Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost a budoucnost se jednou potkají... a já umřu

29.07.2009 (15:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3647×

2. Minulost a budoucnost se jednou potkají... a já umřu

,,Co se s tebou děje?“ ptala se mě Rose, když se objevila v mém pokoji a sedla si na sedačku vedle mě.

,,Nic, jsem naprosto v pořádku,“ procedila jsem mezi zuby. Nechtěla jsem se s ní o tom bavit. Stejně mi nedokázala pomoct. Nikdo mi teď už nedokázal pomoct. Všechno jsem zkazila. Zničila jsem jeden lidský život a ještě k tomu i ten svůj. Tomu se teda říká úspěch.

,,Jsi taková už dva měsíce,“ pokračovala Rose, jako by mě vůbec neslyšela. Byla až moc všímavá, někdy se to hodilo, ale zrovna teď to nebylo nejlepší. Na chvíli se zarazila.

,,Vlastně jsi taková od toho večera, co jsi potkala toho kluka,“ řekla zamyšleně a v očích se ji objevily jiskry. ,,Panebože!“ vykřikla a upřeně sledovala můj obličej.

,,Co?“ zeptala jsem se ji nechápavě. ,,Ty jsi se do něj zamilovala!“ tohle zašeptala na můj vkus až moc nadšeně.

,,Rose, uklidni se! Ještě tě někdo uslyší!“ snažila jsem se ji zkrotit. ,,Pojď, půjdeme se projít,“ řekla jsem ji a rozběhla se ven do lesa. Rose mě tiše následovala. Když jsem si byla jistá, že nás z rodiny nikdo neuslyší, zastavila jsem. Sedla si na kmen spadlého stromu a Rose mě napodobila.

,,Proč jsi nám neřekla, že se ti líbil?´“ spustila.

,,A k čemu by to asi tak bylo?´´ zeptala se ji s troškou hysterií v hlase.

,,Mohli jsme zabránit tomu, co se tam stalo. Mohly jsme ho vzít ke Carlislovi a poradit se s ním.“

,,A proč u toho nebyl tehdy?“

,,Alice s Jasperem řekli, že to zvládneme sami, a tak se jim nic neříkalo. A navíc i tak bylo divné, že zmizelo nás pět,“ odpověděla mi a já nemohla uvěřit vlastním uším.

Tak oni si mysleli, že to vyřešíme, a tak jim ani nic neříkali. ,,To se mi snad zdá!´´ vykřikla jsem naštvaně a vyskočila na nohy s úmyslem jít si to s nimi vyřídit.

,,Ne, Iss, nech to být. Mám lepší nápad, ale budeme s ním muset počkat, až Alice s Jasperem odjedou na vysokou.“ Zaskučela jsem. Do té doby zbýval ještě týden.

,,Víš, při tom smazání jsem udělala menší chybu...“ promluvila jsem po chvíli.

,,Cože? Jakou?“ ptala se vyděšeně Rosalie.

,,No ehm, já mu paměť vymazala, ale jen na nás,´´ řekla jsem potichu a dívala se na špičky svých bot. Rosalie se rozesmála.

,,Tím líp. Urychlí to můj plán.“

,,Takže ti to nevadí?´´ zeptala jsem se ji nevěřícně.

,,Mě? Vůbec,“ odpověděla a přehodila ruku přes moje ramena.

,,Je čas jít domů, tak pojď.“





Edwardův pohled:


Zajímalo by mě, co se stalo na tom večírku. Před dvěma měsíci rodiče pořádali večírek, ale já si ho vůbec nepamatuji. Všichni říkají, že jsem tancoval s nějakou dívkou a pak s ní zmizel v zahradě. Jenže to je všechno, co vím. No vlastně to ani nevím, ale ostatní mi to řekli. Je to zvláštní.

Potřeboval jsem odtud vypadnout, a tak jsem se rozhodl, jít se projít do lesa. Potřeboval jsem být sám a přemýšlet, ale tady v tom velikém domě se mi to nedařilo.

Procházel jsem se po lese a zhluboka dýchal čerstvý vzduch. Bylo tu nádherně. Něco se pohlo mezi stromy a upoutalo to moji pozornost. Upřeně jsem sledoval to místo a snažil se najít, co mě tak vylekalo. Z levé strany se ozvaly tiché kroky. Otočil jsem se za nimi a uviděl anděla.

Vysoká bledá blondýnka vyšla mezi stromy a šla pomalu ke mně. Na tváři se jí objevil malý úsměv. Málem se mi z její krásy podlomily kolena. Připadala mi nějak povědomá.

,,Tak se znovu setkáváme, Edwarde. Netušila jsem, že se ještě někdy potkáme, ale zdá se, že to tak má být.“ Mezitím co mluvila, se přiblížila až ke mně. Já se na ni dokázal jen dívat, nevypadala jako obyčejný člověk.

,,Znáš mě?“ zeptal jsem se, když se mi konečně podařilo najít hlas.

,,Ano, jednou jsme se potkali.“ Za ní se objevil velký hromotluk s černými kudrnatými vlasy.

Moje srdce se rozběhlo rychlostí světla. Bál jsem se ho, protože někdo jako on se často nevidí. Nechtěl bych se s ním prát.

,,Emmette, děsíš ho!“ řekla blondýnka a podívala se na něj.

