Jasper a Iss si popovídají a jak to dopadne si můžete přečíst tady :-)
12.09.2009 (07:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2395×
Pohled Isabelly:
Stála jsem na terase a dívala se do dálky na jezero. V nočním šeru se díky měsíci tak krásně lesklo.
V domě byl klid a ticho, které přerušovala jen Jasperova potichu hrající hudba v jeho pokoji. Všichni kromě mě a něj byli na lovu.
S Edwardem jsme trávili spoustu společného času, ale v některých chvíli, třeba jako byla tahle dokázal pochopit, že potřebuji chvilku o samotě. Byla jsem mu vděčná, že mi to nijak nevyčítá. Věděl, že je pro mě těžké zbavit se samoty a tak mi nechával prostor.
Po půl hodině hudba ustala. Víc už jsem ale zase nevnímala a přesunula pozornost zpátky k výhledu předemnou. Někdo se postavil za mě, dýchal potichu.
,,Krásný výhled, že? Takový uklidňující.´´ ozval se za mnou Jasperův tichý hlas. Leknutím jsem povyskočila. ,,Promiň nechtěl jsem tě vylekat.´´ omluvil se mi a upřeně mě pozoroval. Uhla jsem před jeho pohledem a podívala se před sebe. Teď určitě přijde něco, co se mi nebude líbit.
,,Změnila jsi se od té doby, co jsi od nás utekla.´´ řekl teď už normálním hlasem a nepřestával se mi dívat do tváře. Nejspíš tam něco hledal. Povzdechla jsem si. Co mu asi tak mám říct? ,To víš, změnila mě láska?´ To asi ne, i když by to nejspíš byla pravda.
,,Proč jsi tenkrát utekla a nepřišla třeba za mnou? Vyřešili by jsme to spolu.´´ vyčítavý ton jeho hlasu mě zamrzel. Čekala jsem podobné otázky při návratu, ale ne od něj a už vůbec ne po takové době.
,,A co by se tím vyřešilo, kdybych za tebou přišla?´´ zeptala jsem se ho a přitom se celá otočila na něj. ,,Všechno. Pomohl bych ti. My všichni bychom ti pomohli.´´ ,,Znáš mě z celé rodiny nejlíp, takže víš, že bych stejně utekla i kdybychom to nějak vyřešili!´´ řekla jsem naštvaným hlasem. Začínal mi lézt na nervy.
,,Ale to nic nemění na tom, že jsi nepřišla! Jsme rodina a rodina si má pomáhat. Proč nás od sebe odháníš?´´ zvýšil hlas a rozhazoval při promlouvání do mé černé duše rukama kolem sebe.
Tohle zabolelo. Jestli si myslel, že pro mě nejsou rodina, tak se velice zmýlil. Vzlykla jsem a sklopila pohled k zemi. Jako by si uvědomil co řekl, zjemnil hlas. ,,Promiň, nemyslel jsem to tak.´´ ,,Ale ano myslel.´´ zašeptala jsem. Chtěl mě obejmout a utišit, ale já mu to nedovolila. Vysmekla jsem se mu, otočila se na patě a rozběhla se k jezeru.
Do někoho jsem vrazila. Byl to Edward, právě šli z lovu. Chtěla jsem ho obejít, ale zadržel mě. Přitiskl si mě na hruď a silně objal pažemi. V tichosti jsem mu vzlykala do svetru. Zavrčel někam za mě. Nejspíš na Jaspera. Pak jsem uslyšela menší ránu a Jaspera jak někomu odpovídá: ,,Alespoň jsem k ní upřímný.´´
Dál jsem vnímala už jen Edwarda, jak mě hladí po vlasech a snaží se uklidnit. Pomohlo mi to a tak jsem se po chvilce dala dohromady a přestala zvlykat. ,,Chceš jít domů?´´ zeptal se mě šeptem Edward. ,,Ne, prosím pojďme se projít.´´ poprosila jsem ho taky šeptem.
Naštěstí mě vyslechl a tak jsme šli lidskou chůzí k jezeru. Došli jsme až na pláž, kde jsem byla pár dní po našem příjezdu. Edward si sedl na písek a já se mu schoulila v náruči. Zase mě objal pažemi. Dlouhou chvíli jsme takhle seděli, nikdo z nás nepromluvil.
,,Nechtěla jsem vám ublížit.´´ zamumlala jsem mu do ramene a doufala, že nezačnu zase vzlykat. ,,Neublížila jsi nám.´´ řekl zvláštním hlasem. Podívala jsem se na něj se sdviženým obočím. Když poznal, že mu nevěřím, povzdechl si. ,,Dobře, možná jsi nám trochu ublížila, ale to co ti řekl Jasper, bylo hrubé.´´ konec věty téměř zavrčel.
,,Proč? Protože to byla pravda?´´ zeptala jsem se podrážděně. Edward na mě jen zaraženě koukal. Začala jsem si třít nos. ,,Promiň. Jsem nějaká podrážděná.´´ omluvila jsem se mu a zase sklonila hlavu a zavřela oči.
,,To nic.´´ zašeptal mi do krku a následně mě na něj začal líbat. Bylo to skvělé odreagování. Když jsem ale jeho ruku ucítila pod tričkem, jak se mi snaží rozepnou podprsenku, rychle jsem vyskočila na nohy a s nevěřícností se na něj dívala. Nejdřív se na mě díval překvapeně a hned nato mi opětoval můj pohled.
Zvedl se a podíval se někam za mě. ,,Nechceš mě.´´ řekl smutným hlasem a otočil se k odchodu. Chytila jsem ho za ruku a otočila zpátky k sobě. Nedíval se mi do očí a tak jsem mu vzala obličej do dlaní a přinutila jsem ho, aby se na mě podíval. ,,Chci tě, ale ne teď. Není na to vhodná chvíle.´´
,,Jasně.´´ odfrkl si, vytrhl se mi a utekl. Nechal mě tam stát samotnou.
Teď konečně jsem dokázala pochopit jeho bolest z mého odchodu. Cítila jsem se tak sama, jako snad ještě nikdy. Rozběhla jsem se za ním, ale zachytily mě paže Alice. ,,Nech ho, teď potřebuje být sám.´´ řekla tichým uklidňujícím hlasem a mě nezbylo něž ji poslechnout.
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají...a nedáte si pokoj:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!