Tenhle díl je jen z pohledu Edwarda, neměla jsem dneska moc času, takže je to takové...mno řekla bych nedodělané. Ještě bych chtěla říct, že teď budou díly kratší než ty prředchozí
01.08.2009 (18:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2787×
3. Minulost a budoucnost se jednou potkají... a začnu znovu žít
Edwardův pohled:
Cítil jsem, jak mé tělo spaluje oheň. Kousek po kousku. Žádnou část nevynechává a žene se dál. Jako by na to měl určitý čas. Připadá mi to jako věčnost, co cítím bolest - nic víc jen bolest. Zabiju toho, kdo mi to způsobil! Tohle mu jen tak neprojde.
Po děsivě dlouhé době se oheň začal zaměřovat jen na jedno místo. Na srdce. Myslel jsem si, že to nejhorší jsem už zažil, ale zmýlil jsem se. Když jsem hořel celý, bylo nic proti tomu, jak nesnesitelné to bylo teď. Jestli tohle je umírání, tak ti, co říkali, že to nebolí, museli trpět sebepoškozováním.
Bum bum bum bum...bum...bum.......bum........bum......bum...... a moje srdce utichlo.
Ale já se necítil mrtvý. Ba na opak. Cítil jsem se ještě lépe, než když jsem žil. Co se to se mnou děje? Zhluboka jsem se nadechl a ucítil spoustu vůní. Dokázal jsem poznat, kde se co nachází a to jen podle vůně. Netušil jsem, že všechno na světě má svoji vůni, ale právě teď mi to prostředí kolem mě dokazovalo.
Slyšel jsem tiché kroky po podlaze a následné otevření dveří. Otevřel jsem oči a podíval se po tom, kdo mě navštívil. Stála tam blondýnka. Hezká blondýnka.
,,Ahoj, Edwarde, musíš mít spoustu otázek.“ Mluvila na mě zpěvavým hlasem.
,,Ano, to mám. Pro začátek chci vědět, co se se mnou stalo?“ Za ní se objevili další čtyři.
,,Jsi upír,“ odpověděl blonďatý muž. Vzhledem nejstarší z nich.
,,Copak upíři existují?“ zeptal jsem se s výsměchem v hlase a dal si záležet na tom, aby ho slyšeli i oni.
,,Ano, celá moje rodina jsme upíři.“ Chtěl jsem si stoupnout tak jako oni, ale ten pohyb byl tak rychlý a nečekaný, až jsem se toho lekl a znehybněl.
Ostatní se okamžitě přemístili. Před blondýnu a toho ,,nejstaršího“ si stoupl hromotluk a další blonďák. Oba potichu vrčeli a byli připraveni k boji. Ani sem si nevšiml, že i já jsem přikrčený a vrčím. Najednou jsem pocítil vlnu klidu, jak se přelévá přes mé tělo. Uvolnil jsem svoji pozici a čekal. Po chvíli mě napodobili i ti dva, ale pořád byli připraveni zasáhnout, pokud bude třeba.
,,Jsem Carlisle,“ představil se. ,,Tohle je Jasper, Emmett, Rosalie a Alice. Zbytek rodiny musí něco vyřešit,“ postupně na každého ukázal. Kývl jsem hlavou na pozdrav a taky se představil. Najednou jsme byli všichni v pohodě. Kolem nás kolovala příjemná nálada.
,,Edwarde, myslím, že by jsi měl jít na lov,“ řekla ta malá – Alice - a udělala krok ke mně.
,,Já ale netuším, jak se to dělá,“ řekl jsem jim vystrašeně.
,,Neboj, máš to v sobě. Je to tvoje přirozenost,“ odpověděl mi Emmett. Vypadal jako by ho to tady nudilo. Ale to vypadal vždycky, když jsme se potkali. A pak mi to došlo.
,,Kde je Isabella?´´ zeptal jsem a svoji otázku směřoval na Carlislea. Odpověď přišla z jiné strany. Od Rosalie.
,,Jak Carlisle řekl, zbytek rodiny něco vyřizuje. Pak se s nimi uvidíš, teď ale pojď,“ řekla, chytila mě za ruku a táhla k oknu.
Utíkal jsem lesem a užíval si tu rychlost. Po pravé straně běžel Jasper a Alice. Nalevo byl Emmett s Rosalií a za mnou Carlisle. Byl jsem obklíčen, abych někomu neublížil. Zastavil jsem se a ostatní mě napodobili.
,,Co vlastně lovíme?“ zeptal jsem se.
,,Zvířata.“
,,Aha,“ odpověděl jsem.
,,Takže se nadechni a řekni nám, co cítíš.“
Nadechl jsem se, jak mi řekli. Ucítil jsem úžasnou vůni. Lahodnou, z které mě začal okamžitě pálit krk. Ani jsem jim nestihl říct, co cítím, a už jsem běžel dál. Za mnou jsem uslyšel jen Alicin výkřik: ,,Nééééé!´´
Nevnímal jsem to, nechal jsem se ovládnout šelmou ve mně a skočil po své kořisti. Zabořil zuby do jejího krku a pil. Když jsem byl skoro hotový, uslyšel jsem ostatní, jak mě doběhli. Odtrhl jsem se od svačinky a upustil ji na zem. Až teď jsem si uvědomil, že to nebylo zvíře ale člověk. Na tohle zjištění ale bylo už krapet pozdě. Podíval jsem se na své ruce pokryté krví.
,,Tohle jsem nechtěl!“ zaskučel jsem.
Pohledem jsem přelétl všechny kolem mě. Ve tvářích měli zklamání a bolest. Emmett s Jasperem se na mě vrhli a chytili mě pevně za paže. Nebránil jsem se. Naopak, nechtěl jsem ublížit někomu dalšímu.
,,Co budeme teď dělat?´´ šeptala Rosalie a podívala se na Carlisle.
,,Alice, ty a kluci běžte domů. My s Rose se o to tady postaráme.“ Alice jen přikývla a už mě táhli zpátky k domu.
Cítil jsem se hrozně. Zabil jsem člověka. On nikomu neublížil, a přesto umřel.
Když jsme doběhli do jejich domu, zavřeli mě do pokoje. Byl jsem si téměř jistý, že kdybych chtěl, dokázal bych ty dveře vylomit z pantů a nestálo by mě to žádné úsilí. Ale já nechtěl. Potřeboval jsem být sám.
Po pár hodinách jsem na chodbě zaslechl kroky. Osoba zastavila se před mými dveřmi a párkrát nerozhodně přešlápla. Pak jako by dostala odvahu, zaklepala na dveře. Ty se s tichostí otevřely a já nevěřil tomu, co vidím....
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají...a začnu znovu žít:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!