,,Kdo jste?“ zeptal jsem se jich.

,,Někdo, kdo ti chce pomoci si vzpomenout na určitý kousek tvého života,“ odpověděl hromotluk.

,,Jak?“

,,Stejně jako jsi na něj zapomněl,“ odpověděl mi zpěvavý hlas za mými zády. Otočil jsem se a uviděl ji. Nejkrásnější dívku jakou sem kdy viděl. Stokrát hezčí než blondýnka. Stála tam a dívala se na mě se smutkem v očích. Přál jsem si ji utěšit. Někdo jako ona by přece neměl být smutný.

Koukal jsem na ni, oči vytřeštěné. Vyrušilo nás vyzvánění mobilu. Otočil jsem se zpátky na ty dva, abych viděl, jak hromotluk vytahuje mobil a přijímá hovor.

,,Jasně, předám,“ řekl do mobilu a podal ho blondýnce.

,,Alice... Ano jsme tu s ním... Ano, uvědomuju... Ale tady jde o ně!... Ne, nemusíte jezdit... Jasně....“ Víc jsem z rozhovoru nepochytil.

,,Alice zase vyšiluje. Máme málo času, tak si pospěš,“ řekla s pohledem upřeným za mě.

,,Řeknete mi konečně, co se tady děje?“ zeptal jsem se naštvaně a otočil se na dívku za mnou.

,,Jsem Isabella. Potkali jsme se na večírku…“ na chvíli se odmlčela a podívala se na mě. Zhluboka se nadechla a pokračovala:

,,To já můžu za to, že si nic z toho nepamatuješ,“ řekla a sklonila hlavu.

,,Ty? To kvůli tobě si nic z toho večera nepamatuju?“ křičel jsem na ni. S hlavou skloněnou přikývla. ,,Pomůžu ti vzpomenout si, jestli o to teda stojíš,“ řekla pevným hlasem a podívala se mi do očí. Pohled jsem ji opětoval. Za mnou se ozvala bloncka.

,,Iss, to není dobrý nápad. Co když necítí to stejně?“

,,Beru všechnu odpovědnost na sebe, pokud to necítí stejně, postarám se o to, aby nás nikdy neohrozil.“

Nechápal jsem, o čem se to bavili. ,,Bavíte se o mě?´´ zeptal jsem se.

,,Ano,´“ odpověděl znuděným hlasem hromotluk opírající se o strom.

,,Takže Edwarde, můžeš si opět vybrat,“ řekla Isabella

,,Mezi čím?“

,,Vrátím ti paměť. Ale pokud se něco pokazí, budeš muset zemřít.“ Ztěžka jsem polkl. ,,A nebo budeš žít v klidu, aniž by sis nás pamatoval.“

,,Risknu to. Vrať mi paměť,“ odpověděl jsem ji. S ještě větší bolestí v očích než předtím, šla pomalu ke mně.

,,Nemělo by to bolet,“ zašeptala. Pro jistotu jsem zavřel oči.

Její studené prsty se mě dotkly na spáncích a já si začal na všechno vzpomínat.

Jak jsem ji poprvé uviděl jako dítě, pak jako dospělý na večírku. Jak jsem ji řekl, že není člověk. Jak se tam objevili její sourozenci. Jak jsme byli v nějaké místnosti a bránila mě a nakonec, jak mi vymazala paměť.

Poté spustila ruce podél těla a udělala krok zpátky.



Pohled Isabelly:

,,Nemiluje mě,“ zašeptala jsem. Edward to neslyšel, ale dva moji sourozenci ano.

,,Iss, je na čase, aby jsi splnila svůj slib,“ řekla mi Rosalie smutným hlasem. Ona také o Edwarda nechtěla přijít, ale neměla na výběr. Slíbila jsem to a sliby se musí plnit.

,,Copak se něco pokazilo?“ zeptal se Edward nechápavě.

,,Ano, všechno.“

Edward se na mě podíval s hrůzou v očích. ,,A já si myslel, že ti na mě záleží,“ promluvil zlomeným hlasem.

Přistoupila jsem k němu a levou rukou ho chytila kolem pasu. ,,Všechno mě to moc mrzí. Měla jsem to nechat být, jak to bylo...“

Usmál se na mě. ,,Nevadí,“ odpověděl. Pravou rukou jsem odhrnula jeho vlasy a políbila ho na krku. Cítila jsem, jak mu naskočila husí kůže. Znovu jsem ho políbila a hned na to moje zuby pronikly jeho kůží a já začala pít tu božskou tekutinu. Chutnala lépe, než voněla.

Pak jsem si ale něco uvědomila. Nechtěla jsem být stvůra, která bere nevinné životy. Odtrhla jsem se od něj a s hrůzou se dívala na otisk mých zubů na jeho krku.

,,Ach ne! Tohle jsem nechtěla,“ zaskuhrala jsem a upustila ho do jehličí.

,,Iss, ne!“ vykřikla Rose a vrhla se k Edwardovi.

,,Přeměna začala,“ prohlásil klidným hlasem Emmett. ,,Je čas na cestu domů, vezmeme ho ke Carlisleovi,´´ řekl a zvedl ho do náruče. Já se vyškrábala na nohy a upíří rychlostí jsme všichni běželi k autu.

Teď bude jeden z nás. Snad mě za to nebude nenávidět....

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají... a já umřu: