Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milující zrádce - 3. kapitola (Kamarádka)

16.05.2009 (16:16) • KristenCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3053×

3. kapitola - Kamarádka

Jsem tu už dva dny. Všichni se ke mně chovají mile, ale děti doktora Cullena se na mě koukali více obezřetně. Až na Rosalii, tudíž i Emmetta. Rosalie byla velmi přátelská. Líbil se jí můj módní styl, vlastně můj styl celkově. Docela jsme si sedly, povídaly jsme si o tom, jak jsme prožily život, pak o mém životě ve Volteře, o přeměně nás obou, o tom, jak našla Emmeta.

„Víš, mně se dřív život ve Volteře líbil. Teď de za to stydím. Byla jsem tam i šťastná. Poslouchala jsem každý příkaz, ale pak přivedli „další chod". Tak říkali lidem, které považovali za potravu. Všichni byli od pohledu plnoletí, až na jednu dívenku. Byla malá a velmi se bála. To ona způsobila ten, ten... zvrat ve mně. Chtěla jsem ji ochránit, ale pak se na ni vrhnula Jane. Koukala se na mě pohledem, který mě žádal o pomoc, jenže to nešlo. Znáš ten pocit, pocit úplné bezmocnosti? Je to asi ten nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažila. Pak jsem se trochu distancovala od ostatních. Nepila jsem, vůbec.

Jednou, když jsme se vraceli z nějakého boje, jsme šli lesem. Ucítila jsem lákavou vůni - ne tak jako lidskou - a rozběhla jsem se za ní. Byla to srnka. Ale nezasytila mě úplně, tak jsem se rozběhla za podobnou vůní. Jelen. To už mi stačilo. Byla jsem udivena, že je i jiný styl stravování, nežli ten odporný. Lidské životy padaly, aby se nasytili upíři. Nechutné." Rose poslouchala, ani nedutala. „Pak jsem se každou noc vytratila do lesa poblíž. Oči se mi už pomalu začaly zbarvovat do zlata.

Pak přivedli další lidi. Aro si všimnul, že už měsíc nic nejím/nepiju. Chtěl dokázat, že jsem pořád s ním, tak prý ať vypiju nějakého člověka. Musela jsem to udělat, byla jsem mu naprosto oddaná. Rozhlédla jsem se po sále a viděla jsem další malou holčičku. Měla jiný obličej, než ta první, ale já viděla pořád jen a jen ten její ustrašený výraz. Musela jsem někoho vysát. Nechtěla jsem jí ublížit, ale Aro ukázal na ni. Znovu mě zachvátil pocit naprosté bezmocnosti." Kdyby jen věděla, jak je tento příběh pravdivý.

„Tak takhle byl můj pokus zmařen. Pár desítek let už žiju na lidské krvi. Snad mě chápeš, proč se to chci odnaučit!? Ten její obličej vidím každou noc, když nic nedělám. Trpím."

„Ach, Bello! Netušila jsem... neměla jsem tušení... Muselo to být těžké." To bylo. Teď, když jsem se vypovídala, zamyslela jsem se. Proč jsem tam vlastně zůstávala, proč jsem ho stále poslouchala? Stávaly se z nás velké kamarádky? Pak někdo zaklepal na dveře.

„Dále." Řekly jsme s Rose současně. Zasmály jsme se tomu. Do pokoje vstoupila Alice.

„Omlouvám se. Chovala jsem se k tobě velmi..." hledala to správné slovo.

„To je dobré, Alice." Pomohla jsem jí.

„A ještě jednou se omlouvám, za to, že jsem poslouchala. Jenže tys vyprávěla tak poutavě." Usmála jsem se na ni.

„V pořádku. Alespoň to nebudu muset říkat tolik."

„Je mi tě tolik líto."

„Alice, lítost to zpět nevrátí."

„Fajn. Tak tedy... pojedeme nakupovat." Rose se na mě povzbudivě podívala.

„Ráda, stejně mi je tvoje oblečení velké."

„Jupíííí. Užijeme si spoustu zábavy." Řekla. „Je půl osmé, otevírají v osm. Fajn, vyjíždíme za půl hodiny." zamyslela se. Ze spoda se ozval smích, zřejmě Edwardův. Na to, jako odpověď, Alice zavrčela. Teď se smáli všichni.

„Edwarde, ale ty jedeš s námi. Všichni jedou." Řekla vysměvačně Alice. Dole smích utichl. „Samozřejmě to vyjímá Carlisleho, který radši půjde do práce." Dodala zachmuřeně.

„Pojď, vybereš si s Esme nábytek." Povzbuzovala mě Rosalie a chytla si mě.