratra, kde to jsme.
„Jsme v městě s názvem Gary, kousek od Chicaga,“ odpověděl.
„To už jsme na místě?“ divila jsem se.
„Ne, ale už se stmívá, musíme tu někde nechat auto a dneska přespíme v lese,“ odpověděl, „i když, ty si můžeš prozkoumat okolí, stejně jsi prospala půl dne,“ usmál se na mě a pak zaparkoval auto na lesní pěšince. Tak jsme vystoupili, zamkli auto a čekali, až poslední paprsky slunce zmizí za obzorem.
Když zmizel poslední paprsek slunce a zářil jen měsíc, už jsem stála na svých ladných čtyřech nohách a ochutnávala vzduch. Ve vzduchu jsem cítila různé květiny a stromy, houby a také lesní tvory. Najednou jsem ucítila zajímavou vůni, byl to člověk. Poznala jsem to a podivila jsem se. Co tady může dělat teď, po setmění? divila jsem se.
Nevím, prověřím to, usmál se bratr a vydal se za tím pachem. Ty počkej tady, těžko by si nevšiml tygra v lese, škádlil mě, a tak jsem se pomalu a tiše držela daleko za ním, ale nespouštěla jsem ho z očí. Pak jsem ucítila další pach, pach krve, lidské krve.
Rychle! zavolala jsem na bratra, ale věděla jsem, že už je pozdě. Když někoho jednou kousne, upír musíme ho nechat zemřít jinak bychom ho stejně museli zničit.
Když jsem spatřila toho bezbranného muže, bez života ležícího na pasece, udělalo se mi zle, ale pak to přešlo v hněv, hněv na toho tvora, který se skláněl nad ním. Teď! uslyšela jsem bratra a vyběhla za ním na paseku. Upír, nebo lépe řečeno: Upírka byla tak překvapena, že nebylo pro bratra problém jí utrhnout hlavu, a pak jsem bratrovi pomohla roztrhat i zbytek upírčina těla. Trochu jsem si vyčítala, že jsme nepřišli dřív, ale bratr mě uklidňoval, že jsme mu nemohli pomoci, nemůžeme lidi bránit, dokud slunce nezapadne za obzor. Pak si bratr lehl, aby přečkal do rána, a ráno vše spálíme. Ovšem hned jsem postřehla, že mě pozoruje další pár očí, ale dělala jsem, jakoby nic. Co by mi upír mohl udělat? Kousnout mě? Má krev je plná jedu. Zlomit mi pár kostí? Mám rychlejší reflexy než upíři. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že vlastně každý upír, který mě uvidí po západu slunce, má posledních 24 hodin života, tak dlouho totiž spaloval náš jed těla upírů. Když škrábneme upíra, i kdyby nás zabil do 24 hodin, sám zemře. Je to prosté, jen ve dne jsme zranitelní a to všichni naši předkové podcenili, mysleli si, že upíry slunce spálí, ale to byla naše největší slabost. Teď, když jsme to zjistili, tedy naše matka to zjistila, jsme skoro nepřemožitelní. Ve dne se schováváme a v noci lovíme. Upír najednou vyskočil z křoví a dopadl na místo, kde jsem před chvílí stála. Rychle se postavil na nohy, už věděl, co jsem zač a musel také vědět, že nemá šanci. Tak proč na mě pořád vrčel a napadal mě? Ptala jsem se sama sebe. Pak ale upír udělal výpad a já místo uskočení na stranu jsem šikovně skočila upírovi na záda a utrhla mu hlavu. Pak už bylo jednoduché roztrhat zbytek. Pořád mi ale hlavou vířily myšlenky na to, proč neutekl? Nějaký upír sebevrah? Můžou se upíři cítit provinile nebo nešťastně, a tak se chtít nechat zabít? To těžko, pomyslela jsem si. Upíři nemají duši, nemají ani srdce. Jsou to prostě jen velice žíznivé kameny, které zabíjí bezbranné lidi.
Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (5):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!