Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost a budoucnost se jednou potkají...a mám schopnost

17.08.2009 (21:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2496×

9. Minulost a budoucnost se jednou potkají... a mám schopnost

Edwardův pohled:

Doběhli jsme domů a všichni začali zaplouvat do svých pokojů. Isabella šla taky. Chovala se zvláštně od toho okamžiku, kdy jsme se málem políbili. Myslel jsem si, že to cítí jak já, ale zřejmě ji myšlenka na naši společnou budoucnost připadala nechutná. Jinak si totiž její chování nedokážu vysvětlit.

Alice se vydala nenápadně za ní. Nechtěl jsem poslouchat o čem se baví, protože stejně vždy mluví v hádankách. Chtěl jsem se jít sám projít do lesa, abych se trochu uklidnil a sebral, ale připojila se ke mě Rosalie. ,,Nevadí ti moje společnost, že ne?´´ usmála se na mě a mrkla. Copak jsem ji mohl říct ne? Nemohl.

,,No jasně, že ne," povzdechl jsem si rezignovaně a vydal se lesem. Samozřejmě mě následovala.

,,Tak jak se máš?" začala konverzaci. O co jí de?

,,Mám se dobře a ty?" zeptal jsem se s mírnou nechápavostí v hlase.

,,Ale jo, de to. Neboj, nebudu tě otravovat dlouho. Pochop, že i přesto, že jsi nezabil tu dívku ve městě, tě musíme neustále hlídat," převedla hovor úplně jiným směrem.

,,Jak je možné, že jsem ji nezabil?" zeptal jsem se jí.

,,Tak to já nevím, ale zkus se zeptat Carlislea. Určitě ti pomůže," povzbudivě se usmála.

,,Vrátíš se se mnou domů, prosím? Vážně ti nechci krást volnost, ale -"

,,To je v pohodě, chápu ty opatření," usmál jsem se na ni, aby se netvářila tak provinile.

Když jsme doběhli domů, šel jsem hned najít Carlislea, aby mi to pomohl vyřešit. Byl ve své pracovně - jak jinak, že?

,,Ahoj, můžu tě na chvilku vyrušit?´´ zeptal jsem se ho, jakmile jsem strčil hlavu do dveří.

,,Samozřejmě Edwarde, pojď dál. Co potřebuješ?"

,,No, víš, v tom městě jsem narazil na dívku. Seděl jsem vedle ní, ale vůbec ji nechtěl napadnout. Necítil jsem její krev."

,,To je zajímavé," řekl a přitom se na mě zamyšleně podíval. Docela mě to znervózňovalo.

,,Ano, to je. Nedokážu si to nijak vysvětlit. Prostě to nechápu," mluvil jsem na něj, aby nechal toho okukování. Zřejmě si to uvědomil, a tak se zadíval na stůl.

,,Dělo se něco zvláštního, než jsi přišel k ní?"

,,Nevzpomínám si na nic... ," na chvíli jsem se odmlčel a vzpomínal. ,,No, vlastně ano. Chtěl jsem té dívce pomoct a před tím, než jsem se rozhodl jít za ní, jsem si řekl, že ji neublížím. A pak jsem ji už vůbec necítil."

,,No, možná jsme právě objevili tvoji schopnost," odpověděl a na jeho tváři se objevil úsměv.

Díval jsem se na něj nedůvěřivě. To mi jako chce říct, že i já mám nějakou schopnost? Svoji otázku jsem zopakoval nahlas.

,,Samozřejmě. Nejspíš to bude něco podobného tomu, co mám já." Teď jsem to nechápal ještě víc.

,,Já necítím lidskou krev vůbec," dal se znovu do vysvětlování, ,,takže ty, když se pro něco rozhodneš, tak za tím jdeš. Uvidíme časem, jak se to bude projevovat a tak."

Pořád jsem to úplně nechápal, ale radši jsem to nechal být. Poděkoval jsem mu a odešel do svého pokoje, kde jsem si lehl na sedačku a na chvíli vypnul. Nad ničím jsem nechtěl přemýšlet. Dnes toho všeho bylo až moc.



Život tady zaběhl do starých kolejí, které tu byly, než jsem sem přišel. Esme většinou pracovala doma, takže to byla ona, kdo mě měl na starost. Carlisle trávil spoustu času v nemocnici a ostatní chodili do školy. Když pak přišli domů, podnikali jsme něco společně. Až tedy na Isabellu. Ta byla pořád zalezlá u sebe v pokoji.

Seděli jsme s Jasperem a Emmettem v obýváku, když už jsem tohohle vyhýbání měl dost. Od incidentu ve městě se mi vyhýbá. Půjdu si s ní promluvit. Musím, protože jinak to tady bude neúnosné. Nemůžeme být v jedné místnosti. Mě to tedy problém nedělá, ale zdá se, že jí ano.

Chtěl jsem jít za ní do pokoje a vyřešit to, když přišla za námi dolů. Nechtěl jsem to řešit před ostatníma, a tak jsem využil chvilky, kdy vyšla z domu. Na verandě ale nikdo nebyl. Nevadí, počkám tady na tebe, už mi neutečeš.

Po chvíli se vracela k domu. Cítil jsem ji. Stoupl jsem si pod schody, opřel se zády o zábradlí a ruce si založil na prsou. Když ode mě byla asi na dva metry, začal jsem:

,,Isabello, promluvíme si?" Zůstala zaraženě stát.

,,O čem se mnou chceš mluvit?" zeptala se lhostejně a dívala se mi do obličeje.

,,Pokud ti tak moc vadí moje přítomnost tady, můžu odejít," řekl jsem a sledoval její reakci. Po tváři ji přeběhlo zděšení a najednou ta ledová královna posledních pár dní roztála. Potěšilo mě to.

,,Edwarde, mě nevadíš, vážně." Nadechla se a pokračovala: ,,Nechci, aby jsi se stěhoval. Omlouvám se za to, jak se poslední dobou chovám, ale stalo se toho teď hodně a já... ," ke konci ji hlas klesl tak, že šeptala, ,,...to nezvládám," řekla a sklonila hlavu, takže jsem ji neviděl do tváře.

,,Jak tohle všechno vyřešíme?" zeptal jsem se jí potichu. Tohle byla věc, kvůli které jsem za ní šel. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Na tváři vykouzlila úsměv, ze kterého bych omdlel, kdybych ještě byl člověk.

,,No, já se zkusím polepšit a zase se zapojit do rodiny."

,,A já?"

Úsměv se jí ještě rozšířil. ,,A ty hlavně zůstaň u nás."

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají...a mám schopnost: